|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303481 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Jiskření... ::
 Šíma |
publikováno: 29.08.2008, 6:26
|
| Nemám k publikaci nic, co by stálo za to a proto jsem se rozhodl sem dát jedno (poněkud upravené) dílko z "Rychlovky", není dokonalé, ale snad se vám bude líbit! Jde o takové scifko, však uvidíte sami... ;-) |
| |
|
|
Dva lidé stáli na střeše nejvyššího mrakodrapu ve městě a lehký vítr jim rozcuchával jejich dlouhé vlasy. Opírali se o zábradlí a kochali se pohledem na rozvlněnou hladinu Oceánu, který po roztátí všech ledovců na Zemi pokrýval více jak osmdesát procent zemského povrchu. Vědci se mýlili ve svých propočtech, jako vždy a nějaký rok, tam nebo zpátky, je ani v nejmenším nezajímal. Hladina moří stoupla o více jak sedm metrů, na některých místech to bylo i kolem deseti metrů a mapa světa se tak navždy změnila. Golfský proud přestal kolovat a svět se na několik dlouhých desetiletí propadl do ledu a sněhu, pak přišla další obleva. Příroda byla nyní ještě nevyzpytatelnější, než-li dříve a žádné předpovědi pro ni neplatily. Že jde o klišé? Ano, někdy prostě lidstvo ví, že se něco stane, jen netuší kdy přesně k tomu dojde...
„Zničili jsme si Svět!“ řekla po několika minutách mlčení.
„Náš svět? Můj a tvůj?“ nechápal její vyřčená slova a pohladil ji po vlasech.
„Ne jenom náš svět, ale myslím tím globální Svět, naši Zemi... Podívej, co ze všeho zbylo!“ rozhodila ruce. „Co se neutopilo a nerozbilo, to se změnilo k nepoznání...“
„Stejně jako počasí...“ zamyslel se. „Jestli to půjde takhle dál, nebudeme mít co jíst...“
„A co řasy a plankton? Co mořští živočichové?“ namítla. „Už tak si připadám jako vodník!“
„Myslel jsem si, že za vodníka jsem tu já a ty jsi mořská panna!“ šťouchl do ní, až takřka upadla na střechu. „I když by se o tom dalo pochybovat!“
„To střídání Léta a Zimy jednoho pěkně naštve!“ řekla dívka zamračeně, jako by chtěla jeho myšlenky zamluvit. „Jako mořská panna bych ti byla k ničemu!“
Zlobila se na počasí a ne na něj. Základy tohoto města se koupaly kdesi hluboko pod mořskou hladinou a ti lidé, kteří neopustili pobřeží se museli přizpůsobit. Vznikla nová technologie, nové druhy dopravy, nový průmysl a zemědělství, protože to staré bylo buď zničeno, nebo přetvořeno mořem. Doba, kdy byly nyní již zatopené ulice plné života, pospíchajících lidí a troubících aut, byla dávno ta tam. Nyní se po nich proháněly ryby a další vodní tvorové. Svět se navždy změnil.
„Už by sis mohla zvyknout!“ zamračil se. „Zima i Léto se střídají v poměrně stejném tempu...“
„Ale vidět celý svět zamrzlý v ledu každých dvacet let? Kdo by si dokázal představit, že se Svět takhle změní a všechny přírodní zákony budou obráceny naruby?“
„Ještě pořád tu stojíte, jako dvě sochy?“ zahulákal na ně jakýsi muž skrze tlampač. Přihnal se k nim ve vznášedle a opatrně přistál několik metrů od nich na rovné střeše s přistávací plochou pro vrtulníky. Stožár s anténami, které byly nyní bez života, stál v severním rohu čtvercového půdorysu střechy budovy. Vzduchotechnika zabírala okrajové části a zbytek tvořila veliká přistávací plocha s promenádou, která již také na sobě nesla stopy změny klimatu. Nikdo netušil, jak dlouho budou stavby odolávat výkyvům počasí a neustálým změnám teplot. Mořská voda také nadělala své a tak s postupujícím časem toto město pomalu mizelo pod hladinou, jako by šlo o nějaké bájné pobřeží, na něž stále útočí nenechavé vlny s úmyslem strhnout vše do hlubin zapomnění.
