obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389834 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Jiskření... ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Z Rychlovek na SASPI
 redaktor Šíma publikováno: 29.08.2008, 6:26  
Nemám k publikaci nic, co by stálo za to a proto jsem se rozhodl sem dát jedno (poněkud upravené) dílko z "Rychlovky", není dokonalé, ale snad se vám bude líbit! Jde o takové scifko, však uvidíte sami... ;-)
 

Dva lidé stáli na střeše nejvyššího mrakodrapu ve městě a lehký vítr jim rozcuchával jejich dlouhé vlasy. Opírali se o zábradlí a kochali se pohledem na rozvlněnou hladinu Oceánu, který po roztátí všech ledovců na Zemi pokrýval více jak osmdesát procent zemského povrchu. Vědci se mýlili ve svých propočtech, jako vždy a nějaký rok, tam nebo zpátky, je ani v nejmenším nezajímal. Hladina moří stoupla o více jak sedm metrů, na některých místech to bylo i kolem deseti metrů a mapa světa se tak navždy změnila. Golfský proud přestal kolovat a svět se na několik dlouhých desetiletí propadl do ledu a sněhu, pak přišla další obleva. Příroda byla nyní ještě nevyzpytatelnější, než-li dříve a žádné předpovědi pro ni neplatily. Že jde o klišé? Ano, někdy prostě lidstvo ví, že se něco stane, jen netuší kdy přesně k tomu dojde...

„Zničili jsme si Svět!“ řekla po několika minutách mlčení.

„Náš svět? Můj a tvůj?“ nechápal její vyřčená slova a pohladil ji po vlasech.

„Ne jenom náš svět, ale myslím tím globální Svět, naši Zemi... Podívej, co ze všeho zbylo!“ rozhodila ruce. „Co se neutopilo a nerozbilo, to se změnilo k nepoznání...“

„Stejně jako počasí...“ zamyslel se. „Jestli to půjde takhle dál, nebudeme mít co jíst...“

„A co řasy a plankton? Co mořští živočichové?“ namítla. „Už tak si připadám jako vodník!“

„Myslel jsem si, že za vodníka jsem tu já a ty jsi mořská panna!“ šťouchl do ní, až takřka upadla na střechu. „I když by se o tom dalo pochybovat!“

„To střídání Léta a Zimy jednoho pěkně naštve!“ řekla dívka zamračeně, jako by chtěla jeho myšlenky zamluvit. „Jako mořská panna bych ti byla k ničemu!“

Zlobila se na počasí a ne na něj. Základy tohoto města se koupaly kdesi hluboko pod mořskou hladinou a ti lidé, kteří neopustili pobřeží se museli přizpůsobit. Vznikla nová technologie, nové druhy dopravy, nový průmysl a zemědělství, protože to staré bylo buď zničeno, nebo přetvořeno mořem. Doba, kdy byly nyní již zatopené ulice plné života, pospíchajících lidí a troubících aut, byla dávno ta tam. Nyní se po nich proháněly ryby a další vodní tvorové. Svět se navždy změnil.

„Už by sis mohla zvyknout!“ zamračil se. „Zima i Léto se střídají v poměrně stejném tempu...“

„Ale vidět celý svět zamrzlý v ledu každých dvacet let? Kdo by si dokázal představit, že se Svět takhle změní a všechny přírodní zákony budou obráceny naruby?“

„Ještě pořád tu stojíte, jako dvě sochy?“ zahulákal na ně jakýsi muž skrze tlampač. Přihnal se k nim ve vznášedle a opatrně přistál několik metrů od nich na rovné střeše s přistávací plochou pro vrtulníky. Stožár s anténami, které byly nyní bez života, stál v severním rohu čtvercového půdorysu střechy budovy. Vzduchotechnika zabírala okrajové části a zbytek tvořila veliká přistávací plocha s promenádou, která již také na sobě nesla stopy změny klimatu. Nikdo netušil, jak dlouho budou stavby odolávat výkyvům počasí a neustálým změnám teplot. Mořská voda také nadělala své a tak s postupujícím časem toto město pomalu mizelo pod hladinou, jako by šlo o nějaké bájné pobřeží, na něž stále útočí nenechavé vlny s úmyslem strhnout vše do hlubin zapomnění.

„Taky sis toho všiml?“ zeptal se muž z oné dvojice a pohlédl na nově příchozího. „Ptáci zmizeli!“

„Že by měla přijít další katastrofa?“ uchechtl se pilot vznášedla. „Mnoho zvířat nepřežilo od doby, co se počasí zbláznilo...“

„Lidí také ne! Byly nás čtyři miliardy...“ řekla dívka zamračeně.

„Pět!“ mávl pilot vznášedla rukou. „Šéf se ptá, jak dlouho tu ještě chcete tvrdnout!“

„Máme vlastní odvoz!“ řekl muž pilotovi. „Ale, každopádně díky!“

„Není to legrační?“ zeptal se jich pilot. „Vidět tyhle stavby čnět nad mořem jako novodobé útesy? Za pár let po nich bude leda tak veta! Dobře, já tedy poletím a nechci vědět, co vy dva tady budete dělat, až odletím...“

„Do toho ti nic není!“ zamračil se mladík. „Ale...“

„Určitě ne to, na co teď myslíte!“ ušklíbla se dívka. „To jsem dělali před chvílí a už nás to nebaví!“

„Dělat to v jednom kuse?“ zachechtal se pilot a znovu nahodil motory vznášedla. „Tak se tu mějte, kdyby něco, zavolejte! Vysílačku máte, ne?“

„Jo!“ přikývl mladík a oba se dívali, jak stroj zvolna mizí za obzorem směrem ke zbytkům pevniny a třpytí se v posledních paprscích zapadajícího slunce. „Proč jsi mu to říkala?“

„Co jako?“

„Že to spolu děláme...“ zamyslel se a pohladil ji po vlasech.

„A není to pravda?“ uculila se. „Trochu jsem ho chtěla poškádlit. Nevšiml sis, že by si s tebou chtěl vyměnit místo? Vsadím se, že ho už dlouho v žádný ženský neměl...“

„Ten pilot?“ uchechtl se mladík.

„Jo!“ souhlasila. „Až zapadne slunce, bude tu zima, měli bychom sejít do budovy...“

„Ten chlap, co tu byl, vymetl snad všechny kouty, co kde ještě zbyly a žádnou ženskou nenechal na pokoji! On snad ani nemyslí na nic jiného!“ rozesmál se mladík. „Máme všechno, co jsme chtěli?“

„Všechno, ale co když se to nepodaří?“ zapochybovala. Vítr začal dout silněji. Byl slaný a studený. Na obloze se ukázalo několik mraků. Bouře však zuřily daleko na jihu, nebo vysoko na severu. Zde v rovníkovém pásmu byl klid. Vlny bušily do staveb a zasypávaly je drobnou tříští. Obloha byla křišťálově čistá, stejně jako hladina oceánu. Něco se chystá! Řekli si oba. Znovu je přepadl onen mrazivý pocit neznámého, ale stále se blížícího nebezpečí. Další bouře? Hurikán? Copak jich už nebylo dost?

„Co bys dělal, kdybychom byli jedinými lidmi na Světě?“ zeptala se jej, když spolu sestupovali po poměrně úzkém schodišti o několik pater níže. V rukou nesli kufry stříbrné barvy, které však nic nevypovídaly o svém obsahu ukrytém uvnitř. Vítr i rachot vln ustal jako mávnutím kouzelného proutku. Budovy měly vlastní energii díky vodíkovým palivovým článkům a kolektorům na sluneční energii. Lidé se naučili nespoléhat pouze na jeden zdroj energie a čas kdy se lidská technologie spoléhala jen na fosilní paliva, byl již dávno pryč...

„Postaral bych se o to, aby nás tu bylo více!“ uculil se. Vybrali si prezidentské apartmá a zavřeli se v něm. Spoléhali na to, že je další lidé, kteří ještě pobývali v tomto zatopeném městě duchů, nechají na pokoji. Mladík instaloval na chodbu a přilehlé koridory tepelné a laserové zaměřovače spolu s automatickým obranným systémem v podobě malých střeleckých věží. Bylo až z podivem, jak rychle se dokázali lidé adaptovat na nové podmínky a díky celosvětové katastrofě se lidstvo posunulo zase o kus dál. Nové způsoby využití alternativních zdrojů dokázaly popostrčit technický pokrok kupředu a ani k tomu nebylo třeba žádného celosvětového konfliktu. Války přeci vždy posouvaly onen lidský um dopředu, protože každá ze znepřátelených stran chtěla vyhrát a snažila se ty druhé překonat nejen ve zbraních, velikosti svého ducha, ale také svým technickým vývojem.

