|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303483 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: 3. kapitola - Nad návsí ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 29.08.2008, 19:28
|
|
| |
|
|
„Odkud máš tu adresu?“ zeptal se Jirka. Seděli s Monikou každý na své posteli a přes tmu, která naplňovala pokoj, na sebe skoro neviděli.
„Z garáže,“ odpověděla Monika a zívla. Do Jirky jako by uhodil blesk. „Z jaké garáže?“
„Máme jich opravdu hodně,“ utrousila Monika ironicky.
„Počkej… ty myslíš jako.. z naší garáže?“
„Jo.“
„Taťka měl tu adresu v garáži? V naší garáži?“ ujišťoval se Jirka. Připadal si v tu chvíli jako hrozný pitomec.
„Jo, v naší garáži. Ležela na stole, tak jsem jí opsala,“ vysvětlila Monika jako by se nechumelilo.
„A co jsi tam vlastně dělala? V garáži? Neměla jsi jí do města?“
„Změnila jsem plány,“ usmála se.
„Jak ses tam dostala? Taťka byl přece doma,“ nechápal Jirka.
„Půjčila jsem si klíč,“ usmála se ještě zářivěji. „Já vím, nemá se to dělat,“ dodala, když viděla bratrův káravý pohled. „Ale co, on taky dělá věci, které by dělat neměl. Tak jednou můžu i já.“
„Proč má taťka jejich adresu a nikomu o tom neřekl?“ přemýšlel Jirka nahlas. Ondra se na vedlejší posteli ve spánku prudce otočil. Monika pomalu kroutila hlavou a bylo i přes to, že byla tma jako v pytli, poznal Jirka, že přemýšlí.
„Začíná se mi to nelíbit čím dál tím víc,“ šeptla po chvíli do hlubokého ticha.
„Myslíš že je se svými rodiči v kontaktu?“ zeptal se Jirka. Celého ho naplňoval podivný pocit, skoro ho děsila představa, že se taťka se svými rodiči zná a nikomu o tom neřekl.
„Co nejdřív se za nimi podíváme,“ konstatovala Monika a s pozdravem dobré noci se k Jirkovi otočila zády. Ten ještě chvíli přemýšlel o jejich posledních slovech, pak ho únava přemohla a také usnul.
14. 8.
Prosím, přečti si tento dopis a nevyhazuj ho
To co tady píšu je myšleno bez ironie a bez ohledu na to, co se tady stalo. Pokud chceš celou událost nahlásit na policii, jsem ochotný vším podstoupit a nést i zodpovědnost.
Pokud se chceš rozvést, nebudu dělat pokud možno žádné problémy. Včera jsi mě vyhodila z našeho společného bytu. Půjdu teda na pár dní pryč. Nebudu brát žádné potraviny, jenom tady, jestli můžu, nechám věci na vyprání, nebo si je sám vyperu.
A teď prosím to hlavní. Zkus opravdu si už udělat pořádek v hlavě. Uvědom si, že si odporuješ v každé větě.
Jirkovi nic nevyčítám, chápu ho, ale říkám – jednou to pochopí.
Radim
Jirka dočetl poslední řádek a posadil se na židli. Dopis ležel v kuchyni už ráno, když se mamka probudila. Teď pobíhala po kuchyni a uklízela, k dopisu se už nevracela. Taťka odešel nejspíš hodně brzo – nikdo ho neviděl, ani neslyšel.
„Je jedině dobře, že odešel,“ ozvala se Monika a sklenicí vody zapila léky proti alergii. „Snad teď bude aspoň chvíli klid.“
„To je pravda,“ přitakal Jirka. „Třeba se mu v hlavě všechno rozleží, když si dá pauzu.“ Čekal mamčinu reakci, ta však jen začala mlčky mýt nádobí. Monika ji sledovala se soucitným výrazem. Pak se otočila, odešla do obýváku a tam zasedla k počítači.
„Co hledáš?“ zeptal se Jirka když po chvíli prošel kolem a uviděl známou internetovou stránku s jízdními řády.