„Taky sis toho všiml?“ zeptal se muž z oné dvojice a pohlédl na nově příchozího. „Ptáci zmizeli!“
„Že by měla přijít další katastrofa?“ uchechtl se pilot vznášedla. „Mnoho zvířat nepřežilo od doby, co se počasí zbláznilo...“
„Lidí také ne! Byly nás čtyři miliardy...“ řekla dívka zamračeně.
„Pět!“ mávl pilot vznášedla rukou. „Šéf se ptá, jak dlouho tu ještě chcete tvrdnout!“
„Máme vlastní odvoz!“ řekl muž pilotovi. „Ale, každopádně díky!“
„Není to legrační?“ zeptal se jich pilot. „Vidět tyhle stavby čnět nad mořem jako novodobé útesy? Za pár let po nich bude leda tak veta! Dobře, já tedy poletím a nechci vědět, co vy dva tady budete dělat, až odletím...“
„Do toho ti nic není!“ zamračil se mladík. „Ale...“
„Určitě ne to, na co teď myslíte!“ ušklíbla se dívka. „To jsem dělali před chvílí a už nás to nebaví!“
„Dělat to v jednom kuse?“ zachechtal se pilot a znovu nahodil motory vznášedla. „Tak se tu mějte, kdyby něco, zavolejte! Vysílačku máte, ne?“
„Jo!“ přikývl mladík a oba se dívali, jak stroj zvolna mizí za obzorem směrem ke zbytkům pevniny a třpytí se v posledních paprscích zapadajícího slunce. „Proč jsi mu to říkala?“
„Co jako?“
„Že to spolu děláme...“ zamyslel se a pohladil ji po vlasech.
„A není to pravda?“ uculila se. „Trochu jsem ho chtěla poškádlit. Nevšiml sis, že by si s tebou chtěl vyměnit místo? Vsadím se, že ho už dlouho v žádný ženský neměl...“
„Ten pilot?“ uchechtl se mladík.
„Jo!“ souhlasila. „Až zapadne slunce, bude tu zima, měli bychom sejít do budovy...“
„Ten chlap, co tu byl, vymetl snad všechny kouty, co kde ještě zbyly a žádnou ženskou nenechal na pokoji! On snad ani nemyslí na nic jiného!“ rozesmál se mladík. „Máme všechno, co jsme chtěli?“
„Všechno, ale co když se to nepodaří?“ zapochybovala. Vítr začal dout silněji. Byl slaný a studený. Na obloze se ukázalo několik mraků. Bouře však zuřily daleko na jihu, nebo vysoko na severu. Zde v rovníkovém pásmu byl klid. Vlny bušily do staveb a zasypávaly je drobnou tříští. Obloha byla křišťálově čistá, stejně jako hladina oceánu. Něco se chystá! Řekli si oba. Znovu je přepadl onen mrazivý pocit neznámého, ale stále se blížícího nebezpečí. Další bouře? Hurikán? Copak jich už nebylo dost?
„Co bys dělal, kdybychom byli jedinými lidmi na Světě?“ zeptala se jej, když spolu sestupovali po poměrně úzkém schodišti o několik pater níže. V rukou nesli kufry stříbrné barvy, které však nic nevypovídaly o svém obsahu ukrytém uvnitř. Vítr i rachot vln ustal jako mávnutím kouzelného proutku. Budovy měly vlastní energii díky vodíkovým palivovým článkům a kolektorům na sluneční energii. Lidé se naučili nespoléhat pouze na jeden zdroj energie a čas kdy se lidská technologie spoléhala jen na fosilní paliva, byl již dávno pryč...
