obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"
Joseph Rudyard Kipling
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39644 příspěvků, 5754 autorů a 391003 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: 28. srpna 1914 ::

 autor Valoar publikováno: 02.09.2008, 18:12  
Nevím jestli to bude přístupné už dnes, 28. 8. 2008, ale je to psáno tak trochu k výročí Sarajevského atentátu, ale spíš přišla nečekaná inspirace v příhodnou dobu:D
 

Byl teplý letní den, o jaký vnitrozemské klima Bosny a Hercegoviny, tehdy ještě jižní provincie Rakouska Uherska, neměla nouze. V Sarajevu panoval čilý ruch, který byl ovšem místním obyvatelům cizí. Působili ho totiž vojáci Rakouska Uherska, kteří nazítří měli konat cvičení, na které se měl podívat sám velký František Ferdinand se svou chotí Žofií Chotkovou.
Obyvatelé z toho neměli radost, neboť věděli, že jeho příjezd nebude uvítán žádnou ze zdejších nacionalistických organizací, které si nevymohli od vlády žádná privilegia pro Balkán. A proto se ulicemi nehemžili jenom vojáci, ale občas se v koutu ulice objevil temný stín potvrzující přítomnost špehů.
V pozdním podvečeru, kdy už se začínalo stmívat a Sarajevo začínalo pulsovat nočním životem se však počet vojáků a zvědů obrátil, neboť si do kabaretů, kaváren či šantánů vyšli důstojníci a další mocnější vojvodové, kteří by mohli mít informace o nenáviděném nástupníku trůnu.
O to se však většina obyvatel nestarala, za prvé proto, že atentát se jich nijak netýkal a za druhé proto, že většina lidí byla na straně organizací, která chtěla Ferdinandovu smrt. Přeci jenom si Bosna nevymohla moc výhod...
Takové, mírně protiferdinadovské smýšlení, měl i mladičký srbský student jménem Gavrilo, který v Sarajevu studoval literaturu. Nebyl odpůrcem zásadním, nicméně, kdyby se něco stalo, nejspíš by věc podpořil. Politice moc dobře nerozuměl, ale věděl, že by si Srbové zasloužili vlastní zemi a vůbec by nemuseli být vykořisťováni pomalu se rozpadající Rakousko Uherskou zemí, která chtěla ze všech provincií vyždímat co nejvíc.
Té noci mladý tmavovlasý student s hezky upraveným knírkem ležel pár kilometrů od Sarajeva a pospolu s mladou černovlasou dívkou z Rakouska. Mezi ně nezasáhl svár, i přes to, že měli oba rozdílné názory, měli se rádi a už tajně doufali, že bude svatba, třebaže měli za sebou pouze několik schůzek, tahle byla rozhodující, i když o tom ještě nevěděli, alespoň Gavrilo ne.
Violette, tak se ta půvabná cizinka jmenovala, se na Ferdinanda podívala fialkovýma očima, které jakoby zářili skrze noc beze mráčku, ten pohled působil skoro až hypnotizujícím dojmem. Byl úplněk a její bělostná kůže zářila ve světle měsíce. Voněla po fialkách, nejspíš její nový parfém. Gavirlo byl prostě okouzlen a nechtěl rušit krásu okamžiku slovy. Mluvila pouze ona, svým rozkošným hlasem, který nesl významné R, ještě se nenaučila pořádně bosensky, přestože tu už byla několik let.
,,Gavrilo, vím, že jsi proti Ferdinandovi...“ začala mírně nesměle, Gavrilo se podivil, že při této situaci rozpráví o politice, v tak hezkém okamžiku hned po pomilování by přeci jen čekal jiné téma...
,,Jak by ne, přece jsem ti říkal, že Rakušané nás, stejně jako ostatní národy pouze vykořisťují.“
,,Výborně, alespoň se budeš moci pomstít.“
,,Pomstít?“ optal se překvapeně
,,Ferdinanda musíš zabít!“ promluvila znenadání ostře, Gavrilovi připadalo, jako by ho švihla bičem. Přitom ho jenom propíchly oči jako trnky.
,,Ale... Hned by mě za to popravili... To nemůžu!“ zaprotestoval, oblékaje se do hnědého svetru.
,,Proč ne? To nejsi vlastenec? Musíš se obětovat pro stát!“
,,A co tak najednou? To už nepodporuješ Rakousko?“
,,Podporuji, ale František Ferdinand s to neurozenou cuchtou z Čech bude slabý panovník. Je to baba a Rakousko-Uherské impérium potřebuje silného vládce!“ řekla Violette s mírně fanatickým zápalem v očích, až Gavrilovi naskočila husí kůže, takhle jí neznal.
,,Asi máš pravdu...“ řekl nejistě a couvl od ní, pomalu začínal mít strach. Měl v úmyslu odtud rychle zmizet a pak už se milované Violette s podivnou úchylkou ani neukázat. Slýchával, že germánky mají velice hluboký smysl pro politiku a dají se pro věc jednoduše nadchnout... Ty jsou ovšem jiné, nepřišlo mu, že by mohl Violette přirovnat k pořekadlu „Lepší teplé pivo, než-li chladná Němka“ Byla citlivá a navíc Rakušanka... Anebo to jen hrála na jeho city, aby ho pak mohla zmanipulovat k něčemu, co on sám nechce? Kdo ví, nicméně vztah mezi těmito mladými milenci se ocital mírně řečeno na bodu mrazu, přestože se ještě před pár okamžiky chtěli vzít a založit rodinu. Tedy Gavrilo to chtěl určitě...
Dooblékl si tedy kalhoty a když dopínal knoflík, Violette se k němu připlížila. ,,Copak?“ Ozval se její hlas, nyní už zase naplněný chtíčem.
Usmál se, když takhle mluvila, bylo na tom něco tak okouzlujícího, že neodolal, na té ženě s vlasy jak havraní peří přeci jen něco bude, i kdyby byla chladná. Musel si jednoduše uznat, že ho na té představě silné ženy něco vzrušovalo. Neodolal a otočil se.

