|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303481 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Metamorphoses ::
| ... |
| |
|
|
Stará kávová sedlina na dně lehce třesoucího se oprýskaného hrnku. Zpoza členitého stojanu na knihy vylézá něco jako obří červ. Ze stropu začíná kapat bezbarvý a odpudivě zapáchající sliz. Prostor se zachvívá všudypřítomným zoufalstvím. Zdá se, že teď je ta pravá chvíle na to vyjít ven, myslí si, spustit se točitým schodištěm dolů k východu, cestou potkat jednoho nebo dva stejně zoufalé sousedy a nakonec se nechat obklopit bezhvězdnou nocí, což odpovídá pomalu se vyjasňujícímu obrazu jistého Gustava van B., posedlého hledáním zdánlivě neviditelné dívky.
,,A světla se tvrdošíjně skrývala v temných rozích, štětce kmitaly hladovým prázdnem a zanechávaly v něm nejasné obrysy pableskujících křivek, za nimiž rozprostřel se němý svět.“
Tahle slova mě napadla ve chvíli, kdy se v mé ložnici rozezněl za dveřmi hlas. Hlas vyschlého starce, ochraptělá fistule neodbytně se dožadující reakce. Jako kdyby jen na tom záleželo. Jako kdyby nedosáhl uspokojení, dokud mu odpovědí nebude jen lhostejná mlčenlivost dveří ze starého dubu s povrchem rozpraskaným stejně jako jeho kůže. Abnormálně velké klouby narážející do dřeva působily po celém bytě hluk tak protivný, že jsem ze sebe setřásl odpor který mnou najednou projel, a doprovázen zvukem skřípějících parket jsem šel otevřít. S decentním vrznutím pantů, podporujících již tak spíše směšnou atmosféru hrobky z levného hororu, pootevřu dveře, a náhle vyhřezlému proudu špinavého světla z chodby nabídnu místo očekávaných slov jen pozdvižené obočí. Nikdy bych si nepomyslel, že v téhle ubohé připomínce člověka dřímá taková energie. Než se překvapení, vstřebané mou jasem zúženou zornicí poslušně vrátilo k mému víčku, aby v úžasu mrklo, ležel jsem na zádech s chřípím mučeným hmatatelným pachem zahnívajících zubů, řinoucího se z tlamy té ohavnosti. Nemocí zažloutlá bělma se mu za heroického úsilí nepřirozeně valila ven (připomínal tak například pářícího se gibona), když se mě ochablými pařáty pokoušel uškrtit. S nečekaně a nevítaně otcovskou péčí jsem uchopil ta osteoporózní zápěstí a pomalu, abych mu neublížil, jsem se oprostil od jejich sevření.
Naproti mému stínu, v obrácené paralele umělého světla, vycházejícího z mramorové stolní lampy, stál malíř světového formátu; zarudlá tvář mu místy potikávala, jako by se měla každým okamžikem zhroutit do sebe, jeho ruce se třásly v předtuše toho, co se mi chystal udělat a ten jeho takřka nesnesitelný sípot mě přiváděl doslova k šílenství. Hledá snad to své pomatení u mne doma? Vážně ten člověk věří něčemu tak pošetilému, napadalo mě v tu chvíli? Rozhodl jsem se, že budu pomalými kroky ustupovat směrem ke svému stolu, v jednom z jehož šuplíku jsem měl již řadu let schovanou osmačtyřicítku, kterou jsem ovšem dosud nikdy nebyl nucen použít. Nenadálý vetřelec se však ukázal být i ve svém značně pokročilém věku o poznání rychlejší než já, protože okamžitě vytušil můj záměr a vší silou mě udeřil pěstí do tváře, v důsledku čehož jsem upadl a na okamžik zůstal ležet, avšak ve chvíli, kdy mě pološílený Gustav VB považoval za omráčeného, se mi naskytl vskutku nezvyklý pohled: útočník totiž v jakémsi záchvatu duševního běsnění začal v neuvěřitelné rychlosti obíhat pokoj, přičemž kolem sebe neustále mával rukama a zanechával tak v prázdnu nejasné obrysy pableskujících křivek, za nimiž se tu a tam rozprostíral němý svět. Tato téměř hypnotická scéna trvala několik málo vteřin; poté se ten člověk unaveně svalil do jednoho z mých ( svých? ) křesel a již nejevil žádných známek vědomí.
Klidně jsem vstal z podlahy. Ta mumie vysílená onou vražednou zuřivostí mě již nijak neohrožovala, a tak jsem mohl jít zvonkem přivolat pokojskou. Než ta zasloužilá matróna přicválá ze zdola z recepce, srovnám ten pytel kostí do důstojnější polohy v klubovce v rohu místnosti. S chuťovými pohárky naplněnými sladkou chutí právě spáleného tabáku gitanky, tak vhodně uložené v náprsní v kapse mého z módy vyšlého dvouřadého saka, si prohlížím svoje umně nainstalované aranžmá. Chomáče řídkých, mastnotou nasáklých vlasů sem tam se kroutících na olysalé skvrnité lebce, pergamenová kůže zkrabacená jako když se špatně natáhne pouťová maska na zbytky obličeje, krk schovaný mezi rameny kulatícími se dokonaleji než kýčovité těžítko na stolku pod oknem, cáry hadrů dávají tušit trup použitelný s trochou fantazie i jako xylofon (škoda, že nemám paličky).
Nenávist, hluboce zasutá nenávist. Ne k této bezútěšné bytosti, ale k tomu co představuje. A strach mrazící mě až někde v žaludku, strach jenž se mísí s nepochopitelnou úctou, v jediné vteřině způsobil, že jsem chvílemi začal pociťovat nevolnost. Neodbytně to těžkne v mém vědomí a cítím jak blednu s tváří nastavenou budoucnosti. Pro tohle žijeme. Tohle z nás po životě, kdy se pachtíme za svými sny, potřebami, touhami, kdy se snažíme ten určený čas naplnit, jak nejlépe dokážeme (a nezáleží na tom čím konkrétně a zda jsme všeho nakonec dosáhli), zbude. Dokonalá transformace do něčeho, co potom, až odejdou nejbližší, je odsouzeno stát se jen překážející, bezmocnou a opovrženíhodnou věcí. Pro ty, kteří nechají dojít svoje zhanobení tak daleko a nedokážou se ctí včas odejít, mám jen pohrdání, a výsměch. Snad i trochu lítosti.
Díky téměř nepostřehnutelnému záblesku potemnění, registruji za zády zjevivší se matrónu, která jako správná pokojská, vycvičená k neslyšnému pohybu sadistickým ředitelem hotelu Západní hysterie, právě prochází rámem dveří čímsi připomínajícím detektor pocitů, napojený na její nervovou soustavu. Podle toho s jak odpornou profesionalitou zaujímá vůči mně velmi laskavý tón, jako kdyby snad tušila okamžiky prožité před čtyřmi hrudkami popela začínajícího se rozptylovat do půdorysu místnosti. Trhnutím ramene pokynu do rohu. Ona však stále s tím debilním úsměškem zůstává stát v očekávání náznaku účelu za kterým byla přivolána. V plicích mě už tlačí nahromaděný vzduch, nezbytný pro peprný verbální projev směrem k té ploditelce dětí, ale neznámý pud stáčí mé oči k zrcadlu v druhém koutě a to co spatřím tone v němém výkřiku. Pouťová maska s vytřeštěnýma žlutýma očima. Pod víčky mě začínají pálit zoufalé slzy, ale ještě nestihnou očím zabránit ostře vidět prázdnou klubovku.
Právě v tom okamžiku se probouzím z buhvíjak dlouhého spánku a seznávám, že jsem zřejmě usnul v jednom ze svých nejoblíbenějších křesel. Přede mnou, s vyvalenýma očima, stojí moje pokojská. ,,Jste v pořádku, pane van B.,” ptá se mne? Její zcela nemístní otázka ve mně náhle probouzí ničím neodůvodněný odpor.
V téže chvíli dohořívající cigareta popálí mé dnou postižené klouby a má mysl se definitivně propadá do stavu zuřivého vzteku, sálajícího póry pergamenové kůže z těla ven takovou intenzitou, že okolní éter proměňuje v neviditelné peklo. Tentokrát s opravdovým zvířecím řevem se vrhnu kolem té ženštiny (stále ještě s grimasou podomního obchodníka) do chodby. Můj strašlivý jekot ještě rezonuje stropem, když sbíhám schody, a o patro níže zbaven smyslů mlátím do dveří ze starého dubu…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 55 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
