obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915373 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39509 příspěvků, 5743 autorů a 390408 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: .... ::

 autor Sirnis publikováno: 18.08.2008, 13:09  
Tak sice to mám jméno, dokonce jsem už k tomu i tady něco dával, ale víc neřeknu, možná na to někdo přijde, k čemu to je
co se týká jiných děl, tak to nějak budu střídat podle toho, k čemu budu mít zrovna nápady...
 

Odpradávna existuje pojem „právo silnějšího“. Ze začátku stálo vítězství opravdu na straně svalnatějšího a krvežíznivějšího válečníka, který dokázal poraženému protivníkovi lehce zakroutit krkem, ale jakmile začala lidská stvoření přemýšlet, neznamenalo už mohutnější a víc svaly pokryté tělo zaručenou jistotu vítězství.
Jakmile totiž první pravěký muž popadl kus klacku nebo tvrdý kámen a prokázal tak známky jistého intelektu, začal se pojem „právo silnějšího“ měnit.
Od křivých klacků s kusem kamene nemotorně připevněným na jednom konci, přes bronzové meče, železné sekery, až k automatickým zbraním schopných vychrlit desítky kulek za jednu minutu.
A jak se měnil svět, měnili se i způsoby zabíjení a umírání. Tam, kde se jednalo o boj tváří v tvář teď bylo stisknutí spouště, náraz úderníku do nábojnice a posléze téměř nepostřehnutelný svištivý zvuk střely protínající vzduch ke svému cíly.
Ano, počáteční rytířská čest ustoupila stranou a nahradila jí krvavá lázeň mnoha obětí, které v současnou chvíli stačil zabíjet jediný člověk.
A jak se svět měnil dál, už ani vojáci, třímající v rukou palné zbraně všemožných kalibrů nebyli ti, kteří pomyslně drželi v dlani něčí život, jenž by ukončili pouhým sevřením ruky v pěst.
Ne, nad životem a smrtí začali vládnout bělostní andělé smrti v dlouhých pláštích se slabou tělesnou schránkou, ale ohromným intelektem, kteří jediným stisknutím tlačítka na ovládacím pultu byli schopni vymazat města z povrchu zemského tak lehce, jako když sfouknete smítko prachu ze stolu.
Ostatně já bych to měl vědět nejlépe. Neboť počátek mé dlouhé cesty přesně takto započal...