V očích zděšení, v ústech zadržený výkřik, tak to měla Violette ráda. Násilně, divoce, chtivě. Už dlouho čekala, že mladičkého Srba vysaje do poslední kapky krve. A teď konečně přišla ta chvíle. Líbala ho. Francouzsky. Už byla dlouho bez blahodárné tekutiny, která jí zajišťuje život, už si pomalu začínala myslet, že to dojde do stádia, kdy její vlasy, při proměně zbarvené do fialového odlesku černi, začnou šednout. Kdy její plná, smyslná ústa začnou vadnout a na tváři se objeví stařecké skvrny.
Nestalo se. Dostala se k pramenu, stačí už jenom kousnout toho chudáčka, který ji snad miloval a který nyní vydává hrdelní výkřiky bez toho, aby ho někdo slyšel na seníku daleko od malé bosenské vesničky a k tomu ještě křičel bez jazyka, který ještě před okamžikem cumlala jako krvavý bonbón, nyní se válel nedaleko vyplivnutý na trávě. Vyschlý jako troud. Byla chladná a přesto jí v krvi kolovala nespoutaná vášeň. Nyní již neměla co skrývat a jednoduše přestala plýtvat drahocennou energií na to, aby byla její pokožka teplá.
Mladík se začal svíjet ve snaze uprchnout, ale neměl šanci, dívka (nebo alespoň to, co jí před chvílí připomínalo), která nebyla nijak silná měla najednou stisk pevný jako svěrák. Neměl jedinou šanci, po několika okamžicích se přestal zmítat a do směsice zmatku, děsu a odeznívajícího překvapení se dostávala i lhostejnost a usmíření.
Lízala ho. Chtěla si to vychutnat. Jednou rukou z něj strhla svetr a žižlala levou bradavku, chlípně si užívala toho, jak pod ní tlouklo srdce, naposledy na pár set let, ne-li tisíciletí. Nehodlala to ale už dál prodlužovat, hrála si s ním dost a měla žízeň a trocha krve, kterou jí poskytl ten kousek masa z jeho úst jí rozhodně nestačil. Skončila s tím ale nejspíš jen proto, že se přestal zmítat. Byla ráda, když si mohla hrát a to jí její ex dál umožňovat nechtěl. Smířil se s osudem, ale to ještě neví, jaký „vzácný“ dar mu Violette dá...
Chladnými polibky bez jediného pocitu se dostala Rakušanka až ke krku. Jednou rukou odhrnula kadeře. Gavrilo zaúpěl, nejspíš věděl, co bude následovat. Přeci jen v něm bylo ještě trochu vzdoru...
Poslední polibek a pak... Rychle se zakousla protaženými špičáky. Narazila přímo na tepnu. Přesně. Zkušeně. Bez jediného zaváhání. Krev vystříkla a svlažila její dychtivá ústa, která měla nyní mírně nafialovělou barvu. Brzy nestíhala příval pryštící krve polykat a ucítila, jak krev smáčí její halenku a zatéká mezi prsy se vzedmutými bradavkami. Byla vzrušená.
Zanedlouho bylo těch pár litrech krve, co se do člověka vejde, Violette byla občerstvena před obřadem, který chtěla se Srbem provést.

