» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (2)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Naděje je paměť, která touží."

Honoré de Balzac

počet přístupů: 2140962

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303481 komentářů :: on-line: 8 ::

:: The king of Dragons ::

Tanya	publikováno: 20.07.2006, 12:10


	Vždycky stával u okna a pozoroval keř, který kvetl šípkovými růžemi. Dnes tady byl také, ale jeho zrak nebyl upřen na ty krásné jemné kvítky, nýbrž k sousední zahradě. Byla velká, opravdu rozlehlá. Všude se zelenala šťavnatá tráva a stromy v hojném počtu obklopovaly dřevěný domek. Byla tady i studánka. Skvěla se stříbřitou čistotou, vždyť o ni také majitelka pečovala s přímo ardujskou zručností! Jen žádné květiny na zahradě nerostly. Květiny, do kterých byl Sevryx takový blázen. Kdyby alespo?? jedna malinká pomněnka, fialka nebo i obyčejná sedmikráska kvetla na tom nádherném místě! Nic. Ani sebemenší či sebeprostší kvítek. Že by ta žena neměla ráda květiny? To byla hloupost! Vždyť s takovým vzrušením vždy chválila Sevryxovu malou zahrádku! Kéž by se jí alespo?? mohl zeptat. Ale ardujové ubohého mladíka odsoudili k věčnému mlčení. Snad věděl něco, co vědět neměl. Snad by jinak řekl něco, co říci nemůže. Sevryx se otočil od okna. Byl to vysoký a velmi hubený mladý muž. Měl husté černé vlasy a bledou pleť. Tak bledou, až vypadala nemocná. Nedávno oslavil své jedenadvacáté narozeniny. Sám, smutně a opuštěně. Byl to samotář. A kvůli své němotě nemohl prosit arduje, aby mu navrátili řeč. Aby ho alespo?? trochu přiblížili světu. Například ta dívka, kterou měl tolik rád, nedokázal jí to říct. A ona si ho proto nevšímala. Nebo jeho matka. Umírala, Sevryx jí mohl pomoci. Stačilo zavolat sousedy, aby pomohli. Jsou to lékaři. Ale nemohl. Mlčel. Rozběhl se tehdy do domu. Bylo něco po půlnoci, dlouho nikdo neotvíral.a když konečně otevřel velký svalnatý muž, zfackoval Sevryxe do krve, co prý je ruší při nočním klidu. Byl tehdy opilý, když šel s ostatními do hospody. Sevryx utíkal zpět za matkou, ale byla už mrtvá, když dorazil. Už nikdy neměl vidět její úsměv. Nikdy. Za co mne tak trestáte?! Volal tehdy k nebesům. Nikdy nepochyboval o dokonalosti a spravedlnosti ardujů. Až tehdy. Na malý okamžik, na zlomek vteřiny k nim vzplanul strašlivou nenávistí. Jistě to postřehli. A jistě mu proto nedopřáli už ani kousek štěstí v životě. Snad až na jeho květiny, keře a zahradu. V ten moment, kdy zemřela Sevryxova matka, se mu prohnalo hlavou na milión věcí. Jen proto, že ovládají draky. Jen proto, že mají takové umění, jenom a jenom proto se nadvyšují nad ostatní! Žijí si ve zlatých palácích a spí v sametových postelích. Myslí si, že nás mohou ovládat, ale to není pravda! Jsou to lži a fámy! A lidé, ti zbabělci, jim to všechno věří! Dracy je poslouchají jako ovečky. ??eknou: udělej požár a draci zapálí polovinu zeměkoule. ??eknou: udělej zemětřesení a draci rozdupou svýma obříma nohama mnoho živého. ??eknou: způsob mor a draci ze svých dálných světů přinesou na křídlech nemoci, bolest, utrpení a nakonec i smrt. Ach, vy zpupní ardujové! Mnoho dalšího, nepopsatelného kdysi cítil. Bylo mu patnáct let. Nikdo o matčině smrti nevěděl, nikdo! A nikomu to neřekl, protože nemohl. Vydělával si potom sotva na chleba, hladověl, byl nucen pít špinavou vodu z potoka. Čistou vodu, kterou koupil na trhu obětoval svým milovaným květinám. Na něj nic nezbývalo. A nemohl studovat, jelikož mu to finanční stav nedovoloval. Toto byl Sevryxův život. Ubohý, smutný. Marně vzpínal Sevryx ruce k nebesům. Marně obětoval své nejkrásnější květiny na oltáře ardujů. Neměli s ním slitování. Jednoho dne časně zrána, kdy se Sevryx jako každý den vydal do města čistit lodě, aby něco