„Postaral bych se o to, aby nás tu bylo více!“ uculil se. Vybrali si prezidentské apartmá a zavřeli se v něm. Spoléhali na to, že je další lidé, kteří ještě pobývali v tomto zatopeném městě duchů, nechají na pokoji. Mladík instaloval na chodbu a přilehlé koridory tepelné a laserové zaměřovače spolu s automatickým obranným systémem v podobě malých střeleckých věží. Bylo až z podivem, jak rychle se dokázali lidé adaptovat na nové podmínky a díky celosvětové katastrofě se lidstvo posunulo zase o kus dál. Nové způsoby využití alternativních zdrojů dokázaly popostrčit technický pokrok kupředu a ani k tomu nebylo třeba žádného celosvětového konfliktu. Války přeci vždy posouvaly onen lidský um dopředu, protože každá ze znepřátelených stran chtěla vyhrát a snažila se ty druhé překonat nejen ve zbraních, velikosti svého ducha, ale také svým technickým vývojem.
„Pasti jsou nastraženy!“ řekl mladík dívce, když se vrátil do apartmánu. „Neprojde tudy ani myš!“
„Máš to?“ zeptala se jej, když pootvírali všechny své kufry a v největším pokoji rozestavili jakousi aparaturu, jejíž popis by zabral místa na celou knihu. „Bude to fungovat?“
„Možná!“ řekl mladík zamračeně. Kdesi venku se ozval příšerný rachot. Budova se třásla jako při zimnici. Zemětřesení? Napadlo je oba. Ne, spíše se sesunula k zemi další budova tohoto města. Voda není dobrým přítelem budov, které byly konstruovány na to, aby stály na suchu. Jak dlouho už musí odolávat změnám podnebí? Horku, mrazu a náporům vln a větru?
„Další budova spadla!“ řekla dívka vystrašeně.
„Tahle je nejlepší, bude tu stát ještě nejméně jeden rok!“ uklidňoval ji mladík. „Proto jsme si ji vybrali! Možná se ty ostatní zřítí, ale tahle vydrží!“
„Je uprostřed města a ostatní výškové stavby jsou něco jako vlnolamy! Padnou za oběť moři jako první...“ přikývla dívka. „Ale stejně mě to děsí...“
„Jestli to vyjde, budou nám všichni zobat z ruky!“ řekl jí mladík s úsměvem. „Nikdo vlastně neví, co tu spolu pečeme! Každý si myslí, že kopulujeme od rána do večera a od večera do rána!“
„I stěny mají uši!“ řekla mu smutně. „Pokud to vyjde, budeme doslova na zabití!“
„Ti, kteří ví, že tu jsme, neví, proč tu jsme!“ zamyslel se mladík. „Kam jsem to jen dal?“
„Poslední střípek! Poslední kousek pomyslné mozaiky!“ souhlasila. Stavba se znovu otřásla. Tentokrát to bylo skutečné zemětřesení, ale nemělo ani dva a půl stupně Richterovy stupnice! Venku kdesi zapískaly detektory pohybu a střelecké věže se na okamžik rozštěkaly. Oba se na sebe v obavách podívali, jako by se chtěli ujistit, že jsou zde na vrcholu stavby skutečně sami, ale mohlo jít také o nějaké zvíře, které se zde ukrylo před větrem a vodou.
„Půjdu to zkontrolovat!“ řekl jí mladík a vytáhl z jednoho kufru automatickou pušku s krátkou hlavní a zaměřovačem. Byla určena k boji v budovách, kde by přílišná délka pažby i hlavně jen překážela. Její kadence spolu s účinným kalibrem překonávaly všechny zápory krátkého dostřelu a rozptylu střelby. Tato zbraň v sobě skrývala výhody brokovnice i kulovnice zároveň a díky automatickému systému střelby se zásobníkem na padesát nábojů byla k nezaplacení pro boj ve městě a v budovách. Na delší vzdálenost však byla již k ničemu.
„Dej na sebe pozor!“ řekla mu a z pravého oka jí ukápla osamocená slza.
„Hned jsem zpátky...“ usmál se a zmizel ve dveřích na chodbu. Než se tak stalo, vrazil jí do ruky poslední kus, který jim chyběl do sestavení jejich přístroje, jež zabíral takřka celou velikost největšího pokoje tohoto apartmánu. „Nejspíš půjde o planý poplach!“
„Asi ano!“ přikývla a její partner byl v mžiku pryč. Čekala na něj. Nechtěla přístroj uvést do chodu, dokud nebudou oba pohromadě. Minuty plynuly, ale on se stále nevracel. Neslyšela žádné výstřely, natož výkřiky. Bylo ticho. Pokud někdo cizí přistál na střeše, nemohli je slyšet. Možná bylo chybou, že nerozmístili obranné věže také nahoře, aby si zajistili, že je nikdo cizí nevyruší.
„Sakra!“ řekla si polohlasně a vytáhla ze stejného kufru tutéž zbraň s krátkou hlavní. Odjistila ji a natáhla. Opatrně se vydala do chodby. Poslední kousek skládačky odhodila kamsi do kouta a jen ona věděla, kde je. Cizí oči by jej nemohly najít, protože nikdo netušil, jak vypadá a co má v tomto nepořádku náhradních součástek vlastně hledat. „Tome? Jsi tady?“
Její hlas se rozléhal prázdnými chodbami. Tom však nebyl k nalezení. Pomalu našlapovala po zašlém koberci a mířila k výtahům, které již dávno nefungovaly. Nejspíš přišli shora! Nabádal ji její šestý smysl. Dole je jen voda a přístup do budovy z mořské hladiny není! Žádný člun by neriskoval rozbití se o stěny mrakodrapu! Prohledala celé patro, ale vše nasvědčovalo tomu, že je zde sama. Pátrala po stopách z vystřelených kulek, našla však jen díry ve stěnách. Žádné oběti nebyly v dohledu. Zdálo se jí, že potencionální vetřelci neexistují...
„Tome?“ zavolala znovu.
Jedna z věží připevněná kdesi daleko za ní v temné chodbě se znovu rozštěkala. Když palba ustala, nastalo v patře nesnesitelné ticho. Neslyšela žádné sténání. Při kadenci jednoho tisíce střel za minutu a zásobníku na deset tisíc nábojů a šetrné a zároveň cílené palbě, neměla šanci ani četa vojáků, pokud by věž nezničili fyzicky. Avšak zde uvnitř stavby by pomohla snad jen dálkově naváděná střela, která by se však nemohla volně pohybovat chodbami a nejspíš by vybuchla krátce po svém vypálení. Cokoliv cizího, co není v paměti obranných věží, bylo okamžitě a efektivně zničeno. Pokud... Pokud si někdo nehrál s vlastním programováním. Tom však chyby nikdy nedělal, nebo snad ano?
„Tome!“ zavolala potřetí a do očí se jí vedraly slzy. Pokud by jej věže zasáhly, musel by ležet na podlaze. Ale celé patro bylo prázdné. Věžičky na ni přátelsky blikaly zeleným světlem, věděla, že kdyby se jejich senzory přepnuly do útočného módu, byla by ve vteřině mrtvá. Lasery a tepelné snímače by ji spolehlivě zaměřily a na jakýkoliv útěk by bylo pozdě. Vrátila se na střechu. Ale i ta byla podezřele prázdná a žádnou stopu po případném vznášedle nikde neviděla. Rozhlédla se po tmavnoucím se nebi, ale s rostoucím šeru neměla šanci zahlédnou na větší vzdálenost jakýkoliv letoun, ať už by se přibližoval, nebo vzdaloval.
„Kurva!“ zavrčela. „Proč jsem ho jen pouštěla samotného!“
Vrátila se dovnitř a vchod zajistila dalšími čidly a výbušninou, jejíž odpálení bylo možné zrušit jen tři vteřiny před detonací. Kdokoliv by otevřel dveře, měl by jen dvě vteřiny na vyťukání třímístné kombinace čísel, víc nebylo potřeba. Možná o nich přeci jen někdo věděl. Možná bylo jejich nejasné tušení oprávněné. Někdy se stane, že se určité osoby ocitnou na seznamu lidí, kteří jsou pro druhé nadbytečnými a poněkud překážejí, ale pokud toho mnoho vědí, je jejich likvidace jaksi na překážku... Pak nezbývá, než vyjednávat, kalkulovat a pokud selže i tento způsob komunikace, nastupuje na jeho místo prachsprosté vydírání!