„Pasti jsou nastraženy!“ řekl mladík dívce, když se vrátil do apartmánu. „Neprojde tudy ani myš!“

„Máš to?“ zeptala se jej, když pootvírali všechny své kufry a v největším pokoji rozestavili jakousi aparaturu, jejíž popis by zabral místa na celou knihu. „Bude to fungovat?“

„Možná!“ řekl mladík zamračeně. Kdesi venku se ozval příšerný rachot. Budova se třásla jako při zimnici. Zemětřesení? Napadlo je oba. Ne, spíše se sesunula k zemi další budova tohoto města. Voda není dobrým přítelem budov, které byly konstruovány na to, aby stály na suchu. Jak dlouho už musí odolávat změnám podnebí? Horku, mrazu a náporům vln a větru?

„Další budova spadla!“ řekla dívka vystrašeně.

„Tahle je nejlepší, bude tu stát ještě nejméně jeden rok!“ uklidňoval ji mladík. „Proto jsme si ji vybrali! Možná se ty ostatní zřítí, ale tahle vydrží!“

„Je uprostřed města a ostatní výškové stavby jsou něco jako vlnolamy! Padnou za oběť moři jako první...“ přikývla dívka. „Ale stejně mě to děsí...“

„Jestli to vyjde, budou nám všichni zobat z ruky!“ řekl jí mladík s úsměvem. „Nikdo vlastně neví, co tu spolu pečeme! Každý si myslí, že kopulujeme od rána do večera a od večera do rána!“

„I stěny mají uši!“ řekla mu smutně. „Pokud to vyjde, budeme doslova na zabití!“

„Ti, kteří ví, že tu jsme, neví, proč tu jsme!“ zamyslel se mladík. „Kam jsem to jen dal?“

„Poslední střípek! Poslední kousek pomyslné mozaiky!“ souhlasila. Stavba se znovu otřásla. Tentokrát to bylo skutečné zemětřesení, ale nemělo ani dva a půl stupně Richterovy stupnice! Venku kdesi zapískaly detektory pohybu a střelecké věže se na okamžik rozštěkaly. Oba se na sebe v obavách podívali, jako by se chtěli ujistit, že jsou zde na vrcholu stavby skutečně sami, ale mohlo jít také o nějaké zvíře, které se zde ukrylo před větrem a vodou.

„Půjdu to zkontrolovat!“ řekl jí mladík a vytáhl z jednoho kufru automatickou pušku s krátkou hlavní a zaměřovačem. Byla určena k boji v budovách, kde by přílišná délka pažby i hlavně jen překážela. Její kadence spolu s účinným kalibrem překonávaly všechny zápory krátkého dostřelu a rozptylu střelby. Tato zbraň v sobě skrývala výhody brokovnice i kulovnice zároveň a díky automatickému systému střelby se zásobníkem na padesát nábojů byla k nezaplacení pro boj ve městě a v budovách. Na delší vzdálenost však byla již k ničemu.

„Dej na sebe pozor!“ řekla mu a z pravého oka jí ukápla osamocená slza.

„Hned jsem zpátky...“ usmál se a zmizel ve dveřích na chodbu. Než se tak stalo, vrazil jí do ruky poslední kus, který jim chyběl do sestavení jejich přístroje, jež zabíral takřka celou velikost největšího pokoje tohoto apartmánu. „Nejspíš půjde o planý poplach!“

„Asi ano!“ přikývla a její partner byl v mžiku pryč. Čekala na něj. Nechtěla přístroj uvést do chodu, dokud nebudou oba pohromadě. Minuty plynuly, ale on se stále nevracel. Neslyšela žádné výstřely, natož výkřiky. Bylo ticho. Pokud někdo cizí přistál na střeše, nemohli je slyšet. Možná bylo chybou, že nerozmístili obranné věže také nahoře, aby si zajistili, že je nikdo cizí nevyruší.

„Sakra!“ řekla si polohlasně a vytáhla ze stejného kufru tutéž zbraň s krátkou hlavní. Odjistila ji a natáhla. Opatrně se vydala do chodby. Poslední kousek skládačky odhodila kamsi do kouta a jen ona věděla, kde je. Cizí oči by jej nemohly najít, protože nikdo netušil, jak vypadá a co má v tomto nepořádku náhradních součástek vlastně hledat. „Tome? Jsi tady?“

Její hlas se rozléhal prázdnými chodbami. Tom však nebyl k nalezení. Pomalu našlapovala po zašlém koberci a mířila k výtahům, které již dávno nefungovaly. Nejspíš přišli shora! Nabádal ji její šestý smysl. Dole je jen voda a přístup do budovy z mořské hladiny není! Žádný člun by neriskoval rozbití se o stěny mrakodrapu! Prohledala celé patro, ale vše nasvědčovalo tomu, že je zde sama. Pátrala po stopách z vystřelených kulek, našla však jen díry ve stěnách. Žádné oběti nebyly v dohledu. Zdálo se jí, že potencionální vetřelci neexistují...

„Tome?“ zavolala znovu.

Jedna z věží připevněná kdesi daleko za ní v temné chodbě se znovu rozštěkala. Když palba ustala, nastalo v patře nesnesitelné ticho. Neslyšela žádné sténání. Při kadenci jednoho tisíce střel za minutu a zásobníku na deset tisíc nábojů a šetrné a zároveň cílené palbě, neměla šanci ani četa vojáků, pokud by věž nezničili fyzicky. Avšak zde uvnitř stavby by pomohla snad jen dálkově naváděná střela, která by se však nemohla volně pohybovat chodbami a nejspíš by vybuchla krátce po svém vypálení. Cokoliv cizího, co není v paměti obranných věží, bylo okamžitě a efektivně zničeno. Pokud... Pokud si někdo nehrál s vlastním programováním. Tom však chyby nikdy nedělal, nebo snad ano?

„Tome!“ zavolala potřetí a do očí se jí vedraly slzy. Pokud by jej věže zasáhly, musel by ležet na podlaze. Ale celé patro bylo prázdné. Věžičky na ni přátelsky blikaly zeleným světlem, věděla, že kdyby se jejich senzory přepnuly do útočného módu, byla by ve vteřině mrtvá. Lasery a tepelné snímače by ji spolehlivě zaměřily a na jakýkoliv útěk by bylo pozdě. Vrátila se na střechu. Ale i ta byla podezřele prázdná a žádnou stopu po případném vznášedle nikde neviděla. Rozhlédla se po tmavnoucím se nebi, ale s rostoucím šeru neměla šanci zahlédnou na větší vzdálenost jakýkoliv letoun, ať už by se přibližoval, nebo vzdaloval.

„Kurva!“ zavrčela. „Proč jsem ho jen pouštěla samotného!“

Vrátila se dovnitř a vchod zajistila dalšími čidly a výbušninou, jejíž odpálení bylo možné zrušit jen tři vteřiny před detonací. Kdokoliv by otevřel dveře, měl by jen dvě vteřiny na vyťukání třímístné kombinace čísel, víc nebylo potřeba. Možná o nich přeci jen někdo věděl. Možná bylo jejich nejasné tušení oprávněné. Někdy se stane, že se určité osoby ocitnou na seznamu lidí, kteří jsou pro druhé nadbytečnými a poněkud překážejí, ale pokud toho mnoho vědí, je jejich likvidace jaksi na překážku... Pak nezbývá, než vyjednávat, kalkulovat a pokud selže i tento způsob komunikace, nastupuje na jeho místo prachsprosté vydírání!

Co když jej chytili? Zeptala se v duchu a znejistěla ještě více. Kdo o nás může, kromě několika spolehlivých lidí, vědět? Kdo tuší, kde jsem a co zde děláme?

„Paní Johnsonová?“ zavolal na ni čísi hlas. „Máme tu vašeho muže! Pokud budete chtít, aby žil, měla byste jít sem za námi a spolupracovat!“

„Není mým mužem!“ řekla co nejtvrději. „Jak jste překonali naše pasti a střelecké věže?“

„Máme své metody!“ řekl jí znovu neznámý muž. „Půjdete dál? Nebo vás mám prosit?“

Vešla do zabraného apartmá a pohlédla na skupinu černě oděných lidí v maskách. Byli po zuby ozbrojení a odhodláni ke všemu. Viděla svého přítele, klečícího na zemi. Z rány na rameni mu stékal úzký proužek krve. Díval se na ni a ona věděla, že dnešek pro ně končí. Byli si vědomi toho, že jejich vynález nesmí za každou cenu padnout do nepovolaných rukou. Kdosi za ní zabouchl dveře bytu a postavil se tak, aby nikdo nemohl projít tam, ani zpět.

„Tak co bude?“ zeptal se jí znovu muž, který velel všem ostatním a jako jediný neměl na hlavě kuklu. „Ta rána je jen povrchová! Máme plány vašeho zařízení! Máme i prototyp, ale neběží! Proč asi? Chybí nám poslední střípek oné pomyslné skládačky! A vy jej máte!“

„Nikdy jej nedostanete!“ řekla mu zamračeně.

„Ale pak tu oba zemřete!“ zamyslel se starý muž. „Jste mladí a může mít děti! V dnešním době je každý zdravý jedinec přínosem pro celé lidstvo! Je nás málo, zatraceně málo... Tak co?“

Pohlédla mu do očí a pak se její zrak svezl k jejímu partnerovi. Přikývl. Vlastně to bylo jedno. Oba byli již dávno mrtví. Bylo jen otázkou času, kdy na ně Opozice narazí a bude se snažit jejich vynález zneužít pro své vlastní účely. Všichni, kteří o tom Projektu věděli, si byli této skutečnosti vědomi. Smrt byla v tomto světě na každodenním pořádku. Stejně jako před tou velkou změnou klimatu na Zemi. Jen Osud věděl, kdy a jak k tomu dojde...

„Dám vám to!“ řekla starému muži a vydala se k přístroji. „Je někde mezi těmi krámy, prostě jsem jej sem hodila, abyste jej nenašli, protože...“

„Protože nevíme, co máme hledat!“ souhlasil dychtivě. „Nemusíte zemřít...“

Na malý okamžik se zarazila. Zradil nás snad pilot toho vznášedla? Zrádcem mohl být kdokoliv, kdo o Projektu věděl. Věděla, že to musí udělat. Bylo to jako nějaké klišé z prastarého hollywoodského filmu zašlých časů. Našla poslední pomyslný kus skládačky a vložila jej do přístroje. Nikdo se ani nepohnul. Naposledy se na sebe podívali. On a ona a jí znovu ukápla jediná slza lítosti. Usmáli se trpce na sebe. Milovali jeden druhého a dokázali by pro sebe i zemřít. To, čeho se nejvíce obávali, se stalo skutkem! Ostatní nic nechápali a pak se to stalo. Polovina budovy zmizela, jako mávnutím kouzelného proutku, prostě se vypařila! Nikdo z lidí, kteří v ní žili si nestačili ani uvědomit, že už vlastně nejsou a přestali existovat.

A moře dál bušilo do poničené stavby, jakož i do ostatních budov zaplaveného města. Nebe na ně zíralo svým temným pohledem a pomrkávalo jasnými světly mnoha hvězd. V tento okamžik se lidský pokrok na čas zastavil. To, co mělo být přínosem pro všechny, bylo ztraceno, ale v porovnání s věčnosti šlo jen o malý okamžik, jeden střípek přece nemůže zastavit obrovská kola lidských dějin! Ne na dlouho...


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.4 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 21 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 53 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:36:22 Odpovědět 
   07. 07. 2014

Líbilo i nelíbilo. Vcelku ale nezajímavý příběh. Hlavních hrdinů mi nebylo líto. Lítost vytvořit v krátkém dílku, kdy čtenář postavy zná jen pár minut je snad umění.
Všiml jsem si, že často používáš ve svých příbězích „Mávnutím kouzelného proutku“-
 ze dne 01.08.2014, 14:24:59  
   Šíma: Za ten proutek se omlouvám, asi jde o zlozvyk ze sledování HP... Dík za zastavení a komentík.
 Charlotte vL 14.07.2010, 1:20:44 Odpovědět 
   prijemny nahled do budoucnosti, na pár chvil dvou lidi, kteri mají spolecneho vic, nez by se mohlo zdat... Precetla jsem to jednim dechem... a vlastne mi ani nevadi, ze umreli... protoze umreli pro to, cemu verili. tesim se na dasli tvoje dilo...
 ze dne 14.07.2010, 11:16:21  
   Šíma: Děkuji za zastavení a komentík a jsem rád, že se dílko líbilo! ;-)
 čuk 12.09.2008, 13:46:03 Odpovědět 
   Šimčo, krátký věci si rád přečtu, ale na delší už nemám ajfr.
 ze dne 12.09.2008, 14:50:46  
   Šíma: Nevadí! ;-) Hodím sem pár Jednohubek, bo delší dílka mi zatím stojí! ;-)))
 Cinka 02.09.2008, 22:54:25 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Cinka ze dne 02.09.2008, 22:20:06

   Hehe, nemáš se v čem polepšovat... nepřímo napsané závěry jsou stejně nejlepší... a taky nemám ráda happyendy, takže mi vyhovuješ:)
 ze dne 12.09.2008, 14:48:56  
   Šíma: Díky! ;-)
 Cinka 02.09.2008, 22:20:06 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Cinka ze dne 02.09.2008, 20:55:16

   Já si to myslela, že umřeli... jen jsem se chtěla ubezpečit:) (teď to neomlouvám... jakože jsem to nepochopila a najednou dělám, že jsem tě jenom zkoušela, protože jsem to vlastně pochopila... spíš jsem si myslela, že umřeli, ale že jsem to špatně pochopila.... ee... blablabla:)

Líbilo. A je to velice spasitelský, že umřeli pro dobro... jo...
Taky hezký večer přeji, milý Šímo:)
 ze dne 02.09.2008, 22:28:58  
   Šíma: :-DDD Já vím, ono je to tam napsáno tak trochu nepřímo, že umřeli, že jo... Co se dá dělat, autor to tak chtěl, nezabila bys ho za to? :-DDD

Fandil jsem jim, ale kdyby se nic nedělo, bylo by to o ničem... :-(

Měj se hezky! Snad se polepším... :-)
 Cinka 02.09.2008, 20:55:16 Odpovědět 
   Počkej, počkej... existuje nějaké pokračování?
Já sci-fi vážně ráda nemám... teda... jak které, ale ne takové to mimozemské a koncosvětaoidní:)... ale tady mě zaujal hned začátek, tak jsem si řekla, že to zvládnu...

Zaklení Kurva bych rozhodně neměnila... lidi mezi sebou mluví sprostě, dle mého by to znělo příliš "nelidsky", kdyby se ve vypjatých chvílích, ve kterých lidé klejí, neklelo... i ta debata o tom, že to hlavní dva představitelé dělají pořád, je fajn...

Ehm... neměla jsem šajnu, co se to děje podle popisu jistých situací... ehm... nějaké lasery a detonace... ale to je mojí demencí, tys asi věděl, o čem píšeš... každopádně... to mi nijak nenarušilo vnímání hlavní linie příběhu... jen jsem si spíš ke svému smutku uvědomila, že za chvíli nepoznám, když na mě někdo mluví sprostě a kdy jen v cizích slovech:D

Zaujalo mě to... na to, že je to scifi samozřejmě... líbí se mi, že je příběh jen tak nastíněný, není vše řečeno úplně... ono... upřímně... pachtila bych se v tom nejspíš ještě víc, kdybys vysvětloval něco přesného o tom projektu a těch zbraních a tak...

Ale na druhou stranu by mě zajímalo, co se vlastně stalo... hlavně s těmi pačesatými hlavními protagonisty... neznamená to, že zemřeli, že ne? Nebo jo? (sakra, teď se bojím, že jsem ze sebe udělala vážně... píp píp píp... )
 ze dne 02.09.2008, 21:58:18  
   Šíma: ahoj, Cinko!

No... Zemřeli! Šlo asi o to, že našli nový způsob výroby energie a měli strach, že tento přístroj zneužijí jistí lidé (ono se to asi děje pořád) a kradou se patenty a vynálezy, lidé jsou prostě na sebe zlí...

Naši hrdinové (on a ona) prostě v zatopeném městě (v jednom z mrakodrapů) zkoušeli ten svůj prototyp a maskovali to tím... No... Jak se to říká? Líbánkami! A celé to dopadlo, jak to dopadlo, vtrhlo tam komando a chtěli ten vynález za každou cenu... A naši dva "milenci", kteří se doopravdy měli rádi a také spolu pracovali, to nechtěli dopustit a raději umřeli, než aby došlo k zneužití jejich vynálezu...

No... Asi je to dost utopické... Jo, taková pohádka... ale jsem rád, že se Ti dílko líbilo a děkuju moc za zastavení a milý komentík! ;-)))

Hezký večer, přeji!
 Ada 30.08.2008, 18:57:01 Odpovědět 
   Ahoj, tak mně se právě to "pouhé" nastínění líbilo, podle mě nešlo o technickou stránku věci, ale o princip...
- v první třetině jsem zachytila pár chyb, ale přiznám se, že od druhé třetiny jsem se ponořila do příběhu tak, že jsem případné další nevnímala
- nesedlo mi to její zaklení - nestačilo by SAKRA? a taky ta "kopulace" a asi bych nepoužívala "více", ale "víc"
- závěr mi okamžitě nahodil Němou barikádu- Hlídač dynamitu...ostatně asi by se takové páry našly v každém období, tak proč ne v budoucnosti
Těším na další šuplíkovku :-)
 ze dne 30.08.2008, 19:40:56  
   Šíma: Díky, Ado, připomínky si píšu (za uši) a jsem rád, že se Ti dílko líbilo! ;-)
 OH 29.08.2008, 14:47:27 Odpovědět 
   Zdar, Kutile,
líbilo a vedralo se mi do kebuly ten moment z RUR jak se tam ty roboti stávaj Adamem a Evou, taky mi to bohužel připomnělo plytkej na efekty zaměřenej film drtivý dopad, kterej jsem byl nucenej shlédnout v autobusu, ale celkově líbilo.
 ze dne 29.08.2008, 15:12:06  
   Šíma: Díky, OH-sane, za zastavení a komentík!

P.S. Jinak máš naprostou pravdu, žádné efekty nezachrání plytký příběh... ;-) Filmy na tom mnohdy hřeší a ukrývají se za vizuální podívanou podbarvenou hudební kulisou... Jo, jo... RUR? Četl jsem toto dílko od Čapka? Jestli ano, pak si už z něj nic nepamatuju... Ty jo! Ještě jednou dík!
 ZITULE 29.08.2008, 10:40:31 Odpovědět 
   Napsal jsi pribeh, ktery ma hlubokou myslenku, obloha... tolik tajemna...vesmir a spousu neprobadaneho mista... divam se vecer na oblohu plnou hvezd a myslim na lidi, co je asi ceka, prijimam Tve jiskreni a rikam si nedej Boze aby llétaly blesky. Zitule
 ze dne 29.08.2008, 14:01:58  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík! ;-)
 amazonit 29.08.2008, 6:26:10 Odpovědět 
   začátek příběhu je poněkud nudně iniciován, čtenář čeká v dalších řádcích, zvlášť na konci, nějaké to vysvětlení co a jak, jaký plán, jaká ,,mozaika", co se vůbec mezi hlavními postavami děje... je to takové jen zlehka nastíněné, zcela neprůhledné...
ono se to celkem dobře čte, ale na konci si jeden řekne a proč to číst, o čem to je...
jinak vytvoření toho období po roztání ledovců je poměrně sugestivní...

-Golfský proud nekoluje - proudí

-více jak, nevím, zda není lepší místo jak než

-než-li, by stačilo bez pomlky

-jsou problémy v interpunkci

-Byly nás čtyři miliardy - byli

-Když palba ustala, nastalo - není dobré používat za sebou slova stejného základu

-jejich vynález nesmí za každou cenu padnout - za žádnou cenu

-To, čeho se nejvíce obávali, se stalo skutkem - jak se něco může stát skutkem, asi skutečností:o)
 ze dne 29.08.2008, 14:17:40  
   Šíma: P.S. Byly nás čtyři miliardy? - nejde tady o ty miliardy, čili něco neživého???

Jinak vítám Tvé připomínky! ;-)
 ze dne 29.08.2008, 14:05:08  
   Šíma: Díky za publikaci i postřehy! ;-)

P.S. Ono jde o příběh z "Rychlovky" na téma: "Poslední střípek", nebo tak nějak, ale to mě neomlouvá! Nějaké ty blechy textík určitě má! Ještě jednou dík!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Nekropotence2
kilgoretraut
Šestá povídka:V...
Silence Dogood
DOKONALÝ A KONE...
ZILA78
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr