obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915288 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389814 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Naděje umírá poslední... ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 04.09.2008, 1:10  
No, jedná se o takové delší "scifko"! ;-)
 

/Prolog/

Kdosi řekl, že je naděje jen pro slabé a zbabělce! Pro ty, kteří ztratili svou víru! Možná je to pravda, ale možná také ne... Naděje je každopádně slovo, které dokáže prohřát lidské srdce a ukázat cestu tam, kde by ji jiní nenašli. Ale co dělat, když zemře i ona? Ano, jde jen o slovo, obraz něčeho, co lidem nedovolí zastavit se a padnout vysílením k zemi...

Pro některé však zemřela již dávno. Celá Sluneční soustava se proměnila v jednu velkou továrnu na otroky. Na ty, kteří pracovali do úmoru a na ty, kteří se těšili z jejich práce. Nešlo o otroky v pravém slova smyslu. Nešlo ani o lidské bytosti, protože tito tvorové byli něčím mezi lidmi a stroji. Nešlo je nazvat ani androidy, protože ti byli jen směšnou napodobeninou člověka s plochým lidským cítěním... Společnost se rozdělila do několika kast. Lidstvo přestalo existovat, zbyli jen bohatí, pak otroci a stroje.

Opozice neexistovala. Nebyl zde nikdo, kdo by se mohl celému systému postavit. Byli zde jen lidé, kteří se nechali využívat pro obě strany. Pro bohaté byli jen poskoky a pro dříče zase slabým odvarem těch, kteří je vykořisťovali. Ti, kteří se dokázali vzbouřit a vyvléci z onoho pomyslného jha, ať už zradili ty, kteří nepracovali, nebo pracující stranu, se stali lovnou zvěří. Strojům to bylo jedno. Androidi i roboti jen vykonávali to, co jim lidé nařídili. Vlastně nebyli výše, než kdejaké topinkovače, nebo mikrovlnné trouby...

Kdo hledá spravedlnost, najde bezpráví! Kdo hledá pravdu, najde lež a faleš! Kdo hledá pokoj, najde bouři! Kdo touží po lásce, narazí jen na nenávist! A kdo touží být člověkem, stane se něčím, co se nepodobá stroji ani člověku. Nikdo z nás si nevybírá svůj Osud. Nevíme, kdy a kde se narodíme a kdy a kde zemřeme. Záleží na náhodě, zda se na tomto světě ocitneme jako bohatí, otroci, nebo stroje. I ten ubohý android byl obdařen alespoň špetkou vědomí a moudrosti, včetně logického myšlení. Neznamená to však, že i ta poslední plechovka dokáže myslet. Lidé mají víc než vědomí vlastní existence. Oni ví a vědění je moc. Boháči žijí jen pro život v luxusu a blahobytu. Otroci pro práci a stroje pro to, aby mohly sloužit všem. Čím však byli kříženci strojů a lidí? To nikdo netušil, stejně tak dobu, kdy se tito tvorové začali ve Sluneční soustavě poprvé objevovat...

/Země – předměstí Londýna – 24 září 2178/

Muž v černých pomačkaných a potrhaných šatech seděl na zaprášené bedně v sedmém patře činžovního baráku určeného k demolici. Staré mělo jako vždy ustoupit novému. On se cítil také starý a nepotřebný. V ruce držel devítimilimetrovou pistoli s pulzními náboji. Třásl se jako by trpěl zimnicí a tiše naslouchal, zda se skrze šachtu schodiště neozve nějaký podezřelý zvuk. Měl co dělat, aby nedrkotal zuby. Rozbitými okny k němu doléhal zvuk velkoměsta. Sirény sanitek a policejních vozů se ozývaly z různých stran. Věděl, že až si pro něj přijdou, bude to v absolutní tichosti. Žádné majáky, žádné sirény, žádná nežádoucí pozornost. Bude to jen mezi ním a jimi.

Hlavu měl plnou neuvěřitelných obrazů, kterým ani pořádně nerozuměl. Viděl tváře i události, které neznal a neprožil, jako by mu je někdo dal do hlavy čistě náhodou. Vpřed jej hnala jediná myšlenka, svítila v jeho hlavě jako maják na pobřeží zasaženém bouří. Byl sice při smyslech, plně koncentrovaný a nadopovaný adrenalinem vyprodukovaným jeho vlastním tělem. Tušil, že musí něco udělat, protože věděl, že s každou ztracenou minutou bude stále a neúprosně zesilovat pomalu přicházející únava a otupění. Tělo se bránilo tomuto návalu strachu a tíživého stresu. Po čele mu stékal pot a jeho srdce divoce tlouklo.

Čas běžel. Kdesi odkapávala voda z kohoutku. Špinavé světlo na chodbě neúprosně blikalo a s každým svým mrknutím odměřovalo jeho čas. Odněkud se ozval štěkot psů. Ale byla to jen zdivočelá zvířata, která utekla svým pánům a nikdo z patřičných orgánů je ještě nestačil pochytat. Útulky jich byly plné a tak policistům a odchytové službě nezbývalo nic jiného, než je prostě střílet v temných uličkách pistolemi s tlumiči. I on se cítil jako ten potrhaný a zničený pes bez svého pána, který jej kdysi opustil, přestože mu sliboval věrnost až za hrob. V hlavě mu rezonovalo jediné slovo: Pomsta!

Ze stropu padal prach. Vítr se proháněl po patře bez dveří a oken. Dům byl sice kompletně vystěhován, ale nálože ještě nebyly položeny. Možná ještě na chvíli zůstane stát na svém místě, než zemře v moři prachu a poletujících trosek. Slabé světlo zářivek nejasně osvětlovalo celou chodbu i přilehlé schodiště, jehož oprýskané stěny tiše žalovaly na lidskou bezohlednost a sobectví. Muž tiše oddechoval a v ruce držel nabitou zbraň. Dům byl tichý a zdálo se, že mimo muže v sedmém patře v něm nikdo není.

Odněkud zdola se ozvalo tiché zapředení motorů. Kdesi u domu zastavilo několik aut. Muži v černém vyskákali z vozů a vytáhli si z nich i své nádobíčko. Teplotní čidla pročesávala jednotlivé podlaží a pokoušela se najít pozici onoho muže bez minulosti a budoucnosti zároveň. Jeden z členů komanda vytáhl z pouzdra velký přístroj a přiložil si jej k očím. Viděl s ním i skrze zdi. Postupně a systematicky pročesával všechny budovy okolo malého parkoviště, na němž stáli. Muži rozestoupeni okolo aut s připravenými zbraněmi stáli jako sochy, připravení kdykoliv vyrazit.

Nad hlavou jim proletěl policejní vrtulník. Jeho posádka dostala rozkaz nevšímat si určité skupiny lidí. Nakonec, jejich auta měly na střechách smluvené označení pro případ, že by se posádky těchto vozů zamíchaly do nějaké přestřelky ve městě. Podsvětí zde hrálo svou nikdy nekončící válku s vládními orgány a jako vždy to odnášeli civilisté. Byla bezmračná noc a Měsíc zářil na obloze jako velká lampa. Úplněk byl časem nejen pro ony pomyslné vlkodlaky, ale také pro všechny noční lovce, kteří se nebáli měsíčního světla.

„Na šesti hodinách... Sedmé patro... Jeden cíl!“ řekl muž s přístrojem u očí. „Je ozbrojen...“

„Problémy?“ zeptal se jeden z ozbrojených mužů na ulici.

„Ví o nás!“

„Jaká je charakteristika cíle?“ ozvalo se ústředí ve vysílačkách, které měli implantovány všichni agenti. Nepotřebovali žádné vnější zdroje pro příjem signálu. Přístroje v jejich hlavách pracovaly na krátkých vlnách a jako zdroj energie jim stačilo lidské teplo.

„Máme tu posíleného, pane!“ ozval se velitel zásahu a kývl hlavou na muže s noktovizorem, který nejen zesiloval noční světlo ve svém okolí, ale dovoloval pohlédnout i skrze stěny domů okolo a identifikovat případné cíle.

„Takže je hrozba potvrzena?“

„Ano!“ souhlasil velitel zásahu. „Jaké jsou rozkazy?“

„Zabít!“ ozvalo se všem v hlavách. „Zabijte jej a přineste vše, co má u sebe, včetně šatů...“

„Ano, pane! Mohu požádat o posily, pane?“

„Nestačíte na něj?“ uslyšel velitel zásahu ve své hlavě. Některé příkazy byly předány všem, jiné jen do jeho hlavy. „Je jen jeden...“

„Z mnoha!“ řekl velitel zásahové skupiny. „Stál nás už pět mužů...“

„Zabte jej!“

Ozval se výstřel. Tiché zapraskání a pak bylo ticho. Muži se otáčeli kolem sebe a hledali na obrazovkách svých přilbových zesilovačů případné cíle, avšak tato čtvrť byla prázdná a bez života. Nikdo nemohl s určitostí říci, kdy bude tato část města srovnána se zemí a tak zde nezůstala jediná živá duše. Dokud nepřišli oni a před nimi onen schvácený muž, který nyní vyřešil všechny své problémy za ně.

„Zastřelil se, pane! Cíl zmizel!“ zavolal velitel zásahu na základnu. „Sebereme tělo a všechny věci...“

Skupina se rozdělila. Několik mužů vyrazilo do domu, jiní jistili okolí vozů a vchod do staré opuštěné budovy. Chvíli se nic nedělo. Vteřiny se vlekly a ve sledovaném pásmu byl klid. Vysílačky také mlčely. Čas se neuvěřitelně vlekl a muži, který všemu velel začínala docházet trpělivost.

„Není tady, pane!“ ozval se někdo ze skupiny, která vyběhla do sedmého patra.

„Ale jeho tělo tam bylo... Měnilo svou teplotu z rudé na zelenou... Musí tam být, pokud není nesmrtelným! Najděte ho! I kdybyste museli pročesat celou budovu!“ řekl jim velitel zásahu.

„Není tady, pane!“ opakoval tentýž muž své tvrzení.

„Dobře tedy, seberte všechno, co najdete a vraťte se k vozům!“

„Ano, pane!“ ozvalo se v hlavě velitele, který se nyní díval na špinavou budovu, před kterou stáli a v očích se mu zračila nezodpovězená otázka...

„Tohle nevysvětlíme!“ řekl mu muž se silným nočním dalekohledem a ještě jednou prošel všechny budovy v okolí od střechy až po přízemí. „Není tu... V žádném domě... Cíl zmizel!“

„Zatraceně!“ odplivl si velitel a pohlédl na bílé kolo Měsíce. „Kurva!“

/Mars – Mars City – 25. září 2178/

„Utekl jim...“ řekl muž v nic neříkajícím obleku svému šéfovi, který se díval skrze panoramatické okno ze silného skla na vysoké budovy tyčící se nad marsovskou krajinou. „Nenašli jej... Několikrát se mu podařilo setřást speciální jednotku ze své stopy a nakonec jej zachytili v jedné opuštěné čtvrti na okraji Londýna!“

„A?“ zeptal se postarší muž s holou hlavou. Seděl ve velkém křesle a na sobě měl dobře padnoucí oblek, který stál více, než roční plat jeho poskoka.

„Přelstil je... Nenašli jeho tělo... Simuloval sebevraždu!“

„Copak Londýnská Policie zaměstnává bandu blbců?“ zvedl muž v křesle pravé obočí a zamyslel se. „Máš nějaký nápad?“

„Určitě musel přežít, pane! Vycvičili jsme jej přeci právě proto!“ zazubil se jeho tajemník podlézavě. „Je jeden z nejlepších...“

„Ano, ale vymkl se nám z rukou a proto jsme jej dali zabít!“

„Není to škoda?“

„Škoda?“ zachrochtal muž v křesle překvapením. „Škoda? Moc toho ví a také strká svůj nos do věcí, do kterých mu nic není!“

„Je jako stroj! Měl pracovat pro nás, pane!“

„Ano, ale něco se v něm posralo!“ zamračil se boss. „Je jako pes, který zdivočel a utekl od svého pána! Mimo to, ví toho o nás příliš mnoho...“

„Vypadá to, že jde v jeho případě spíše o stroj, než o člověka!“ pokrčil tajemník rameny. „Vše nasvědčovalo tomu, že jde o člověka s implantáty, které...“

„Ano, je víc strojem, než člověkem!“ zamyslel se boss. „Ale není androidem...“

„Není prvním...“

„Ani posledním... Potřebuji návnadu a lovce!“

„Není škoda jej dát zabít?“

„Zeptám se vás, Jamesi, až budete mít hlaveň jeho pistole u své hlavy!“ zasmál se tlustý muž v křesle a rukou naznačil svému tajemníkovi, aby odešel. „Zařiďte to a nezapomínejte, že je pro nás nebezpečný...“

/Jupiter – těžební kolonie – 30 září 2178/

Sam si sedl za jeden z prázdných stolů v baru ubytovací části kolonie a myslel na to, jak rozfofruje získanou odměnu. Podařilo se mu zadržet několik maníků, kteří ukradli šéfovi zdejšího dolu celou měsíční výplatu. Za odměnu byli vyhozeni bez skafandru do prostoru v radiačním pásmu v okolí Jupiteru. Zemřeli hned několika způsoby najednou. Ušklíbl se. Kdyby to bylo na něm, nechal by je umírat pomalou a bolestivou smrtí. Když šlo o peníze neznal slitování... Na svůj minulý život si nepamatoval, věděl jen jedinou věc, že se stal žoldákem a nájemným vrahem, který dělal za druhé špinavou práci. A také si pamatoval ještě své jméno, ale už nic jiného, jako by mu někdo vymyl mozek.

„Vy jste Sam? Ten Sam?“ zeptala se jej prsatá číšnice. Oběma bylo jasné, že je má umělé. Znalecky se pokochal pohledem na její bujaré poprsí a přikývl.

„Jo, Sam, prostě Sam...“ přikývl. „A kdo se ptá?“

„Máte u východu v boxu číslo Jedna hovor z Marsu!“ usmála se. „Máte večer čas?“

„To se ještě uvidí!“ pokrčil rameny. „Kdy tu končíš, kotě?“

„V deset... Můžeme jít ke mně...“

„Doufám, že nejsi celá umělá!“ zakřenil se a čekal, že se urazí. Neurazila. „V Jedničce?“

„A vy ho máte pravého, Same?“ přimhouřila oči a podívala se mu na rozkrok. „Nebo tam máte srolované ponožky?“

„Je pravý, ale funguje jen když se mu chce...“ zazubil se. „Chtěl jsem s ním kamarádit, ale má svou hlavu...“

„No, podle velikosti tam toho rozumu nebude mít mnoho!“ souhlasila. „Jednička a fofrem, volal někdo z Mars City a podle všeho... Mám vás jen zavolat k telefonu!“

„Jasně!“ řekl jí a odchvátal k prosklené kukani.

„Pták jeden!“ zabručela si pod nosem. „Je jako všichni ostatní, taky si myslí, že je ten jeho ze zlata!“

„Jsem tady!“ houkl Sam do sluchátka.

„Vy jste Sam?“ zeptal se jej muž na druhé straně telefonní linky.

„Jo, ten Sam!“ bavil se muž v baru. Kdysi mu tyto všeteční otázky vadily, dnes se jim už jen smál.

„To se taky nemůžete jmenovat jinak?“

„Ne, alespoň nejsem tak nápadný... Co máte na srdci, pane?“

„Mám pro vás kšeft, hodně peněz a nečekám žádné zbytečné otázky!“ ozvalo se ve sluchátku.

„Poslouchám...“ zamračil se Sam a pohlédl na číšnici, jak klábosí s barmanem a vystrkuje na něj svůj docela pohledný zadek. „Dobře... Ale nedostanu se k vám dřív než za týden... Jo, mám tu ještě nějakou práci!“

„Práci?“

„Jo, jednu rozdělanou práci, kterou bych rád dodělal... Až k vám přijdu, dám o sobě vědět, zatím se mějte!“ řekl a pověsil sluchátko. „Tak co, neřekneš svému šéfovi, aby tě pustil dřív, zlato?“

/Merkur – výzkumná stanice – 30. září 2178/

Ann se protáhla na své posteli a pohlédla na budík, který měla postavený na nočním stolku. Bylo něco po jedenácté večer. Ležela na posteli a přemýšlela, co podniknout! Nikdy by si nepřipustila, že by ji mohla zžírat tak nesnesitelná nuda. Stanice na Merkuru byla vlastně tvořena několika většími buňkami ukrytými ve skále před nenechavým slunečním žárem. Merkur nebyl důležitý, důležitějším bylo Slunce, které sledovali takřka z bezprostřední blízkosti. Žádná loď se neodvažovala blíž, než k Merkuru. Jen jediná loď byla schopná doletět ze Země až sem, aniž by se jí rozpadly tepelné štíty, jmenovala se Amadeus.

Slunce bylo vlastně jejím jediným koníčkem. Ann jej milovala pro jeho nespoutanost. Měla ráda teplo a vzdálený Vesmír ve Sluneční soustavě pro ní byl již příliš chladným. Jediné místo, kde ještě dokázala vydržet, byla Země, avšak jen v tropickém pásmu. Ann byla zvláštní. Nízké teploty jí nedělaly dobře. Jako jediná se dokázala pohybovat ve sluneční výhni, aniž by utrpěla nějaké škody. Zatím co teploty nižší než byl bod mrazu, by ji dokázaly spolehlivě zabít.

Odněkud se ozval podivný zvuk. Jako by někdo prošel vzduchovou komorou. Ale Amadeus měl přece přiletět až za týden! Řekla si v duchu. Možná za měsíc... Pomalu začala ztrácet pojem o čase. Copak se asi děje? Zamyšleně si sedla na postel a pohlédla na teploměr umístěný vedle dveří. Dvacet sedm stupňů... Usmála se. Jak ráda by si zašla do sauny, jen kdyby nebyla zase rozbitá! Ano, někdy to trochu přeháněla a jen málokteré zařízení s ní bylo schopné spolupracovat delší dobu.

Pak uslyšela čísi kroky. Na chodbě někdo byl a nešlo o jednoho člověka...

„Maxi, jsi to ty?“ zavolala na svého spolupracovníka, který bydlel přes chodbu ve své kabině. „Maxi?“

Max byl její druhou velkou láskou. Zde na Merkuru však na sebe neměli tolik času. Stanice byla poměrně veliká a stále potřebovala údržbu. Občas se zamyslela nad tím, proč sem společnost neposlala více lidí. V duchu si představovala Maxe a jeho pružné tělo bez přebytku tuku. Ale také se tu a tam přistihla, že uvažuje i o své minulé lásce: Viktorovi. Slastně se protáhla a pohlédla na dveře s otázkou v očích. Kdo že je to na chodbě? Hned na to se rozletěly dveře a do místnosti vpadlo několik mužů v šedých skafandrech. Než se zmohla na slovo, nasadili jí na hlavu černou kuklu a spoutali ruce.

„Půjdete s námi!“ sýkl jí někdo do ucha.

„A když ne?“ zeptala se klidně.

„Vesmír je docela chladným místem... A toho místa je tam také dost!“ řekl jí tentýž hlas. „Ještě nějaké otázky?“

„Ne!“ otřásla se. „Vlastně ano... O co vám jde?“

„Chce vás vidět jistý Viktor!“ řekl tentýž muž sarkasticky.

/Měsíc – kosmodrom Armstrong – 1. října 2178/

Dva muži se procházeli v pracovních oděvech po technických podlažích kosmodromu a měřili emise záření, hladinu kyslíku, oxidu uhličitého a tlak vzduchu. Dostali hlášku, že jim někde uniká dýchatelná atmosféra. Byli přeci ve Vesmíru a Měsíc, jak je známo, nemá žádný plynný obal.

„Kurva, to je dneska den!“ postěžoval si menší z nich. „Mohl jsem si hezky užít, kdyby ne tahle blbá práce... Hovno tady utíká a ne vzduch!“

„Víš dobře, že to musíme prověřit!“ zamračil se vyšší z mužů. „Stejně by k ničemu nedošlo!“

„Co? Tady se vzduchem?“

„Ne, mezi vámi dvěma...“ uchechtl se jeho společník. „Každý to ví, že se sice máte rádi, ale že na to v životě neskočíte!“

„Nechci na ni spěchat!“

„A kdy ji jako přeřízneš, až ti bude sto let?“ zasmál se. „Raději hned, než později... Také by si mohla najít někoho jiného!“

„To jako tebe?“ nadechl se menší z mužů.

„Ty jsi debil... Hele, vidíš to?“

„A co jako?“

„Něco tu mám... Vypadá to na humanoida... Nejsme tu sami... Někdo tu je!“ zamračil se vyšší z obou mužů. „Není to člověk a nemá žádnou identifikaci...“

„Nezavoláme raději ochranku?“ vyděsil se menší muž.

„Chceš se blýsknout před svou kočkou?“ zeptal se jej jeho kolega.

„Ale copak jsme nějaká zásahovka?“

„Neboj, nejspíš to bude nějaký zaseklý robot, který se ztratil!“

„Robot? Tak na to jsem zvědavý!“ vyprskl menší z mužů. „Robota jsem už hezky dlouho neviděl, co když je to android?“

„Pro Krista a jaký je mezi nimi rozdíl?“

„Roboti plní jen určité úkoly, kdežto androidi jsou jako my...“

„A kurva! Takže problémy?“ zastavil se vyšší z mužů a pohlédl na svého kolegu, který k němu vzhlížel jako ke své modle. „Myslíš, že je v přátelském režimu?“

„Jak to mám, sakra vědět?“ pokrčil menší muž rameny. „Třeba mu o nás nejde...“

„Jo, možná se chce jen někam dostat... Třeba jako černý pasažér!“ souhlasil jeho vyšší kolega. „A jak jinak se dostane do lodi, než-li servisním vstupem?“

„Neměli bychom si ho raději všímat, co ty na to?“

„Máš pravdu... Vycouváme... Nemám z toho dobrý pocit... Nic jsme nenašli!“ řekl dlouhán a temný stín souhlasně přikývl.

/Mars – oběžná dráha – 9. října 2178/

Sam nesnášel cestování skokovými loděmi. Měl raději klasickou dopravu a ne tyhle necky na zvracení. Ale na druhé straně, ne každý si to mohl dovolit. Naštěstí platil letenku jeho budoucí zaměstnavatel a Sam si nemusel lámat hlavu, kdo to všechno zacvaká. Když sestupoval spolu s ostatními cestujícími na palubě raketoplánu k povrchu Marsu, měl ještě mžitky před očima.

„Je vám něco, pane?“ zeptala se jej letuška starostlivě.

„Ani ne, jen mám pocit, že ho mám namísto nosu...“ zakřenil se.

„Tak to chce panáka!“ řekla mu starostlivě. „Ale mi by to nevadilo!“

„To vám věřím!“ pokusil se o úsměv.

„Jste tu pracovně?“ zeptala se jej, když se vrátila i s hranatou lahví.

„To je pravý alkohol?“ zeptal se jí.

„Ano, jste tu pracovně, nebo za zábavou?“

„Tady na Marsu?“ nechápal ji.

„To byste se divil, co tady lidé vyvádějí... Nezlobte se, jen jsem trochu zvědavá! Líbíte se mi...“

„Jo, mám tu nějakou práci!“ řekl a než přistáli, stačil vypít polovinu lahve. Někdo by čekal, že odjede i s letuškou do hotelu, avšak namísto aby poznal její nejintimnější partie, vydal se taxíkem na radnici. Nejdřív práce a potom zábava...

/Mars – Mars City – 9. října 2178 – o několik hodin později/

„Pane? Je tu ten člověk, kterého jste chtěl...“ řekl tlusťochovi jeho tajemník.

„Odkud přiletěl?“

„Z dolů u Jupitera,“ pokrčil rameny. „Nechal jste mi volnou ruku...“

„Já vím!“ souhlasil boss. „Tak ho sem přiveď!“

„Pojďte dál!“ pobídl tajemník Sama, když mu podržel dveře.

„No potěš!“ zamračil se Sam, když se usadil naproti muži, který si jej zavolal a pohlédl na jeho široký a masivní mahagonový stůl se soškami ze slonoviny. „To muselo stát fůru peněz... Ten stůj i se vším na něm... To je pravé?“

„Přesně tak!“ přikývl tlusťoch. „Slyšel jsem, že jste dobrý a na nic se neptáte!“

„Ale taky drahý!“ pokrčil Sam rameny.

„Slyšel jste o Viktorovi?“

„O Viktorovi?“ zamračil se Sam. „Nemáte tu něco ostřejšího?“

„Zajisté!“ kývl tlusťoch na svého tajemníka.

„Pokud jde o toho Viktora, pak o něm něco málo vím...“

„Poflakuje se po celé Sluneční soustavě a každý měsíc je někde jinde!“

„Chcete ho chytit?“ zeptal se Sam bosse. „Nemáte...“

„Dost dobrých lidí!“ doplnil jej muž za stolem.

„A já?“

„Je až moc dobrý!“ zamračil se boss a natáhl se přes svůj stůl jako by byl z kaučuku. „Chci, aby zemřel!“

„Tak to bude problém...“ zamyslel se Sam.

„Možná ne, máme návnadu...“

„Koho?“

„Jeho bývalou a jedinou lásku!“ řekl mu boss.

„Ohnivou Annu?“ vydechl Sam.

„Znáte ji?“ zeptal se jej boss pobaveně.

„Měl jsem tu čest s ní být jednou v...“

„Posteli?“

„Tak nějak!“ souhlasil Sam.

„A jak to dopadlo?“

„Strčte si ho na chvíli do trouby, pane a pak uvidíme!“ zakřenil se Sam.

„Bolelo to?“

„No, trochu ano, ale nechci jít do podrobností!“

„Můžete je zabít oba, řekněme jako satisfakci!“

„Ale to bude stát jednou tolik!“ zamyslel se Sam.

„Víte, že vám tu drobnou službičku dopřeju?“ zazubil se jeho zaměstnavatel a sedl si do křesla, až pod ním zapraštělo. „Co bych pro vás neudělal!“

„Kdy dorazí?“

„Asi za měsíc, cestují pomalejší dopravou... Jak se vám líbila expresní přeprava?“

„Raději se budu nudit na palubě jen trochu normální lodi, než létat v těch skokových neckách!“

„Ale uvažte... Co ten ušetřený čas!“ zamračil se boss.

„Řekněte mi, pane!“ naklonil se k němu pro změnu Sam. „Už se některá z těch lodí usmažila ve Slunci, když se její piloti spletli?“

„Nevím o tom, ale prý se ze začátku jedna, nebo dvě lodi ztratily! Ale takový je život, Same! Berete to? I s bonusem?“

„Jak dlouho mají umírat?“

„Rychle, ale jistě!“ řekl mu boss a mávl rukou. „Máme pro vás zamluvený hotel, ženský a nejlepší jídlo a chlast!“

„To vše je v ceně?“ zapochyboval Sam.

„A také váš život, pokud se vám to nepovede! Ale pak budete umírat zatraceně pomalu, Same!“

/Mars – opuštěná základna – 11. listopadu 2178/

Viktor vstoupil do základny. Už dlouho se v ní neukázal nikdo z lidí. Všude se válel narudlý marťanský prach. Jednotlivé stavby měly ještě energii. Zdejší elektrárna v podobě malého termonukleárního článku stále pracovala a o všechna zařízení se starala skupina robotů. Ale přesto všechno, se na ní již pomalu začínal podepisovat zub času.

Jistý típek mu dal avízo, že Ann někdo unesl ze stanice na Merkuru, kde pracovala a vězní ji v opuštěné základně, která není označena na mapě. Našel ji snadno, jako by to někdo chtěl. Ale on měl plnou hlavu Ann. Od té doby, co se před lety pohádali, ji už neviděl. Nebyl si jistý, zda chce Ann znovu vidět, ale myšlenka, že by jí někdo dokázal ublížit jej dost trápila. Dalo se říci, že byla nesnesitelně palčivá. A to neměl Viktor rád! Věděl, že je on sám stále onou pomyslnou obětí a smyčka se pomalu stahovala...

Prošel všemi budovami, aby se zastavil v centrální části, ve které se nacházel i malý bar s kinosálem. Na plátně běžel jakýsi starý western a v úplně přední řadě někdo seděl. Viktorovi se takřka zastavilo srdce! Byla to Ann, ale něco zde nebylo v pořádku. Nehýbala se, přestože tušila, že je zde a chystá se ji zachránit. Viktor se zamračil při pomyšlení, jak to musí znít klišovitě, jako by hrál právě v některém z těch starých pozemských filmů, kde dobro takřka vždy zvítězí nad zlem.

„Nemyslel jsem si, že mi na to skočíš!“ ozval se Samův hlas odněkud z šera poslední řady.

„Same, jsi to ty?“

„Je to ale překvapení, že ano? Čekal jsem tě...“

„Co je s ní?“

„Je mrtvá!“

„Mrtvá?“ zapochyboval Viktor. „Vidím její tepelnou stopu!“

„Tak ne, ale za chvíli určitě bude!“ řekl mu Sam.

„Proč to děláš?“

„Mám vás oba zabít!“ pokrčil Sam rameny.

„Ann a mně?“ nevěřil Viktor svým uším.

„Jo!“

„Ale... Nečekal jsem, že to budeš právě ty!“

„Jsme jako bratři!“ souhlasil Sam.

„Nevlastní!“ přikývl Viktor. „A ona? Co s tím má společného?“

„Pomstila se mi... A já jí to oplatil!“

„Jak?“ nechápal jej Viktor.

„To je nadlouho!“

„Že tys ji chtěl... V téhle soustavě není ženská sukně, kterou bys nesklátil!“

„No, možná ne!“ pokrčil Sam rameny.

„Tak co bude?“ zeptal se jej Viktor.

„To záleží na tobě!“ zakřenil se Sam. „Jak to chceš? Pomalu, nebo rychle?“

/Země – New York – 18. prosince 2178/

„Jsou mrtví?“ zeptal se Sama jeho zaměstnavatel na Marsu. „Věřím vám, kdyby něco, najdu si vás!“

Jen co vyřídil svůj obchod, odletěl Sam první lodí na Zemi. Obyčejnou lodí, která se poctivě plouží vesmírem. Fakt, že tato cesta bude trvat třeba i několik měsíců jej ani v nejmenším netížil. Schválně si vybral tu nejpomalejší loď, která byla k dispozici a měla svou zastávku také u Země, než se vydala k orbitě Venuši, jediné planetě s pevným povrchem, kde lidé nepostavili žádnou základnu.

„Jaká byla cesta?“ zeptal se boss Sama ve sluchátku. „Divíte se, jak je možné, že jsem vás našel?“

„Děkuji za optání!“ usmál se Sam. „Cesta byla hezky dlouhá a příjemná! Bylo tam dost ženských na to, abych se nenudil!“

„Jak dopadl obchod?“

„Všechny požadavky byly splněný... A peníze?“

„Jaké mám záruky?“ zarazil jej boss. „Co když není zboží správně uložené?“

„Pošlete tam své lidi, aby obhlídli situaci...“

„To už jsem udělal!“ souhlasil boss. „Budu vám věřit, Same!“

„Mohl jsem vám přinést vzorky, ale vy jste to odmítl!“ řekl mu Sam. „Nemůžu za to, že jste příliš... Důvěřivý?“

„Nerad vidím, když se mi kazí zboží před vlastníma očima, to je vše!“

„Oba jsou teď nejspíše v obchodním nebi, nebo v reklamačním pekle!“

„To doufám!“ uslyšel ve sluchátku. „Jinak vám bude tato soustava malá a budete si přát, abych s vámi svou smlouvu nikdy nerozvázal, Same!“

„Já vím a lituju toho celou dobu...“ zamyslel se Sam. "Vždy se snažím být co nejkorektnější, co se týče plnění mých obchodních závazků! Ale někdy jsou problémy s dodavateli..."

„Vaše osobní problémy mne nezajímají, peníze jsou na cestě!“

„Proč jsem je vlastně měl...“

„Ne do telefonu, pitomče! Tvrdil jste, že se na nic neptáte! A víte dobře, že konkurence nikdy nespí...“

„Jen mě to zajímá...“ řekl mu Sam.

„Bude se vám lépe spát?“

„Ne!“ připustil Sam. „Až mi přijdou prachy, ozvu se!“

„Nikdy jsme se neviděli!“ řekl mu hlas ve sluchátku a Sam najednou nevěděl, zda se jedná o konstatování, nebo hrozbu. "Jistě víte, že je dneska obchodování stále těžší a těžší... Přeji vám hodně úspěchů v další práci, Same!"

„Já vám také, pane! Těším se na další případnou spolupráci...“ odpověděl mu Sam a zavěsil.

„Kdo to byl?“ zeptal se Sama čísi hlas. Dotyčný seděl v hlubokém křesle a pokuřoval doutník s takovým požitkem, až se jeden bál, že s ním provádí kdo ví co.

„Mars Corp.!“ řekl mu Sam.

„Co po tobě chtěl?“ zeptal se jej Viktor.

„Jestli jsi mrtvý, vlastně jsem nelhal!“ pokrčil Sam rameny. „Ale Ann jsem nezabil...“

„Bylo mi to jasné...“ řekl mu Viktor smutně. „Zabili ji vlastně už ti parchanti při převozu z Merkuru!“

„Chceš ji pomstít?“ zeptal se jej Sam a nalil si další sklenici.

„A pomůže to?“ zamyslel se Viktor při pohledu do plamenů v krbu. „Vrátí mi to její život?“

„Ne, ale už jen pro ten pocit...“

„Takže jsme teď vlastně oba mrtví!“ řekl mu Viktor. „Co když ti ten parchant lhal a pokusí se tě oblafnout?“

„Potom ať jej chrání všichni svatí!“ zamračil se Sam. „O co mu vlastně šlo?“

„Vím toho o něm dost, abych ho potopil...“

„Takže je to pěkná svině?“ zeptal se jej Sam a položil si nohy na stůl. „Jak jinak...“

„A my jsme jiní?“

„Ne, ale také nejsme lidmi, ne v pravém slova smyslu!“

„To opravdu ne!“ souhlasil Viktor. „Ale čím potom jsme?“

„Jednou na to možná dostaneme odpověď a zatím... Máš nějaký plán, kdyby se něco podělalo?“

„Na to jsem se chtěl právě zeptat já tebe!“ zakřenil se Viktor. „Už mě to nebaví, pořád utíkat...“

„Pak budeme muset zemřít, jsi připraven na smrt?“

„A ty?“ zeptal se jej Viktor vyzývavě.

/Mars – Mars City – 31. prosinec 2178/

„Šťastný a veselý Nový rok, pane!“ řekl tlusťochovi jeho tajemník a poskok v jedné osobě.

„I tobě! Víš o tom, že mě ten Sam podvedl?“

„Jak je to možné?“

„Ta děvka byla sice mrtvá, ale za nějaký čas našla Policie na Zemi kdesi v New Yorku těla dvou lidí... Ono to vlastně ani lidé nebyli... Víš o tom, že byl také Sam posílený?“

„Ale jak je to možné?“

„Víš ty, kolik takových Samů a Viktorů se toulá po Sluneční soustavě?“ mávl tlusťoch rukou.

„K čemu jsou?“

„K čemu?“ zamyslel se boss. „Pro špinavou práci!“

„Pane, málem bych zapomněl, přišla vám nějaká zásilka...“

„Odkud?“

„Ze Země!“ řekl tajemník a položil na stůl velkou krabici.

„Není tam náhodou bomba, že ne?“ zasmál se boss.

„Ne, pane, žádné výbušniny! Dokonce se zdá, že jsou uvnitř jen atrapy dvou hlav, nejsou ani lidské...“ pokrčil tajemník rameny a nechal svého šéfa i s balíkem o samotě. „Kdyby něco, zazvoňte, pane!“

„Zmizte!“ mávl tlusťoch rukou a milostivě svého tajemníka propustil.

Hlavy? Jaké hlavy? Čí hlavy? Rychle rozbalil novoroční překvapení, aby spatřil v krabici dvě androidní hlavy. Vlastně nešlo ani o robotí hlavy, tyhle vypadaly, jako by kdysi patřily nějakým hybridům a on si vzpomněl na Sama a Viktora. Ale pokud jsou mrtví, kdo je poslal? Mezi nimi byl položený lístek a stálo v něm: „Všechno nejlepší a šťastný Nový rok!“

„Je to jen žert?“ zeptal se v duchu. Pustil si holovizi a sledoval, jak lidé křepčí v celé Sluneční soustavě. Sedl si do svého oblíbeného křesla a nechal si přepínat jednotlivé kanály. Do konce starého roku zbývaly již jen vteřiny. Pak se rozhořely ohňostroje a obraz se změnil. Byl tam on, na všech kanálech a s jeho fotkou také všechny informace o jeho špinavých obchodech.

„To snad...“ takřka se zadusil překvapením. „...není možné!“

Mrštil s krabicí o zem. Hlavy se rozkutálely po místnosti. Pod nimi byl ještě jeden lístek s dvěma slovy: „Za Ann!“

„Oni žijí, ale jak je to možné?“ zamyslel se a praštil pěstí do stolu. Pak si vzpomněl na všechny ty ostatní Samy a Viktory, kteří žijí ve Sluneční soustavě a na jejich schopnost přenášet své kolektivní vědomí. Co když se všichni vzbouří? Proti mně? Zamyslel se. Ale na odpověď nepřišel. Krátce na to jej skolila mrtvice. Kdosi tvrdil, že šlo o infarkt, ale pitva nikdy neproběhla. Mars dostal nového šéfa a vše utichlo, jako by Sam s Viktorem nikdy nežili, vlastně ani jeden z těch stovek, nebo možná tisíců Samů a Viktorů, dokud se v někom z nich nepohne špinavé svědomí, ale pak to bude zase jiný příběh...

/Konec/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 12 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 37 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:36:43 Odpovědět 
   07. 07. 2014

Klišovitý příběh, kde na mě nejvíce zapůsobila ohnivá Ann.
Není možné, aby prsatá čísličce zničehonic pozvala pro ni neznámého Sama k sobě domů. A pak ještě letuška...
 ze dne 01.08.2014, 14:24:12  
   Šíma: Ano, uvěřitelnost... Na té vše stojí i padá! ;-)
 Vladimír Samiec 09.12.2008, 0:49:50 Odpovědět 
   Zdravím, mě se to moc líbilo. A to nejsem zrovna fanda na scifi. Asi se mi líbilo hlavně to, že se příběh takových agentů může vlastně odehrávat v jakékoli době. jinak atmosféra byla vykreslena, dle mého názoru moc dobře a plasticky. Já osobně to viděl jak o bych se na to díval. Ode mne jedna.
Vláďa
 ze dne 09.12.2008, 11:19:36  
   Šíma: Děkuji, Tvá pochvala potěší! ;-)

P.S. Zpětně mám pocit, že jsem mohl příběh více rozepsat, ale jsem rád, že se líbí takový, jaký je!
 OH 04.09.2008, 13:17:11 Odpovědět 
   Zdar, brachu, to víš že nejsem na scifi, ale text se mi líbil. Připadá mě to ale nějaké schématické, nedotažené a jen povrchní, myslím psaní, ne téma. Jako když ze stromu opadá listí. Nevim, tento žánr je mi to naprosto cizí, já nic podobného nečtu, ale zaujalo.
 ze dne 04.09.2008, 13:39:10  
   Šíma: Ahoj, OH-sane! ;-)

Takže jde trochu o takovou kostru, která je málo obalená masem? Dialogy bez popisů, nebo je tam těch popisů málo? Díky, napadlo mě, když jsi o tom mluvil, že jde o "klasiku", ve které jsou viníci potrestáni, ale zlo zůstalo? Snad jsem nezklouzl příliš do oné "klišovitosti"... ;-) Vážím si všech (nejen Tvých) komentářů a názorů...

Dík za zastavení a komentík!
 ZITULE 04.09.2008, 12:27:58 Odpovědět 
   Mě se příběh velmi líbil, naděje rozhodně je velmi důležitá věc, když ji člověk ztratí, tak umírá, nežije.... moc krásně jsi to Pavle napsal, já na chybky nekoukám, také jich sama nasekám habaděj...hihih ale Tvá myšlenka mě zaujala, a proto Ti dávám za 1*.Zitule.
 ze dne 04.09.2008, 12:42:48  
   Šíma: Díky, Zitule! Možná časem napíši rozšířenou verzi, protože jsem se při psaní hádal se svým druhým já, zda nemám z tohodle příběhu udělat povídku o dvou částech... Dík za zastavení a komentík! ;-)

P.S. Kdybych celý příběh zabalil do popisů, tak by z toho možná byla "novela" a chtěl jen povídku... Hm... Jsem to ale šíma! Měj se hezky! ;-)
 m2m 04.09.2008, 1:10:33 Odpovědět 
   Ahoj Šímoviči...

Rezignoval jsem na vypisování čárek a chyb, které jsem objevil. Bylo by jich dost, ale na množství textu se ztratily. (Třeba zmíním, že tvoje "auta měly, zatím co / zatímco"...a tak.)

Tak.
Scífko jsem si vzal rád, protože sám ho rád píšu.
Připadá mi blbý tady žvatlat něco o tom, co by mělo být jinak nebo nemělo...
Tak jen řeknu, co bych osobně já změnil...

| Popsal bych výbavu mužů v černém. Kvéry, vesty, pokud měli, cokoliv, co dodá mužům na autentičnosti - protože ničím nevybavení jsou superhrdinové a čtenář, tedy já, zde superhrdiny nechci. Chci reálné agenty, kteří se plíží ode zdi ke zdi s kvérem v rameni, pevnou kevlarovou vestou na prstou, hlavy zachumlané v ochranných límcích vest...
Mno... Vlastně popisy všude, u všeho, všech, ale to viz níže.

| „Ale jeho tělo tam bylo... Měnilo svou teplotu z rudé na zelenou... Musí tam být, pokud není nesmrtelným! Najděte ho! I kdybyste museli pročesat celou budovu!“ řekl jim velitel zásahu.
- tolik vykřičníků a on to jen "řekl" ? Mno...
Asi bych ubral vykřičníky nebo nějak zdůraznil to sloveso, řekl... Změnil bych ho asi na "zachrčel" nebo tak, něco, co voní hrubším hlasem...



Šímo šímoviči!
Co mi to děláš?

Zpočátku jsem doufal, že půjde o nějaké super atmosférické kyberpunk sci-fi, ale po dočtení jsem byl zklamán. Převracím tu svůj původní komentář, mnohem mnohem delší, ze všech stran a rozmýšlím.

Kvituji pokus o povídku ze žánru, který zde již moc není a který by potřeboval oživit.
Ale na pravé HC kyberpunk SF to "něco" postrádá. Atmosféru, starou dobrou atmosféru, potřebuji popisy, potřebuji napětí, potřebuji akci. Ten námět je přitom tak dobrý, ale přišlo mi, žes jej ušil horkou jehlou.

Jak hodnotit?
Svědomí mi tu buší s velkou neonkou 2.5, ale zase moje přátelská dušička oroduje za lepší známku. O půl stupně.
Protože nepochybuji, že některým a mnohým čtenářům text dá více, než mně.

Asi jsem zhýčkalý.
Ale máš na víc a já tedy přivírám obě oči a dělám, že tu nejsem.
"Chopte se mě, pochopové!"
 ze dne 04.09.2008, 12:46:48  
   Šíma: Od základky jsem přečetl fůru knih a padla na to celá naše vesnická knihovna a to jsem tam hodil i po tom co se 2x přestěhovala a rozšířila. Číst knihy jsem přestal od doby, co jsem na důchodu a nemám dost zdraví, ale ze sci-fi, hororu a fikce jsem přečetl snad všechny knihy a autory, kteří jdou na dračku (hlavně zahraniční), ale nebránil jsem se také tuzemským autorům. K mé lítosti už moc nečtu, knihy mám stále rád a rád se nechávám unášet ve světě fantazie toho, nebo onoho autora... Drž se, Chemiku! ;-)

P.S. A to se nezmiňuji o naší domácí knihovně, která je rozsekaná po celém našem rodinném domku! :-DDD Byl jsem knihomolem, teď jsem jen "molem"! ;-)
 ze dne 04.09.2008, 12:35:26  
   m2m: Jo, pane, máte na víc. Opravdu bych doporučil něco pročíst, hodně pročíst, ať už je to můj oblíbený Dan Simmons, nebo Sergej Lukjaněnko nebo William Gibson. A z českých určitě Kulhánek a Žamboch...

...když si některého z těchto přečteš a porovnáš, neubráníš se dojmu, že jsem měl určitě hodnotit minimálně o půl stupně níž, ale co, zase vím, že se objeví čtenáři, kteří budou nadšeni, protože nejsou zhýčkaní.

(P.S. Anebo zcela arogantně: Taky jsem se pokusil o kyberpunk, pamatuješ? )
 ze dne 04.09.2008, 12:12:31  
   Šíma: Díky, Chemiku, za všechny výtky a připomínky... Šlo o pokus a já pořád bojoval s myšlenkou, že bych měl příběh rozepsat alespoň na dvě dlouhé části. Jo, vykřičníky, znáš šímu, nebo ne? Jednou se snad poučím a co se týče chybek, měl jsem to nechat uležet a pořádně si svůj příspěvek pročíst... Příště se snad polepším a díky i za tu Dvojku, jo trochu jsem to odflákl, ale jsem zvědavý, co na to řeknou ostatní... Takže je tato povídka pod mou úroveň? Hm... Díky, pane! Promluvím si se svým druhým já! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
NORMÁLNOSŤ
aegitalos
Kde slunce nesv...
Gabriel Kataur
Políbení meruňk...
Láďja
obr
obr obr obr
obr

Odnesla si Její srdce v mikrot...
Šedo
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr