|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303468 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: 1. kapitola - Dětský domov ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 18.08.2008, 12:13
|
|
| |
|
|
Dny ubíhaly jeden za druhým a každý s sebou nesl krásné letní počasí. Devítiletý Ondra, bratr Jirky a Moniky, se vrátil z tábora, ale ani jeho přítomnost nijak nepřidala na náladě doma. Taťka trávil většinu času v práci – buď na šachtě, nebo podnikal s elektroinstalací, takže ho Jirka skoro neviděl. Vůbec se nedalo říct, že by to Jirkovi vadilo, spíš naopak. Taťkova přítomnost tvořila doma nepříjemnou, zakřiknutou atmosféru, kde se všichni kromě něj skoro neodvážili promluvit. Když už se tak stalo a něčí názor byl jiný než názor taťky, začal se hádat.
Všichni proto volili taktiku mlčení – hádek bylo sice málo, ale na úkor toho vznikla tichá domácnost, která nebyla nikomu příjemná.
„Ne! Nech toho! Slyšíš?“
Jirka se probudil. Prudce se na posteli posadil a zamžoural očima. Pokoj byl ponořený do tmy a za dveřmi nebylo vidět žádné světlo.
„Byl to jen sen,“ zašeptal si Jirka sám pro sebe. Před chvílí už zase stál v kuchyni a zíral na křičící mamku… Roztřeseně si lehl zpátky a zadíval se na Moniku, která spala v posteli na druhé straně pokoje. I ve spánku se usmívala a nevědoma si toho dodávala lidem kolem sebe sílu. Ondra, spící nahoře na patrové posteli nad Jirkou, se přetočil a celý pokoj zase upadl do nočního ticha. Jirka však ještě několik dlouhých minut ležel na zádech a zíral do kovové konstrukce postele. Snažil se zapomenout na sen, který byl tolik živý – šlo to hodně těžce, ale nakonec se mu to povedlo…
Probudil se do teplého pátečního rána. Vykoukl zpod postele nahoru, Ondrovy peřiny byly rozházené, jakoby odtamtud právě vstal. Přes příčku kovového žebříku viselo pohozené jeho pyžamo. Monika na druhé straně pokoje už stlala svou postel a tvářila se nadmíru zkroušeně.
„Ahoj,“ pozdravila ho, když se na posteli posadil. „Ahoj,“ zívl Jirka a měl chuť znovu zapadnout do peřin. „Mamka už je vzhůru?“ zeptal se.
„Jo,“ přikývla sestra a trochu se přitom zamračila. Rychlým pohybem ruky si zakryla vlhké oči, které vypadaly, jako by byly skleněné. Pečlivě složila peřinu a položila ji na polštář.
„A taťka je doma?“ zeptal se znovu Jirka. Monika zakroutila hlavou, ale na Jirku se nepodívala. „Stalo se něco?“
„Myslíš kromě toho, že mi taťka řekl, že jsem malý fracek, který má držet hubu? Tak kromě toho je všechno v pohodě.“ Monika se posadila na svou postel pod oknem, hodila si nohu přes nohu a napřímila se. Svýma tmavě hnědýma očima se odhodlaně podívala někam do prázdna, pohodila vlnitými vlasy a šeptla: „Ale mě to nevadí.“
Jirku zalila vlna nenávisti vůči taťkovi – jak může být tak zlý, jak může ubližovat někomu, jako je Monika? „A co se vlastně stalo? Proč ti to řekl?“
„Řekla jsem mu, ať nekřičí po mamce. Tys to neslyšel?“
„Ne, asi jsem tvrdě spal.“
„Prostě jí zase nadával, byl protivný. Už jsem to nevydržela a řekla, ať toho nechá. Jeho reakci si nejspíš dokážeš domyslet.“ Monika se lehce usmála, jakoby tím chtěla zakrýt smutek.
„Nebuď smutná,“ snažil se ji utěšit Jirka. Vstal z postele, přešel pokoj k Monice a objal ji. Jakmile se jí dotkl, propukla v pláč.
„Já nejsem smutná,“ vzlykla po chvíli a rukou si utřela nos. „Jsem naštvaná. Proč prostě nemůže být normální?“
V pokoji se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen Moničino tiché vzlykání a škrábání z ptačí klece u dveří, kde zelená andulka nervózně ohlodávala sépiovou kost. Monika si znovu otřela oči rukávem a hnědýma očima pohlédla na Jirku. „Musíme mu to říct,“ navrhla.
„Co říct?“ zeptal se nechápavě Jirka.
„Musíme mu říct, že to takhle dál nejde,“ vysvětlila. Hlas měla znovu silný a sebevědomý – po pláči nebylo ani památky. „Nemůžeme takhle žít do nekonečna. Co se ještě bude muset stát? Buď se umoudří, nebo, pokud to takhle půjde dál, jednou mamku přizabije. To nesmíme dopustit. Musíme něco udělat.“
„A co mu chceš říct? Oba dobře víme, že náš názor je mu ukradený. Jsme pro něj jenom děti,“ připomněl ji Jirka.
„Právě proto, ne? Jako děti máme možnost…Máme možnost zapůsobit, zahrát na city. On v tom, že jsme děti, vidí něco, co pro něj nemá žádnou hodnotu. Já v tom vidím výhodu – obrovskou výhodu.“
„A k čemu ji chceš použít? Víš přece, že se s ním nedá normálně mluvit.“
„Možná zatím nikdo nenašel ten správný způsob,“ prohlásila odhodlaně Monika.
Do pokoje vešla s ustaraným výrazem v obličeji mamka. Na sobě měla černé přiléhavé triko, které doma často nosila, a obličej jí lemovaly hnědé kadeře vlasů, jež po ní zdědila její dcera. „Ahoj,“ pozdravila je.
Obě děti jí pozdrav opětovaly. Vypadala hodně zkroušeně. Jirka si už ani nepamatoval, kdy byla naposled veselá, nebo se něčemu od srdce zasmála. Přivřela za sebou dveře, ačkoliv nikdo jiný doma nebyl, a smutně, ale s výrazem vděčnost se otočila na Moniku.
„Moniko, já vím, že ses mě chtěla zastat,“ pohlédla dceři do očí. Jirka se sehnul nad svou postel a rychle začal urovnávat peřinu. „Ale pokud by ses kvůli tomu měla trápit,“ pokračovala, „bude lepší, když si to s taťkou vyřídím sama.“
Monika se zatvářila napůl zklamaně, napůl naštvaně. Otevřela pusu, přejela pohledem rozpačitě po pokoji a podívala se na mamku.
„Mami, to přece nejde. Nemůžu jen stát a koukat se, jak ti ubližuje. To, že tě zrovna nebije, neznamená, že je to v pořádku. Nenechám ho, aby po tobě křičel.“
„Vím, že to myslíš dobře,“ pohladila Moniku mamka po vlasech. „Ale já se zase nemůžu dívat na to, jak se trápíš. Jak se oba trápíte,“ podívala se na Jirku. „Chtěla bych, aby to bylo všechno fajn, tak jak to bylo kdysi. Jenom už nevím, co pro to udělat. Už jsem vyzkoušela všechno.“
„Mami, to my přece všechno víme,“ posadil se Jirka na postel a hledal slova, jak mamku utěšit. „Myslím, že dokud se nebude chtít změnit taťka, nepomůže nám nic. Zní to sice dost krutě, ale asi je to tak.“
„Má pravdu,“ přidala se Monika, „jestli chceš, můžeme si zkusit promluvit – myslím všichni. Prostě si v klidu sedneme a každý z nás řekne, co ho trápí, nebo co by chtěl změnit.“
„Zkusit to můžeme, jsem ráda, že Vás to napadlo. Jenom doufám, že taťka bude chtít taky. Víte, jaký má vztah k říkání věcí na rovinu,“ přiznala své obavy mamka a se slovy „Ustelte si postele a pojďte se nasnídat.“ vyšla z pokoje.
„Má štěstí, že vypadl hned po ránu,“ utrousila Monika při česání vlasů na taťkovu adresu.
„Jinak už bych ho asi přetrhla vejpůl.“
Nad městem zářilo polední červencové slunce, když se Jirka s Monikou rozhodli uskutečnit svůj, jak tomu říkali, poznávací výlet. Nasedli na autobus jedoucí do Frýdku-místku a hlavami jim vrtalo, co jim cesta přinese. Jirkovi se zdál jejich výlet trochu bláznivý, ale měl pocit, že nedokáže sedět doma a nic nedělat. Než se tedy doma nudit a cítit napjatou atmosféru, která tam panovala, jel tedy radši s Monikou – ta byla totiž rozhodnutá přijít na to, kdo jsou taťkovi rodiče. Ne že by se Jirkovi ten nápad nelíbil, ale snažil se uvažovat více objektivně, což ho dovedlo k názoru, že zjistit, kdo jsou jejich prarodiče, jim může přinést spoustu potíží. Nemohli totiž dopředu vědět, co najdou. A ač se snažil Monice svůj, podle něho správný názor, vnutit, ona byla tvrdohlavá – tuhle vlastnost nejspíš zdědila po taťkovi.
Monika se odklonila od okna, za kterým ubíhalo centrum Havířova, tvořené krásně zdobenými domy postavenými ve stylu Sorely, a otočila se na Jirku: „Myslíš, že nám něco řeknou?“
„Jak to mám vědět?“ podivil se Jirka její otázce. „Doufám, že jo, když už jsme jeli. Pořád si ale myslím, že to není dobrý nápad,“ dodal, když viděl, jak se Monika rozzářila štěstím.
„Nezačínej zase,“ nahodila svůj naštvaný obličej a už asi popáté mu vysvětlila: „Když nám nebudou chtít nic říct, tak prostě pojedeme domů.“ „Tohle je mi jasné,“ snažil se Jirka zachovat trpělivost a zapřemýšlel, jak může být někdo tak tvrdohlavý. „Jenom se trochu bojím toho, co řekne nebo udělá taťka, až zjistí, kam jsme jeli. Nepřál si, aby jeho skutečnou rodinu někdo hledal.“
„My jsme si taky nepřáli tolik věcí, které udělal. A ptal se nás, jestli je udělat může? Neptal.“
Jirka se podíval z okna. Před chvílí vyjeli z města a béžovou zástavbu vystřídaly lesy a pole. Po několika chvílích, které strávili oba sourozenci mlčením a horlivým přemýšlením, se znovu ozvala Monika:
„Jestli nechceš, nemusíme tam chodit.“ Jirku tahle reakce překvapila – Monika moc často ze svých požadavků neustupuje. „Ne, půjdeme,“ usmál se na ní. „Víš, nad jakou zásadní věcí jsme zatím nepřemýšleli? Jak se tam taťka dostal,“ připomněl Jirka.
„No, mě sice přijde zásadnější proč nám o tom nic neřekl, ale budeš se divit – já o tom přemýšlela.“
Autobus vjel do prudké zatáčky a taška, kterou měl Jirka přes rameno, mu sklouzla na podlahu. „A na co jsi přišla?“ zeptal se, když se vynořil z pod sedadla s taškou v ruce.
„Možností je mnoho,“ začala Monika. „Ale nejpravděpodobnější mi přijde, že to byl třeba hodně mladý pár, který si nemohl dovolit vychovávat dítě.“
„Nebo nějaký nezodpovědný, který k dítěti přišel spíše omylem,“ namítl Jirka.
„To přece nemůžeš vědět. Třeba se pleteš,“ oponovala mu sestra.
„A nebo se pleteš ty.“
„Nebuď takový pesimista,“ zamračila se Monika.
„Ale já nejsem pesimista, jen realista. Co čekáš? Že najdeme skvělou babičku a ještě lepšího dědečka a budeme spolu šťastně žít?“ zeptal se ironicky Jirka. Měl pocit, že si Monika všechno představuje moc růžově.
„Víš co? Prostě si počkáme, na co přijdeme, jo?“ navrhla Monika a nahodila znovu svůj zasněný optimistický výraz.
„Jo,“ souhlasil s úsměvem Jirka.
Krajina za oknem se změnila v předměstí s rodinnými domky. Na zahradách za různobarevnými kamennými nebi kovovými ploty lidé trávili krásné slunečné odpoledne se svými rodinami nebo přáteli. Autobus projel hlučnou křižovatkou a zabočil do ulice se starší zástavbou. Nalevo se táhla řada třípodlažních domů a napravo krásný rozlehlý park s barokním, bohatě zdobeným kostelem.
Když Jirka vystoupil, oslepilo ho silné slunce. Bylo jasné a oslnivé, ale pomalu se začínalo schovávat za nadýchané mraky, které se táhly po celém obzoru stejně jako kulaté vrcholky hor.
„Mělo by to být někde tady,“ zvedla Monika oči od papírku s adresou, který vytáhla z kapsy, a ukázala na šedý dům před nimi. Přešli ulici a zastavili se před kovovou brankou. Cedule na plotě napravo hlásala:
DĚTSKÝ DOMOV
BRUZOVSKÁ 28
Jirka zabral za oprýskanou kliku a s vrznutím branku otevřel. Ke dveřím vedlo pět kamenných schodů, ze kterých opadávaly kusy omítky. Ze zahrady za domem doléhaly ke dveřím dětské hlasy a smích. Jirka přemýšlel, jak se mohou děti smát – jejich rodiče je přece odložili, odhodili jako nějaký přebytečný kus nábytku. Neměly by smutnit? Monika si s hluboce zakloněnou hlavou prohlížela dům až ke střeše. Dřevěná okna byla oprýskaná a kdysi nejspíš krásná fasáda působila omšelým dojmem.
„Na co čekáš?“ otočila se Monika zpět na Jirku. „Co?“ škubl sebou Jirka. Zrovna se vytrhl z přemýšlení nad tím, jak se v domě musí tolika dětem, ačkoliv nevěděl, kolik jich tam bydlí, žít.
„No, zazvoň,“ řekla bez obalu Monika. „Proč já?“ ohradil se Jirka. Neměl chuť někomu úplně cizímu vysvětlovat, proč tady jsou.“
„Protože skvěle mluvíš,“ vysvětlila mu.
„A ty snad šišláš?“
Monika otočila oči v sloup. „Bude lepší, když budeš mluvit ty,“ zopakovala.
„Hm,“ zabručel Jirka a stiskl černý zvonek vedle sebe. Ačkoliv sám nevěděl proč, odstoupil od dřevěných dveří o dva kroky zpět. Půl minuty, možná celá, kterou čekaly, se mu zdála jako věčnost. Připadal si zvláštně. Stál před úplně cizími dveřmi na otlučených schodech a čekal, až otevře někdo, koho vůbec nezná. Monika stála napravo od něj, opírala se o kamennou zídku a tvářila se nadmíru netrpělivě.
Když se dveře otevřely, Jirka se s leknutím napřímil. Před ním stála mladá, nanejvýš pětadvacetiletá žena s tmavými kudrnatými vlasy a sympatickýma očima, schovanýma za hranatými brýlemi.
„Dobrý den,“ pozdravila je.“Co pro vás můžu udělat?“ zeptala se, když Jirka i Monika mlčeli.
„Víte, my bychom potřebovali po vás takovou… laskavost,“ začal Jirka. V hlavě měl prázdno a pocit, že dělá něco špatného, mu prolézal celým tělem.
„Ano?“
„Kdysi tady bydlel náš taťka – jako v domově. My bychom potřebovali… potřebovali bychom znát jména jeho rodičů,“ vysvětlil Jirka a náhle mu připadalo, že to vůbec nebylo těžké – vlastně se neměl čeho bát.
„Pojďte dál,“ pozvala je a odstoupila od dveří. Jirka s Monikou vešli do vstupní haly. Nahoru vedlo šedivé schodiště a na světlých stěnách bylo pověšeno pár barevných obrazů. Jirka se nemohl zbavit pocitu, že bělost a čistota všeho kolem mu připomíná nemocnici. Žena dveře zavřela a strčila ruce do kapes bílého pláště, který měla na civilním oblečení.
„My takové informace podávat nesmíme,“ zatvářila se soucitně. Jirka se otočil na Moniku a významně pozvedl obočí. „Opravdu by to nějak nešlo?“ zeptala se Monika a sjela Jirku skoro vražedným pohledem.
„Pojďte za mnou,“ kývla žena po chvíli hlavou a vedla je k širokému schodišti. Vystoupali dvě patra až úplně nahoru a zabočili vlevo do úzké chodby bez oken. Dětské hlasy zněly tlumeně a chvílemi je nebylo slyšet vůbec. Když procházeli chodbou, nesla se ozvěna jejich kroků celým patrem. Zastavili se u dveří na pravé straně. „Musíte o tom mlčet, ano?“ požádala je žena. Jirka si všiml, že má na plášti připnutou jmenovku se jménem Kristýna Kovářová. „Můžete se spolehnou, slečno Kovářová,“ ujistil ji Jirka dřív, než stačila Monika něco říct.
Kovářová otevřela dveře a všichni vešli. Stáli v místnosti velké asi jako školní třída. Naproti dveřím byla dvě široká okna. Kolem stěn stály kartotéky, které Jirkovi připomínaly ordinaci doktora. Pod jedním z oken stál dřevěný rozvrzaný stůl se dvěma židlemi.
„Ve kterém roce se Váš otec narodil?“ zeptala se Kovářová a zavřela dveře. „Šedesát sedm,“ odpověděla rychle Monika, jakoby se bála, že si to Kovářová rozmyslí.
„Šedesát sedm,“ zopakovala si Kovářová polohlasem a vydala se kolem dlouhých kovových skříní dozadu do místnosti. Monika nervózně přešlapovala na jednom místě. „Tady to je,“ zastavila se Kovářová u jednoho regálu. „Jméno?“ otočila se na Jirku.
„Myslíte tu původní?“
„Ano“
„Hykel. Drahoslav Hykel.“
Kovářová se hbitými prsty chvíli přehrabovala v kartotéce až povytáhla vybledlou zelenou složku s pokrčenými rohy. Jirka s Monikou se k ní přihnali a netrpělivě koukali přes rameno.
„Musíte mi slíbit, že o tom nikomu nepovíte,“ zašeptala Kovářová.
„Nebojte,“ přitakal Jirka.
Kovářová složku otevřela. Uvnitř bylo několik čistých nepopsaných papírů.
„Co to je?“ prohrabovala se Kovářová čistými papíry a tvářila se nadmíru překvapeně.
„Máte správnou složku?“ ujistila se Monika a vzala ji Kovářové z rukou. Na ošoupané jmenovce stálo strojovým písmem taťkovo původní jméno:
Drahoslav Hykel
„Tohle nechápu,“ vzala si Kovářová složku zpátky a prohrabovala se prázdnými papíry, jakoby doufala, že tam něco najde.
„Co mělo v té složce být?“ zeptal se Jirka.
„Veškeré záznamy o dítěti. Jména rodičů, popis zdravotního stavu při přijetí, úplně všechno,“ vysvětlila Kovářová. „Když tady nic není, nemůžu vám víc pomoct.
„Tak… tak děkujeme,“ poděkoval Jirka a otočil se ke dveřím. „Moment,“ ozvala se Monika. „Jak to že tam nic není? Kam se ty papíry jen tak poděly?“
„Já opravdu nevím,“ řekla omlouvavým hlasem Kovářová a zastrčila složku zpátky do kartotéky.
„Ještě jednou děkujeme a nashledanou. Pojď, Moniko,“ pobídl Jirka sestru, která stála a zaraženě koukala na kovové regály, a vyšel ke dveřím. Monika ho dohnala až v půlce cesty ke schodišti.
„To je dost divné, nemyslíš?“ otočila se na Jirku, když procházeli kolem velkého okna. Venku se zatáhlo a vypadalo to, že přijde bouřka.
„Jo, to je,“ přiznal neochotně Jirka. Nechtěl na sobě dát znát, že je znepokojený a přemýšlí nad tím, proč je složka plná prázdných papírů.
„Kam se můžou tak důležité záznamy jen tak vytratit?“ přemýšlela nahlas Monika. „Ještě k tomu z archívu?“
„No, určitě je nevyřadili,“ vyloučil jednu z možností Jirka. „To by tam nejspíš nebyla celá složka, že?“
„Tak kde teda jsou?“
„Třeba je někdo…ukradl,“ napadlo Jirku. Když přicházeli, nebylo mu vůbec divné, že Kovářová nemusela archív odemknout, přestože by to u takové místnosti předpokládal. Teď mu tu však přišlo nadmíru podivné.
„Kdo by je kradl?“ usmála se pobaveně Monika a otevřela vchodové dveře. Ulice působila tmavě a černobílé, po obloze se táhly tmavé mraky a po parku, který se rozléhal za cestou, se mezi vzrostlými stromy v nárazech proháněl vítr.
Zvon kostelních hodin odbil dvě hodiny po poledni, když Jirka s Monikou nastoupili do autobusu domů. Skoro celou cestu ani jeden z nich nepromluvil, oba přemýšleli nad prázdnými papíry. Jirkovi se hlavou motalo mnoho věcí – opuštěné děti, dětský domov, bílé schodiště, veliká kartotéka. Dětí muselo být v domově už opravdu mnoho, když byla pro archív vyhrazena tak velká místnost. Nedokázal si představit sám sebe, jak žije s cizími dětmi a cizími vychovatelkami ve velikém domě, který přes všemožnou výzdobu působí tak chladně a odtažitě. Na chvíli ho zavalila vlna soucitu vůči taťkovi, když si ale vzpomněl, co všechno už s ním museli prožít, soucit byl rázem pryč – stejně jako krásné počasí, které viděl ráno za oknem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 49 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
