|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303483 komentářů :: on-line: 9 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta III-Jsem zpět, maminko! ::
 honzoch |
publikováno: 07.09.2008, 15:10
|
| Že se baronce Véghové škaredě nevyvedlo potomstvo je nad slunce jasné. Co se však stane, když dojde k přímé konfrontaci mezi Žofií a Štefanem? Vyjde najevo, že peníze na vzdělání utratil Štefan zcela jinak... |
| |
|
|
2) Jsem zpět, maminko!
Za barončiným kočárem se vzdouvala oblaka prachu. Obzor se tetelil v letním vedru a dusno prahlo po bouřce. Když se ani s vzrůstajícím dusnem žádná nedostavila, začalo pronikat i dovnitř kočáru a definitivně udusilo váznoucí hovor mezi zamyšlenou Véghovou a netrpělivou Rehákovou.
„Ti lotři jdou po nás!“
Výkřik strážného, provázený ranou z pistole, zvedl obě ženy ze sedaček.
Kočár se okamžitě zastavil. Reháková vystrčila hlavu z okénka, aby zjistila, co se děje, ale měla co dělat, aby uhnula před svištící kulkou. Ta se jen neškodně zaryla do stěny.
„Aby se ti ta odvaha nevymstila, ty ochechule stará!“ pronikl dovnitř drsný hlas, doprovázený cizím smíchem. Šokované ženy se přitiskly k podlaze. Z otevřených dvířek se na ně zubil vousatý hrdlořez: „Vystupovat, čarodějnice! Jízda skončila!“
V naprosté panice uposlechly a skoro po čtyřech se vyplazily ze dvířek, přímo doprostřed tlupy útočníků, chlapů velmi divokých tváří.
„Vítám vás, má předrahá matko!“ roztrhl napjatou atmosféru ironický hlas někoho, kdo dosud skrýval svou tvář. Pan baron Štefan Végh si pohled na postavy, plazící se v prachu, doslova vychutnával. Hrdlořezové jim doposud nedovolili vstát, viditelně věrni příkazům pána. Baronka si přesto našla dost odvahy a roztřeseně se obrátila k synovi: „Štefane, co to proboha děláš…“
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a těžko mohla být arogantnější a potupnější. Štefan promluvil ke kumpánům: „Tak tohle je moje drahá matička! Je k pomilování, že?! Poslala mě za těmi učenými trumbery do Prešpurku!“
Až poté se baronce dostalo přímého pohledu: „Snad sis nemyslela, že si nechám oblbovat hlavu těmi jejich kecy, ty stará ropucho?! Psy bych na ně vypustil…pak by jim na ta jejich moudra ani kalhoty nestačily!“
Vytasil šavli a rozmáchl se. Nebylo jasné, nakolik myslel své gesto vážně, ale efektu dosáhl. Vzmáhající se baronka klesla zpět do prachu, odkud ji zvedly až svalnaté paže hrdlořezů.
„Odvést do lesa a přivázat ke stromům!“ cynicky přikázal mladý baron a pobaveně pozoroval tři barončiny hajduky, kteří se prakticky bez odporu připojili na jeho stranu a nyní se otevřeně bratříčkovali s jeho kumpány.
Mezitím už útočníci uvázali baronku s Rehákovou ke stromu. Bez respektu a s hrubými nadávkami. Štefan překontroloval pouta a zaškaredil se na matku: „A najednou jsem milý syn! Nemějte, matinko, žádné obavy, že se chlapcům zalíbíte! Ti jsou zvyklí jen na nejjemnější dívčí masíčko! Přeji příjemnou zábavu…pozdravujte vlky! Jdu si vyzvednout své dědictví! Možná si to s vámi ještě rozmyslím! Stejně moc nekřičte, aby na vás někdo nepřišel!“
Zoufalé kvílení obou ženštin rychle umlklo, Štefan se neohlížel, mířil na Štivianov, převzít vládu.
Žofie zlostně vykřikla: „Poslyš, ty špíno kovářská! Tady už přestává všechno, nechám tě svléknout z kůže a vystavit tvojí hlavu na kůlu, mizero! Koukej zmizet a to tak že hned!“
Což o to, on by kovář zmizel rád, ale privilegia byla stále v Žofiině ruce a za Boha nemohl přijít na způsob, jak je nenápadně dostat zpět. Jeho panika notně vzrostla, když přikročila k vyhaslému krbu. Přímo před Mikulovým zrakem začala cupovat listiny na kousky.
„Co to děláte, Milosti?!“ vyjekl kovář a hledal zastání u obou služek. Zuzana i Rosina si raději hrály na nepřítomné. Když se ani strážný u dveří neměl ku pomoci, vrhl se na Žofii sám, v zoufalé snaze jí vyrvat zbytky listiny.
Mladá baronka nečekala na nic jiného. Stačil jediný dotyk kovářovy upocené paže a rozkřikla se na celé kolo. Její srdceryvný nářek přivolal hajduky. Chlapiska v uniformách se vrhla na „násilníka“ jako smečka chrtů na kance. Siheľský zareagoval bleskově, první útočník žuchl jako padavče, druhý zaskučel jako raněné zvíře a zavrávoral. Chtěl se ohnat i po třetím, ale kopanec posledního hajduka a rána do zátylku ho poslaly k zemi.
Po krátkém boji byl kovář pevně spoután a Žofie mu škodolibě oznámila: „A nyní budeš, ty umouněný šupáku, zpytovat svědomí v našem krásném vězeníčku!“
Hajduci uposlechli jako jeden muž. Popadli Mikuláše Siheľského a už ho vlekli pryč ze dveří. Žofie si spokojeně promnula ruce, vzrušena a zcela uspokojena svým činem. Aby byla spokojenost dokonalá scházela jediná věc. Prudce se obrátila na služky a v ostrém kontrastu se svojí předchozí spokojeností se na ně utrhla: „A co vy dvě?! Vy rozmazlené nány, tady vám nikdo posluhovat nebude! Koukejte mi donést něco k jídlu, nebo budete dělat společnost tomu kovářskému mizerovi a jeho vším!“
Do děvčat jako když střelí, Zuzka a Rosina se málem srazily ve dveřích, jak ochotně se vrhly do uloženého úkolu. Jen aby už byly z dosahu rozzuřené saně, rozdávající facky na všechny strany.
Žofiin kalný zrak je vyprovodil na chodbu. Asi by je dávno ubila k smrti, nebýt respektu z matky. Nikdy nechovala k nikomu větší nenávist než k oběma děvčatům. Sevřela rákosku a ještě napjatěji očekávala jejich návrat s občerstvením. Neobyčejně drzé, matkou vydržované v peřinkách a ke všemu ještě hezké! Zrovna když uvažovala, z čeho je obviní, aby mohla po zásluze trestat, ozvalo se zaklepání a dovnitř se přibelhal lokaj Jozef.
Jeho vyděšený výraz ji přiměl, aby místo nelidského řvaní naslouchala.
„Má paní, je tu mladý pan Štefan a chová se jako blázen! Myslím, že byste měla…“
„Co tu ten ničema chce?! Nemá být v Prešpurku?!“ vystřelila jako čert z kouzelné skřínky.
Lokaj zadýchaně otočil hlavu ve dveřích právě v okamžiku, kdy tam vpadl mladý Végh s tasenou šavlí. Hrubě odstrčil lokaje stranou, popadl Žofiinu číši a vychlemtal ji, až mu víno stékalo po kabátě.
„Co to má znamenat?“ poplašeně zpustila a zachytila pohledem tři otrhance, kteří právě stanuli ve dveřích a jako by nic odzbrojili hajduky.
„Převzetí moci, sestřičko,“ kuckal se smíchy, „přišel jsem si pro to, co mi náleží! Nu neobejmeš mně, jak se sluší?! Návrat ztraceného syna, vlastně bratra, he, he!“
Žofie zaplála bezmocným hněvem: „Vrať se tam, odkud jsi přišel, ničemo!“
Štefanova tvář prosvitla dalším z řady ironických úsměšků, odvrátil zrak ke kumpánům: „Vážně roztomilé co? Tak kouzelné přivítání od vlastní sestry!“
Žofie zuřivě zaťala pěsti, ale nebyl nikdo, kdo by jí pomohl.
Štefan se mezitím obrátil k hajduckému nadřízenému: „A je tu nějak mrtvo, nezdá se vám!? Kdepak jsou všichni, strážmistře?“
Tumpachovému vojákovi musela pomoci Štefanova pistole, aby se vzpamatoval z šoku.
„Milostpane, paní baronka odjela ke Kerkesiovým, pandurský kapitán s celým oddílem odjel s panem arcibiskupem do Žiliny, pan Brezničan a jemnostpán Reichert jsou dole u kaštelu, dohlížejí na svatbě…“
Štefana pálila na jazyku otázka na Lidku, však když uviděl ve dveřích vnadnou Rosinu s podnosem a jí v patách Zuzku, bylo jeho žízni učiněno zadost. Nejprve ovšem musel odehnat svoje vlastní kumpány, kteří by se jinak na děvčata v okamžení sesypali.
„Kam se hrabe Prešpurk a starý tlustý kurvy,“ libovali si trhani, „taková krásná cikánečka!“
Štefan je zarazil: „Pánové, odměna přijde později! Nejprve práce! Ona děvčata zatím nikam neutečou, dokonce byla tak hodná a přinesla nám občerstvení!“
Načež plácl vyplašenou Zuzku po zadku, aby ukázal, kdo je pánem situace. Vyzval své muže: „Sestřičku zavřete do vězení! Hned vám ukážu, kde ho máme!“
Popohnal dívky s podnosy dovnitř, k jejich zděšení je zamkl a celá skupinka vykročila směrem k žalářům. Bezbranná Žofie syčela zlostí, jenže pobudové na ni nebrali žádné ohledy.
Žalář je přivítal svou chmurnou tváří a dvojice strážců byla zneškodněna dříve, než se vůbec dokázala vzpamatovat.
Mikula Siheľský s nadějemi vzhlédl k nově příchozím a naopak, jeho svalnatá postava udělala na vetřelce velký dojem. Štefan se ihned obrátil na hajduckého strážmistra: „Kdo je to lamželezo?“
„Kovář, pane! Paní Žofie ho dala zatknout…“
Žofie se náhle vysmýkla strážcům a zatlačena k mřížím vykřikla: „Vzpurník je to! Rebel, ničema…ne, nesahejte na mě, půjdu sama!“
Když procházela otevřenou mříží, prudce se obrátila k bratrovi: „Ale tohle si matka líbit nenechá! A až se vrátí od Kerkesiových…“
Štefan sebevědomě odsekl: „Aby ses neradovala zbytečně! Prý si ještě zajela léčit do Piešťan plísně!“
Hromotluci se hlasitě rozchechtali a Žofie zrudla vzteky. Tu se zakašláním připomenul kovář. Štefan si ho změřil od hlavy k patě a pak, možná čistě z furiantství, vydal rozkaz k jeho osvobození a už si s ním třásl rukou. Měl dokonce strach, aby mu ji obrovitý muž nerozmáčkl, jak srdečně ji tiskl. Tenhle hromotluk se bude určitě hodit! Kovář se představil: „Mikula Siheľský, urozený pane! Srdečné díky za váš čin…“
„Jsem baron Štefan Végh, kováři! A žádná přehnaná devótnost, chlape! Budeme mít jistě dost příležitostí vyzkoušet tvou vděčnost! A nyní pojďme nahoru, je tu docela zima a děvčata už jsou celá netrpělivá, až se vám ukážou, jak jim to sluší nejvíc!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 16 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
