|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303483 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Skythský vlk ::
Tohle není historická povídka!
Je to fantasy, okořeněné několika historickými údaji a několika mými úvahami.
Město Gelónos (řecko-skythské město, nachází se v dnešní Ukrajině) jsem popsal podle Hérodota, stejně jako jednotlivé kmeny (Budíni, Sauromaté, Neurové…).
Rovněž ceremoniální zbroj zde není vymyšlená, popisuje ji Pausaniás v „Cesta po Řecku“. Je to zajímavý kousek, který byl uložen v Athénách a byl to dar Sauromatského krále. Přišla mi zajímavá, tak jsem ji zmínil :-).
Zdrojem inspirace je tahle zmínka ve čtvrté knize Herodotově:
„Zdá se, že jsou tito lidé čarodějníky. Skythové a Řekové, kteří ve Skythou bydlí, o nich říkají, že se jednou za rok každý Neur promění na několik dní ve vlka a potom se zase vrací ke své podobě.“
Snad se vám bude povídka líbit.
Dějiště: Skýthie, 5.století př.n.l.
Vlkům zdar! |
| |
|
|
Mramorová náruč honosné sochy vítala znaveného válečníka. Timodémos, který už jen lapal po dechu, padl na kolena a zahodil těžkou bronzovou přilbici. Konečně se mohl volně nadechnout! O chvíli později zařinčel o zem kyrys a jemu jakoby najednou narostla křídla. Spolu se svou výzbrojí zahodil i veškeré starosti. Padl obličejem na zem a odpočíval.
Posléze hlavu otočil, aby mohl volně dýchat, ale očima přesto dál zíral do prázdna. V uších mu hučelo a vůbec nevnímal okolní svět. V jeho mysli stále zuřil řev bitvy.
„U všech bohů, to nejsou lidi!“
Ne, oni je nenapadli na svých koních a nezasypali je přívalem šípů, jak běžně tihle barbarští Skythové činí. Oni se vyřítili z lesa, v zarostlých obličejích šílený úsměv. Nezalekli se po zuby ozbrojených řeckých žoldnéřů. V rukou třímali sekery, krátké meče, nože... Takto ozbrojeni vrhli se přímo do řeckých řad a rozpoutali peklo. Své oběti nezabíjeli, přímo je trhali na kusy. Jedinou ranou uťali vojákovi hlavu a druhým sekem mu rozpárali břicho.
Ovšem právě ten krvelačný amok zachránil obchodníky i s jejich eskortou. Skythové si téměř nevšímali vlastních zranění a jeden po druhém padali k zemi. Timodémos se vyprostil ze sevření jednoho umírajícího barbara a okamžitě vrazil svůj meč do zad jiného, jenž roztrhl svými zuby hrdlo řeckého vojáka. Skyth padl k zemi a svíjel se v křeči. Z úst se mu dral odporný hrdelní jekot, zcela nevlastní lidskému plemeni. Za chvíli bylo dobojováno.
Teď, když nápor bitvy utichl, si Timodémos začal pomalu uvědomovat svá zranění. Pravé stehno bolestně pulzovalo. Vzpomínal si na ošklivou ránu nožem, kterou mu tam zasadil jeden z běsů. Nebyla sice příliš hluboká a krvácení ustalo, jenže hrozila vražedná infekce. Rovněž ho pálilo předloktí levé ruky. Podíval se tam a spatřil roztrženou kůži a cáry rudého masa. Pokrčil odporem nos. Jeden z nich ho kousnul!
S unaveným zafuněním se vyhrabal na nohy. Špinavá, propocená tunika se mu lepila na záda. Hlava se mu točila slabostí a ruce nedokázal zvednout ani do úrovně ramen. Ztratil spoustu krve a byl dezorientovaný.
Rozhlédl se a podivoval se nad tou zvláštní architekturou. Věrné napodobeniny řeckých chrámů zasazené do dřevěné barbarské osady. To byl Gelónos.
Mohutná dřevěná palisáda ukrývala jedno z nejpodivuhodnějších řeckých měst. Obyvatelstvo tvořili částečně Řekové a částečně Skythové. Tenhle kmen si říkal Budínové a patřil mezi spřátelené barbarské kmeny. Řecká města s nimi udržovala čilý obchod a to byl právě důvod, proč byl Timodémos zde. Byl to již zkušený voják a na živobytí si vydělával jako žoldák. Ochrana všemožných kupců a dobrodruhů vždy úžasně vynášela. Až doposud nenarazil na tak závažný problém.