Narozen neznámým rodičům a pohozen před dveřmi kostela jsem byl stejně jako mnoho jiných sirotků předán státnímu ústavu. Tam, místo jména mi bylo přiděleno identifikační číslo 7AX54L12 a poté jsem se musel poslušně zařadit do hloučku stejně bezejmenných dětí, jako já sám.
Původně měla být mým osudem ta nejpodřadnější práce, jak určili představitelé země, kde jsem se narodil. Ale díky inteligenčním testům mě a pár dalších od osudu nádeníků zachránili. Přeci jen vládu napadlo, jak by se někteří z nás sirotků dali lépe využít. A tak jsem putoval do speciálního zařízení, které bylo pod přímou kontrolou tajné služby.
Hned v prvních dnech nedostatky a strádání nahradila hojnost jídla, hraček, ale také všelijakých přístrojů, se kterými nás lidé v sněhových pláštích učili zacházet a při jakémkoliv našem úspěchu nebo nezdaru si dělali poznámky.
Čas běžel a roky míjeli přitom, jak jsem dospíval. Přístroje, které mi v zařízení byli podstrkovány už však pro mě byli až příliš jednoduché a jednotvárné. Já sám, jako jediný dokázal se všemi provést požadované úkony v nejlepším čase a zcela bezchybně. A to byl prvotní krůček v mé temné minulosti.
Teď s odstupem času si při vzpomínání v duchu říkám, že kdybych třídil odpad v čističkách, pracoval v hutích, dolech na rudu anebo jiných místech, kam byla zařazována většina sirotků hned po dosažení plnoletosti, byl by můj osud možná na první pohled horší, ale ušetřil bych si až moc bolesti, moc pozdějšího strádání a mnoho krve, jež mi za ty roky mého života ulpěla na rukou. Ano, byl bych bezduchá loutka, bezvýznamné nic v kolosu ohromného společenství na jehož vrcholu sedělo pár vyvolených s mocí bohů, kteří rozhodovali o osudech všech ostatních, ale byl bych určitě šťastnější, neboť by mě nikdy nečekala konfrontace s rozhodnutími, která změnila životy miliónů lidí...
Roky utekly jako voda a mé osmnáctiny byli datem plnoletosti, ale i mého ukončení pobytu v tajném zařízení. Hlavu mi překypovaly znalosti všemožných rovnic, zacházením a používáním citlivých měřících přístrojů, stejně jako manuální práce s klíči a dalším nářadím.
Nastal konečně čas, abych byl přidělen - bez toho aniž by se mě kdokoliv zeptal na můj souhlas – k výzkumu jako asistent a splatil tak veškeré náklady, které do mě vláda investovala.
Stále jsem však neměl vlastní jméno, ale to, jak jsem zjistil nikomu jinému, než mě, nevadilo. A tak na prsou mého bílého pláště se pouze kývala přístupová kartička s mou malou fotografií a mým tučně zvýrazněným identifikačním číslem vedle.
Ono stejně, pro všechny vědce v laboratoři jsem byl jen další nula, která jim dělala poskoka při výzkumu a měla slyšet na povely: „Hej ty! Pojď sem! Udělej to! Přines mi ...“, které jsme já a ostatní bez odmlouvání poslouchali, neboť tak nám to bylo vštěpováno do hlavy.
Má práce byla těžká, ale to mi nevadilo tak, jako pozdější zjištění, že někteří vědci, kterým jsem posluhoval neznali některé rovnice a jejich celkové vědecké vnímání bylo několikrát horší, než mé. A vyšší IQ a lepší znalosti neměla ani ona chlouba naší laboratoře. Dlouho mi pak po tomto zjištění nedávalo smysl, proč jsem musel dělat poskoka já a ostatní, když jsme měli lepší vzdělání a tedy i kvalifikaci? Nakonec ale i mě čekalo procitnutí a pochopil jsem, že nalezenec bez rodiny, kterého vláda odebrala ze sirotčince a převychovávala v tajném zařízení, se nemohl stát hrdinou obyčejných lidí, neboť by především otřásl jejich důvěrou k vládě. Navíc představitelé země nechtěli vytvořit vědce. Šlo jim pouze o vyškolení loajálních a zcela neúplatných asistentů, kterým během dospívání vymývali mozek, aby nikomu za žádných okolností nevyzradili záznamy tajných vojenských výzkumů, které probíhali již desítky let a jichž jsem byl nyní součástí, jako ostatní mladí muži a ženy. Nikdy je totiž ani v nejmenším nenapadlo, že takto vyškolení asistenti by snad dokázali sami vynalézat, když jim byla odebrána vlastní vůle, sny, cíle a především normální život.
A tak jediné, co jsem já a ostatní za všechnu tu tvrdou a namáhavou práci měl byl přidělený skromný pokoj o několika metrech čtverečných, sto stop pod zemí, obklopený tisíci tunami skály a železobetonu. Tam jsem se každou noc po práci uchyloval, když zrovna hlavní vědec měl práce po krk a vydal se domů za milovanou rodinou, jako každý jiný normální člověk. Pravda, někdy onen vědátor dostal záchvat bádání a já byl nucen s ním chtě nechtě pracovat i celou noc, ale to se stávalo jen výjimečně.
Jenže když má někdo vyšší intelekt, než ostatní a navíc je jeho povaha zvídavá. Tak ani na něho vymývání mozku pořádně nezabere a časem pro takového člověka není poskakování nějakému šaškovi s doktoráty ze spousty škol - kde stejně místo pilného studia většinu času věnoval popíjení a bujarým večírkům s kamarády - tak zrovna uspokojivá věc.
Vlastně hned po necelém jednom roku posluhování mě to přestalo bavit úplně a vytvořil se mi k veškeré práci silný odpor. I když bych s jistotou mohl prohlásit, že největší podíl na mém rozhořčenosti měla chlouba naší laboratoře.
Doktor Uther totiž zjistil brzy, jaký nevyužitý potenciál to skrývá má hlava a já v domnění, že mi muž středního věku dává šanci na lepší postavení v životě tím, že dovolil, abych samostatně bádal a s tvrzením, že mi nechce překážet se rozvalil na koženém gauči, který si tam milostivě nechal přinést.
Pravda, ze začátku jsem byl nadšen. Plně jsem propadl vědeckému šílenství a má hlava, která dostala najednou svobodu se začala plnit desítkami nápadů, rovnicemi, zkrátka smrtonosnými vynálezy pro armádu, která je považovala za zatraceně dobrý výsledek investovaných peněz. Jednoduše řečeno se za krátkou dobu jednoho měsíce z mé hlavy urodilo přes dvanáct vynálezů, které bych teď s odstupem času nazval prvními hřebíky do rakve mého domovského světa.
Jenže, i když má někdo vyšší intelekt a je pohlcen bádáním, tak si člověk v tom frmolu pokusů najde čas na prostou otázku: „Kde jsou nějaká ocenění?“ Protože vědec nedělá vynálezy pro sebe. Pravda, první myšlenka je obohatit lidstvo, pak ukojit svou zvídavost, ale na počátku všeho je získat uznání od těch, kteří se mu v mládí vysmívali, když byl slaboulinkým tvorečkem, zatímco sportovci a svalnatí neandrtálci měli všechno. A tak přišlo i mé vystřízlivění, když se mi podařilo zcela náhodou odposlechnout, jak by měl doktor Uther, kterému jsem posluhoval a nyní za něj i vynalézal, dostat nějakou cenu, která však právem patřila MĚ!
A tak se stalo, že mé počáteční nadšení bylo sníženo na minimum. Nové nápady nepřicházely a samostatná práce z mé strany ukončena.
Jenže když proradný člověk získá ocenění a ví, že by bez práce mohl získat další, mnohdy se uchýlí k nekalostem, které mu pomohou dosáhnout toho, co chce. A tak i já byl nakonec donucen vydíráním k poslušnosti, když mi bylo vysvětleno, že kdyby byl jistý vědec nespokojený s mou prací, mohl bych být od projektů odebrán, což díky velkému utajování znamenalo, že veškeré informace v mé hlavě, stejně jako má osoba samotná měla z důvodů bezpečnosti následně zmizet ze světa, jako kdybych se nikdy nenarodil.
Teď s odstupem času a tím, co se to ze mě stalo bych se asi nad takovými řečmi jen vysmál, ale jak jsem zmínil už na začátku vyprávění, byl jsem v počátcích svého života ubohá laboratorní krysa v bílém plášti bez kapky odvahy, která byla navíc dlouhé roky potlačována výchovou s jediným cílem, zlomit jakoukoliv svobodnou vůli a nahradit jí slepou poslušností.
Jenže ani vědci s oceněním a pomocníkem, co za ně vynalézá nemají štěstí pořád. A tak se stalo, že k nám do laboratoře vstoupila nečekaná inspekce. Samozřejmě hlavní vědátor, který začal více času trávit doma, než v práci, nebyl zrovna přítomen a já, zrovna pod podvozkem nového transportního vozidla, špinavý až za ušima právě upravoval nové tlumiče, které jsem vymyslel a podle mých výpočtů měly zlepšit pohyb vozidla v náročném terénu až o dvacet procent byl přistižen při práci.
Prvotní šok vysokých pohlavárů neznal meze a domnívali se, že se pokouším snad sabotovat „svůj vlastní“ výzkum, takže namířené hlavně nového druhu pistolí, které shodou náhod také patřili k mým vynálezům, byly dost patřičným argumentem, abych kápnul božskou a zazpíval o všem, co se děje.
Pro mě několik hodin ubíhalo až mučivě pomalu, zatímco si tajná služba o mě nechala vyjet veškeré záznamy a teď zkoumala pravdivost mých slov a samozřejmě možnost, že všechny mnou vyjmenovávané vynálezy opravdu pocházely z mé hlavy. O to větší překvapení pak bylo, když na mě jeden z pohlavárů, který místo prvotního představení na mě řval: „Ty prašivý pse!“ a sám se mě pokusil zaškrtit ke mně přistoupil ze všech ostatní jako první a milým hlasem mi začal vykládat jaký jsem génius a jak je na mě vlast, ze které jsem viděl jen sirotčinec, pak tajnou budovu, kde jsem byl zaškolován a teď podzemní komplex, hrdá.
Svět se během krátké chvíle otočil, ale pro mě se zas až tolik nezměnil. Pravda, doktor Uther byl pryč a o jeho osudu jsem ani na okamžik pak nepřemýšlel. Dostal jsem jeho místo a můj skromný pokoj vyměnili za pořádně zařízený prostorný byt 4+1. Bohužel ve stejném podzemním zařízení jako doposud.
Po prvních radostech z navrácení toho, co mi bylo proradným vědcem odepřeno však přišlo další vystřízlivění. Neboť stále jsem byl vězněm, i když s velikými pravomocemi. Tolik jsem si přál vylézt ze železobetonové cely na povrch a podívat se po krásách světa, ale to mi pohlaváři rychle vymluvili s tím, že se má milovaná zem stala obětí celosvětového spiknutí a byla napadena. Na mě, jako na jejich „huse snášející zlatá – vědecká - vejce“ bylo, abych se zapříčinil svým géniem o přežití vlasti a pokoření všech útočníků. Já tehdy tak bláhový, stejně jako geniální, se nadmul pýchou, že tak důležitý úkol mi byl svěřen, a tak tedy má přání vylézt z bunkru na světlo světa ustoupila do pozadí a nahradilo je čisté vlastenectví k zemi, která mě už od malička věznila. A tak jsem se chopil jediné zbraně, kterou jsem vlastnil a svým intelektem začal vynalézat jeden ničivý vynález za druhým.
Roky plynuly a bylo už dávno po válce. Jenže pro mě to tak neplatilo. Vlastně já byl držen stále v nevědomosti o tom, že má vlast vyhrála a dál jsem pilně bádal a vymýšlel. Od nových automatických zbraní, přes počítačové systémy, robotiku, chemické a biologické zbraně až k prvotním návrhům vesmírných lodí a laserových zbraní. To byl můj repertoár na kontě s více než třemi sty velkými, ale i drobnými vynálezy.
Sice mou hlavou už poletovaly myšlenky o tom, jak protivníci mé země dokáží vzdorovat, když jsem vymyslel tak ničivé zbraně, ale než se ve mně zrodilo dostatečně silné semínko pochybností, byl jsem postihnut vědeckým šílenstvím, které mi zůstalo ještě po několika tisíciletí.
Z vesmíru na naší planetu totiž spadl meteorit, který obsahoval malý úlomek podivuhodné rudy o velikosti jehly. Byl to prapodivný materiál a jelikož už celá planeta byla dávno pod kontrolou vlády se dostal ke mně, abych jej prozkoumal. To, co jsem zjistil mě fascinovalo, ale děsilo i zároveň. Ten prapodivný kousek rudy nebyl ničím, co by na naší planetě kdy existovalo a zřejmě i na poměry vesmíru musel být výskyt velmi vzácný. Zkoušel jsem na úlomku veškeré pokusy, které mě napadaly, ale zjistil jsem jen málo. První věcí byla nezničitelnost a to jsem zkoušel všechno! Sice se mi podařilo odtrhnout od úlomku miniaturní kousek, ale to jen proto, že hornina nebyla v čistém stavu a kousek obsahoval jen nepatrné množství rudy, který mi prozradil, že se hornina zkrátka nedá rozbít na samotné atomy. Napadla mě hned představa, že kdyby existovalo brnění z takového materiálu, tak jeho vlastník by se mohl prohlásit za boha, neboť by neexistoval nikdo a nic, co by jej v takové schránce dokázalo porazit.
Přes všechna ta zjištění však má zvědavost stále nebyla ukojena, a tak se mé vědecké šílenství na úlomek upnulo a nad ničím jiným, než nad podivnou rudou má hlava nedokázala přemýšlet. Žádný jiný vynález nebo studium mě pak už nezajímalo, stejně jako svět venku. Vláda k mému překvapení také nejevila zájem o nové vynálezy, neboť ty stávající jí už tak přinesly moc nad celou planetou, kde se její vládě vzpíralo jen pár odpadlíků, kteří však byli příliš slabí na to, aby se dokázali otevřeně postavit na odpor. A kdyby přesto dokázali vystoupit a něčím ohrozit současnou vládu, pak jsem tu byl ještě já, abych rychle přišel s protiřešením, které by znovu převážilo misky vah na tu správnou stranu ...


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 taira 19.08.2008, 10:45:57 Odpovědět 
   tak tedy...
- v této povídce máš sklon říkat mnoha slovy věci, které by šly říct jednodušeji. Nejsem si jistá, jestli to dělá autor, nebo je vinna postava - poznání přinese až další díl - leč čtenáře to ruší (osobně bych vsadila na vědeckého pracovníka, který provádí cosi jako zpověď a proto je kapku ukecanější)
- další záležitostí jsou pravopisné chyby, ale ty řešil předchozí komentář
- k obsahu - zarazily mne tyhle věci:
"Sice mou hlavou už poletovaly myšlenky o tom, jak protivníci mé země dokáží vzdorovat, když jsem vymyslel tak ničivé zbraně, ale než se ve mně zrodilo dostatečně silné semínko pochybností, byl jsem postihnut vědeckým šílenstvím, které mi zůstalo ještě po několika tisíciletí."
...
"Vláda k mému překvapení také nejevila zájem o nové vynálezy"
Přijde mi to, že hrdina se napřed divil, jak to, že jeho vynálezy nejsou dost účinné, pak uplynul nějaký čas, a vláda se o jeho aktivity přestala tak intenzivně zajímat. Myslím, že by si to asi postavil do rovnice - vynálezy zdeptaly nepřítele a konečně skončila válka.
- napadlo mne taky pár otázek ohledně fungování systému a světových událostí, případně délky života obyvatel daného světa, ale to je prostě moje úchylka.

tentokrát to vidím mezi 1,5 a 2 - a spíš se přikloním k negativní motivaci, už proto, že by to chtělo nějaký název. Jakýkoli, třeba po hlavním hrdinovi - 7AX54L12. :-D
Na další pokračování jsem v každém případě zvědavá a těším se, jak a co přesně vyvedeš s tou nezničitelnou horninou. ;-)
 m2m 18.08.2008, 13:09:21 Odpovědět 
   Ahoj!
Tak jen juknu, jak pomoc kolegyně Ekyelky skutečně pomohla.

"A jak se měnil svět, měnili se i způsoby..." -> způsoby se měnilY

Tohle souvětí chce opravit:
"Tam, kde se jednalo o boj tváří v tvář teď bylo stisknutí spouště, náraz úderníku do nábojnice a posléze téměř nepostřehnutelný svištivý zvuk střely protínající vzduch ke svému cíly."
=> Tam, kde se jednalo o boj tváří v tvář, bylo teď stisknutí spouště, náraz úderníku do nábojnice...ke svému cíli.
"kde se jednalo o boj tváří v tvář" je vložená věta, tudíž musí být oddělena čárkami z obou stran.
Jinak úderník nebuší přímo do nábojnice, ale do její patky, ale to jen takový detail.

Ještě bych se vrátil k prvnímu odstavci:
"...neznamenalo už mohutnější a víc svaly pokryté tělo zaručenou jistotu vítězství."
Na téhle větě není nic vyloženě špatně, jenom "víc svaly pokryté tělo" má tentýž význam jako "svalnatější tělo", je to stylisticky obratnější a text tak není zbytečně okecáván.

"...jako když sfouknete smítko prachu ze stolu." -> nejsem si jist, ale smítka se obvykle nacházejí na desce stolu a sfoukneme-li jej pryč z povrchu, sfoukáváme jej SE stolu.