vydělal, byla obloha celá černá. To bylo znamení, že se ardujové zlobí a s největší pravděpodobností se něco zlého stane. Sevryx se tomu ani nedivil. Jen litoval, že jestli přijde požár, shoří mu květiny, jestli zemětřesení, zboří se chalupa a rozpadne zahrádka a jestli mor, zemře on sám. Ta poslední pohroma mu přinášela útěchu. Raději zemřít, než stále trpět. Ale myslel na zahrádku. Kdo by se o ni staral? Květiny byly jeho dětmi, keře jeho sourozenci a stromy jeho rodiči. Zkrátka vším, co si přál mít. S těmito myšlenkami kráčel dál. Pak se ale stalo něco, co by v tu chvíli Sevryx vůbec nečekal. Přímo před ním přistál obrovský rudý drak, který očividně neměl v záměru nic ničit ani pálit. Hleděl na Sevryxe ustaranýma očima a soucitně kýval hlavou. Sevryx, tímto naprosto vyveden z míry ztratil dech. Rychle ho ale opět nabral a zíral na draka. Co tady děláš? Tvůj mistr tě poslal? Čí jsi? Kéž by mu drak rozuměl! Jakoby ale jeho oči odpovídaly: Mým mistrem je Darhon, pán ohně a slunce. Chci tě odvézt s sebou. Sevryx nevěděl, jestli neblouzní. Nebylo přece normální, aby někdo dokázal rozumět drakům. Tedy někdo jiný než ardujové, samozřejmě. Ale pokusil se znovu. Je-li to sen, užije si ho. Tak, jak to říkávala jeho matka. Kam? A proč? Ptal se Sevryx pohledem. Do Ohnivého paláce. Darhon tě chce provdat za svou dceru, vysvětloval drak stejným způsobem. Teď si byl Sevryx naprosto jistý, že toto není skutečnost. Usmál se tedy, jakoby to byla největší přirozenost na světě. Bylo úžasné si s někým povídat! Třeba tímhle způsobem. ? ťasten se vyškrábal na drakův hřbet. Rozletěli se, nikým nepozorováni, protože v tuto dobu ještě celá vesnice spala. Letěli dlouho. Sevryx pociťoval lehkou závrať, ale ve skutečnosti to bylo to nejkrásnější, co kdy zažil. Nebylo zvykem, že by se mu zdály sny. Ještě k tomu tak nesmyslné a hloupé. Sevryx se vzrušeně rozhlížel kolem sebe. Načechrané mraky se kupily do kopců a jako nekonečná, bílá, sněhová pěna tvořily obraz tak krásný, že měl Sevryx chuť jej namalovat, přestože to nikdy nezkoušel. Ubíhaly hodiny. Poprvé v životě Sevryxovi připadaly jako vteřiny. Chtěl křičet. Křičet z plných plic. Nemohl. Nevadilo mu to. Roztáhl ruce, zavřel oči a nechal se prudkým větrem ovívat a čechrat černé vlasy. Sotva se stačil vzpamatovat z té nádhery, přistáli s drakem u vysokého paláce. Byl vystavěný nikoliv z kamení, dřeva, zlata či mramoru. Pevné zdi tvořily horké plameny, které ale nemohly ublížit ani smrtelníkovi. Sotva Sevryx ucítil pod nohama znovu pevnou zem, přemohla ho závrať a vyzvracel se na žluté schodiště. Omlouvám se! Chtěl říct hned potom. Drak jej pochopil. Usmál se a čekal na svého pána. Darhon dorazil za chvíli.za ruku vedl i svou nejmladší dceru. Zářivě se usmívala a radostně vítala červeného draka. Pak pohlédla Sevryxovi do očí a sdělila mu: „Jsem Wymart. Nediv se mému chlapeckému jménu, matka si byla jistá, že jsem chlapec. Nestačila vymyslet dívčí jméno, proto jsem Wymart. Ale docela mi to vyhovuje. Ty jsi Sevryx. Otec nás chce provdat, jelikož tě velice lituje. Prý jsi němý. Sňatek se mnou ti umožní řeč. A já ráda pomáhám. Chceš si mne vzít, Sevryxi?“ druhá část: Darhon byl vysoký pán. Mastné černé vlasy se stáčely k hrudi, pronikavé žluté oči se vpíjely do Sevryxe, mrtvolně bledá kůže, nechutný pach, linoucí se kolem ohnivého arduje. Byl oděn v rudý plášť, který kromě hlavy a vlasů halil úplně vše. Vysoký límec byl zdobený zlatými plameny, které olizovaly Darhonovy tváře. Těžko říct, zda by někdo mohl odhadovat, že Wymart je jeho dcerou. Byla to hezká, svěží, mladičká dívenka, spíše menší postavy. Její kudrnaté vlasy byla jako z mědi a splývaly sotva k ramenům, planoucí korunka, na níž byla vidět jemná práce výrobců, a konečně krásné šaty snad všech odstínů oranžové. Plné rudé rty se roztahovaly v širokém úsměvu, odhalovaly řadu rovných bílých zubů, a prokazovaly tak Sevryxovi Wymartinu příze??. Mladík ovšem nevěděl, jak by měl odpovědět. Uvědomoval si, že toto musí být sen, ale přesto... všechno se mu zdálo tak skutečné! Pokrčil rameny, nic víc udělat nemohl. „Dovoluješ si odmítat výzvu mé dcery, tím i ohnivé ardujkyně?!“ vykřikl rozlíceně Darhon. Sevryx rychle zavrtěl hlavou a mával rukama do všech možných směrů, aby dokázal, že své váhání nemyslel špatně. „Ty němý spratku!“ zařval Darhon. Wymartě se úsměv vytratil z jemné tvářičky, nahradil ho polekaný výraz. „Proklínám tvou postavu, proklínám tvé věčné mlčení, tvou povahu, vše, co jest pro tebe typické, proklínám tě, ať od nynějška vždy, když se pokusíš promluvit...“ Darhonův výklad přerušilo jakési zavytí, zkrátka zvuk, který vydal červený drak, aby se Sevryxe zastal. Sevryx se bál, že tím arduje rozčílí ještě více, ale mýlil se. Zmlkl. „Dobrá tedy,“ řekl tišším hlasem, „když si Wymartu vzít nechceš, nechce tě ani ona. Dnes tě zavřu do kláštera. Budeš tam navždy. Zemřeš tam. V klášteře není život jednoduchý, ale ten tvůj už je natolik zkažený, že snad nemohu vymyslet horší trest, než jakým jsi doposud procházel. Odejdi. Můj drak tě povede.“ Sevryx úzkostlivě hleděl na zvíře. Drak měl v očích cosi uklid??ujícího, proto se Sevryx přestal bát, s myšlenkou, že Darhon měl pravdu. Horší to být nemůže. Ale stále se mu honilo hlavou, proč arduj chtěl zrovna jej provdat za Wymartu. Rychlým krokem kráčel za drakem. Klášter nebyl daleko. Sotva pár desítek metrů. Přes plameny, které je ale ze všech stran obklopovaly, budovu stále neviděl. Tak dlouho, dokud nebyli přímo u ní. Zde drak jemně pokýval hlavou, zvedl své velké tělo a odlétl zpět k Darhonovi a Wymartě. Sevryxovi přišla naproti jeptiška. Usmála se na něj. Byla jistě velmi mladá, měla velmi hluboké a upřímné oči šedivé barvy. Zavedla Sevryxe do blíého krásného kláštera, který byl opravdu nadpozemsky krásný. Stejně tak uvnitř, jako navenek. Sevryx ale vycítil, že zde mladá jeptiška není šťastná, a přestože má dosti úsměvů pro jiné, sama na sebe zřejmě nemá mnoho času. Chtěl se jí vyptat, co ji trápí. Nemohl. Opět ta jeho němota! V klášteře strávil sotva týden, a začal si osvojovat všechna pravidla. V duchu se modlil k ardujům, vždy s ostatními. Seznámil se s několika jeptiškami a dvěma mnichy. Největší pozornost však věnoval Glorii, mladé jeptišce, která jej do kláštera uvedla. Byla spíše zamlklá, ale ráda se vším pomohla. Sevryx soudil, že je možná o rok mladší než on sám. Ale nevěděl, na lidi příliš dobrý odhad neměl. V klášteře se mu líbilo. Dokonce by řekl, že spíš než trest mu Darhon daroval lepší osud. Sevryx si ale nemohl nevšimnout, že vždy o půlnoci, kdy se rozezní zvony, se brány kláštera se skřípotem otevírají. Když to Sevryx slyšel třetí den za sebou, vyhlédl z okna, aby se podíval, proč tomu tak je. Viděl zástup devíti bytostí, čtyři v první, dva ve druhé a tři v třetí řadě. Byly všechny na vlas stejné, i když jim do tváře vidět nebylo. Kryly je totiž kápě hnědých plášťů splývajících na zem od každého z nich. V levé ruce všichni drželi pochode??, kráčeli pomalým krokem, a jakmile poslední řada zmizela, brána se za nimi opět zavřela. Totéž se dělo čtvrtý, pátý, šestý i sedmý den, co byl Sevryx v klášteře. Osmého dne, když do jeho pokoje přišla Gloria, aby mu vyměnila prostěradla, odvážil se a zaťukal jí lehce na rameno. Lekla se, ale když se otáčela, v obličeji jí hrál milý úsměv. „Milý Sevryxi,“ řekla tichým hlasem, „nemůžeš promluvit, ale tvé oči... jsou tak čarovné! Jistě toho dokáží povědět stokrát více než by řekl obyčejný člověk. Měl by to být dar ardujů... ale já věřím, že ti jej darovaly nějaké jiné, tajemné síly. Ardujové tě nemají v lásce, a nikdy neměli. Ztrestají mne za ta slova, ale tobě to povědět musím. Existují síly, které obývají podsvětí. ??íši Owanna. Jsou mocnější než mistři draků, ale jejich síla se spíše přiklání ke zlu. Lidé se jich bojí. V klášterech je zakázáno vědění o Owanně vyučovat, nebo se o říši byť náznakem zmínit. Má rodina ale byla pohlcena těmi silami. Zmizela v Owanně navždy, byla jsem tehdy malá holčička a ardujové se nade mnou slitovali. Mniši ve zdejším klášteře ze mě vychovali jeptišku. Ale můj osud... raději bych tehdy šla se svou rodinou. Protože být zavřená ve zdech kláštera na věky věků, s jedinou zábavou, která spočívá v uctívání a modlení se za arduje je strašlivý život. Alespo?? pro každou mladou dívku. Nikdy se nesmíme zamilovat. Je to proti našemu řádu.“ Gloria sklopila hlavu, než pokračovala. „Ty bytosti, které sem chodí každý den, přesně o půlnoci, jsou to poslové z Owanny. Vstupují do kláštera a zabíjejí vždy tři nevinné mnichy nebo jeptišky. Hledají mne. Chtějí, abych se připojila ke své rodině, dole, v podsvětí. Ale vždy v dobu, kdy pobývají v klášteře, jsem zamčená ve věži z kamene, nedá se do ní dostat, nemá východ ani vchod. Nikdy nevím, jak se tam dostanu. Začnou odbíjet zvony... a já se ocitám ve věži. Brána se zavírá podruhé... a věž zmizí. Mnohokrát jsem se pokoušela tu podivnou místnost najít, vždy s neúspěchem. A nyní mne čeká nejspíš smrt, za to, co jsem ti řekla. Ale i ta je milosrdná. Tak nevím.“ Gloria skončila. Sevryx pocítil nepotlačitelnou touhu dívku obejmout. Udělal to. Pak jí pohlédl do očí. Své myšlenky na ni zrakem vychrlil rychleji, než by chtěl, ale potěšení, že dokáže komunikovat s nějakým člověkem ho zaplavilo hřejivou radostí. „Glorie!“ křik starší paní se rozlehl větší částí kláštera a dolehl na Glorii v podobě úděsu v očích. Obrátila se ke dveřím a vyběhla ven ze Sevryxova pokoje. „Glorie, to je neuvěřitelné! Už jsi dávno měla být na ranní modlitbě a ty se místo toho vybavuješ s nějakým... němým. Jak si to vlastně představuješ?!“ „Omlouvám se, Matko, velice se omlouvám!“ volala v běhu Gloria. „Na to ti omluvy nebudou stačit! Jen počkej. Dnes zemřeli další tři lidé. Kvůli tobě! Jsi zkázou tohoto kláštera, zasloužíš si Prokletí nejvyšší! Nevím, proč jsi stále naživu. Nejvznešenější ardujové tě ušetřili, je to jen díky jejich dobrotě!“ Tuto přednášku už Gloria párkrát slyšela. Nic moc si z ní nedělala, ale musela se tvářit zdrceně, aby to vypadalo, že svou chybu nesmírně lituje. Jeptiška pokračovala, a křičela tak dlouho, dokud nedorazily až k modlitebně. Tam ztichla, hlavou naznačila příchod svůj a Gloriin, a usedla za volnou lavici. Amrey Istir urfus jare, mils Owanna jir d-Lavrinum´ harvótde. Mocné Síly rozhodly, temnota Owanny pohltila Vyvoleného.


celkové hodnocení autora: 90.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 2.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 51		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

sirraell	23.04.2007, 19:25:06

Az na caste opakovani slov (alespon, napriklad) a obcasne chyby, to vubec neni spatne. napad je velmi dobry a zajimavy. Zpracovani je vsak ponekud chaoticke. Vypada to jako bys to prepsala ze sveho notysky bez toho abys to po sobe precetla, priste to zkus nechat chvilku ulezet a trosicku prepracovat kdyz treba. tady to treba bylo a proto za 2

Adrastea	20.07.2006, 12:10:37

Z toho konce soudím, že příběh má pokračování... Tak se tu snad někdy objeví ;) Líbí se mi to víc než předchozí příběh. Sice tu jsou ještě drobné nedostatky, které by potřebovaly doladit, ale některé části příběhu jsou opravdu velmi povedené. Místy to na mě působilo vyloženě pohádkově (myšleno dobře) :))