» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"

estel

počet přístupů: 2140956

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303481 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Společenstvo Elementálů: Prokletý meč - Závěr ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 2

MC_Kejml	publikováno: 21.08.2008, 23:13

Konec druhé řady Společenstva Elementálů


	Intermezzo Kamil vběhl k servisnímu vchodu, kde se zanedlouho seskupili Jirka, Pepa, a Michal. Proti nim stáli neméně silní následovníci Hyperionu: Marek, Firen, Magmaros a Martin. Několik metrů odtud se odvíjel jiný příběh. Petr popohnal své elementalisty, aby obklíčili úzkou bránu, která vedla k servisnímu vchodu. Z jedné strany byla obehnaná zdí, z druhé velmi hustým křovím a drátěným plotem. Zrezlá vrata bránilo něco okolo dvaceti elementalistů, kterých si nikdo nevšímal – až doteď. Z hlavní armády Hyperionovců se zvedl pluk elementalistů v čele s dívkou s blonďatými vlasy. Mířili přímo na Petrovu skupinu! Petr vystoupil z půlkruhu, který elementalisté zformovali kolem brány a vytáhl svůj široký meč. Popřemýšlel nad vším, co se v akademii naučil. Byl připravený předvést nepříteli, zač je toho loket. „Do boje!“ vykřikl Petr. Skupiny se srazily a nastala lítá řež. Petrovým cílem byla jen ta dívka a zanedlouho už stáli proti sobě. Slyšel o ní Kamila vyprávět, byla to Kristýna, jedna z prvních elementalistek na straně Hyperionu. Stejně jako je krásná je i vražedná, pomyslel si. Protivnice ho zasypala útoky jejích zápěstních drápů, ale Petr je úspěšně vykryl tlustou čepelí svého meče. Náhle se Petr zmohl na odplatu; rozmáchl se a Kristýnu donutil k ústupu před velkou silou, kterou ovládal. Vtom se dívce podařil významný výpad – Petrovi prořízla lýtko. Elementalista beznadějně klesl k zemi a Kristýna se k němu pomalu přibližovala. Petr sebral veškerou svoji sílu, otočil se a vystřelil po dívce ledovou kouli. Ona se rozmáchnnula a rozbila ji na malé kousky, ale mezitím se stačil Petr postavit na nohy a byl znovu připravený bojovat. Kristýna viděla, že Petr už zeslábl. Vrhla se na něj, ale generál elementalistů se nehodlal vzdát. Prali se jako pominutí, když vtom, ať už díky štěstí nebo svému elementu, Petr Kristýnu omráčil a ta se zapotácela několik kroků pryč. Zapálený v boji, Petr vyrazil vpřed a s nastaveným mečem probodl překvapenou Kristýnu. Oba dva skončili v hustém křoví – Kristýna tam už jen bezvládně ležela a Petr, když viděl, že už se elementalistka na nic nezmůže, vrátil meč do pochvy. Celý zmáčený od krve, své i dívčiné, se Petr zvedl a vítězoslavně oddechoval. V ten moment Petrovým tělem prošlo deset drápů. Deset naváděných šipek, které Kristýna stačila vypálit, než zemřela. Petr nedokázal uvěřit tomu, co se stalo, a probodaný skrz naskrz klesl na zeď školy, kam ho ostny připoutaly. Na druhé straně bojiště právě jedna elementalistka shlédla strašnou vizi. LX Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele. -Francis Bacon Spolu s Markem jsme vyběhli po schodech do prvního patra, kde stál Jakub a horečnatě velel své skupině. „Hej, Jakube,“ vyrazil jsem ke kamarádovi, „neviděls‘ tu Firena s Magmarosem?“ Kuba zakroutil hlavou, jeho obličej byl zpocený a očouzený. „Hej, to je Marek!“ vykřikl a jeho luk se okamžitě přeměnil v sekeru. Studenti, kteří ostřelovali Hyperionovce z oken se okamžitě otočili a zamířili na elementalistu. „Fakt?“ zvedl obočí Marek. „Kde?“ otočil se. „Co s ním je?“ zamračil se Kuba. „Pepa ho osvobodil, ale hele, viděls je, nebo ne?“ naléhal jsem. „No ne, proč je hledáte?“ „Teďka utekli servisním vchodem a museli běžet tady okolo...“ „Aha,“ přikývl Jakub. „Tak jo. Kdyby něco, řeknu vám. A docela kousek s tím Markem,“ dodal a prohlédl si Marka od hlavy k patě. „Nic, držte se,“ řekl jsem Jakubovi. „Marku, ‘deme.“ Jediné místo, kam se mohli Firen s Magmarosem dát a nešli by přitom halou, kde stál Jakub, byly schody, které vedly rovnou na střechu. Proč by tam ale šli, to mi nedocházelo. Ať už to bylo jakkoli, museli jsme tam jít také. Když jsme dorazili na střechu, otevřela se před námi scenérie boje: Firen s Magmarosem bojovali proti Lukášovi a nad hlavami je podporovalo několik létajících Hyperionovců. Náš spolubojovník vypadal, že už moc dlouho takový tlak nevydrží, tak jsme mu vyrazili na pomoc. „Hej, vy, nechte ho!“ vykřikl jsem a vypustil po Magmarosovi ledový paprsek. Magmaros se otočil a nastavil proti proudu svůj srp, o který se záře roztříštila. Nechal Lukáše Lukášem a vrhl se na mě. Zpod střechy vylétl Tomáš a s ním asi deset elementalistů. „Asi potřebujete pomoc, pánové,“ usmál se a vrhl se na Firena. „Elementalisti, rozptylte se a zajistěte okolí od Hyperionovců!“ „Hele, kámo,“ chytil mě Marek za rameno, „jdu pomoct Tomášovi. Jo?“ „Jasně,“ přikývl jsem. „Drž se!“ Přehodil jsem si meč do pravé ruky a rozeběhl se na Magmarose, zatímco protivník napřímil své dva srpy a byl připravený se bránit. Vztyčil ruce a přede mnou vybuchl kus střechy, ze které vylétly kusy ohořelého cementu. Upadl jsem na stranu a do očí mi vletěly saze od Magmarosova útoku – neviděl jsem ani na krok. Vytíral jsem si z očí prach a divil se, že se nic neděje. Když jsem se vzpamatoval, viděl jsem Magmarose zápasit s Lukášem, díky kterému jsem získal tolik potřebný čas. Obešel jsem Magmarose a vyřítil se na jeho nekrytá záda s mečem v ruce. Lukáš ale udělal chybu a to, že se na mě podíval. Magmaros vycítil nepřítele, otočil se a dal mi černou pěstí do brady. Spadl jsem na zem a teplá krev se mi vlila do pusy. Chvíli jsem tam jen tak bezvládně ležel, ale když jsem uslyšel strašlivé zaječení nade mnou, okamžitě jsem se zvedl na nohy a rozhlédl se. Magmaros dostal od Lukáše přímý zásah jeho oboustranným mečem. Lukáš mu prořízl bok a viděl jsem, jak čepel vyčuhuje i z druhé strany. Ohnivý elementalista se evidentně naštval, roztáhl ruce a vypustil z těla oblaka kouře. Hned potom jsem slyšel plesknutí na místě, kde stál Lukáš. Utekl jsem z kouře pryč a když se mrak rozčeřil, zahlédl jsem supícího Lukáše s tmavými tvářemi a Magmarose opodál. „Obklíčíme ho,“ řekl jsem Lukášovi. Svatý elementalista přikývl a každý jsme se na Magmarose vrhli z jiné strany. Oba dva jsme vypustili bílé a modré paprsky, které mířily na protivníka a s připravenými zbraněmi jsme se k němu pomalu přibližovali. Sice jsme ho zasáhli, ale vtom náhle rozpažil a na mě i na Lukáše vypálil ohnivou vlnu, která naše útoky účinně přebila. Magmaros se roztočil a vyhodil své srpy do vzduchu. Dal ruce na prsa a srpy kolem něj začaly rotovat. Vtom jsem uslyšel odněkud zleva Markův hlas: „Tomáši! Ksakru, ne!“ Ohlédl jsem se po hlase a spatřil jsem strašlivou scénu. Tomáš padal ze střechy, probodnutý Firenovým scimitarem, přímo do bojové vřavy pod ním. Panebože. Tomáši. Nehledě na to, co se právě dělo mezi mnou, Lukášem a Magmarosem, jsem vzal vysílačku a začal velet. „Tady instruktor Kamil, větrní elementalisté... Zachraňte svého vůdce, padá ze severní střechy školy!“ Když jsem slyšel svůj roztřesený hlas, přepadla mě beznaděj. Co se to s Tomášem ksakru stalo?! Najednou mě jen o několik centimetrů minul jeden z Magmarosových srpů. „Kamile, utíkej!“ zaslechl jsem Lukášův hlas. Okamžitě jsem se otočil a začal unikat ohnivému srpu, který mě pronásledoval po střeše školy. Bylo to hrozné. Měl jsem smrt v patách, a za posledních dvacet minut jsem přišel o tolik skvělých přátel. Markéta, Jirka, Pepa, a teď i Tomáš... Jak je to možné?! Zavřel jsem oči a zatnul zuby – doufal jsem, že to přestane, že se probudím, nebo něco... Když jsem znovu otevřel oči, přede mnou se mihla jakási bílá postava a skočila přímo za mě. Zaslechl jsem heknutí a jak se srp zasekl do masa. Otočil jsem se a spatřil jen něčí ruku, která spadla ze střechy, stejně jako Tomáš. Přispěchal jsem neznámému zachránci na pomoc, ale viděl jsem už jen rozptylující se bílou esenci a srp, padající k zemi. Kdo to byl? Jediní dva, kteří připadali v úvahu, byli Pepa a Lukáš. Rozhlédl jsem se okolo a za chvíli Lukáše spatřil, takže on to být nemohl. Náhle jsem si uvědomil, že na něm bylo něco divného. Lukáš tam jen tak stál s založenýma rukama a nepřítomným pohledem, zatímco k němu mířil druhý Magmarosův srp. „Proboha, Lukáši, uhni!“ vykřikl jsem a pustil se k němu. Jakmile jsem to dořekl, srp mu projel tělem. Lukáš vypadal, jako by měl radost a s úsměvem na tváři se rozplynul. Zbyla po něm jen bílá esence, symbolizující jeho element. Bylo příliš pozdě, abych mu pomohl. Když jsem viděl, s jakou Lukáš z tohohle světa odešel, nevydržel jsem to. Všechno ve mně se stáhlo a nevídanou silou mě to srazilo na zem. Nevydržel jsem se na to dívat a nehledě na to, že Firen i Magmaros vypadali, že jsou na pokraji smrti, jsem nebyl schopný pohybu. Vtom se k sobě začali ohniví bratři přibližovat. Marek běžel za nimi, ale byl moc daleko na to, aby tomu, co se stalo, jakkoli předešel. Zatnul zuby a měl strašný pohled v očích, který jsem u něj ještě nikdy neviděl. Bratři se objali a vykřikli: „Monomorfóza!“ Zase jsem si na to vzpomněl. Druhá vize, kterou jsem shlédl, když nás Lukáš navštívil, byla s Monomorfózou a ta první byla na tržišti s Destabilizátorem... Ohniví bratři zběleli a oslnili celou střechu školy. Záře mě oslepila a já dlouho neviděl nic jiného než bílé světlo, které z bratrů vyzařovalo... Epilog Zůstal jsem na místě, abych nespadl ze střechy. Když po několika desítkách vteřin světlo opadlo, nestačil jsem zírat na to, co po bratrech zůstalo. Na střeše už nestál Firen a Magmaros, ale něco mnohem horšího. Něco mnohem většího. Byl to ohyzdný ohnivý démon, který byl ponořený v ohni a levitoval nad zemí. Stále měl lidské rysy, vlasy měl černé a roztřepené, oči měl jako žhnoucí uhle a celé tělo měl hnědé a ohořelé. Vysoký byl asi dva až tři metry. Vypadal, jako by byl spalován, ale zároveň se v tom ohni pohyboval a soudě podle jeho výrazu mu plameny nijak neškodily. S Markem jsme nevěřícně hleděli na to, co zůstalo z obou bratrů. Jedna hrozivá bytost s nepochybně velkou silou elementu. „Hej, kámo... Vidíš to?“ divil se Marek. „Jo. Vůbec nevím, co to je zač...“ Démon se rozeřval a vypustil na nás obrovskou ohnivou vlnu. Tak velkou, že jí nebylo možné uhnout jinak, než skokem ze střechy. Bylo mi jasné, že je tohle konec, když vtom se stalo něco nečekaného. Z mraků vysvitlo nažloutlé světlo, někteří by to mohli nazvat nebeskou září, a z oblohy se vynořil mohutný anděl. Celé tělo měl oděné v bílém brnění se žlutým rámováním, na prsou měl stejně jako Pepa kříž a hlavu měl v šedé kápi, která mu zakrývala i obličej. V pravé ruce držel meč s čepelí, hořící bílým ohněm a levá ruka se mu leskla, jako by vyvolával nějaké kouzlo. Přede mnou a Markem se zformovala bílá zeď, která do sebe zachytila veškerý žár, který na nás mířil. Anděl se rozmáchl rukou s mečem a ťal po ohnivém démonovi. Planoucí bytost rychle zhodnotila situaci a přemístila se pryč. Chvíli jsem se díval na anděla, který nás zachránil, potom nastalé ticho protrhlo šramocení ve vysílačce. „Tady instruktor Kuba, Hyperionovci ustupují! Je po nich! Jak je na tom meč?“ „Tady Michal, slyším, meč je stále zabezpečený a hlídáme ho!“ A skutečně, když jsem se podíval ze střechy na chodník pod námi, masy černých a rudých elementalistů se rozprchávaly po okolí. Vítězní elementalisté z akademie je pronásledovali a doráželi. Tak jsme tedy vyhráli. Porazili jsme Hyperionovce, kteří se marně pokusili uvolnit moc, kterou v sobě držel jeden strašný meč. Ale za jakou cenu. Tomáš, Jirka, Pepa, Markéta a Lukáš za to zaplatili životem... Lukáš. Zrovna jsem ho začínal mít rád. Nevnímal jsem okolí a sedl si na kraj střechy. Když jsem tak sledoval prchající Hyperionovce, říkal jsem si, kolik elementalistů tady položilo život za společný cíl, který jsme měli. Při pohledu na k nepoznání pobořený unimarket mě napadla další otázka, a to jak asi dopadla jednotka plukovníka Volce. Pochybuji, že drtivý útok Hyperionových elementalistů přežil jen jeden z nich. Nevím ani, co si mám myslet o tom ohnivém démonovi a andělovi. Co je jasné je, že hon na Hyperionovce ještě zdaleka neskončil a Společenstvo čeká další zkouška. Společenstvo... Kdo ze skutečného Společenstva vlastně ještě zbyl? Já. Jakub. Michal. Aleš. Možná. To je všechno. Když jsem se nad tím zamyslel, možná bych si přál vrátit čas a nechat své přátele žít si svůj obyčejný život, i kdybchom se už nesetkávali a bavili se spolu jen občas. Každopádně ta doba, kterou jsme spolu strávili jako elementalisté, byla k nezaplacení a užil jsem si ji. Děkuju jim za to. Něčí ruka se mě dotkla za rameno. Podíval jsem se, čí byla a před sebou jsem spatřil Pepu v plné zbroji. „Jsme s tebou,“ řekl. Za Pepou vykoukl Jirka a zeširoka se zazubil. Konec druhé části


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 13		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

m2m	14.09.2008, 22:45:12

Tak jak jsem slíbil, zde konám (dalo to práci!): Společenstvo elementálů se řadí do subžánru velkého odvětví fantastiky - je to fantasy. Teenage fantasy, v němž hlavní postavou, případně hlavními postavami, je dospívající člověk postavený na pokraj s možností volby. Jako fantasy se SE drží zaběhnutých postupů - souboj Dobra proti Zlu, hrdina na straně dobra, využívá nadlidské moci a síly, aby zlu čelil a případně jej porazil. V drtivé většině fantasy děl pak hlavní hrdina skutečně zlo porazí a stane se opravdovou legendou. Společenstvo elementálů je více méně v některých ohledech inovativní - hrdina není sám, ale rovnou jej následuje celá grupa; s mocí se nenarodil a nebyl předurčen, byla mu přidělena stejně jakožto jeho přátelům; příběh se neodehrává ve fantaskním světě plném příšer, ale v reálně podkreslené současnosti českého hlavního města. Zde prozatím výčet inovativních prvků, je třeba zmínit i ty méně inovativní. - Zlo je zlo a zlem zůstává. Teror v první knize byl Teror a byl prostě zlý, Kamil je Kamil a je prostě dobrý. V hlavní postavě (a více méně i záporácích) není nic, co by vysvětlovalo, proč takový je. Zloděj krade povětšinou proto, že nemá na to, aby si to koupil. Lupič přepadne banku, protože nemá peníze. Člověk zabije v afektu. Pokud zabije plánovaně, je to placený asasín a dělá pro peníze, pokud sám pro sebe, je to maniak a potřebuje ten pocit, stejně třeba jako psychologicky narušení lidé, kteří kradou a vykrádají banky. Potřebují to totiž. Není zde žádný faktor, proč postavy jednají tak a tak. V tomto ohledu se SE tedy drží vyjetých kolejí fantastiky. - ich forma v minulém čase naznačuje, že hlavní postava nakonec přežije, což by mohlo vést k domněnce, že zvítězí dobro. Prozatím se necháme překvapit, jak kniha celá dopadne. Ich forma samotná je pojata více méně dobře, postrádá přílišnou popisnost a smysl pro detail a psychologizaci ostatních postav, na druhou stranu přináší vhled do nitra postavy hlavní - její strach z vlastního selhání a z toho, že zaviní smrt svých následovníků a ponechá zemřít tisíce nevinných. Bohužel, tato forma nedovoluje přesně vysvětlit pohnuty přátel, ale určitě by šlo přidat textu vlastní vnímání: "Aleš to dělá proto, že..." "Mr.Kdosi zmizel proto, že..." "Lukáš je tu proto, že..." Každý člověk totiž nad takovými věcmi v duchu zapřemýšlí. Příběh jako takový se tedy drží více méně vyjetých trakcí klasické (teenage) fantasy, v bojových pasážích je rychlý a svižný, bohužel jeho tempo vyprávění působí místy hekticky a místy zbytečně narušeně "psychologickými" pasážemi, kdy postavy spolu hovoří a vznášejí "psychologizující" výroky (scény s Lukášem v obou částech) - bohužel takové pasáže působi ve změti boje a přípravy na něj jako pěst na oko a slušelo by jim urovnání a větší vžití se do přímých řečí postav. Román jako takový tedy přináší některé novinky do žánru fantastiky, ovšem také se nevyhl některým zbytečným větám, odstavcům nebo rovnou částem, které působí rušivě a ačkoliv by měly text, jinak výhradně bojový, urovnávat do pomalejšího tempa, trhají jej na větší cáry. Závěrem (a zde si dovolím být konečně osobní): Na poměry saspi jde o zajímavé a inovativní dílo, které si zasluhuje vysoké hodnocení. Potřebovalo by ale uhladit, pročistit, upravit. Nerad to říkám, i u jiných autorů, ale bohužel je Ti stále "jen" sedmnáct let a i když máš nezpochybnitelný talent, neznamená to stoprocentní kvalitu. Ode mne, protože jsem mírnější, dostává celé SE (první i druhá kniha) velice pěkných 85-90% - což je pro mne stále jednička. Pokud bych měl odhlédnout a podívat se na dílo jako člověk, který se více méně fantastice věnuje a sám ji i píše a dostal do rukou už drtivé kritiky nejen vlastních děl, pak bych vzhledem (nerad to říkám) věku dal 70%. P.S. Společenstvo elementálů má ohromný potenciál. Bohužel, chybí mu vypsanost autora, opravdu ano, což se dá nahnat bohužel jen věkem. A počtem napsaných slov nejen v tomto žánru. Za deset let, pojedeš-li dopředu tímto tempem, bys napsal fenomenální knihu, která by se mohla stát bestsellerem. Za deset let už ale nebudeš teenager a nebudeš se moct do postav vcítit tak, jako dnes. Na saspi je to dílo výborné a ve svém žánru možná nejlepší, co jsem četl. Globálně nic převratného. Naštěstí jsme jenom na saspi a já tak mohu s klidným svědomím dát jedničku. Za všechny díly, co jsem nepublikoval a nehodnotil.

Šíma	23.08.2008, 0:18:16

Další z velkých bitev je vybojována, ne však bez obětí... Myslím, že se Ti konec povedl, jen mi vrtá hlavou, kdo byl oním zachráncem z nebes... Jak už napsal Pavel, další série možná vše objasní. Kamilovi budou chybět jeho přátelé, kteří padli v boji, ale není vítězství bez toho, abychom něco neztratili, vždy je zde něco za něco! A ačkoliv je tento díl dost pochmurně laděný, má i jistý pozitivní podtext: možná stojí za to bojovat za dobro, které je v nás a všude kolem, utopené v temnotě a moři zloby a nenávisti. Jsem rád, že Kamil nezůstal sám a jsem také zvědavý, jak se mu povede v budoucnosti!

Pavel D. F.	21.08.2008, 23:12:03

Na svých stránkách uvádím, že nemám rád hektický způsob života. To je prostě fakt, který mi jako redaktorovi možná trošku brání vidět závěr tohoto příběhu objektivně. Jeví se mi příliš hektický. V každém případě musím uznat, že příběh Společenstva Elementálů je do jisté míry originální a je v něm poměrně dobře zvládnut popis bojových pasáží. Místy se pouštíš do psychologických ponorů do nitra postav, což dodává příběhu lidský rozměr. Na druhou stranu je styl díla poměrně jednoduchý, místy se blížící až naivitě. Je pro mě jako staršího obzvláště obtížné hodnotit dílo takto mladé. Hektičnost a zkratkovitost odpovídá stylu dnešního života mladých, který já, kdo vyrůstal v době zapšklé komunistické normalizace, nedokážu řádně docenit. Možná bude právě takto vypadat hlavní směr fantastiky budoucích desetiletí, pak bych řekl, že máš našlápnuto k slušné spisovatelské budoucnosti. Zatím to dokáži jen těžko posoudit, protože v soutěžích, jako je třeba Ikaros nebo Cena Karla Čapka, vítězí díla se silným příběhem, dobrým nápadem, ale stále poněkud klasickým vyzněním. Na fantastice je ale krásné právě to, že nemá hranice. Chápu, že ve Tvém příběhu jsme nyní právě v polovině, protože další dvě části budou ještě následovat. Proto pominu až přílišný důraz na expozici fenoménu deus ex machina v závěru Prokletého meče. Věřím totiž, že se časem ještě budeme moci dozvědět, kdo vlastně elementalistům pomáhal a proč. Že za vším jsou ještě mnohem významnější síly, než je pár kluků a děvčat shromážděných kolem Kamila nebo meče Hyperionu. Podle toho, co jsem si zatím stačil přečíst, můžu klidně hodnotit celkové vyznění Prokletého meče jako dílo na slušné úrovni bez zbytečných chyb, které by nutily ke snížení známky. Je patrné, že jak pokračuješ v publikaci, nad dílem opět přemýšlíš a upravuješ ho. Tento způsob práce, pokud u něho vydržíš, může být zárukou úspěchu. Takže se budu těšit na pokračování.