"Tam, místo jména mi bylo přiděleno identifikační číslo 7AX54L12..."
- čárka je krásná potvora, neboť označuje i pokles intonace, takže po 'tam' si čtenář udělá pomlku. A najednou pokračuje větou s ještě neuklizeným pořádkem slov.
Osobně bych volil verzi bez čárky s přesmykem slov:
"Tam mi bylo místo jména přidelěno identifikační číslo..."
(Nezní to líp?)

...a hned druhá část souvětí:
"...a poté jsem se musel poslušně zařadit do hloučku stejně bezejmenných dětí, jako já sám."
- "jako já sám" je již zbytečné, neboť děti byly stejně bezejmenné. Tohle je myslím krásný příklad toho, jak by se dal textím proškrtat a vznikl by mnohem celistvější text.

"Čas běžel a roky míjeli přitom..."
-> roky míjelY

"Přístroje, které mi v zařízení byli podstrkovány už však pro mě byli až příliš jednoduché a jednotvárné."
==> Přístroje, které mi byly v zařízení podstrkovány, však už pro mě byly až příliš jednoduché a jednotvárné.
(Vložená vedlejší věta a ýčka.) Trochu jsem poupravil i sled slov v té vložené větě. Osobně bych celé souvětí ale zvolil jinak: "Přístroje, které mi v zařízení podstrkovali, už byly pro mě až příliš jednoduché a jednotvárné." Dvakrát za sebou 'byly' nepůsobí dobře na očko.

Jinak na všechna íčka a jejich vypisování již rezignuji, komentář by byl mnohem delší, než by bylo zdrávo. Každopádně, poznávám v tom opravdovou vadu, dis-něco/grafii nebo lexii, každopádně i s takovouto vadou lze chyby opravovat. Ať už sám pomocí vlastní vůle, či za pomoci jiného - korektora nebo rovnou betareadera, který se vyjádří i k příběhu.

Někdy se vyplatí psát kratší věty, dlouhá souvětí vyžadují trochu dynamických slov.
"Ano, byl bych bezduchá loutka, bezvýznamné nic v kolosu ohromného společenství na jehož vrcholu sedělo pár vyvolených s mocí bohů, kteří rozhodovali o osudech všech ostatních, ale byl bych určitě šťastnější, neboť by mě nikdy nečekala konfrontace s rozhodnutími, která změnila životy miliónů lidí..."
- určitě by tu sedla alespoň jedna tečka.
(jinak tu chybí čárka před 'na jehož...', neb se jedná znovu o vedlejší větu)

"Hlavu mi překypovaly znalosti..."
- trochu zde váhám, jestli je použito správné sloveso či případně tvar substantiva. "Hlavou mi překypovaly..." či dle mě snad nejlépe "Hlava mi přetékala znalostmi..."
...

"... ale to, jak jsem zjistil nikomu jinému, než mě, nevadilo."
=> ...ale to, jak jsem zjistil, nikomu jinému (,) než mně (,) nevadilo.
"jak jsem zjistil" je znovu vedlejší věta vložena do druhé. "než mně" může či nemusí být odděleno čárkami jako vsuvka, či čárka před "než" jako čárka odlišující poměry objektů. Každopádně, osobně bych pro pěkný vzhled zvolil:
...ale to, jak jsem zjistil, nikomu jinému než mně nevadilo.


Čárky jsou další Tvůj velký problém a znovu, vypisování by zabralo strašné množství času i prostoru. Každopádně, jestli Ti zkusím smět poradit, vždy si souvětí rozděl na jednotlivé věty. Vezmu příklad.

"Má práce byla těžká, ale to mi nevadilo tak, jako pozdější zjištění, že někteří vědci, kterým jsem posluhoval neznali některé rovnice a jejich celkové vědecké vnímání bylo několikrát horší, než mé."
Dlouhé souvětí. Urči si jednotlivé věty (poznáš dle přísudků):
- Má práce byla těžká
-ale to mi nevadilo tak jako pozdější zjištění
- že někteří vědci neznali některé rovnice
- kterým jsem posluhoval
- a jejich celkové vědecké vnímání bylo několikrát horší než mé.
"kterým jsem posluhoval" je tedy samostatná věta a jako samostatná věta si zaslouží svoje ukončení, neboť je to samostatná věta vložená do věty jiné.

"Jenže když má někdo vyšší intelekt, než ostatní a navíc je jeho povaha zvídavá. Tak ani na něho vymývání mozku pořádně nezabere..."
= Jenže když má někdo vyšší intelekt než ostatní a navíc je jeho povaha zvídavá, ani na něho vymývání mozku pořádně nezabere... Tady naopak z čárky uděláš tečku a první větu tak necháš beze smyslu. Jen si ji přehraj ještě jednou, jak ji máš Ty.
"Jenže když má někdo vyšší intelekt než ostatní a navíc je jeho povaha zvídavá."

"...která však právem patřila MĚ!"
- patřila komu/čemu? - Třetí pád -> mně.
Případně druhá pomůcka: Můžeš-li říct "mne", pak je to skutečně "mě".

Atd. Je toho skutečně moc a příběhu to škodí.
A přitom nápady očividně máš, ale chce to opravdu psát i česky. Není problém si najít korektora, který zvládá český jazyk - kamarádi, spolužáci, dokonce i sourozenci. A nepomůžou-li nejbližší, zkus si projít Saspi, někoho najdeš, kdo by Ti jistě pomohl jen s korekcí chyb.

Další nemilou vlastností Tvého textu je přehuštěnost. Jak jsem naznačil u jedné věty, zbytečné okecávání mnohých, již zmíněných faktů. Text proškrtat a pečlivě zvolit systém vět, jak chceš, aby na čtenáře působily...

Atd.
Také bych se osobně pokusil vyvarovat některým věcem, které zavánější až příliš velkým kýčem, ale koneckonců, to už je opravdu na Tobě a já Ti nemohu říct, že námět je špatný. Ano, již tady byl v různých proměnách, přesto záleží i na podání a formě textu, pokud obsah zavání proběhlým námětem.

Uvidíme, co další část, již by nebylo od věci vymyslet byť pracovní název...
Každopádně, pod porcí chyb se skrývá i dobrý text, kterému chybí jen vybrosit formu a styl a bude více než dobrý. Přesto právě množstvím chyb kazíš celkový dojem. Opravdu to stojí jen vůli si chyby opravit sám (případně si zopakovat gramatiku anebo rovnou si opravdu najít korektora, který Ti pomůže s opravami. Dokud nenapíšeš text s minimem chyb nebo úplně bez nich, nenapíšeš dobrý text.
 ze dne 18.08.2008, 17:07:50  
   Sirnis: no tak co se týče připomínky na tu disgrafii nebo dislexii, tak v mládí, okolo té páté třídy jak si snad dobře vzpomínám to u mě opravdu byla ta dislexie, i když pak to tou pátou třídou skončilo a myslim si, že více, než ta vada s tím z části měla co dočinění i lenost, kdy přeci jen v raném věku mě ta čeština nějak nepohltila... (a co se týče pravopisu tak to je i nějak nadále) ale hold je to jak to je
pravda ta okecanost, patří ke mě a co se mých textů týče, tak se asi také do nich promítá aniž bych si to uvědomil, ale hold to všechno je a spadá do kategorie povahy člověka, takže otázka za milion a víc je: zda by se měl člověk vzdát toho jaký je a psát střední cestou, kterou se ubírají všichni ostatní nebo se vyvíjet i s řekněme vlastní verzí stylu psaní, která se jisto jistě u každého mění po celý život

p.s.: smeknout nemusíš, komentář jsem přečetl celý už jen proto, že je vždycky čtu celé ;-)
 ze dne 18.08.2008, 13:26:29  
   m2m: P.S. Pardon za moje překlepy. A jestli si ten komentář přečteš, smeknu. Ale třeba Ti pomůže.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
obr
obr obr obr
obr
Vzduchem bez kř...
micromys
Posel smrti VII...
Lukaskon
Slůně a motýlek
Sapfó
obr
obr obr obr
obr

PREDATOR IN HOLOCAUST (Predáto...
Michal Chocholatý
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr