|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303481 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta III-Mikula Siheľský ::
 honzoch |
publikováno: 29.08.2008, 21:39
|
Třetí část Trnité cesty je, jak jsem slíbil, zde. Opět se vrátíme do začátku 17. století do divoké uherské země. Třetí díl je ze všech nejkratší, i když má paradoxně nejvíce kapitol. Svým rázem se podobá předešlým dvěma, ale po upovídaném závěru přijde nečekaný zlom (doufám). Abych byl k čtenáři férový a dal mu dost času se psychicky připravit, seznámím ho s i s dalším. A ač se Trnitá cesta může zdát nekonečná, většina drobných a trochu roztříštěných epizod má svůj význam, který se později ukáže.
Napsal jsem šest dílů, první a druhý jsem zde již publikoval, třetí přijde nyní. A pak? Dějová linie i prostředí se celkem mění, ve čtvrtém se hlavní děj točí kolem soudu se zbojníky a směřuje k vyvrcholení tragedie Pleškovic rodiny. Pátý díl nás zavede do bezútěšných výšin bystrického hradu i do Bratislavy-Prešpurku 17. století. Šestý díl pak uzavře osudy našich hrdinů.
Přes léto jsem dost poškrtal, ale přesto jsem si neodpustil některé kapitoly pro odlehčení, jako jsou Szendreiovy námluvy, tedy kapitoly založené hlavně na dialogu.
Doufám, že budete sdílet nadšení, se kterým jsem své dílko psal, a časem neomrzí.
Příjemné počtení! |
| |
|
|
1)Mikula Siheľský
Ve vzduchu se vznášel přímo pekelný žár a prostupoval celým prostorem kovárny. Připomínal dusivého démona ještě posíleného venkovním vedrem a vydrážděného k nepříčetnosti.
Ten dorážel na dvojici, lopotící se u výhně, a smál se jim v rytmu bušení kladiva.
Poledne nebylo daleko.
Kovář Mikuláš Siheľský se přes rameno ohlédl na svého syna a cosi zakřičel. Šestnáctiletý výrostek, zval se Ďuro, nechápavě zavrtěl hlavou, že neslyší.
„Že by ses měl naučit přehlušit kladivo!“ řval mezi jednotlivými údery kladiva kovář.
Ďuro odložil kus mříže, se kterým se právě zaobíral. Siheľský zvedl oči v sloup: „Radši mi pojď pomoci a neřeš to! Takhle tu budeme do půlnoci!“
Žhavé železo zasyčelo jako had bezprostředně po polibku vodní hladiny ve vědru.
Práce se chýlila ke konci.
„Vidíš,“ chválil kovář syna, „jen mi to podrž a do oběda bude mříž hotová!“
Ďuro zaťal zuby bolestí, protože se přiskřípl prsty, ale vyhlídka na brzké dokončení díla v něm uchovala potřebnou pracovní morálku. Už se zdálo, že práci dokončí, když se za jejich zády rozlehl hlas kovářovi ženy, Francky: „Mikulo! Je tu pan Brezničan! Chce s tebou mluvit!“
Mikuláš nevrle houkl: „Přece jsme si slíbili, že až budou všechny ty mříže hotové, tak to na hradě oznámím! Tak co ještě, drahá Francko, chtějí?!“
Františka pokrčila rameny: „Mně to neřekne! Chce mluvit s tebou!“
„Vyřiď, ať přijde později! Mám práci!“
Žena vyběhla dveřmi a Mikula pohlédl kárným zrakem na Ďura: „Tak se to musí! Jsme kováři, ne obyčejní poddaní!“
S uspokojením pohlédl na zdobenou mříž: „Ještě ji trochu poopravím…ale to má svůj čas!“
Spokojen s tím, jak snadno odbyl Brezničana, se kochal svým dílem. Ďuro si pohladil kručící břicho a s nadějemi čekal na hlas zvonu.
Ještě než se však dotkla kostelníkova ruka provazu, vpadl do kovárny neodbytný Brezničan. Bohorovný Siheľský nic takového neočekával a už vůbec ne urážlivou spršku, která následovala.
„Vy tupci! Neříkal jsem snad, že si s vámi přeji mluvit?! To je snad dostatečný důvod, abyste přestali dělat rámus a naslouchali mi!“
Kovář nezůstal odpovědi nic dlužen a podrážděně si odplivl: „Snad si nemyslíš, že můžeš jen tak lézt do mé poctivé kovárny, panský slouho!“
Brezničan vyloudil jízlivý úsměv, dobře si vědom kovářovi velké vznětlivosti a prchlivosti. Významně si odkašlal a suše oznámil: „Její milost by ráda viděla tvojí chasu na stavbě kaštělu a tady tvého synáčka taky! Nedostává se jí pracovních sil…dostanete za to samozřejmě patřičně zaplaceno!“
Věděl, že se kovář dopálí.
„Cože si přeje vaše nejjasnější? Aby se náš poctivý kovářský rod snížil k nevolničení?! Tak to ne, ty šupáku! Máme svá privilegia…“
„Já to jen přišel oznámit, vaše poctivosti! Mám na to i papír…“
„Ten si můžeš strčit víš kam?!“ přikročil k němu kovář a zdálo se, že jej rozdrtí jako červa.
„Nevadí, nevadí, já už jdu,“ usmál se škodolibě hajduk a dokráčel k mříži, „á, to si objednala její milost! Doufám, že je ta ocel kvalitní!“
Popíchnutí se opět trefilo do černého. „Chceš poznat, jak je kvalitní?! Na svém těle?!“
Siheľský se chopil těžkého železného pohrabáče a výhružně jím zamával ve vzduchu. Brezničan nečekal na nic jiného: „Jestli se mě jednou jedinkrát dotkneš tím svým železem, tak pak poznáš kvalitu jiného! Ale v hradní mučírně! Nebo bychom mohli tvým pobytem pokřtít to krásné vězení v novém zámku!“
Brezničan se dal na ústup, pobavil se dosti a dál nepotřeboval. Otec a syn byli již na půl cesty k němu. Mikula třímal svůj pohrabáč jako meč a nebylo pochyb o jeho úmyslech. Rozehnal se po opovážlivci.
„Neblázni, kovářský!“ vypravil ze sebe přidušeně a instinktivně hmátl po šavli. Úder nikdy nedopadl, esa z rukávů vysypal návrat kovářky. Francka se zaraženě zarazila ve dveřích, vidouc hrozivou scénu. Odvaha jí nikdy nescházela a i tentokrát jí měla dostatečně. Zvučně se optala: „Pane hajduku, proč jste přišel? Snad ne, abyste dostal po hlavě?“
„Přišel jsem oznámit…“ načal, zjevně zaskočen její odvážnou řečí. Mikula ho přerušil: „Ten ubožák se nás snaží zapřáhnout do stavby kaštělu! Taková nehoráznost! Naše privilegia mu nejsou svatá! Máme dřít jako kdejaký chalupník nebo jiný chám! Tfuj!“
Francka se sama styděla nad manželovou pýchou, ale Mikuláš už byl takový od nepaměti. Výhružně zamával pěstí před Brezničanovým nosem a postrčil vpřed Ďura: „Můj poctivý kovářský syn se nikdy nesníží k takové nehoráznosti! Nic takového, parchante! Můžu ti klidně ukázat listinu, co nám napsali barončini předci!“
„Urážet se nenechám a už vůbec ne takovým prašivým psem! Urážíš posla a trest tě nemine!“
Francka tonula ve strachu před dalším mužovým výbuchem. Siheľský však jen zamručel: „Na zámku se ukáže, kdo má pravdu.“
„O tom nepochybuji!“ neskrýval Brezničan škodolibou radost a s ironickou úklonou opustil kovárnu. Trio zkamenělých postav ožilo se zázračnou rychlosti. Mikula byl skokem u dveří a na Frančin spěšný dotaz odsekl: „Jdu pro listinu a pak na hrad! Řemeny ho budou švihat!“
Zmizel ve dveřích, Francka za ním. Rozkřikla se: „Ne, Mikuláši! S pány nemůžeš jednat jako s rovnými!“
„S tímhle můžu!“ triumfálně se ohradil a v mžiku měl v rukou stařičký glejt s vybledlým písmem a mával s ním jako blázen. Žena mu domlouvala: „Vrchnost si dělá, co chce! A co já budu dělat sama tady s Ďurem? Zavřou tě a…“
„Co je psáno, to je dáno!“ usadil svou rodinu a vyběhl ven z dusné atmosféry kovárny. Bili poledne.
„Paní baronko, náš syn se tu od té doby neukázal! Víte určitě o ubohém Kristiánovi mnohem více!“ naříkala starší žena v černých šatech s uslzenýma očima. Tělnatější muž, také dobře oblečený, se nevybíravě vložil do diskuse: „Parchant je to! Jak sis ho vychovala, takový je! Taková ostuda! Hanba! Náš syn utekl s poddanou!“
Smutná žena sepjala ruce: „Paní baronko, potěšte trpící matku! Nevíte o něm něco?“
Baronka na naléhání přátelsky sevřela ženinu ruku: „Drahá paní Anno, kdybych tak věděla! Kristián je mladý a nerozumný! Ta svůdná čarodějnice mu zcela pomátla hlavu!“
„Je to hlupák,“ zamručel muž jako medvěd, „jako bych ho před takovými courami nevaroval! Takovou ženskou si nesmíš pustit blíže k tělu!“
Zeman Csaba Kerkesi neměl pro úlet svého syna žádné pochopení. Když už si chce jeho nenapravitelný synáček užít románek se služkou, tak ať se při tom alespoň nechová tak neobratně! Kerkesimu by nevadilo, že jeho syn spí s poddanou, to by byl jen nepodstatný a snadno smazatelný hříšek! Jenže tenhle hříšek může díky jeho nenapravitelné povaze snadno přerůst ve velký skandál. Proč si ten paličák nemůže vzít baronku a za jejími zády se věnovat milence jak je libo?! Nepochopitelné! Ale ne, Kristiánek ji nestrpí jen jako milenku! On s ní musí utéci!
Anna Kerkesiová, Kristiánova matka, zaujala opačný postoj, stejně jako baronka. Ten chudák podlehl mámení zhýralé děvky a patří mu odpuštění. Véghová mu dokonce prominula i své ponížení před útěkem a nikdy se o něm nikomu nezmínila.
Jen starý Kerkesi nesouhlasně vrtěl hlavou. Žena je vždycky schopná jen to, co jí muž dovolí. Snahy srazit synovu svatozář končily u vlastní manželky.
Paní Anna mu domlouvala: „Csabo, drahý, on jistě brzy procitne a pozná, co provedl!“
„Hm a zatím si na nás začnou ukazovat!“ trpce se usmál zeman na obě společnice. Véghová pokrčila rameny a netrpělivě pátrala po kočáru na dvoře zemanské tvrze. Své věci zde již vyřídila, její naděje zůstaly zklamány, a víc než na Annino bědovaní myslela na cestu zpět na Štivianov.
„Dám vám vědět, kdybych se o Kristiánovi dověděla něco nového!“
„Děkujeme vám, baronko! Omlouváme se, že vás náš syn tak zklamal!“ ozvala se plačtivě Anna, když vyprovázela Véghovou.
„To nic, má drahá, naděje je stále! Neomlouvejte se mi, zavinila jsem si to sama! Uvidíte, vše bude dobré!“
Žofie řádila jako fúrie.
„Kdo pustil toho otrhance až ke mně? Copak tu nejsou vojáci, copak nikdo nehlídá mé dveře?!“
Starý lokaj se ukláněl až k zemi, přemáhaje krutou bolest svých křivých zad. Snad doufal, že svým utrpením trochu utiší Žofiin hněv. Ta však vřískala dál: „Tak kdo pustil toho všiváka dovnitř?! Co dělají hajduci? Za co je platíme? Copak není nikdo schopný zastavit jediného chlapa?!“
Lokaj Jozef zachraptěl: „Má paní, hajduci nebyli na svých místech a já sám na kováře nestačím…“
„Ven! Vypadni a chcípni!“ ukázala mu na dveře. Jozef si oddechl a s hlavou na prsou se odbelhal pryč. Vyvázl lehce, to věděl velice dobře. Ale opovážlivého kováře už za dveře nevyhodila. Naopak, jeho drzost přímo vyzívala k potrestání. Siheľský byl novou hradní paní zaskočen, ne však do té míry, aby upustil od své věci. Na kolenou vyčkával na vhodnou příležitost.
Dvě služky za Žofiinými zády vyzívaly svým zuboženým vzezřením k maximální opatrnosti. Obě měly podivně rozcuchané vlasy, Rosině se táhl po krku dlouhý krvavý škrábanec, na Zuzčině tváři byly i přes sklopenou hlavu dobře znát otisky prstů po opakovaném fackování. Obě byly velice rády, že se od nich, byť jen na chvilku, odvrátila trýznitelčina pozornost.
„Jak ses vůbec opovážil přijít až sem, na hrad?“ utrhla se na něj, aniž by mu věnovala pohled.
„Vaše milosti, došlo k porušení privilegií naší rodiny!“ snaživě odvětil a demonstrativně zamával zežloutlými lejstry. Když konečně zvolil skromnější postup, bylo pozdě a mohl jen sledovat, jak se Žofie rozparádila.
„Mám čekat do soudného dne?! Dáš mi ty papíry?“ obořila se na kováře, který zcela ztratil odvahu. Místo, aby jí podstoupil privilegia, odmítavě je skryl za záda a uhnul pohledem.
„Tak proto jsi přišel?!“ obořila se na něj. „Dám tě zbičovat jako psa…“
Odevzdaně jí předal dokumenty a se sklopenou hlavou vyčkával krupobití. Rozmary mladé baronky však předčily jeho očekávání. Znenadání se obrátila na ztýrané služky, držící se za ruce: „Přečtěte mi, vy dvě! Bolí mě oči!“
Nešťastnice se ničeho takového nenadály, Žofiino přání je uvrhlo v naprostou bezbrannost a sevřely se ještě pevněji.
„Neumíme číst, odpusťte, paní. Skutečně…“ svorně přiznaly, klopíce krásné oči v předtuše dalšího trestu. Žofie jim vyrvala listinu, surově zatahala Zuzanu za cop a sama zabodla zrak do kovářovy listiny. Bylo na první pohled jasné, že na obsahu jí pranic nezáleží. Siheľského ostatně v té chvíli už nezajímalo nic jiného než rychlý útěk. Zvláště po tom, co se tvář mladé baronky zkřivila do zlomyslné grimasy: „Jaký strašný zločin jsme spáchali na tvé urozené kovářské krvi? Došla ti slova, hrdino?“
Kovář ze sebe začal soukat, co se mu přihodilo. Žofie provázela jeho vykládání posměšným cukáním koutků, nevěstícím nic dobrého.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
