» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je paměť, která touží."

Honoré de Balzac

počet přístupů: 2140903

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303468 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Společenstvo Elementálů: Prokletý meč (57-59) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 2

MC_Kejml	publikováno: 14.08.2008, 22:31

Boj před akademií elementalistů je v plném proudu. Kdo vyhraje?


	LVII Vyrazil jsem s mečem vpřed a skrčil se pod záběrem meče jednoho z obrněných Hyperionovců. Proti mně se objevil nějaký zafáčovaný elementalista, naoko podobný tomu, se kterým jsem bojoval v uni-marketu. Rozběhl jsem se a vší silou vyskočil po nepříteli. Ten můj mrštný útok očekával a uhnul na stranu. Přede mnou se objevil další z Hyperionovců v brnění, tentokrát s mohutnou sekyrou. Jakmile mě spatřil, rozmáchl se, ale úder nedokonal. Do břicha mu narazil Petr a dal mu loktem přesně do míst, kde měl v helmě obličej. Útočník zavrávoral a zanedlouho byl s Petrem v jednom chumlu. Když jsem hledal svůj první cíl, netrvalo to dlouho, téměř okamžitě mě zasáhl pár fialových koulí a odhodil mě na bývalou fontánku. Dopadl jsem zády na kamennou zeď a vyrazil si dech. Protivník se po mě vyřítil s mečem, ale já se včas odkulil a nepříteli se zasekla zbraň v mezeře mezi cihlami na stěně. atímco se pokoušel svůj meč vyprostit, dostal jsem se zpátky do formy a vystřelil po Hyperionovci ledový paprsek. Zjevně to nečekal, protože zůstal přimražený ke stěně. Rychle jsem k němu doběhl a seknul po něm. To, co jsem viděl za chvíli, mým vítězným pocitem otřáslo asi jako, jak by řekl Jirka, panák absintu s abstinentem. Několik metrů přede mnou stál Jan Mazda, držel jednoho z ohnivých elementalistů za límec a chystal se ho postřelit automatem, který měl v pravé ruce. „MAZDO!“ vykřikl jsem. Mladík v červeném wrestlingovém oblečení si mě okamžitě všiml a elementalistu odhodil pryč. „Tak tady seš!“ zabručel Honza. Mazda se na mně rozběhl se zběsilým výrazem v očích a já očekával nějaký z jeho bojových triků. Místo toho ale před sebe Honza nastavil ruku s automatem a vypálil po mně salvu. Pravou rukou jsem před sebe vytyčil průhlednou stěnu, o které se kulky zastavily a jakmile jsem viděl, že je nepřítel u mně, okamžitě jsem uskočil na stranu. Dopadlo to přesně tak, jak jsem si myslel. Elementalista vykřikl „Nukleární kop!“ a oběma nohama vyskočil do vzduchu, aby mě patrně nakopl do prsou. Což ale nevyšlo. „Ty vole!“ vykřikl a zpod pásku po mě hodil nějakou výbušninu. Výbuchu jsem těsně utekl a za chvíli jsem už ho měl zase v zádech. Otočil jsem se a vymrštil na něj ruku s mečem, ten to ale vykryl jednou z rukavic. Chtěl mi dát ránu, ale v setrvačnosti jsem uklouzl a nechtěně tak úderu unikl. „UAARGH!“ zuřil a znovu na mě vytáhl automat. Vtom mu do cesty skočil jiný můj spolubojovník a svou zbraní ho udeřil do brady. „UOGH!“ zavrávoral můj oponent a vzápětí padl k zemi. Ruka mě popadla za rameno a otočila k sobě. Byl to Aleš. „Hele!“ oslovil mě, „Tomáš viděl Davida a tamty ostatní, jak ‘dou od hřiště k servisnímu vchodu a chtěj‘ se dostat do školy! Seš hluchej, žes‘ to neslyšel?“ „Eh... Ne..,“ vzpamatovával jsem se. „Mazej tam!“ řekl Aleš a pohodil se mnou směrem ke vratům, „prej tam už ‘de Michal a bráchové taky!“ „Jdu tam! Díky!“ poděkoval jsem a vydal se ke svému cíli. „A o tebe, ty hajzle, se postarám já..,“ zaslechl jsem Aleše, když jsem odcházel. „Petře, vezmi svoji skupinu a probojuj se k servisnímu vchodu!“ vykřikl jsem do vysílačky. „Je tam hlavní nepřítel a bude mít s sebou svoje lidi!“ „Jdeme tam, ohniváci to tu stejně držej líp,“ ozvala se rezignovaná odpověď. S Petrem a jeho elementalisty v zádech jsem se rozběhl ke vchodu, který byl jen pár metrů odsud. Doteď tam nikdo nebyl. „Fajn – braň ty dveře od Hyperionovců, ať sem nikdo neleze,“ ukázal jsem na vrata, která vedla před školu. Ještě ale mohli přijít z druhé strany. Ze servisního vchodu náhle vylezli Jirka a Pepa, tak jsem se ihned vydal k nim. „Jak to vypadá?“ vyhrkl jsem. „Na mostě není téměř nikdo,“ ozval se Pepa. „Moji elementalisté a jejich důstojníci to udrží.“ „Jirko?“ „Já si myslim,... Já si myslim,... Že to tam ještě chvíli udržej,“ zazubil se. „Slyšeli ‘sme, že sem prej jdou nějací silní týpci...“ „Přesně tak,“ dodal Pepa. „Našim elementalistům se dařilo, tak jsme neměli důvod ti to tady nepomoct udržet.“ „Děkuju vám, kluci –“ Náhle před námi něco dopadlo na zem. Vyděsil jsem se a zamířil na to mečem. „VOU!“ vykřikl Jirka leknutím. „Jsem tady,“ dodal Michal, který doslova spadl z nebe. „Prej tady mají bejt zláci –“ „To si piš,“ přikývl Jirka a zamračil se. „Dobrý, žes přišel.“ LVIII V ten moment z druhé brány, která vedla na parkoviště u školy a která byla zároveň druhým vstupem k servisnímu vchodu, přišel Marek. A hned za ním Firen a Magmaros – a Martin... Jirka a Pepa, stojící na plošině u servisních vrat, založili ruce a opřeli se o stěnu. „Tak vy svině jste si nás přišli okouknout, jo?“ usmál se Jirka. Marek a jeho nohsledi nic neříkali, jenom vytasili zbraně. „Ne! To my se vám podíváme na zoubek,“ dodal Jirka a vyndal hvězdice. Pepa roztočil svoji tyč a zamířil s ní na ně. I Michal vypadal, že je připravený k boji. Vytasil jsem meč a dodal: „Už ani krok.“ Řvoucí Hyperionovci se rozeběhli a vrhnuli se do boje. Vzal jsem si na starost Marka, který jako pominutý hleděl jenom na Jirku a obsah jeho pochvy. „Překvápko!“ vykřikl jsem a zaútočil na jeho bok mečem. Marek se na poslední chvíli vzpamatoval a v otočce můj útok odrazil jednou ze svých katan. Roztočil se a máchnul po mě druhou zbraní. Uskočil jsem dozadu a vypálil po něm dva ledové paprsky ze špiček prstů – Marek ale zkřížil své meče a vstřebal do nich moji magii. Takhle bych ho mohl zdržovat donekonečna. Ohlédl jsem se, jak se daří Petrovi a jeho elementalistům. Co jsem ale viděl, mě dost překvapilo: Petr vedl vyrovnaný boj proti Kristýně. Náhle se mi zablesklo před očima – mezi bojovníky vpadl Lukáš. „ZAJMĚTE MARKA! Zdržím je!“ zaslechl jsem jeho dunivý hlas. Když jsem se otočil zpátky na svého protivníka, už tam nebyl. Střílel jsem na prázdné místo. Probudila mě až Zidanovská hlavička do prsou, po které jsem spadl k zemi a uviděl Marka, stojícího nade mnou. Vší silou jsem se soustředil na nejlepší ledový paprsek, jaký jsem uměl a vystřelil ho před sebe. Nehledě na to Marek vymrštil své dvě katany před sebe a znovu ho vstřebal. Odstředivá síla Marka alespoň odstrčila dozadu, kde jsem mu kopl do nohy. Spadl na zem a zbraně mu vypadly z rukou. Když Marek vstával na nohy, objevil se Michal a začal mu zezadu tlačit na krk holí. Elementalista se pokoušel vyprostit, bylo jasné, že za chvíli už bude zase v pořádku, chytil jsem ho tedy za ruce a na strašný výraz, který v tu chvíli měl, nejspíš už nezapomenu. „Pepo!“ vykřikl jsem. „Marek!“ Svatý elementalista odrazil Magmarose ke stěně a rychle k nám přiběhl. „Je mi to jasné,“ odvětil. „Držte ho!“ Pepa roztočil hůl a namířil s ní na čelo zmítajícího se Marka. Ze špičky zbraně vyjel maličký paprsek a vstoupil Markovi do čela. Zanedlouho se Pepa začal třást a hůl celá zbělela. „Ne... Nezvládnu to... Jirko!“ zavrávoral elementalista. Jirka, který vypadal naprosto zmateně při pohledu na Lukáše, odrážejícího trojici nejsilnějších elementalistů v Hyperionově armádě, se v tu ránu vzpamatoval. Téměř upadl, jak k nám pospíchal a jako by věděl, co má dělat, chytil svého bratra za ramena. Jeho obličej se rozpil a do Pepy z něj vstoupila jakási černá barva. Přes elementalistu postupovala až na jeho hůl, která mířila na Markovo čelo. Úzký paprsek náhle nabral i odstín černé. Znenadání se všichni tři elementalisté skáceli na zem. Michal pustil Marka, protože už váhu jeho těla neudržel. Ohlédl jsem se na Lukáše – stále bravurně odrážel všechny Hyperionovce. „Hej, huh... Kámo, seš to ty?“ zaslechl jsem známý hlas. Marek se vzpamatoval a vypadal, že je v pořádku... Jenže jsem si to musel ověřit. „Odkdy jsem měl rád Markétu?“ „Od šestky,“ zazubil se. „Kdy jsme poprvé prohráli v sálový kopaný?“ „V osmičce, když jsi pustil ten gól, jak ses rozplác –“ Michal se té velmi trapné a nepatřičné poznámce uchechtl. „Řekni mi aspoň tři značky krabicovejch vín!“ řekl jsem už spíš z legrace. Nemohl jsem tomu uvěřit. „Rubicone, Král sklepa, Albert, Euroshopper, Don Simon - Kámo, co to děláš?“ „Jseš to ty,“ usmál jsem se. „Vítám tě zpátky.“ „MARKU!“ uslyšel jsem strašlivý výkřik odněkud zprava. „Zemři!“ Vyděšeně jsem se podíval na Martina, který proběhl Lukášovou bariérou jako by nic. Elementalista si na svém těle odjistil několik granátů a běžel střemhlav na nás. „Ty – eh – Michale! Spoutat!“ vykřikl jsem. Oba dva jsme po Martinovi vymrštili ruce. Michal na jeho nohy vyvolal kořeny, ale jak to udělal, Martin instinktivně nadskočil a tak se vyhnul i mým dvěma ledovým paprskům. „Ježiši!“ polekal jsem se. Michal mě popadl za rameno a když viděl, že se mnou nehne, dal se na útěk. V ten moment se stalo něco nečekaného. Odněkud zprava, nad našimi hlavami, se ozval ženský hlas. „Kamile! Marku!“ Ohlédl jsem se po hlase a těsně nad námi proletěla Markéta. Markéta, kterou jsem už tak dlouho neviděl a o které mi vyprávěl Petr. Strhla Martina a vznesla se s ním do vzduchu. O chvilku později se ozvala ohlušující exploze. Markéta a Martin už nebyli. LIX „NE!“ vykřikli jsme unisono s Markem. „Markéto!“ Po Markétě nebylo už ani stopy. Spolu s Martinem ji zabil výbuch, který on sám odstartoval. V afektu jsem si dal ruku před pusu. „Ne... Jak je to možný...“ vydechl jsem. „Kámo, tohle je – co se to tady děje – já to nechápu – “ Ani Marek nevěděl, jak se to mohlo stát. Probral nás až Michal, který se pokoušel probudit Jirku a Pepu. „Kluci! Hej! Něco s nima je!“ řekl elementalista. Přiběhli jsme k tělům bratrů, kteří vypadali, jako by se jim stalo to nejhorší. „Co s nima je?“ zeptal jsem se. „Netuším, ale nedýchají,“ odpověděl Michal. Sakra. „A... Ahoj Marku,“ řekl. „Jseš v pořádku? „Jo, to‚ sem, Míšo, a ‘du nakopat řiť těm, co zabili –“ „Slyšíš,“ usmál jsem se ztěžka. „Je to Marek.“ Rozhlédl jsem se okolo. Už tu nebylo ani památky po Firenovi s Magmarosem, stejně jako po Lukášovi, zato vrata servisního vchodu byla očouzená. Vnikli dovnitř. „Musíme jít za nima, Marku,“ řekl jsem. „Jo,“ přikývl. „Dostanem je.“ „Běžte, kluci,“ zamumlal Michal. „Já tu musím zůstat.“ „Co?“ „Pohlídám Pepu s Jirkou,“ zatvářil se smutně. „Aby jim už nikdo nic neproved‘ a nesebral Hyperion.“ „Tak fajn,“ dodal jsem. „Jdeme!“ Spolu s Markem jsme vstoupili do školy servisním vchodem. Tolik mrtvých přátel... Nemohl jsem tomu uvěřit. Markéta, a teď i Jirka s Pepou... Musím dokončit to, co mám, a nemyslet na to.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	15.08.2008, 10:34:18

Boj pokračuje a jde o pěknou vřavu, jen jsem měl místy dojem, jako bys těmi vtípky našich hrdinů děj trochu až moc zlehčoval (připadá mi, jako by si naši klaďasové, tedy Společenstvo až moc věřili, ačkoliv bojují (snad i) proti přesile)... Nakonec jsou ztráty také v řadách Společenstva a ještě není dobojováno! Děj vyznívá realisticky (v rámci příběhu) a ty se držíš stále své pomyslné laťky. Chybek jsem si nevšiml, asi proto, že jsem se opět začetl! Těším se na pokračování a vypadá to, že bude asi pěkně drsné! Drž se!

Pavel D. F.	14.08.2008, 22:31:14

Rozhodující boj je dnes přerušen v nejlepším, takže jsme se výsledku ještě nedočkali. Místo toho nás doslova zasáhlo tornádo jednotlivých soubojů elementalistů bojujících na obou stranách, v nichž a jejich příslušnosti se dalo jen obtížně orientovat (pořád ještě jsem nepřečetl všechny předchozí kapitoly, takže se musím řídit většinou jen podle aktuálních událostí). Ale dalo se to zvládnout, takže i méně pozorný čtenář nakonec určitě pochopil, kdo stál na které straně a jak se strany změnily (třeba u Marka). Přes bitevní vřavu se všichni zatím drží (kromě bratrů Jirky a Pepy, ale i tam si dokážu představit nějaké lepší vysvětlení jejich stavu než přímo smrt). Hodně toho teď bude záviset na Kamilovi, tak doufejme, že to všechno ustojí. Styl textu odpovídá událostem, místo dlouhých řečí má prim akce. K technickým záležitostem nemám žádné připomínky.