|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303481 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: 2. kapitola - Začátek konce ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 24.08.2008, 6:10
|
|
| |
|
|
Dny ubíhaly neskutečně rychle a prázdniny se přehouply do druhé poloviny. Srpnové počasí bylo, stejně jako červencové, pravé letní, a jen občas ho přerušila nějaká ta bouřka nebo déšť.
Jirka se o výletu do dětského domova snažil před Monikou mluvit co nejméně. Šlo to ale velice těžce, protože i jeho už chytila jakási zvědavost a chtění vědět, kdo jsou skuteční rodiče jejich otce. Myslel si, možná naivně, že kdyby se jim podařilo je najít a zkontaktovat s taťkou, možná by se změnil. Možná by si uvědomil, co by pro něj měla rodina znamenat, a že by si měl vážit toho, co má.
Jirka vylezl po dřevěném žebříku, posadil se na horní příčku a sledoval Moniku, jak se pomalu pohupuje na houpačce. Za asfaltovým hřištěm běhal Ondra se svými kamarády a svých sourozenců si vůbec nevšímal.
„Řeknu mu to dneska,“ ozvala se Monika z houpačky.
„Nechceš s tím radši ještě… počkat?“ navrhl Jirka a zadíval se k jejich domu. Hnědá fasáda se leskla na slunci a na mnoha balkonech, stejně jako na domech okolo dvora, se slunili jejich obyvatelé. „Dneska má zase tu svoji náladu,“ dopověděl.
„Jo, jenže tu on má pořád,“ podotkla Monika. „A mamka s tím souhlasila. Není na co čekat. Až večer přijdu, prostě si všichni sedneme a promluvíme si.“
„V kolik přijdeš?“ zeptal se Jirka a vytáhl mobil. Displej ukazoval 16:23. „Do osmi musím být doma. Nechceš jít se mnou?“ navrhla Monika.
„Ne, díky,“ usmál se Jirka. „Dvojčata sice jsme, ale ne siamská, abych se tebou šel a poslouchal holčičí řeči. Radši se ještě porozhlédnu po Hykelových.“
„Kde všude už jsi hledal?“
„Zkusil jsem telefonní seznam, pár jich tam bylo. Bez křestního jména je to ale dost těžké. A taky by bylo hloupé je obvolávat a ptát se: neodložili jste náhodou svého syna do dětského domova?“
„To jo, no…“ přitakala Monika. Z kapsy vytáhla gumičku a svázala si vlasy do culíku. „Co evidence obyvatel?“ napadlo jí po chvilce.
„Tam mi asi nic neřeknou,“ zavrtěl Jirka hlavou. „Asi ne, ale zkusit to můžeš,“ dodala Monika, seskočila z houpačky, znovu si upravila vlasy a rozloučila se: „Tak ahoj v osm.“
„Čau,“ pozdravil Jirka, slezl ze žebříku, a zatímco se Monika vydala směrem k parku, on zamířil k jejich domu.
Když otevřel dveře od bytu, ozvala se z kuchyně rána, jak někdo rázně zavřel dveře od lednice. Z kuchyně vyšel taťka s talířem v ruce, prošel předsíní bez toho, aby se na Jirku aspoň podíval, a přes obývák zamířil do svého pokoje, který byl napůl skladiště a napůl dílna. Jirka se vyzul a nakoukl do kuchyně, tam ale nikdo nebyl. Mamka utírala prach v obýváku a když ji Jirka pozdravil a šeptem se zeptal, co se děje, zavrtěla hlavou a šeptla: „nic.“
Jirka se zavřel v dětském pokoji. Jeho dech byl rychlený, přestože sám nevěděl proč. Posadil se na postel a nervózně jezdil prsty po matraci. Cítil ve vzduchu něco neobvyklého. Jakoby věděl, že se něco stane, jen sám sobě nedokázal říct co. O kolik by byl svět jednodušší, pomyslel si, kdyby měli lidé možnost nahlédnout do budoucnosti. Mohli by pak předejít věcem, které jim často hodně zkomplikují život – ať už za půl hodiny nebo za deset let.
Po chvíli hlubokého zamyšlení přešel Jirka na druhou stranu pokoje a otevřel okno. Zvenku se dostal do pokoje teplý vzduch provoněný čerstvě pokosenou trávou. Na houpačce, kde ještě před pár minutami seděl on s Monikou, se teď vesele houpala malá holčička s dlouhými copánky…
Někde v bytě za Jirkovými zády hlasitě bouchly dveře a bylo slyšet spěšné kroky. Žaludek se mu přetočil a on věděl, že se něco děje. Přeběhl zpátky ke dveřím a roztřesenou rukou zabral za kliku. Přes předsíň viděl mamku, jak stojí v dveřích ložnice.
„Radime, nebouchej prosím s těmi dveřmi,“ prosila taťku milým hlasem. „Co zas máš prosím tě?“ ozval se taťka arogantně.
„Já nic nemám, jen tě pros…“ „Přestaň otravovat,“ přerušil mamku taťka a přistoupil ke dveřím. Chytil je a snažil se je zavřít. „Nezavírej ty dveře,“ poprosila ho. Jirka cítil, jak mu v hrudi tluče srdce a divil se, že si toho nikdo nevšiml. Mamka strčila do dveří nohu, a když je chtěl taťka znovu zavřít, nahlas zakřičela bolestí.
Jirka se pustil zdi, o kterou byl opřený, a popošel o několik kroků do kuchyně. „Nech toho!“ zakřičel na taťku.
„Po kom řveš?“ otočil se taťka.
„Já neřvu,“ ohradil se Jirka. Oči mu zvlhly slzami, přestože se snažil zachovat klid. „Tak si toho nechej,“ dodal arogantně taťka.
„Čeho si mám nechat?“ vybouchl vzteky Jirka. „Mám tě nechat, abys mamku zase zmlátil?“
Taťka pustil dveře a vyrazil směrem k Jirkovi. „Nechej ho,“ zakřičela mamka a snažila se chytit za předloktí. Jirka ustoupil o krok dozadu zpátky k průchodu do předsíně. Taťka se ohnal po mamce a rukou velkou jako lopata jí vrazil facku. Chytil ji za ruce a hodil s ní o zeď, že jen o fous minula nebezpečně vyhlížející roh stolu.
„Ne!“ zakřičel Jirka. Řval jak nejvíc mohl, nebyla to slova, jen zvuky, jakoby se jimi snažil taťku zastavit. Jako nějaké divoké zvíře, které se snaží nahnat strach svému soupeři. Bezmocně se vrhl mezi rodiče ve snaze mamku ochránit. Taťka ho však odstrčil a Jirka spadl na zem. Rukou se praštil o roh stolu a ucítil štiplavou bolest. Neměl však čas sledovat, c má s rukou. Vyškrábal se na nohy, ze stolu popadl mamčin mobil a zvedl ho do výše ramen. „Nechej toho! Zavolám na tebe policajty!“
Taťka se od mamky odtrhl. „Přestaň po mě řvát, ano?“
„Nenávidím tě! Nebojím se tě, nesnáším tě!“ Jirka nevěděl, co křičí, jen věděl, že nesmí zůstat potichu. Podíval se mu do očí a sledoval vztek, který z nich vyzařoval. Už se viděl v jeho rukou, už viděl, jak se mu děje to, co před chvílí mamce…
Taťka se však otočil , v ložnici si přes rameno hodil batoh, když procházel kuchyně do předsíně, pohrdavě se podíval na Jirku, který stál s mobilem uprostřed místnosti a třásl se po celém těle. V předsíni vzal boty, vyšel z bytu a třísknul za sebou dveřmi.
Jirka se rychle vrhnul k oknu, pod kterým se o zeď opírala mamka. Nepřítomně se modrýma očima koukala před sebe a po chvíli otočila hlavu k Jirkovi. Nad levým okem se jí začínala rýsovat modřina.
„Dobrý?“ zeptal se Jirka. „Není ti nic?“ odpověděla mu mamka otázkou. „Ne, jsem v pořádku,“ zastrčil Jirka pravou ruku, na níž měl lehce krvácející krvavý šrám, za záda.
„Podej mi prosím telefon,“ poprosila ho mamka. Jirka se pro něj natáhl a podal ho mamce. „A zkontroluj, co dělá Ondra.“
Jirka si domyslel, že mu to mamka řekla jen proto, aby odešel z kuchyně. Poslechl ji tedy a zpoza záclony v obýváku koukl ven na hřiště. Ondra pobíhal se spokojeným výrazem kolem keře a snažil se chytit svého kamaráda.
„Zavolala jsem policii, za chvíli tady budou,“ ozvalo se od dveří. Jirka se neotočil, stále koukal z okna, přestože nevnímal, co se za ním děje. Ruce si založil na prsou a zhluboka oddychoval. Snažil se přinutit vlastní tělo, aby se uklidnilo a vypustilo bolest, která ho soužila. V tu chvíli svého otce nenáviděl, a v duchu se zařekl, že už s ním nikdy nepromluví. Kdyby stál před ním, byl si Jirka nadevše jistý, že by po něm skočil, že by mu chtěl způsobit stejnou bolest, jakou zakusil on sám. A přestože to byla bolest, která neměla viditelný důvod, byla větší, než všechna zranění, která kdy Jirka zažil.
Po hlavě ho pohladily dvě ruce, stále roztřesené a nejisté. Mamka ho otočila k sobě a zadívala se na něj krásnýma, modře se lesknoucíma očima.
Jirka si otřel rukávem oči a rychle zamrkal. Bylo to úplně jako tehdy v noci. Vzpomínky se mu začínaly vracet, stále silněji a zřetelněji vystupovaly z hloubi jeho mysli. Dal by cokoliv za to, kdyby dokázal zapomenout. Zapomenout na všechny ty věci, které se v bytě, kde právě s mamkou stojí, staly. Zapomenout na hodiny pláče a smutku, na tolik probdělých nocí. Zapomenout a už nikdy nevidět člověka, který stojí za tím vším. Zapomenout na svého otce a manžela ženy, která před ním stojí, zbídačená a utrápená.
Po několika dlouhých vteřinách zazvonil zvonek. Jirka se zvedl z křesla, odešel a zavřel se v pokoji. Nechtěl někomu popisovat nejhorší okamžiky svého života. Vracet se k takovým vzpomínkám pro něj bylo velice těžké. Pokaždé ucítil nepříjemný pocit v břiše, vnitřnosti se mu stáhly a od hlavy až k patě mu projel nepříjemný záchvěv nervozity.
Za dveřmi předsíně, do které viděl Jirka prosklenými dveřmi, prošly dva obrysy policistů v uniformách, následovány mamkou. Jirka přitiskl ucho ke dveřím a bedlivě naslouchal. Přes dveře do obýváku, které mamka zavřela také, toho však moc neslyšel, a rozuměl jen některým slovům.
Chtěl slyšet, o čem se za zdí mluví, věděl ale, že kdyby se tam objevil, začali by mu klást nepříjemné otázky, a byl si jistý, že na některé z nich by právě teď ani nedokázal odpovědět.
Žaludek se mu přetočil když se otevřely dveře do bytu. Předsíň, kterou sledoval přes matné sklo dveří, se naplnila jasným světlem z chodby, které se zavřením dveří zmizelo stejně rychle, jako se objevilo.
Někdo zabral za kliku dveří, za kterými stál Jirka. Ucítil obrovskou úlevu, když zjistil, že se vrátila Monika.
„Ahoj,“ pozdravila ho, mezitím co si sundávala mikinu a odkládala ji na židli. Jirka se jí místo pozdravu vrhnul kolem krku. Už nebyl sám, cíti se mnohem silnější a více v bezpečí. „Co se… ty brečíš? Co se děje? Venku stojí policejní auto… To snad ne! Už zase?“
Jirka ji pustil a znovu si utřel čerstvě uslzené oči. Po chvíli pomalu přikývnul. Monice se ve tváři objevila neskutečná nenávist. Rty tiskla tak moc k sobě, až vytvořily jen nepatrnou linku. V hnědých očích se jí zablesklo. Prudce otevřela dveře a vyrazila z pokoje ven ke dveřím do ložnice.
„Počkej,“ zarazil ji Jirka a chytil ji za ruku. Dostihl ji v průchodu do kuchyně.
„Proč? Co je? Nech mě být, já mu normálně-“
„On tady ale není,“ stiskl ji Jirka ruku ještě pevněji. „Odešel.“
„Teče ti krev,“ podívala se mu Monika na ruku, kterou Jirka tiskl její. Znovu mu z ní pomalu stékal pramínek krve. Monika otevřel skříňku vedle sebe, vytáhla z ní balíček ubrousků a jeden mu přitiskla na ruku.
„To ti udělal on?“ zeptala se Monika, když se znovu zavřeli v pokoji. „Vlastně jsem si to udělal sám,“ odpověděl váhavě Jirka.
„Jak sám?“nenechala se sestra odbýt. Vytáhla ze šuplíku obvaz a začala Jirkovi ubrousek na ruce omotávat.
„Spadl jsem a praštil se o stůl.“
„Ahá,“ rozkřikla se Monika. „Takže ty jenom tak jdeš, jenom tak spadneš a jenom tak se praštíš o stůl? Já se snažím a ty mi za to říkáš poloviční pravdu.“ Vytáhla z kapsy poskládaný papírek a hodila ho na stůl. Jirka jej zvedl a rozložil.
Jan Hykel
Nad Návsí 4
Orlí Hora
„Promiň,“ sklonil Jirka provinile hlavu po několika vteřinách civění do prázdna. Na přemýšlení o adrese, napsané na papírku, teď neměl ani pomyšlení. Monika se na něj soucitně podívala, a v očích měla stále stejnou otázku. „Tak co se stalo? On tě shodil?“
Jirkovi to rvalo srdce, přikývnout a potvrdit tím, že už taťka ublížil i jemu.
„Proboha,“ vzdychla Monika, zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Bylo to hodně… zlé?“
„Nezáleží na tom, jaké to bylo, ale že se to vůbec stalo,“ odpověděl Jirka. Věděl, že se Monika zeptala jen proto, aby nebylo ticho. Sama musela dost dobře vědět, jaké to je, když mu ublížil jeho vlastní otec.
Předsíní znovu prošly tři osoby a za okamžik už do pokoje vešla mamka. Oči měla zarudlé, ale už vypadala klidněji. „Ahoj,“ pozdravila Moniku, která jí pozdrav opětovala. Mamka se posadila na postel. „Co máš s tou rukou? Ukaž,“ kývla na Jirku. Jirka neochotně zvedl ruku a ukázal ji mamce.
„Nic hrozného to není, zavázala jsem mu to,“ ozvala se Monika od okna, kde seděla a nervózně se točila na židli u stolu.
„Tohle není normální,“ pokračovala, „promluvím si s ním. Až se vrátí.“
„Nedělej to, vím, že to myslíš dobře, ale nestojí to za to. Aspoň v nejbližší době ne,“ řekla mamka.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 23 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