Zakuckal se, v ústech měl něco, co chutnalo jako karamel, mělo to dokonce stejnou hustotu, ale přeci jen, když se soustředil, zjistil, že karamel to není. Otevřel oči.
Spatřil svou milou, jak rychle odtrhla rozedrané zápěstí od jeho dychtivých úst. To bylo ovšem to nejmenší, po bradě jí teklo něco černého, co hezky vonělo, dokonce tím měla potřísněné i šaty, bylo to, jako by se polila tím výborným malinovým sirupem, který měl tak rád.
,,Co..Co se stalo?“ vykoktal ze sebe po okamžiku, když mu na jazyku dozněla poslední vlna chutí
,,Zabiješ Františka Ferdinanda, miláčku?“ otázala se s koketním úsměvem, až dostal chuť jí políbit.
,,Ne, přece jsem ti to říkal...“ odpověděl a vybavil si, že to bylo to poslední, než podlehl něčemu, co se mu jevilo jako černá tma, která nutila jeho víčka uzavřít se pod černý baldachýn, který znamenal zapomnění.
Až nyní si všiml, že rána na Violettině zápěstí je již dávno zacelená a že to, co tak voní a má na prsou je krev, která je nejspíš jeho. Taky si všiml rudého záblesku v jejích očích, který ovšem stejně tak rychle, jak si ho všiml i zmizel. Začal mít neblahé tušení, že se stalo něco nekalého, ale přeci věděl, že upíři, duchové a nejrůznější strigy jsou jen pohádkou uherských bab. Legendy to byly hezké, ale doopravdy málo uvěřitelné. Ale co když?

Nespokojeně zavrtěla hlavou, očividně doufala v jinou odpověď, čekala, že plod který může vydat pouze při každém sto a padesátém úplňku bude silnější a rozvine se v novém hostiteli rychleji. Možná, že se rozvinul, ale jiným směrem, než chtěla ona. Nepodlehl mateřskému citu, který plod občas vzbudí, proto musela jednat rychle, dokud je ještě oslabený. A Gavrilo zmatený. A i kdyby se třeba přidal na její stranu po rozmluvě, nechtěla ztrácet čas pouhým tlacháním.
Violette vytáhla jakýsi podivný šperk na kožené šňůrce ze záňadří (divné, protože si byl jist, že když se milovali a sundával jí podprsenku nic takového u sebe neměla). Byl to kovový přívěsek zpodobňující květ fialky avšak potřísněný krví a to nejen tou jeho -teď si tím byl skoro jistý- nýbrž i něčí cizí, byl totiž zčernalý zaschlou sraženinou. Bleskurychle mu ozdobu pověsila kolem krku.

Znovu ten těžký černý závěs nutně si žádající nepozornost a naprosté oddání. Podlehl.

Alespoň, že amulet fungoval naprosto. V očích Gavrila se zračil pouze hloupý výraz upíra pod naprostou kontrolou. Konečně si ho podmanila. Nyní už nestojí Violettině rozkazu nic v cestě, bude moci zavraždit nástupníka a neupadne v pražádné podezření. Zachvěla se v přívalu rozkoše, když si představila důstojníka NPJ (německé paranormální jednotky) Richarda von Müllera, jakou jí dá odměnu za zásluhy.
Oddechla si, byl to její první pořádný úspěch za tolik dní, alespoň nebude muset snášet ty urážky a kázání o tom, že se měla víc snažit. Ostatně nebyla si jistá, jestli by ty urážky hodlala snášet dále a nechtěla důstojníka svrhnout, i když měl v držení artefakt. Takhle jí dá třeba alespoň možnost načerpat trochu smrtonosné energie z nekonečně čirých očí.
Pomalu odcházela ke svému sklepnímu doupěti v Sarajevu, kde už čekalo několik výbušnin a střelných zbraní, které měli zbavit Františka Ferdinanda d´Este života. Těch několik hodin, kterých zbývalo do svítání, nechala Gavrila Principa, atentátníka, který se možná zapíše do dějin, stát v koutě s nepřítomným výrazem civícím kamsi do rohu místnosti na velikého sekáče s dlouhýma nohama. Sama Violette si pak připravovala rozbušky a dávala pozor, aby v jejím plánu nebyla jediná skulinka.
Ve skutečnosti ho probírala už tolikrát, že bylo snad nemožné, aby tam byla, měla to totiž několikrát pojištěné. Když ale s kontrolou skoncovala, bylo už nad ránem a byl čas, aby šla umístit nálože na cestu, po které nástupník trůnu pojede. První uložila za mostem nedaleko Sarajeva kudy by měl František Ferdinand projíždět, do hlíny zde vykopala ďolík a pak vložila krabičku plnou trhaviny.
Spínač ukryla o křoví, dokonce nezanedbala ani takové maličkosti a šňůru vedoucí ke krabičce poprášila malou vrstvičkou prachu z cesty, takže si z vozu nemohl nikdo ničeho všimnout.
Tuhle práci měla zajištěnou ona a kdyby to náhodou nevyšlo, umístila ještě další bombu dál k městu u které měl zůstat jeden muž od Černé ruky, organizace které taky šlo o to především upozornit na sebe a násilím si vymoci práva.
Posledním ďábelským puntíkem na jejím plánu byl Gavrilo ovládaný na dálku pomocí telepatie, ten už byl ovšem jen sychrovacím zařízením, kdyby se všechno nějak zvrtlo...

Netrvalo dlouho a nebe se rozjasnilo. Všichni byli na svém místě. Podivný chlápek z Černé ruky, zmanipulovaný Gavrilo i odhodlaná Violette, která tuto operaci řídila.

Ptáci zpívali a ona seděla na bobku v nepohodlném křoví, které jako na potvoru muselo být zrovna trnité. Jiné kolem cesty nerostlo. A pak se to ozvalo. Prskající zvuk motoru, který poplašil ptáky v korunách stromů se rozezněl a přehlušil klidné šumění řeky.
Nikdo tudy pořádně nejezdil, ale protože měla Violette od svých zvědů naprosto přesně řečenou trasu cesty, kterou měl státní vůz projet, neváhala. Byla si jista, že jsou to oni. Ten zvrhlík, co oškubal své vlastní děti o titul s tou děvkou z Čech. Už jedou.
Jeden pohyb. Najisto, bomba přímo uprostřed vozu.
BUM. Ozvala se děsná rána po níž se rozezněla kakofonie zvuků potvrzujících značnou sílu výbušniny. Ozývalo se pouhé hekání, které ovšem po okamžiku přestalo.
Nemohla odolat, přiblížila se k vozu, od kterého se vznesl pouze oblak dýmu. Prohledávala raněné. Dvě děti, jedna žena a muž, nejspíš řidič. Ani známka po Ferdinandově úhledném knírku ani po hebké tváři Žofie Chotkové, kterou by tak ráda viděla zpustošenou.
Nebyli to oni. Následník trůnu žije.
,,Parchanti! Pakáž jedna zatracená!!!“ rozeřvala se zplna hrdla až vyletěla z koruny korkového dubu poslední hrdlička, kterou nevyplašil zázrak moderní doby – automobil a ani následující výbuch. Byla doopravdy naštvaná, o čemž svědčili její oči, tak málo ve dne sloužící a měnící barvu – byly krvavě rudé. Snad stokrát proklela špehy, kteří jí řekli, že tudy Ferdinand pojede.
To už se ovšem rozezněla kopyta čtyřspřeží bílých lipicánů. ,,Her gott!“ Vyloudila ze sebe, neboť věděla, že první zastavení Ferdinanda nevyšlo a že právě přeci jenom přijíždí. Ztratila se ve stínu stromů u řeky. Dále už se věnovala pouze Gavrilovi...

,,To bude určitě on pane! To on může za to, co se stalo důstojníkovi a jeho rodině! Podívejte!“ Vykřikl jeden muž, který tvořil ochranku Ferdinandovi d´Este a držel pod krkem sotva dvacetiletého mladíka s vykulenýma očima. ,,Má na šátku znamení spolku Sjednocení nebo smrt, známé jako Černá ruka, budeme si na ně muset dávat větší pozor. Možná by neuškodilo, kdybychom požádali o posily v Sarajevu, pane!“ vychrlil ze sebe snaživý vojín.
,,To nejspíš ano.“ promluvil jemným hlasem Ferdinand, nevypadajíc, že by ho to nějak zvlášť zajímalo, nejspíš byl už na takovéhle věci zvyklý a tak se věnoval spíše své ženě, která se po jeho tichých slovech pouze tiše chichotala a občas zrudla jako rajské jablíčko.
,,Jak se jmenuješ?! No tak, mluv!“ pronesl strážce Ferdinanda příkře. U krku muže se zaleskla čepel nože.
,,Jsem Nedjelko Čabrinovic.“ ozval se potichu se zkroušeným hlasem. Bylo na něm vidět, že se smiřoval s nejhorším.

Violette viděla očima Gavrila a ovládala jeho pohyby. Bylo parno a přesto necítila nějaké nepříjemné pocity vedra, přestože na sobě nemrtvý Srb měl černý dlouhý kabát, který se jevil dosti teple. Čekala, jestli muž z Černé ruky zklame a Ferdinand přijede anebo jestli čeká zbytečně.
Nic neříkala, byla by to zbytečné plýtvání energie a tak se jen opírala o teplou zeď domu na okraji náměstí. Nikdo si podivína nevšímal, přestože vypadal, jako by mohl dělat problémy s ceremonií, která se na náměstí bosenské metropole měla konat. Občanům Sarajeva byl osud nástupníka trůnu lhostejný.
Nakonec přijeli.

V davu lidí vítajících tak vzácnou návštěvu se pojednou vyloupl zvláštní muž. Vypadalo to, že má taky spadeno na nástupníka a tak mu Gavrilo s vědomím Violette nic neříkal. Měli stejný cíl a když ho zabije ten druhý, Violette může říct, že to byl její sluha a když ho podplatí, bude to ještě pyšně rozhlašovat.
Oba dva čekali na vhodnou příležitost, vůbec si nevšímali semknutých šiků vojáků, kteří pochodovali v pravidelném rytmu levá-pravá. Už byl konec přehlídky armádního pluku XV a XVI, bylo pozdní odpoledne a František Ferdinand, potěšený, že se nic nestalo nastoupil do kočáru se svou chotí. V dalším automobilu jel generál Potiork se svými služebníky, pověřený ochranou nástupce trůnu.
Tu už se ovšem rozběhl ten druhý zahalený muž a hodil pod plátěnou střechu automobilu, kde seděl generál a jeho nohsledové, bombu. Zazněl ohlušující výbuch. Křik. Pláč. Lidé se rozutekli.
To je ten pravý čas, zneškodnit neschopného nástupce... Dala Gavrilovy nohy do pohybu a rychle utíkala vedle povozu. Vytáhla revolver.
Zděšený výkřik Žofie Chotkové a pak už jen série sedmi výstřelů, po které bylo chvíli ticho. Cítila jak upíří smysly mladého Srba toužícího po krvi, která se rychle řinula z krku a hrudi Ferdinanda a z podbříšku zmítající se Žofie.
Violette byla spokojená, poslední, co udělala bylo to, že strhla přívěšek fialky a pak už se stáhla do svého vědomí.

Bylo to jak rána pěstí přímo mezi oči. Zmatený Gavrilo se probral před císařským vozem, který nyní stál, na zemi se válel přívěšek fialky a v ruce křečovitě svíral revolver. Běželo k němu tucet vojáků. Nechápal nic, ale věděl, že je ve velké bryndě. A slunce tak neuvěřitelně silně pálilo, až měl pocit, že na jeho kůži každým okamžikem naskáčou puchýře.
Dal se na útěk, neměl ale jedinou šanci, vojáci ho lapili bez vážných obtíží.
,,Čeká tě Terezín chlapečku. Tam poznáš, co je to vězeňská cela!“ rozesmál se ironicky jeden z věrných vojáků v upravené uniformě.
Stačil se jen ohlédnout přes rameno, Žofii odváželi v ohromných bolestech, Ferdinand civěl se svěšenou hlavou na kočičí hlavy, z úst mu vytékala stružka krev. Hlava mu visela na kusu masa, která zbyla po tom, čemu se kdysi mohlo říkat krk. Druhého útočníka odvezli, strašně křičel, nejspíš odmítl říci své jméno – Trifko Grabež, což z něj ovšem později vypáčili při výslechu...

Pak si pamatoval už jenom to, jak byli vojáci překvapení, že se mu zranění hojí tak rychle a že odmítá jíst břečku pro vězně, přestože byl už pár dní o hladu. Mysleli si, že je přisluhovačem jakési organizace Svoboda nebo smrt.
Vlasy mu zešedly, ruce seschly, neměl už ani takovou sílu. Instinktivně věděl co má udělat a v chladu cely kul plán jak se pomstít Violette, která ho tak sprostě využila. Bude jí muset vypátrat a pomstít se.

Zvony hlásící útěk vězně, či jiné nebezpečí bušili jak o závod. Z kněze, který přišel dát Gavriliu Principovi poslední pomazání zbyla jen seschlá kůže bez kapičky krve. Nikdo si nevšimnul na vysušeném, mumifikovaném těle dvou drobných ranek na krku. V té době, kdy k němu přišel, byl Gavrilo kost a kůže, šedivé vlasy už mu pomalu začínali vypadávat a ten muž měl sotva síly na to, aby vstal, natož pak zabil kněze, muže tak robustního a plnoštíhlého, že by s tím měl obtíže normální muž.
Vězením se mihl jen stín. Jako by proletělo tisíc much, které neměly problémy dostat se skrze zamřížované okno cely. Gavrilo unikl, ne však bez zranění. Muž ho postříkal nějakou kyselinou, kterou měl v kropítku místo svěcené vody...

,,Splnila si můj rozkaz, Violette?“ ozval se známý hlas z přítmí, které nedokázaly probodnout ani její oči.
,,Ano pane, splnila.“
,,Tak tedy pohleď.“
Zhruba uprostřed prostorného sklepního prostoru se rozsvítila žárovka a ozářila malý stolek na kterém bylo cosi velikosti jablka překrytého černým šátkem. Zalesklo se jí v očích. Bude mít síly, bude moci louhovat elixíry s magickou mocí. Křišťálová lebka – jeden z posledních artefaktů s magickou silou, která by umožnila světovládu. Bude neohroženou vůdkyní těch nejlepších, slabí a chudí budou vyhlazeni, romové, židé, černoši, asiaté, všichni neárijští budou vyvražděni. Dychtivě kráčela k lebce, která znamenala vše.
Odkryla šátek. Spadla na zem. Byla na místě mrtvá.
Z uměle vyvolané temnoty se ozval smích. ,,Konečně jsem tě dostihl, milá Violette. Bylo to snadnější, než jsem čekal...“ dával si záležet, aby se na křišťálové lebce nespočinul jeho pohled. Přišel k lebce zezadu a překryl její čiré oči, které nosily smrt šátkem.
,,Mé nové jméno je Klar-Čirý.“ tajemně se usmál a zmizel...


 celkové hodnocení autora: 60.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 47 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 amazonit 02.09.2008, 18:12:30 Odpovědět 
   Zprvu se zdá, že půjde o něco, co bude spíše ,,klasicky" historické, jenže pak se to začne ubírat jiným směrem.
Zatímco počátek je trochu strnulý, části upírské se rozjíždějí, mají více energie.
Nemůžu si ovšem pomoct, spojení oněch dvou věcí - historie a ,,fantazie" - nějak nesedí, je to takové přitažené za vlasy, ale proti gustu žádný dišputát a jde hlavně o názor čtenářstva

- vojáci Rakouska Uherska, kteří nazítří měli konat cvičení poněkud nešťastné spojení - cvičení se koná, nikoli, že by ho konali vojáci
- Rakousko-Uhersko
-očima, které jakoby zářili - Y
-Byl úplněk a její bělostná kůže zářila - opakuješ zářit hned po sobě
-Tedy Gavrilo to chtěl určitě...
Dooblékl si tedy kalhoty - opět opakování
-musel si uznat - musel uznat nebo musel si přiznat
-Alespoň, že amulet fungoval naprosto - naprosto jak - dokonale?
-Dala Gavrilovy nohy do pohybu - spíš uvedla nohy do pohybu
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Údolí upírů II
Zirvith Snicket
Jednou
Kira.cool
Hračka
Zavel
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr