» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (2)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."

Gandalf

počet přístupů: 2140964

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303482 komentářů :: on-line: 9 ::

:: Pro Tebe ::

xCarmen	publikováno: 29.08.2008, 20:15

Jen špetka myšlenek.
Upozornění - vzhledem k mužskému rodu obou osob nedoporučuji číst, máte-li averzi vůči homosexuálním vztahům... Případně si za jednu z osob dosazujte při čtení ženský rod :)


	Kdo jsi? Odraz v zrcadle, kterého se chci dotknout, ale pod konečky prstů cítím jen chlad skla. Když natáhnu ruku tam, kde bys měl být, nejsi tam; v mé sevřené dlani nezůstane tvá dlaň, ale pouhý vzduch… Snad pár zrnek prachu. A kdo jsem já? Kolemjdoucí. Občas jenom stín. Ano, stín - vždyť není stínu beze světla; co jsem se stal stínem, není mne bez tebe… Jsem pitomá můra - pardon, noční motýl, kterého láká a oslepuje tvé světlo, který si o tebe spálí křídla a padne k zemi, neschopen odletět, přece stále živ… Až nakonec motýl zemře, v bolestné křeči, dušen těžkým kouřem ze spálených křídel a snů… Přece šťasten, že jej zabilo právě tvé světlo. Vypadám, že mám povrch z oceli; tobě jsem prozradil, že je to jen klam, že jsem z nejkřehčího skla. Dal jsem ti moc mě rozbít jediným slovem a sám jsem se stal bezmocným… No tak mě zlom. Byl jsem prozaik. Jak snadno může plynout próza, jak lehce se může vyhnout pocitům a být jen chladným strojopisem… Poezie je jiná, není poezie bez citu. Nechtěl jsem poezii, nechtěl jsem city. Chtěl jsem jistotu chladu! A ty… Tys mne roztavil, mé nemilosrdné slunce. To ty mne měníš v básníka. Dotkni se mne. Jsem kusem mramoru, jen ve tvých dlaních je ze mě náhle poddajná červená hlína… Keramická hlína se musí vypálit, aby držela tvar; vždyť ty pálíš a já se ztrácím v plamenech tebou vytvořených, bez možnosti z nich uniknout, obklíčen jimi a pohlcen můžu se jen poddat jejich víru. Ten oheň mě děsí, vím, že bych měl chtít uniknout, zachránit se, dokud je ještě čas. Ale já nechci, už ne. Keramika nemá lesku bez glazury - tys mou glazurou. Jak snadno lze rozbít keramický hrnek… Dotkni se mne. A konečně mne rozbij… Bál jsem se skočit. Tys mne chytil za zápěstí a řekl: ,,Skoč, skočím s tebou. Skoč, jen pro ten let.“ Já se tě ptal, co bude, až spadneme. Řekl jsi, že nemůžeme spadnout, vždyť mne držíš. A tak jsem se nadechl a skočil. Jenže ve chvíli, kdy jsem opustil zem, nikdo mne za ruku nedržel. A sám spadnu velmi snadno. Vstoupil jsem na cestu v domnění, že se brzy vrátím. Po několika krocích jsem pochopil, že s každým dalším došlápnutím mé nohy na zem cesta za mnou mizí, že cesta zpět není. Plavu v nekonečném oceánu. Někdy mi dochází síly, někdy mne pálí v očích slaná voda. Nevím, proč plavu dál, proč plavu tam, kde už dávno nestačím, když jsem vždy potřeboval vědět, že se mohu dotknout dna a přitom dýchat. Nevím, proč jsem nezůstal na mělčině, snad to nešlo, snad jsi mne jako odliv stáhl dál… Proč plavu tak dlouho, když jsem nikdy neměl výdrž, když jsem věděl, že můj dech mi dlouho nevystačí? Nemám sílu se vrátit. Co hledám? Nemůžu zpět a přede mnou není nic, žádný pevný bod, snad jsem tedy navždy ztracen, navždy zajat v nekonečných vlnách věčnosti. Tys mým oceánem, to ty mne můžeš jako vlna nadnést a vrátit k životu. To ty mne můžeš pohltit a utopit. Tříštíš mne a slepuješ, dusíš mne a dáváš mi dech, bereš a zas vracíš mi chuť žít, shazuješ mne a znovu vynášíš výš… Ah, má lásko, můj vrahu, můj pomíjivý sne, můj poslední důvode k nádechu, ty, pro nějž naposledy vydechnu… Proč nevidíš mé slzy kryté závojem úsměvu, proč neslyšíš můj zoufalý křik, proč nevnímáš mou bolest, kterou jen ty můžeš utišit? Tu, které jsi příčinou. Proč musím lhát, proč musím být hercem, jenž za šťastnou maskou skrývá strach a žal, proč se naše hra stává tragédií? Říkáš, že jdeš dál, a přece s sebou neseš minulost. Chceš, abych šel blíž, ale jak mohu, když je mezi námi křišťálová stěna minulosti, kterou ty nevidíš, ale já ji cítím a pokaždé do ní narazím? Už dávno jsem pochopil, že ji nemůžu odsunout - je příliš těžká, neproniknu jí a zničit ji nedokážu, nesmím - střepy by tě zranily, nechci. Ty ano. Ale ty to neuděláš, ty nevíš, že mi brání být ti blíž. Ne, nechci, abys ji ničil, chci jen, abys ji na okamžik odsunul, abys přes ni viděl před sebe, aby tě nezraňovala - vždyť musíš cítit její hrany! Snad… snad je ti lépe za stěnou. Proč mne pak ale voláš k sobě? Kdysi jsem se uzamkl do schrány utkané z bolesti. Klíč jsem zahodil, zacinkal slabě na studené mokré dlažbě - bylo po dešti - a já odcházel. Tys jej našel, tys bezděky odemkl… A teď se ptám, proč vlastně? Chtěl jsi? Nebo to bylo bezděky… Odemkl jsi a vzal mi mou izolaci, mou obranu… Jestli teď chceš odejít, udělej to. Jestli ne, zamkni a zahoď klíč… Ale tak, aby jej už nikdy nikdo nenašel. Nechci prosit… ,,Zůstaň.“ Ne, to není prosba, to je poslední modlitba… Nechci tě měnit! Nechci, abys pro mne byl jiný. Nechci, abys cítil bolest a zastíral ji, nechci, abys měl strach a jen se tvářil odvážně - jako v dětské hře, když jdeš potmě na hřbitov a vesele si zpíváš, a přitom se bojíš stínů a máš na krajíčku. Nechci, abys stiskl rty a mlčel, když si myslíš, že mi tvá slova ublíží. A přitom… Vidím tvou bolest, cítím chuť těch slz a slyším šepot těch slov. A odmítám to a křičím, protože to nechci, ale nedokážu tomu zabránit, nemůžu udělat nic… Myslíš, že tě nevidím? Snad máš pravdu. Vidím jen odlesky, části, nikdy ne celek; někdy mi připadáš jako Měsíc, jehož odvrácenou stranu ze Země nikdy nespatříš. Jen zbabělci si myslí, že největší utrpení je bolest a smrt. K bolesti otupíš a smrt… Ta je poslední útěchou, vítanou družkou. Můj milovaný, největším utrpením je bezmoc. Bezmoc, která mne svírá… Kdybych jen pro tebe dokázal zastavit a vrátit čas, kdybych ti dokázal zažehnout světlo naděje, kdybych měl sílu tě vytáhnout na zem, z hlubin, do nichž - já vím, že to popřeš - občas téměř padáš… Kdybych ti mohl dát víc než svůj cit, než zítřek zkalený nejistotou… Kdybych dokázal být něčím víc než jen bezradným poutníkem, který přišel z jiné cesty, než byla tvá… Neumím hojit rány, jen do nich nechtěně a neopatrně sypu sůl. Neumím používat barvy, které překryjí rudé krůpěje. Neumím ani bojovat - ne s tímhle. Jak mohu ti do plic vrátit čerstvý vzduch, když já sám přestávám dýchat? Ale přísahám ti, že třeba svou krví ti vymyji rány, že svými slzami zkusím omýt tu červeň, že dám ti i svůj vlastní dech… Dávno jsem ztratil víru. Dávno vzali mi naději. Dávno jsem zatratil lásku. Pro tebe věřím. Tys mi vrátil naději. To tebe miluji.


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 36		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

janie	30.08.2008, 8:56:52

Celkem zbytečné měnit pohlaví. Je krásně upřímné tak, jak je napsané, tak proč se zabývat malichernostmi jako je rod.. ,-)


ze dne 31.08.2008, 17:25:05
xCarmen: Díky. :))

First Girl	30.08.2008, 1:10:26

Nadherne dilko, nadherne vyznani..az jsem se musela zasnit..a zensky rod jsem nepotrebovala dosazovat ;)


ze dne 31.08.2008, 17:23:56
xCarmen: Co říct... Děkuji, děkuji, děkuji. (úsměv)

marenka	30.08.2008, 0:15:27

Ahoj, moc pěkné a ač jsi chtěl být prozaik, dost poetické! Většinou ale používáš "mne", tak by možná bylo lépe i hned v tom začátku "tak mne zlom" Bezděky máš 2x po sobě ve dvou řádcích. Krásné vyznání nezávislé na pohlaví!


ze dne 31.08.2008, 17:23:29
xCarmen: Díky. O tom zatrachtělém "bezděky" vím, zapomněla jsem jedno umazat a všimla si toho až po odeslání.

endless	29.08.2008, 20:15:32

.. trochu se cítím, jako bych četla něčí deníkové zápisy. Autentické, niterné, plné citu a emočních rozporů. Respektuji varování v perexu, avšak: duše nemá pohlaví. Místy bych jen ubrala na kontrastech zvolených obrazů, i vypjaté situace lze popsat decentně. Taky trochu zápasíš s nadbytkem přivlastňovacích zájmen, leckde by nemusela být... nebo s upraveným slovosledem (např."s každým dalším došlápnutím mé nohy na zem...").


ze dne 31.08.2008, 17:22:22
xCarmen: Děkuji moc, na přivlastňovacích zájmenech zapracuji :) .