Co když jej chytili? Zeptala se v duchu a znejistěla ještě více. Kdo o nás může, kromě několika spolehlivých lidí, vědět? Kdo tuší, kde jsem a co zde děláme?
„Paní Johnsonová?“ zavolal na ni čísi hlas. „Máme tu vašeho muže! Pokud budete chtít, aby žil, měla byste jít sem za námi a spolupracovat!“
„Není mým mužem!“ řekla co nejtvrději. „Jak jste překonali naše pasti a střelecké věže?“
„Máme své metody!“ řekl jí znovu neznámý muž. „Půjdete dál? Nebo vás mám prosit?“
Vešla do zabraného apartmá a pohlédla na skupinu černě oděných lidí v maskách. Byli po zuby ozbrojení a odhodláni ke všemu. Viděla svého přítele, klečícího na zemi. Z rány na rameni mu stékal úzký proužek krve. Díval se na ni a ona věděla, že dnešek pro ně končí. Byli si vědomi toho, že jejich vynález nesmí za každou cenu padnout do nepovolaných rukou. Kdosi za ní zabouchl dveře bytu a postavil se tak, aby nikdo nemohl projít tam, ani zpět.
„Tak co bude?“ zeptal se jí znovu muž, který velel všem ostatním a jako jediný neměl na hlavě kuklu. „Ta rána je jen povrchová! Máme plány vašeho zařízení! Máme i prototyp, ale neběží! Proč asi? Chybí nám poslední střípek oné pomyslné skládačky! A vy jej máte!“
„Nikdy jej nedostanete!“ řekla mu zamračeně.
„Ale pak tu oba zemřete!“ zamyslel se starý muž. „Jste mladí a může mít děti! V dnešním době je každý zdravý jedinec přínosem pro celé lidstvo! Je nás málo, zatraceně málo... Tak co?“
Pohlédla mu do očí a pak se její zrak svezl k jejímu partnerovi. Přikývl. Vlastně to bylo jedno. Oba byli již dávno mrtví. Bylo jen otázkou času, kdy na ně Opozice narazí a bude se snažit jejich vynález zneužít pro své vlastní účely. Všichni, kteří o tom Projektu věděli, si byli této skutečnosti vědomi. Smrt byla v tomto světě na každodenním pořádku. Stejně jako před tou velkou změnou klimatu na Zemi. Jen Osud věděl, kdy a jak k tomu dojde...
„Dám vám to!“ řekla starému muži a vydala se k přístroji. „Je někde mezi těmi krámy, prostě jsem jej sem hodila, abyste jej nenašli, protože...“
„Protože nevíme, co máme hledat!“ souhlasil dychtivě. „Nemusíte zemřít...“
Na malý okamžik se zarazila. Zradil nás snad pilot toho vznášedla? Zrádcem mohl být kdokoliv, kdo o Projektu věděl. Věděla, že to musí udělat. Bylo to jako nějaké klišé z prastarého hollywoodského filmu zašlých časů. Našla poslední pomyslný kus skládačky a vložila jej do přístroje. Nikdo se ani nepohnul. Naposledy se na sebe podívali. On a ona a jí znovu ukápla jediná slza lítosti. Usmáli se trpce na sebe. Milovali jeden druhého a dokázali by pro sebe i zemřít. To, čeho se nejvíce obávali, se stalo skutkem! Ostatní nic nechápali a pak se to stalo. Polovina budovy zmizela, jako mávnutím kouzelného proutku, prostě se vypařila! Nikdo z lidí, kteří v ní žili si nestačili ani uvědomit, že už vlastně nejsou a přestali existovat.
A moře dál bušilo do poničené stavby, jakož i do ostatních budov zaplaveného města. Nebe na ně zíralo svým temným pohledem a pomrkávalo jasnými světly mnoha hvězd. V tento okamžik se lidský pokrok na čas zastavil. To, co mělo být přínosem pro všechny, bylo ztraceno, ale v porovnání s věčnosti šlo jen o malý okamžik, jeden střípek přece nemůže zastavit obrovská kola lidských dějin! Ne na dlouho...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 52 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