Vykulhal na tržiště a zamířil k noclehárně. Cestu mu zastoupila jakási stará skythská žena. V rozedraných hrubých hadrech se podobala žebračce, avšak Timodémos si už zvyknul, že v Gelónu tak vypadá každý. Unavenýma, ale přesto jasnýma očima si vojáka prohlédla a sebejistě pronesla:
„Přepadli vás Neurové.“
Timodémos překvapeně zamrkal. Co ta žena může vědět? Všiml si, jak zírá na jeho poraněnou ruku.
„Co jsou zač?“ zeptal se obezřetně.
„Velký kmen žijící nedaleko odsud. Slyšela jsem, že je z jejich domoviny vyhnali hadi, kteří náhle vylezli ze země! Čáry! Jsou to černokněžníci! V noci jim naroste černá srst, obličeje se protáhnou a oni se mění ve vlky!“
Stařenka se přímo třásla strachy, když líčila drby, které zaslechla kdovíkde. Voják se v duchu smál. Kdo by věřil těmhle povídačkám starých babek? Nebyl ve Skythii poprvé a již se seznámil s většinou okolních kmenů. Byli to prapodivní lidé a ještě podivnější byly hříčky místních bohů. Nespoutaní Androfagové jsou lidožrouti, ješitní Agathyrsové se dělí o ženy, aby byli všichni navzájem příbuzní.
Zdvořile se omluvil a za chvíli již stál před ubytovnou. Nechal se ošetřit řeckým felčarem, který zde pobýval. Arogantní mužík mu vyčistil rány nějakým páchnoucím odvarem z bylin a neobratně je obvázal. Timodémos pak požádal o jídlo. Přestože ho sužoval hlad, sotva uviděl obilný placek, který mu připravili k večeři, udělalo se mu nevolno a raději na jídlo zapomněl. Ustlal si na slámě před dřevěnou stavbou. Ležel na zádech a nechával se hypnotizovat zapadajícím sluncem. Popustil uzdu myšlenkám a ty se rozletěly všemi směry.
Dřevěné stavby Gelónu se zalévaly červenou září. Celý tenhle den se utopil v krvi. Krev tryskala na bojišti, krev zasychala na Timodémově ranách, krev pulzovala v jeho žilách a v tělech obyvatel města.
Neklidně se zavrtěl. V ústech se mu nashromáždilo příliš mnoho slin. Odplivnul si a snažil se usnout. Rudá zář pomalu mizela a nahradila ji mléčně bílá. Měsíc jasně svítil a chatrče jakoby proměnil v mramor. Timodémos se konečně cítil jako doma. Musel se hodně přemáhat, aby zarudlé oči pořád neobracel k bledému kotouči. Jeho světlo vábilo, volalo a on mu chtěl odpovědět. Snad chtěl vykřičet svou stížnost bohům na krutou bolest, kterou cítil v kostech. Nebo jen chtěl měsíci vyznat svou lásku a vydat se s ním na pouť noční oblohou a sbírat zářící mořské perly, jenž někdo roztrousil kolem. Náhle upadnul do tmy.
„Kdo jsi?“ zeptal se cizince ve své hlavě.
„Jsem samotná podstata tvého bytí. Ty a tvůj druh jste mne už dávno opustili, vzdali jste se všeho, co jsme spolu od nepaměti sdíleli. Ty ses však ke mně navrátil a stáváš se opět součástí smečky,“ ozývala se šeptaná slova doprovázena hlasitým oddechováním.
Timodémos byl zmatený a vyděšený.
„Vrať mi mé tělo!“
„Nikdo ti ho nevzal. Jen se musíš opět podřídit instinktu. Zapomeň na všechny vaše filosofy a mudrce. Opusť bohy i bájné hrdiny, vrať se tam, odkud vše pochází. Neboť na počátku leží pravda i moc. Tak jako kmen stromu je u země nejsilnější, jsou i základy tvé bytosti nejsilnější tam, kde nejsou opředeny sítí lží a slov s prázdnými významy.“
„Nerozumím ti. O jaké síle to mluvíš? Jak bych ji mohl využít?“
Cizinec se zahýkal smíchy.
„Nepoužívej ta ubohá slova. Rozum. Moci využít. Ne, ty ji nemůžeš využít. Ty ji využiješ, protože je to ve tvé podstatě a v podstatě všeho života od počátku. Prohlédni!“
Temnota se naráz protrhnula a Timodémos opět nabyl vlády nad svým tělem. Otevřel oči a podivil se. To už je den? Ne, to není možné. Po ulici nekorzovali lidé, všude bylo prázdno. Pohlédl na oblohu a spatřil měsíc. Jenže vypadal úplně jinak. Pryč byl jeho mrtvolný, slabý svit. Teď připomínal nejčistší stříbro a záře byla silnější než sluneční. Jeho studené světlo bylo přímo magické. Timodémovým očím odhalovalo drobnosti a detaily, jaké by přes den jen stěží zahlédnul.
Co je s mým zrakem? Pokusil se pohnout a chystal se zatnout zuby před přívalem bolesti. Nic se nestalo. Svaly ho poslechly a on se prudce vymrštil na nohy. Cítil se jako znovuzrozený. Plný síly, úplně zdravý. Dokonce ani necítil chlad.
Trápil ho akorát prázdný žaludek. Nebylo divu. Jak dlouho vlastně nejedl? Neodvažoval se hádat. Vstoupil do chatrče, aby se poohlédnul po něčem na zub. Dříve však ucítil pronikavou, omamnou vůni. Ještě nikdy jeho čich tak citlivě nereagoval. Naprosto dokonale lokalizoval svou dnešní pozdní večeři. Stočil svůj nový zrak k tomu místu.
Na kožešinách tam ležel spící felčař. Nahlas chrápal a netušil žádné nebezpečí. Timodémos se zarazil. Co to má znamenat? Proč cítí tak šílenou a nepochopitelnou touhu zakousnout se do nebohého muže? Dřív, než stačil najít odpověď, vrhlo se jeho tělo strašlivou rychlostí dopředu. Jediným skokem překonalo neuvěřitelnou vzdálenost a zastavilo se před felčarem. Obě paže se mocně napřáhly a teprve teď Timodémos spatřil, že jsou zakončeny silnými drápy. Už to ani nebyly lidské paže. Byly celé porostlé černými chlupy, jako zbytek jeho těla.
Roztrhl muži hrdlo. Felčar vytřeštil oči hrůzou na vlčí tvář přímo nad sebou. Otevřel pusu, ale ozvalo se jen zabublání. Život z něj vyprchal během pár chvil. Na mrtvý obličej ukáplo několik slin. Večeře byla připravená.
Timodémos vrazil čenich do teplých vnitřností a utrhl ostrými zuby flák masa. Nechal si ho sklouznout do krku. V jednu chvíli cítil naprostou euforii a zároveň zděšení a hnus. Potěšeně zvednul tlamu ke stropu, zatímco mezi chlupy zasychala čerstvá krev. Z jeho hrdla vyšlo táhlé a dlouhé zavytí.
„Jak se ti líbila malá ukázka?“ zeptal se posměšně hlas v jeho hlavě.
„Ne! Pusť mě! Já jsem člověk, ne nějaká bestie!“ křičel hystericky.
„Člověk…“ převaloval cizinec v ústech to slovo. „Zakládáš si na tom příliš? Proč?“
„Jsme lidé! Máme rozum, vládu, umění, uctíváme své bohy. Jsme víc než zvířata!“
Smích.
„Rozum? Věříš snad, že ten tě přibližuje bohům? Namlouváš si, že tvá lidskost tě činí nadřazeným? Hlupáku! Je to slabost, nemoc. Tak jako hluchý neslyší zvuky přírody, vy nevnímáte její potřeby. Zapomněli jste je.“
„Bohové se vždy usmívali na moudré a mazané! Ne nadarmo Homér zpíval o Odysseovi nebo o hrdinech války s Illiem!“ hledal Timodémos učenou odpověď.
„Lži. Pouhé lži. Marná snaha zbabělců o obhajobu svých nedostatků. Skrýváte je za uměle vybudovanými zdmi. Ospravedlňujete své bezohledné jednání prázdnými slovy jako je čest, sláva, víra. Můžeš mi je ukázat? Věříš v ně, znáš je, ale ony nic neznamenají, protože platí jen pro ty, kteří se s nimi seznámili. Nestvořila je příroda.“
„Kde bychom byli bez ctností? Bez našich filosofů a bohů?!“
„Zpátky v mé náruči. Neznali byste starosti, jenž jsou odpadem toho vašeho rozumu. Znali byste pravidla života. Žrát a rozmnožovat. Tak jak kterékoliv jiné stvoření. Pocítili byste původní instinkt a vrátili se kořenům.“
„To máme o všechno přijít?!“
Cizinec odpověděl úsměvem.
„Ne, to ne. Lidé už budou navždy žít v iluzi vlastní dokonalosti a ve své nekonečné hlouposti si neuvědomí, že zbloudilé ovečky ze stáda jsou potravou pro dravce. A tím jsi ty! Jsi schopný stále myslet, plánovat a přitom máš dar instinktu, síly, rychlosti a dokonalosti. Měl by ses radovat.“
„Nikdy! Chci zpátky svou podobu! Chci se vrátit domů!“
„Ano, vrátíš se. Smečka tě uvítá příští noc. Den přečkáš v Gelónu v lidské podobě a za svitu měsíce se přidáš k nám. A teď spi, slunce vychází…“
Timodémos se s trhnutím probudil. Ve spěchu se posadil a podíval se na své tělo. Nejenže bylo lidské, ale dokonce zdravé. Zranění s včerejší bitvy zmizela. Chtěl si odechnout, když v tom si povšiml, že ruce má pokryté krví. Rychle se otočil a za zády uviděl roztrhané lidské tělo. Felčař. Ten pohled ho téměř připravil o zbytky rozumu a něco se v něm zlomilo.
Po čtyřech doběhl ke dveřím a chtěl utéct. Po ulici zrovna šla nějaká skythská žena. Vlasy měla svázané do copů a na hlavě kožený čepec. Sotva si povšimla Timodéma, vykřikla, upustila koš s nějakými plody začala utíkat. Naskytl se ji totiž pohled na muže v roztrhaném oděvu, jenž měl kolem úst a na rukou zaschlou krev.
Voják věděl, že povyk brzy přivolá stráž a ukryl se v chatrči. Skrčil se v temném koutě a čekal. Brzy uslyšel těžké kroky a dovnitř vběhl ozbrojený Skyth. Za jeho zády stál barbarský kněz z kmene Sauromatů. Timodémos ho snadno poznal podle ceremoniální zbroje. Byl to úžasný řemeslný kousek. Ze spousty koňských kopyt byly nařezány hrubé pláty, které se prošily šlachami a vytvořily tak pevnou šupinovou zbroj.
Kupodivu se děsil více bezbranného kněze než strážného. Jeho úřad mu propůjčil jakousi tajemnou auru, které se vlk v Timodémovi bál. Řek zašátral po dýce u pasu. Byla tam. Levou rukou si přidržel pouzdro a tiše tasil.
Skyth se zrovna vydal k roztrhané oběti, když v tom Timodémos vyskočil z úkrytu a jediným sekem mu přeťal krční tepnu. Muž se chytil za krk a s chroptěním se sesunul k zemi. Timodémos se vrhnul ke dveřím, jenže v nich stál kněz. Bez rozmyslu bodnul dýkou zespodu, ostří zajelo pod šupinu a uvízlo v žaludku barbara.
Kněz se zajíknul a padl na kolena. Rozšířené oči upíral na Timodéma.
„Démone…“ zašeptal a padl mrtvý.
Voják ho překročil a pohlédl ze dveří. Očima změřil vzdálenost ke svatyni. Už nevěřil v bohy. Dnešní noc mu obrátila život na ruby. Teď pochopil slova onoho cizince. Bylo mu jedno, který z bohů má svatyni v drženi. Jemu nevládne a ti hloupí lide se neodváží napadnout „prosebníka“.
Timodémos vyrazil. Zhluboka se nadechnul a přeběhnul ulici. Zmatení lidé ještě netušili, co se děje. Až za dlouho dolehnul k vojákovým uším zděšený křik od chatrče. Teď našli mrtvé, ale on už se krčil pod mramorovou sochou a usmíval se do dlaní. Je ubohý prosebník a z boží milosti jsou na něj tihle lidé krátcí. Jak snadno zneužil jejich víry.
Teď jen vyčká na večer. Uplyne dlouhý čas, než se modrá obloha zakalí a zčerná. Slunce zmizí, objeví se hvězdy a vlády nad nocí se ujme měsíc. A nad jeho tělem se ujme vlády vlk, vrátí se kořenům, ke smečce. Odhodí břemeno lidství a stane něčím víc. Zlověstně zavrčel.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 15 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 46 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