„Vlak.“
„To vidím, ale kam?“
„Neřvi tolik,“ šeptla Monika rázně. „Kam asi tak můžu hledat vlak?“
„Počkej, ty tam opravdu chceš jet? Myslel jsem, že to byla.. ironie, nebo tak něco.“
„Samozřejmě, že chci. Je to jen kousek. Orlí Hora je odtud pár kilometrů, na úpatí Beskyd. Do večera budeme zpátky.“
„Dneska?“ zeptal se Jirka ohromeně.
„Jo, není proč to odkládat.“
„Mamka to ví?“
„No… ne, neví,“ přiznala Monika potichu, „bude to tak lepší, věř mi.“
„Já nevím… Už do toho děcáku jsme jeli a ona o tom nevěděla… Je mi to hloupé.“
„Dozví se to, až bude ten pravý čas.“
Jirka měl už zase pocit, že to, co se chystají udělat, není vůbec, ale vůbec správné. Jet někam, kde v životě nebyli a hledat tam lidi, které vůbec neznají. Přesto ucítil jakési vzrušení, které se ho drželo i celou dobu, když odpoledne vyrazili.
Ve vlaku se usadili a koukali na ujíždějící krajinu, kterou nechávali za sebou. Vagon byl skoro prázdný, jen naproti přes uličku seděla starší paní, které se při nastupování rozsypala taška plná jablek.
„Mám strach,“ přiznal Jirka Monice, když jeli mezi dvěma poli a na obzoru před nimi se rýsovaly kopce hor.
„Nemáme mít z čeho strach,“ uklidňovala ho Monika, přestože sama vypadala dost nervózní. „Když se nám tam nebude líbit, nebo je nenajdeme, prostě pojedeme domů a už se k tomu nebudeme vracet.“
Koleje, po kterých vlak jel, kopírovaly dráhu cesty vedoucí nalevo od nich. Za polem u lesa se občas objevil nějaký ten domek nebo stavení, jinak byla krajina prázdná, ale přesto krásná. Hory začínaly být pořád vyšší a mohutnější, když vlak začal brzdit.
„Jsme tady,“ oznámila Monika, zvedla se ze sedačky a vyrazila ke dveřím. Jirka pocítil škubnutí v žaludku, snažil se na něj však nemyslet a vystoupil z vlaku.
Stáli na malinkém vesnickém nádraží, kde nebyla ani noha. Jeho budova byla omšele šedá, s upadajícím okapem na jedné straně a zabedněnými dveřmi na druhé. Jedinými trochu slušně vypadajícími dveřmi vešli do chladné haly, ve které bylo v letním horku příjemně. Naproti dveřím, kterými vešli, byly druhé, úplně stejné, kterými se nejspíš vycházelo ven.
„Podíváme se na mapu,“ navrhla Monika a už byla na druhé straně haly. Zkoumavým pohledem si prohlížela mapu a střídavě koukala na papírek s adresou. „Nejsou tady vyznačené ulice,“ vzdychla, „zeptáme se někoho venku.“
Jirka následoval Moniku ven z nádraží. Ocitli se na úzké ulici, kolem kterých stály rodinné domky. Asi u dvou z nich stálo auto, jinak byla ulice úplně prázdná. Napravo mířila ulice dál za vesnici, do hor, které jí ze tří stran obklopovaly. Jirka s Monikou se tedy vydali nalevo kolem domků, až došli na malou náves. Uprostřed byl malinký parčík se dvěma lavičkami, turistickou mapou a velikým vzrostlým dubem uprostřed, který vrhal stín na celou náves. Obchůdek, zastrčený v jednom ze tří domků postavených kolem návsi, vypadal zavřený. Z hospody ve vedlejším domě vyšel muž, nesoucí džbánek s pivem a kolébavou chůzí se vydal směrem k nádraží.
„Je to tu krásné,“ prohlásil Jirka a rozhlížel se kolem. Přestože byli přímo uprostřed vesnice, z každého koutu na ně dýchal klid a vzduch provoněný čerstvě pokosenou trávou.
„Jo, to je,“ přikývla Monika a vydala se k mapě uprostřed. Jezdila po ní prstem, až našla uličku vedoucí strmě do kopce přímo z návsi. „To je naše ulice,“ usmála se šťastně a koukla mezi obchod a hospodu.
„Musíme tudy,“ ukázala na široké schody, které se zvedaly do kopce mezi dvěma domy. Pomalou chůzí se po nich vydali nahoru. Střechy obou domů se začaly snižovat, až se dostaly na úroveň schodů. Pak se schody změnily v obyčejnou asfaltovou cestu, která vedla pořád nahoru. Napravo, v hlubokém lese, šuměl malý potůček, a nalevo se nad vesnicí táhla veliká louka pokrývající celý, ne moc vysoký kopec až nahoru. Za loukou znovu rostl les, jehož kraj lemovaly skály, lesknoucí se v letním slunci.
„Koukni,“ ukázal Jirka, když si všiml čísla 2 na dveřích malého domku, který stál přímo vedle krásného kostelíka napravo od silnice. Kostel měl štíhlou věž a gotická okna, Jirkovi se hned zalíbil.
„Bude to někde hned tady,“ koukal pořád napravo a čekal, až uvidí další domek. Vlastně nevěděl, co má čekat… cítil jen, že už jsou blízko.. hodně blízko…
Došli na úplný vrcholek kopce. Po levé ruce vedla štěrkem sypaná cesta po hřebeni, a končila u lesa se skálami. Jirka se kochal tou krajinou, za kopcem bylo vidět hodně daleko. Střechy domů v dalších vesnicích se třpytily jako diamanty - když pak ho z představ vytrhl Moničin hlas.
„Myslím, že jsme tady.“
Jirka se otočil za sestrou. Po pravé straně, stejně jako kostel, stála kamenná brána s železnými vraty. Na levé straně měla přidělanou cedulku s popisným číslem 4. Jirka šel blíž. Cítil neskutečné vzrušení, byl plný zvědavosti a zároveň obav… Mezi mříží zahlédl třpytící se vodní hladinu hranatého bazénku. A když svůj pohled zaměřil dál za něj, skoro se mu zatočila hlava.
Za velikou zahradou s hranatým, vodou napuštěným jezírkem stál zámek. Jirka neviděl detaily, ale ihned poznal, že je postavený do tvaru písmene U. Mezi budovami bylo vydlážděné náměstíčko, na které vedly krásné schody, zdobené kamennými sochami, které stály také kolem cesty vedoucí od brány. Park byl rozlehlý, z obou stran obklopený tmavými lesy. Měl upravený trávník, posetý malými jehličnatými stromky.
„Asi jsme tady špatně,“ vykoktal po několika minutách úžaslého zírání za bránu Jirka.
„Doufám, že ne,“ usmála se Monika a mezi mřížemi dál zírala do parku. „Jestli to chápu dobře, tady bydlí taťkovi rodiče?“
„Jestli máš správnou adresu, tak nejspíš jo.“
„Nechci být pesimistka, ale nějak se mi nezdá, že bychom měli zrovna my babičku a dědu z nějakého.. zámku.“ Poslední slovo vyslovila se skrytým úžasem.
„Tohle jsem tedy nečekal… A není třeba ještě.. jiná Orlí hora?“
„Dobře, není,“ dodal, když uviděl Moničin vražedný pohled.
„Co budeme dělat?“ zeptala se.
„To se ptáš mě? Ty jsi tady vedoucí.“
„Tak jo, kde je zvonek?“
„Vypadá to, že tady žádný není,“ upozornil ji Jirka. „Zkus zakřičet,“ poznamenal ironicky.
„Ha ha.“
„Hele, někdo jde,“ všiml si Jirka a žaludek se mu znovu přetočil. Cestou od bazénu k nim mířila žena s blonďatými vlasy pod ramena. Oblečení měla krásně čisté, vlasy upravené, a jak se přibližovala, připadala Jirkovi stále více hezká. Kousek před bránou zpomalila a s úsměvem koukala na dvojčata za mřížemi. Zastavila se asi dva kroky před nimi a jen stála… stála a koukala… rty se usmívaly a upřímné modré oči spolu s nimi.
„Ahoj,“ šeptla, rozhlédla se po cestě dolů a koutek rtů se jí zachvěl.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
