|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303483 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Úlomky lastur ::
 endless |
publikováno: 30.08.2008, 20:01
|
| Vzpomínka |
| |
|
|
Jako by odraz v zrcadle konečně našel svou předlohu, po chodníku dosud letního města běží stín. Předstihl nohy, co k němu patřily, ale běží dál. Spěchá jako o život, a ještě víc – bojuje sám o sebe. Stále si uniká. Stále ještě věří v dobré konce.
Je navečer a silně prší. Zastihlo ji to na půli cesty k domovu. V obrázcích ulic a nároží se voda hrne přes slova a stopy lidí, co jsou dávno někde jinde. Vidí jen ten dlouho odpíraný pláč, studeně se leskne. Dávno je toho přespříliš, ale voda nepřestává padat. Náhrobky, střechy, domy.
Ty můžeš aspoň odejít, ale ony ne.
Odejít? A kam?
Můžeš se ukrýt.
Můžeš mlčet.
Můžeš... stále ještě ano...
Stojí v kostelních vratech. Zmoklá a roztřesená. Podobná nepovedené soše... čte hmatem morzeovku svého prochládajícího těla a snaží se nerozumět. Můj smutku, moje smrti: chci tě nechat jít. Chci začít znova. Jinde. Jinak. Řekni, že ještě smím. Že mám ještě šanci. Jednu malou nicotnou šanci... červený bonusový žeton. Prosím...
Zůstane tam, i když už dávno neprší. Slunce mizející za obzor k ní z posledních sil vysílá unavenou duhu. Je na sebe sama. Na ty vrstvy pochybností podobné staré zrohovatělé kůži. Na svou dávno už jen předstíranou dokonalost. Na celou, neznámými kódy pozamykanou paměť. Na svůj odpor k vlastní touze po lásce.
Neříkej, že to tak bylo vždycky.
Na vědomí, že už je pozdě.
Na naději, že třeba ještě ne tak docela... Někde bouchnou dveře. Teď... by potřebovala někoho obejmout. Neudělá to. Víš proč?
Stačí málo a stojím na břehu oceánu. Tluče mne to sprškami slané vody, hukotem, ostrým větrem. Jako když jsem četla máminy zápisky. Jako když jsem se teprve po mnoha letech dozvěděla, že tolik věcí je jinak. Že už to nelze nijak spravit...
Nikdy neviděla moře. Přála si to... a tohle přání mi tu zůstalo. Zaplavuje mne příbojem a pláčem. Poznáním, že se na mne vždycky dívala z dálky. Jako na oceán z pohlednic od přátel. Jako na zjevení. A já nechápala, že bych se mohla přiblížit. Že bych se mohla chtít přiblížit. Na provázku jména jsem utíkala dál a dál. Trpělivě držela svůj konec v unavených prstech... Až usne a vyklouzne jí, budu volná. Tolik jsem se na ten moment těšila...!
Bylo to jako snít o létání a pak si to konečně vyzkoušet. Přehoupnout se přes parapet a zamávat křídly. Rozbila jsem si nos. Zlámala křídla. Zkusím to znova. Jenom ji prosím: Otevři oči a vstaň.
Je to jen obyčejný večer v malém bytě na předměstí okresního města. Marta už dávno sklidila ze stolu večeři, kterou Josef odmítl sníst. Zahrada pod okny dosud voní podvečerním deštěm, a on pořád ještě trucuje v odřeném křesle před obrazovkou. A pak, ve tmě, kdy už i televize mlčí a nebliká, nádobí je sklizeno umyté do kuchyňské linky a jídlo spočívá v útrobách popelnice na dvoře... na levé půlce starého rozkládacího gauče sloužícího jako společná postel, řekne tiše do prostoru:
Ty někoho máš...?
Jen proto, že jednou přišla pozdě. Zmoklá a s jakousi nadějí v jindy zhaslých očích. Jen proto, že před ním už tolik týdnů uhýbá. Nebývala taková, zná ji přece pětadvacet let. Jen pro ty záblesky a slanou vodu číhající v jeho očích Marta dlouho mlčí. A neřekne to, co by říct měla. Neřekne Mám rakovinu.
A neřekne ani Ne.
Dívala jsem se na svůj obličej zmnožený do neúplných podob desítkami prasklin v zrcadle. Toto, tam někde, jsi taky trochu ty. Nečitelná tvář, co se nedovede usmívat. Hory a propasti – nikdo mě neučil jak se vznést a nespadnout.
S očima pevně zavřenýma se řítím tmou – rozříznu město tenkou, pekelně ostrou strunou vět: Nepotřebuju vidět, když věřím. Loučím se s tebou. Našla jsem svou věž. Tady, v sobě, víš...? Vystoupila jsem až nahoru. Zem tam dole je vzdálená a krás...
Pod podrážkou mi křuplo. Lastura. Přivezla jsem jich plnou krabici... loni, pro Tebe. Pozdě. Posbírala jsem ty úlomky a zabalená do nikdy nepoužitých černých křídel všech svých nocí jsem se začala obouvat.
V tu chvíli, jako ve špatném filmu, někdo zazvonil.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 39 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 65 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
