obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391383 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Lavanna melmë - 9 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 02.09.2008, 13:43  
Tak tu máme další díl příběhu, tentokrát o něco delší. A co nás dnes čeká? No přeci pár změn.
Jak se vede princi Rínonovi?
Co jeho rozjitřené zlomené srdce?
Jaká proměna nastane?
Budu dobrá či špatná?
Inu čtěte a dovíte se to.
 

IX. – Princova proměna.


Ostrov Avron se dal nazvat božský místem určeným k zábavě, odpočinku a rozjímání. Okolní svět jakoby pro zdejší elfy snad ani neexistoval. Měli své rituály, zaběhlý kolorit každodenních povinností, ale i vlastní čas na různé radovánky a hry. Většina dnů se opravdu vydařila, slunce žhnulo jasnou září, nebe se modralo blankytem a místy se po něm proháněly naducané obláčky, že vypadalo jako by jej malíř vymaloval svým šikovným štětcem. V ten čas se moře jen mírně vlnilo a lenivé vlnky omývaly písečný břeh. Avšak přišly i dny, kdy se z paláce nedalo vyjít ven, protože počasí nepřálo. Obloha vyměnila azur za ocelovou šeď a bílé beránky se změnily v temné černomodré mraky. Nebeskou klenbou se klikatily bílé a oranžové blesky, jako rozeklané jazyky hadů a mohutné hřmění dokázalo přehlušit i řeč v uzavřené místnosti. Přišly bouřky s velkým větrem, pod kterým se palmy ohýbaly málem až k zemi, proudy vody bičovaly střechy a okna dřevěných domů mocným lijavcem, a jindy poklidné moře zběsile hučelo, vzdouvalo se a vysoké vlny v přívalech bily do pobřeží nesmírnou silou. Jeden den bylo boží dopuštění a druhý den zas vládlo slunce a krásné tropické podnebí.
Tak čas utíkal líným tempem vpřed, a aniž by si to naši přátelé uvědomili, strávili na Avronu krásné tři měsíce. Rínonovi zdejší pobyt přece jen trochu prospěl a přinesl mu něco málo klidu do duše, i když jeho srdce bylo stále rozpolcené a plné bolesti. Lenwë s dívkami se snažil přivést ho na jiné myšlenky a dáli se říci po většinu času se jim to i dařilo. Ve společnosti přátel si na Niu vůbec nevzpomněl, horší to bylo v noci, kdy nemohl své myšlenky a sny ovládat. Rána, kterou mu černovlasá elfka zasadila do srdce, byla ještě příliš čerstvá a její zacelení se neuvěřitelně táhlo, či spíš měl dojem, že se nikdy nezahojí.
Takže po třech měsících pobytu v ráji nastal čas vrátit se zpět do reálného života na pevnině. Rínonovi se sice vůbec nechtělo, nejraději by se zde zabydlel již navždy, protože tady nebylo nic, co by mu připomínalo minulost, jenže ho už několikrát v posledních dnech telepaticky kontaktovala Anneris a chtěla zvědět, jak mu je a kdy se vrátí domů. Mluvila v mysli o tom, že rodiče o něho mají starost a ona i Diriel též. Pokaždé jí odvětil, že mu nic neschází, že je v pořádku, a že ještě není připravený se vrátit do Ilcatirionu. Anneris naléhala, aby se v zájmu rodiny a království vrátil co možná nejdřív, že otec potřebuje pomoci, neboť skřeti se často odvažují k výpadům a přecházejí hranice se Svobodnou zemí. Je zapotřebí, aby zaujal své místo v čele královské družiny a vedl trestné výpravy proti nevítaným vetřelcům. Rínon váhal, avšak cítil, že ať chce či nechce, bude se muset navrátit do rodného města a opět vzít na svá bedra odpovědnost, která na něm, jakožto na korunním princi leží. Rínon se svěřil se svým dilematem Lenwëmu, který to naprosto chápal, a tak vzkázal do vsi Alqua londë, aby jim doplnili dostatečné zásoby jídla a pití na lodi a hned, jakmile to bylo možné, si zabalili věci, poděkovali za pohostinnost a vřelé přijetí, rozloučili se srdečně se správcem letního sídla, s jeho zaměstnanci, s vůdcem vesnice a s vesničany, pak se všichni nalodili na Rävea Filit a za hlasitého volání elfů, jejž jim přáli šťastnou cestu, vypluli na moře. Tentokrát nedělali žádné mezipřistání v ostatních přístavech, ale zamířil tou nejpřímější cestou rovnou do pevninského královského přístavu v Esteledhel.
Po několika dnech plavby navečer zakotvili konečně v Bouřlivákově domovském doku. Lenwë s Rínonem poctivě uvázali plachetnici k vazníkům na molu a pomohli dívkám sestoupit z paluby dolů. Princové se vroucně rozloučili s elfkami, políbili je na rozloučenou a poděkovali jim za báječnou, příjemnou, okouzlující a pozornou společnost. Pak jim Rínon přivolal drožku, která je odvezla k jejich domovům. Lenwë, mezitím co hnědovlasý elf zařizoval dopravu pro ženy, došel ke správci přístavu, aby mu předal do opatrovnictví svou milovanou loď. Posléze se oba princové vydali pěšky k paláci, kde měl ve stájích Rínon ustájeného svého oře. Večer se pomalu blížil plouživými kroky a s ním i tma. Nemělo cenu vyrážet na cestu v noci, a tak Rínon povečeřel ve společnosti Lewnëho a jeho rodiny, přespal a brzy ráno poté, co se rozloučil s bratrancem, si osedlal koně a vyrazil na zpáteční pouť do Elvedérie a Ilcatirionu.

* * * * * *

Hnal svého věrného oře přímo bleskovou rychlostí vpřed, dělal jen kraťoučké zastávky na odpočinek, jídlo či zdřímnutí. Ačkoliv se uvnitř cítil bez života, jako by byl spálený na troud, necítil své srdce, ale protože žil a dýchal, bylo mu jasné, že stále bije, a v duši se mu usadil stín podobný ponurému, pozdnímu podzimnímu dnu. Přesto si uvědomoval, že to na sobě nesmí dát před ostatními znát a že se musí ujmout svých princovských povinností a vést elfy proti skřetům. Nevnímal krajinu ubíhající kolem něho, tisknul se k šíji bujného oře. Cítil, jak mu při běhu pod kůží hrají všechny svaly a šlachy. Kopyta zaduněla pokaždé, když se v trysku dotknula povrchu země či udusané cesty. Vítr mu cuchal dlouhé vlasy a šlehal ho do tváře, ale jemu to bylo úplně jedno. Nezajímalo ho to, prostě upíral zrak kupředu a jediné co viděl, byla cesta vinoucí se severním směrem.
Do Esteledhel jel téměř třicet devět dní, ale zpáteční cestu do Třpytného města zvládl za pouhých třicet dnů. On i jeho bělouš byli velmi unavení, když v pozdně odpoledních hodinách dorazili do královského paláce. První, co Rínon udělal hned poté, jakmile ustájil věrného čtyřnohého přítele a postaral se, aby ho vytřeli do sucha a nandali mu jídla a pití, co jeho koňské hrdlo ráčí, bylo to, že proběhl palácem do kuchyně, kde požádal kuchařského mistra Miracla, aby mu nechal donést nějaké občerstvení do jeho ložnice v hlavním křídle. Vzápětí na to spěšnou chůzí vystoupal po zadním schodišti do patra a zamířil do svého pokoje. Dlouhá pouť z Elvénii ho naprosto vyčerpala po fyzické stránce a o té duševní se raději zmiňovat nebudu. Pot a prach z cesty, který se mu usadil na oblečení, ve vlasech i na kůži, se nepříjemně lepil a byl protivný. Sotva za sebou zavřel dveře palácové ložnice, rychlými pohyby ze sebe stáhl ušpiněný oděv a hodil ho do proutěného koše na prádlo, který stál vedle komody ze smrkového dřeva. Zcela nahý několika kroky přešel místnost, otevřel dveře do přilehlé koupelny a vstoupil dovnitř. Únava ho zmáhala, ale ještě předtím, než se natáhne do měkké postele, se chtěl vykoupat a smýt z těla všechny nečistoty, které na něm ulpěly. Přistoupil k vykachlíčkované vaně, jež byla zapuštěna do poloviny své výšky do podlahy. Napustil do ní horkou vodu, která sem byla přiváděna potrubím přímo z horkých pramenů, které vyvěrali pod palácem, a trochu ji zchladil studenou. Když měla lázeň podle něho správnou teplotu, ponořil se do pářící se vody. Slastně zavřel oči a vychutnával si příjemnou uvolňující koupel. Unavené svaly jeho těla doslova pěly oslavné ódy. Nějakou dobu jen tak ležel natažený v lázni a nechal se laskat teplou tekutinou. Pak si vzal z malé poličky mýdlo a žínku a započal s očistou. Když si vydrhnul celé tělo dočista, až mu pokožka mírně růžověla od toho, jak ji pilně třel, tak se pustil do mytí vlasů. Namočil je, pořádně je namydlil, až měl hlavu jako obrovskou pěnovou kouli, promnul si vlasy od kořínků po konečky, a pak je opláchl a smyl z nich veškeré mýdlo. Spokojeně si povzdechl. Čistota byla tak povznášející. Umytý a vymáčený na tolik, že se mu dělaly na prstech varhánky, vylezl z vany, vypustil ji a zabalil se do jemné nadýchané osušky. Teď mu bylo opravdu moc příjemně. Vyšel z koupelny a zamířil k posteli. Mezitím co se koupal, mu někdo z palácového personálu donesl něco malého k snědku, protože na stolku u postele byl položený podnos s občerstvením. Usadil na rozestlané lože a z tácu si vzal zlatavý toust se zavařeninou a s chutí se do něho zakousnul. Spořádal na posezení všechny tousty, kterých bylo deset, zajedl to dvěma jablky a zapil ovocnou šťávou. Nakonec, čistě vykoupaný a najedený, se natáhl do měkkých přikrývek a za pár minut usnul bezesným spánkem.

* * * * * *

Probudil se až druhý den hodinu před polednem. Chvatně se oblékl do temně rudého vznešeného princovského hávu, jenž byl lemovaný precizně vytkanou zlatou portou s ornamenty, upravil se, učesal a do vlasů si posadil tenounkou zlatou čelenku. Podíval se na sebe do zrcadla a zhodnotil svůj vzhled. Vypadal navenek docela dobře a odpočatě, takže jeho vnitřní trýzeň, kterou v sobě pořád nosil, nebyla postřehnutelná. Snad jen jeho oči ho mohly prozradit, neboť v nich už neplál jasný zlatý oheň jako dřív, ale jejich barva se teď dala spíš přirovnat k vybledlému okru než k medově zlaté. Doufal, že si jeho mizerného duševního rozpoložení nikdo nevšimne. Především jeho matka a sestra, ty dvě mu dokázaly s obdivuhodným uměním nahlédnout až na dno jeho fëi, což ho občas dost znervózňovalo. Neměl totiž nejmenší chuť probírat záležitosti svého nevydařeného milostného života a rozebírat v rodinném kruhu to, co se mu s Nioumey přihodilo. Modlil se, aby před ním nezmiňovali její jméno a vlastně, aby všichni celou tuto záležitost nechali jednou pro vždy plavat, a aby byla navždy zapomenuta. Zhluboka se několikrát nadechnul, protože se potřeboval uklidnit. Když už si myslel, že je dostatečně připravený čelit své rodině, vyšel ze svého pokoje a po hlavním schodišti sestoupil do vstupní haly a odtud zamířil do velké jídelny, kde se konal oběd za účasti královské rodiny a všech výše postavených elfů a elfek.
Před vchodem do jídelního sálu na okamžik zaváhal a musel se znovu zhluboka nadchnout, neb mu vnitřnosti sevřel bodavý pocit ponížení, protože měl obavy, že až vejde do sálu, všichni si začnou šeptat a posmívat se mu, že je z něj paroháč. Prince najednou opouštěla jeho odvaha. Měl sto chutí se otočit na podpatku a utéct pryč jako nějaký zbabělec, ale zakázal si to. Musí tomu čelit se vzpřímenou hlavou tak, jak se sluší a patří na budoucího následníka trůnu.
‚Ať se děje, co se děje, neuteču.‘ Pronesl v duchu Rínon. ‚Žádný dračí elf nikdy z boje neutekl.‘
Hrdě pozvedl bradu, a pak s elegancí sobě vlastní vkročil do sálu jako správný korunní princ.
Ve chvíli, kdy vstoupil do jídelny, všichni přítomní umlkli, že by bylo slyšet i hrášek na zem spadnout. Všichni u královského stolu na něj upřeli pohled. Rínon měl dojem, jako by stál pod drobnohledem. Pak tíživé ticho přerušilo veselé zavýsknutí.
„Rínon, to je Rínon! Hurá!“
Malý elfský chlapec, sedící vedle Anneris u stolu, jako blesk sjel ze židle a chvatným během se mu řítil v ústrety. Ještě v úprku se pár metrů před Rínonem odrazil, vyskočil do vzduchu a jako opička se mu pověsil kolem krku a nohy mu ovinul kolem pasu. Přilepil se na něho jako klíště a nehodlal ho jen tak pustit. Ostatní elfové se přestali na tuto dvojici dívat a vrátili pozornost zpět na své talíře, začali jíst a dál vedli svůj hovor tam, kde před okamžikem skončili. Princ objal plavovlasého chlapce a přivinul ho ke své hrudi v bratrském objetí a zabořil hlavu do jeho zlatých vlasů, které voněly dětskou nevinností. „Ayá, Dirieli, jak se máš, bráško?“ Otázal se, odtáhl tvář a zadíval se mu do obličeje.
„Teď už dobře, když jsi zase doma.“ Odvětil elfík. „To je skvělé, že ses vrátil, já se moc bál, že jsi odešel pryč nadobro. Když ses se mnou ani nerozloučil.“ Vyčetl mu mírně chlapec.
„Ty můj malý hlupáčku, myslíš, že bych odešel navždy bez rozloučení?“ Otázal se s úsměvem a pocuchal ho ve vlasech. „Vždyť víš, že tě mám rád, toron nin.“
„Já tebe taky.“ A ještě pevněji se k němu přimkl.
„Uvolni trochu ten stisk, vždyť mě udusíš.“ Napomenul klučinu něžně.
„Promiň.“ Špitl chlapec, povolil objetí, kousek se odtáhnul a zadíval se svému sourozenci do očí. „Teď, když jsi tu, budeme spolu.“ Pronesl rozhodně elfík. Rínon pomalu pokračoval v chůzi ke stolu svých rodičů a bratra nesl v náruči jako poklad a chlapec dál plánoval. „Mohli bychom jít na pstruhy k potoku, vyjet si na koních, zastřílet si z luku, nebo vyrazit na lov. Slíbil si mi, že mi dáš další lekci v šermu a…“
„To nepůjde.“ Přerušil jeho řeč Rínon.
„Proč?“ otázal se nechápavě Diriel a upřel na něho zklamaný pohled zelených očí.
„Je mi to líto, ale mám nějaké povinnosti a ty jsou bohužel důležitější než naše hry.“
„Ty zase pojedeš pryč?“ Vyčítavě zafňukal.
„Ano, jen sestavím družinu a vyrazím na výpravu proti skřetům.“
Chlapci se radostně zablýsklo v očích.
„Vážně? Tak to já pojedu s tebou a pořádně s těmi smrdutými mizery zatočíme.“ Pustil se jeho krku a zašermoval mu rukama sevřenými v pěsti před obličejem, div mu nevyplomboval zuby. Kdyby ho Rínon pevně nedržel, tak by s pořádným žuchnutím spadl na zem, ale on ho jistil. Zasmál se jeho nadšení, ale musel jeho vzrušení zchladit.
„To nejde, toron nin, na takovou výpravu jsi ještě moc malý.“
„Nejsem,“ namítl Diriel. „Už měřím metr čtyřicet, copak sis toho nevšimnul?“
„Všimnul,“ uculil se a dodal, „Ale pořád to není dost a k tomu, abych tě vzal na výpravu, ani na to nemáš věk.“
Elfík se zamračil. „Je mi deset a půl.“ Pronesl hrdě.
„Já vím, ale pravidlo říká, že na výpravy se smí vzít jedině plnoletí elfové. A tobě do plnoletosti zbývá ještě osmdesát devět a půl roku. Nebo se mýlím?“
„Ne,“ odvětil sklesle. „Ach jo, jak moc bych si přál být už dospělý.“ Povzdechl si klučina.
„No vidíš, a já bych si pro změnu přál být ve tvém věku, Dirieli.“ Podotknul. ‚Alespoň by mě některé věci nezajímaly a netížily.‘Povzdechl si v duchu.
„A nemohl bys pro jednou udělat výjimku?“ otázal se s nadějí Diriel.
„Ne, bohužel. Vím, že pravidla jsou tu od toho, aby se porušovala, ale tento zákon hodlám dodržet. Neboj, však se dočkáš.“ A povískal ho v záplavě plavých vlasů.
Rínon udělal ještě pár kroků a stanul u královské tabule, u níž seděla jeho matka královna Dalian, otec král Darnel, sestra Anneris, její snoubenec Mirimon, králův poradce lord Colindo, velitel vojska lord Firimon, králův herold mistr Quentil, královnina první dáma lady Silwin, Diriel a jeho chůva paní Ilwë, a pak tu bylo volné místo, které patřilo jemu. Přistoupil k přísedícím a královna se na něho něžně usmála a přísně se podívala na mladšího syna.
„Dirieli, pusť už konečně svého bratra a ihned si sedni na své místo.“ Přikázala mu.
„Ale nana…“ Chtěl něco namítnout, jenže matka ho hned zarazila.
„Slyšel jsi mě?“ Její pohled dával jasně najevo, že výhrady nepřijímá.
Klučina zmlkl jako pěna a pustil se bratra, který ho postavil na podlahu, a pak se došoural ke svému místu a vylezl si na židli. Rínon obešel stůl, přistoupil ke královně a políbil ji na tvář.
„Budiž pozdravena, matko.“
„Vítej, synu, jsem potěšena tvým návratem a zarmoucena tím, že zas brzy odcestuješ. Ale teď se u nás posaď a poobědvej.“
Zahleděla se mu hluboko do pohaslých očí. Jejich pohledy se na chvíli střely, ale Rínon rychle uhnul zrakem, neb nechtěl, aby matka viděla bolest usídlenou v jeho duši.
„Rád splním tvé přání, nana.“ Přikývl, pak přešel ke králi a uctivě mu poklonou vzdal hold.
„Zdravím, otče.“
„Ayá, můj synu. Jsem rád, že si ukončil svou potulku po světě a zavedl své kroky do rodného města. Tvá přítomnost je zde zapotřebí.“
„Ano, jsem s tím obeznámen, ada, proto jsem sem přispěchal tak rychle, jak jen to bylo možné.“ Přitakal.
„Chápu, že jsi potřeboval nějaký čas na uklidnění ohledně jisté záležitosti, ale nyní musíš zase převzít odpovědnost na svá princovská bedra.“
„Neměj obavy, otče, já své povinnosti znám a hodlám je plnit.“
„Tím jsem si naprosto jist, synu, protože tě dobře znám.“ Odvětil král a pokynul k volnému místu, jež bylo vedle Anneris. „Připoj se k nám, drahý synu.“
Rínon obešel stůl a zasedl na židli zející prázdnotou po levém boku své sestry. Anneris se k němu naklonila a zašeptala.
„Vítám tě, Rínone. Jsi v pořádku? Cítíš se už líp?“
Rínon se pousmál na sestru, vzal její levou ruku do své dlaně a něžně ji sevřel.
„Děkuji za milou starost, selli, je mi dobře.“ Odpověděl šeptem.
„Vážně?“ otázala se podezíravě.
„Opravdu, je mi skvěle.“
„Tak to jsem ráda.“ Pronesla tiše a stiskla mu dlaň, ale v duchu si jeho tvrzením moc jistá nebyla, protože viděla ten vybledlý pohled bez jiskry v jeho očích.
Tušila, že lže, protože cítila, že pod tou bezstarostnou a veselou slupkou, kterou dával všem na odiv, se stále skrývalo zlomené srdce a utrápená duše. Elf, jenž nyní seděl vedle ní, nebyl její starší bratr, kterého tak dobře znávala, ale jen pouhá jeho napodobenina. Napovrch byl stejný, ale uvnitř se velmi změnil. Tolik si přála, aby mu uměla nějak pomoci a mohla sejmout z něho to hořké břímě. Doufala, že princovské povinnosti ho zaměstnají natolik, že na vše zapomene a snad se mu za pár set let podaří najít opět sám sebe. Pustila Rínonovu ruku a všichni se pustili do prvního chodu, který obsluha před chvílí naservírovala. Rínon se mlčky ponořil do pojídání polévky, byl rád, že nikdo nechtěl rozebírat onu záležitost, jež stala více než před pěti měsíci, bál se, že by rozmluva o tom jen rozjitřila ještě nezacelenou ránu. Po lžičkách usrkával výborný kuřecí vývar a poslouchal rozhovor, který mezi sebou vedl jeho otec, poradce Colindo, lord Firimon a kapitán královy gardy Mirimon. Mluvili spolu o posledním útoku skřetů na malou elfskou ves nedaleko severozápadní části hranice se Svobodnou zemí. Ty bestie ji přepadly v době, kdy muži odjeli na lov, takže v osadě zůstaly jen ženy a děti. Vydrancovaly ji, vypálily a pobily vše, co jim přišlo pod ruce. Nedalo se to nazvat jinak než masakr, protože tam padlo dvacet devět žen a osmnáct dětí. Rínonem cloumala zlost a už se těšil, až se svou družinou vyrazí na lov těch zatracený, smrdutý nestvůr a vybije si na nich všechnu nenávist, kterou držel v sobě. Nebude mít s žádnou z těch odporných kreatur slitování, vždyť oni ho též neměly při vraždění nevinných žen a dětí. Zapojil se do diskuze a vyzvídal, kde naposledy oddíl těch prokletých vrahů zahlédli a jestli ví, kdo je vedl. Dověděl se, že jedna žena ze vsi ještě žila, když se muži vrátili z lovu a než zesnula, řekla jim, že vůdce skřetů měl na hlavě helmici s býčími rohy a namalovaným symbolem pevnosti Krul – tedy bílý kruh protnutí dvojitým bleskem. Oběd proběhl ve vášnivé debatě a po něm se muži odebrali do královy pracovny, kde u dobrého vína probrali strategii a rozdělení družin a to, kdo jakou povede a kam se vydají. Rínon si vybojoval, že si svou skupinu sestaví sám z těch nejlepších mužů a pustí se po stopách té bandy, jež vybila elfskou osadu. Král mu to nijak nerozmlouval, protože byl obeznámen s tím, že když si jeho syn něco umane, nepovolí ani o píď. A nejen to, znal jeho pečlivost natolik, že věděl, že dokud ty skřety nedostane, bude je sledovat, třeba do samotného horoucího pekla, jen aby pomstil smrt jejich lidí. Tenhle hon na skřety bude pro něho to pravé na odpoutání pozornosti od nepříjemných vzpomínek. Rínon tedy nijak nelelkoval a hned po poradě se zaběhl převléknout do přiléhavých nohavic a tuniky. A vzápětí nato se řítil na cvičiště za palácem, kde zrovna probíhal trénink. Elfové se cvičili ve střelbě z luku, v hodu kopím, v šermu a v boji muže proti muži. Princ se k nim přidal a se zápalem a obrovskou vervou se vrhnul do zdokonalování svých dovedností a technik boje. Byl tak rozlícený a plný hněvu, že měl energie na rozdávání. Všechno v něm doutnalo a vřelo, že byl skoro až nebezpečný. Při lukostřelbě jeho šípy létaly s takovou přesností, že pokaždé zasáhly cíl s takovou razancí, že pokaždé proletěly terčem skrz na skrz, a při poslední střele se do luku opřel takovou silou, až ho přelomil ve dví. Při šermu si to rozdal se třemi muži naráz a během několika minut je všechny odzbrojil a při boji muž proti muži to nebylo o nic lepší. Nacházel se v takové ráži, že skolil každého muže, který se mu dostal do rány. Po skončení výcviku si Rínon vybral družinu pětadvaceti nejlepších elfů, se kterými hodlal druhý den vyjet na trestnou výpravu za skřety.

* * * * * *

Ráno druhého dne seděl Rínon v sedle svého koně v plné zbroji. Černé nohavice mu obepínaly vypracované svaly na nohách, obuté měl vysoké pohodlné jezdecké boty z měkké kůže a v jedné z nich měl zasunutý krátký nůž s listovou čepelí, dál byl oděný do béžové tuniky se stojacím límečkem a přes ni měl natažený hnědý kabátec doplněný na prsou, ramenech, loktech a zápěstích koženými chrániči s vytepanými ornamenty. Kabátec byl přepásaný opaskem, k němuž měl připevněný v pochvě zasunutý meč a štíhlou dýku. K dalším zbraní, které s sebou vezl, patřil jasanový luk a toulec s ebenovými šípy a dvě krátké velmi ostré katany, a to vše měl v pouzdrech připevněné na zádech. Vlasy si na bocích spletl do tenkých válečnických copánků, na temeni si udělal ještě jeden silnější copánek, jenž sepnul stříbrnou sponou ve tvaru dračí hlavy, a jenž mu společně se zbylými rozpuštěnými vlasy splýval dolů na ramena. Vypadal velmi mužně, že by každá dívka při pohledu na něj obdivně zavzdychala. Podobně vystrojení byli i muži z jeho družiny. Jakmile se celá skupina seřadila, zavelel Rínon k odjezdu. Jel v jejich čele a vedl je do míst, kde naposledy spatřili hordu skřetích vrahů. Princova družina se hnala vpřed dnem i nocí a pátrala po známkách, že těmi místy, kterými právě projížděli, před nimi prošli skřeti. Nejdřív se to zdálo být marné, neb nemohli žádnou stopu najít, protože před pár dny přišel prudký lijavec a smyl veškeré stopy. Přesto pokračovala po udané trase a nakonec jim štěstí přálo a oni narazili na čerstvé šlépěje staré sotva den. Popohnali koně a sledovali cestu vydupanou od těžkých skřetích bot. Za několik hodin před sebou v dálce na pomezí lesa spatřili tábořiště asi třiceti skřetů. Většina se povalovala na zemi kolem nevelkého ohně, požírala zásoby, které cestou nakradli a pospávali, jen několik jich hlídkovalo, i když o jejich bystrosti by se dalo spekulovat. Protože opírání se o vzrostlé stromy se zavřenýma očima, se rozhodně hlídáním nazývat nedalo. Prostě se necítili být ohrožení, a tak jejich pozornost byla naprosto minimální, což našim elfům dokonale vyhovovalo. Rínon bedlivě pátral a z bezpečné vzdálenosti sledoval jednotlivé skřety, dokut nenašel to, co hledal. Křivě rostlého mohutného skřeta v pomačkané rezivé zbroji, jenž měl na hlavě přilbu s býčími rohy a symbolem kruhu s dvojitým bleskem. Díky tomu si byl Rínon jist, že dostihli tu bandu, která vyvraždila elfskou vesnici. Pak vydal tiché pokyny, aby se družina rozdělila na dvě části a bez hluku obklíčila skřetí tábor. Elfové se plíživě velkým obloukem přesunuli do útrob hvozdu, zaujali dané pozice a vyčkávali na příchod noci. Chtěli skřety překvapit nočním útokem. Za tmy totiž na rozdíl od elfů skřeti moc dobře nevidí, čímž se zvyšovala možnost, že na straně elfů budou ztráty na životech minimální.
Nebe ztmavlo a mírně se zahalilo do roztroušených mráčků, mezi nimiž vykukovaly hvězdy. Jakmile padla temná noc, dal Rínon znamení k útoku. Elfové opustili svá stanoviště a úkryty mezi stromy a vrhnuli se na rozespalé příšery. Princ vytasil meč a vřítil se do středu tábořiště. V té chvíli skřeti nevěděli, která bije, byli zmatení a narychlo se pokoušeli uchopit první zbraň, která jim přišla pod ruku, aby mohli bojovat s nečekanými útočníky. Elfští bojovnici se zrůdami neměli slitovaní, ostří mečů se blýskala ve světle vycházejícího měsíce a tmou se nesla ozvěna řinčícího kovu o kov, když se meč střetl s mečem, či kovovým brněním skřetů. Šípy svištěly vzduchem a zabodávali y se do odpudivých těl nepřátel. Černý krev vytékala z otevřených smrtelných ran skřetích stvůr a vpíjela se do lesní půdy. Bylo slyšet sípání, kvílení, chrchlání, skuhrání a sem tam i nějaká ta elfská nadávka, když některý z bojovníků utržil šrám či ránu od skřeta. Rínon se bil jako lev, vztek v něm vřel jako láva v sopce před výbuchem, a nyní této zlosti dával volný průchod. Máchal mečem na všechny strany a zasazoval jednu smrtelnou ránu za druhou a postupoval směrem k vůdci téhle bandy. Rozhodl se, že velitel skřetů bude jeho. Skřet s přilbou na hlavě pozoroval elfího prince rudofialově žlutýma očima z pod hustého obočí a cenil na něj odporně žlutohnědé zkažené polámané zuby. V ruce porostlé chlupy a bradavicemi svíral tmavý částečně zrezivělý meč se zahnutou špičkou. Chvíli vyčkával, přešlapoval na místě, jako by se nemohl rozhodnout, co má dělat, a pak se na Rínona vrhnul. Princ jeho útok odrazil a sekl ho do boku. Skřet zakvičel jako prase. Supěl, vrčel a vyluzoval další nepříjemné zvuky, které vyjadřovaly jeho vztek a rozzuření. Znovu zaútočil, Rínon hbitě uskočil a tnul útočníka do nohy. Skřet zavřeštěl a z hluboké rány se začala řinout temná krev.
„Ty elfskej čubčí synu.“ Zavrčel vůdce skřetů. „Zabiju tě, ty ušáku.“
„Opravdu? Tak pojď.“ Pronesl Rínon a rukou udělal posunek, aby skřet přišel blíž. „A ukaž, co dokážeš, ty odporná kreaturo.“
Skřet zavrčel jako vzteklý pes a s napřaženým mečem se vrhl na elfa. Meče nepříjemně zařinčely, když se střetly v zápalu boje. Skřet měl ve vedeném v útoku velkou sílu, ale Rínon zase mrštnost a rychlost. Jednou Rínonovi zrezavělý skřetí meč proletěl těsně nad hlavou, jindy kolem ucha či ucítil závan na šíji. Vyhýbal se sekům, odrážel údery a zasazoval též tvrdé rány. Už se s tím grázlem páral příliš dlouho. Když skřet zaútočil naposled, Rínon si přestal hrát. Rychlým dobře vedeným úderem oddělil stvůře paži s mečem od těla, udělal svižný obrat, jedním sekem přetnul skřetovi tlustý krk, až mu z přeseknutých tepen vystříkla teplá černá krev a několik kapek potřísnilo Rínonův obličej. Bezvládné tělo vůdce skřetů se s pořádným žuchnutím svalilo na zem. Princ si otřel rukávem tvář, na níž mu ulpěla lepkavá krev. Boj skončil. Elfové zvítězili, aniž by z nich někdo zemřel a pomstili tak nevinné oběti řádění těchto přisluhovačů temného vládce Blackgeru. Všichni skřeti byli mrtví. Družina se vrátila ke svým koním, které měli uvázané v závětří, v bezpečné vzdálenosti od třetího tábora a zde se nyní utábořili na noc. Rozdělali oheň, jeden bojovník prohlédnul druhého a navzájem si ošetřili drobná zranění, která při boji utržili, pak se v klidu najedli a uložili ke spánku.
Ráno se vrátili na místo boje. Nanosili velkou hranici dřeva, zažehli oheň a všechna těla skřetů spálili, aby jejich torza nehyzdila zdejší kraj. Když bylo jakž takž uklizeno, Rínon spolu se svou družinou zamířil na zpáteční cestu do Ilcatirionu.

* * * * * *

Rínon díky této akci alespoň na čas zapomněl na své soužení, nemusel myslet na nic jiného, než jak zajistit bezpečí svých lidí a sebe samého. Šlo o to zabít nebo budeš zabit, city a láska tu neměly místo, takže se o ně nestaral a nezajímal. Našel zálibu v trestných výpravách, a tak se účastnil každé, která se mu namanula. Ať to byl hon na skřety anebo boj s nebezpečnými Dreoli ve Hvězdných horách na území království Hvězdných elfů. Nastala pro prince podivná doba duševního temna, která se projevila tím, že se začal chovat a odívat na svůj původní styl trochu podivínsky. Nebo by se to dalo také nazvat období vzdoru. Veškeré jeho nové oblečení mělo černou anebo tmavě šedou barvu. Ale to nebylo vše, kromě dračího medailonu začal nosit na krku šňůrku s navlečenými zuby a drápy z mrtvých skřetů a dreolů, jako určitou trofej ze svých tažení, a navíc si nechal propíchnout levé ucho a dal si do něj malou kruhovou zlatou náušnici. Při jedné výpravě zavítal na západ země a od jednoho místního umělce si nechal henou pomalovat celé paže elfskými ornamenty. Což tohle se dalo určitým způsobem přehlédnout a překousnout, neboť většinou nosit dlouhé rukávy, ale když se jednoho dne objevil v jídelní síni s vlasy ostřihanými na krátko a to velmi neumělecky, že mu trčely na všechny strany, vyvolal tím nečekaně velký rozruch a nesouhlasné šeptání.
Princ Rínon vstoupil do jídelny přeplněné obyvateli paláce. Kráčel líným bezstarostným krokem ke stolu vládce. Oděný do dlouhých černých nohavic a tmavě šedé tuniky bez rukávů, čímž tak dával na odiv své pomalované ruce. Tuniku měl v pase přepásanou černým páskem a na něm měl pouzdro s dýkou. Hnědé vlasy měl zkrácené asi tak na délku pěti, šesti centimetrů a příšerně rozcuchané jako nepovedené vrabčí hnízdo. Někdo hlasitě zalapal po dechu.
„Och, u Manar.“
Veškeré osazenstvo obrátilo svou pozornost k nově příchozímu. Elfové pohoršeně kroutili hlavou, cosi mumlali a elfky otřeseně a pobouřeně vzdychaly. Královna Dalian zvedla zrak od rozjedeného pokrmu a jen nešťastně spráskla ruce, když ho uviděla takhle zřízeného. Dlouhé vlasy byly od pradávných časů elfskou chloubou a znamením, k jakému rodu patří, a on si je uříznul jedním tahem nože. Elf bez dlouhých loken byl buďto pokořený a zneuctěný, protože byl držený v zajetí skřetů a mučen, nebo odpadlík, který se dobrovolně vzdal svého rodu, ale princ nebyl ani jedno z toho. Král zrudnul vzteky, jen co spatřil svého staršího syna. V očích se mu zlobně blýskalo, čelisti měl pevně sevřené, až mu cukal sval na tváři, a pak spustil na Rínona takovou kanonádu nadávek, že i skřeti by se rozklepali strachy a zalezli pod nejbližší kámen, ale princ to přešel, jako by se nechumelilo. Celý sál v ten okamžik ztichl a všichni poslouchali panovníkovo hartusení. Jen princ si z toho nic nedělal, došel až ke stolu a hodlal se posadit na své místo. Darnela jeho ignorace rozzlobila ještě víc. Král nabroušeně vstal a rukama se zapřel o desku stolu a pokračoval v hubování.
„U všech ďasů, Rínone, cos to se sebou provedl? Spadnul si na hlavu, ty tupče?“ Zahartusil mocným hlasem a vrhl na syna podrážděný pohled. „Jak se odvažuješ zpitvořit sám sebe a zneuctít královský majestát takovým boha pustým činem. Jako by nestačilo, že musím trpět tu tvou trofejní módu, co nosíš na krku a tvé šílené tetování. Teď ještě tohle.“ Poukázal na elfovu střapatou hlavu.
„Jsou to moje vlasy, takže si s nimi mohu dělat, co se mi zlíbí.“ Odtušil Rínon a nedbale se posadil na židli.
Král dál supěl jako pokličkou přiklopený hrnec přeplněný párou.
„U Manar všemohoucích. Ztratil si rozum synu? Cárlya ná ronta. Nályë úvanima. Le feuya nin. Manen?“ plynule přešel král do starého elfského nářečí a zpět. „Jak si to mohl učinit?“ Dořekl poslední otázku své litanie.
Rínon jen pozvedl ramena a zase je svěsil dolu.
„Ty se ptáš, jak jsem to mohl udělat? I nu jednoduše, vzal jsem nůž, podržel vlasy, fik a bylo po parádě.“ Odvětil nevzrušeně na otcovo lamentování.
„Krucinál, co tě to popadlo za podivnou náladu. Proč si to udělal?“
„Proč?“ Zopakoval otázku, jako by jí nerozuměl, ale pak odpověděl: „No prostě se mi chtělo to udělat.“
„Do skřeta starého a vypelichaného. U všech rohatý potvor. Tobě se to chtělo udělat a to, že teď vypadáš jako naprostý idiot, to ti nevadí?“ Vyprskl rozčíleně Darnel na svého nejstaršího potomka.
„Ada, ada, nerozčiluj se kvůli takovým malichernostem, nebo ti ještě srdce vypoví službu.“ Pronesl Rínon poklidně a natáhl se pro toast.
„Tomuhle ty říkáš malichernost? Zostudil jsi sám sebe. Jen se porozhlédni kolem, všechny si pobouřil. Vlasy jsou naší chloubou. Naše špičaté uši a dlouhá kštice z nás dělá to, co jsme. Ukazuje to, že patříme k elfům, k prastarému rodu vznešených a vážených dlouhověkých bytostí.“
„Ada, vlasy jsou jen vlasy, a co na nich záleží? Dlouhý, krátký nebo žádný, je mi to fuk. Co kdyby sis sedl, otče, a v klidu se najedl.“
„Vstaň!“ Zavrčel král. „ Vstaň a odejdi, Rínone.“ Ukázal prstem na dveře. „Dokud ti vlasy nenarostou a nebudeš vědět, jak se chovat u královského stolu, tak si jez ve svém pokoji anebo se vrať do svého domu, kde tě nebudu mít na očích. Rozumíš mi?!“
„Darneli!“ oslovila ho prosebně královna Dalian a položila mu ruku na paži.
„Ne, drahá, jak jsem řekl. Chci, aby odešel a to TEĎ HNED!“ Zvýšil hlas a přísně si přeměřil syna pohledem. „Dokud se nebude opět chovat jako syn krále, tak u tohoto stolu nemá co dělat.“ Pronesl rozhodně.
Rínon protočil oči v sloup, odsunul židli a postavil se.
„Jak si přeješ, Ada.“ odstoupil od jídelního stolu. „Vrátím se, až tě přejde zlost.“
„Ven!!!“ zahulákal král a rozmáchl se rukou směrem ke vchodovým dveřím.
Rínon popadnul svůj dozlatova opečený toast, se otočil na patě a plouživým krokem vykráčel z jídelny na chodbu a odtud zamířil ven z paláce.
Princ zmizel a král poklepal pěstí na desku a stále jím cloumal vztek. Darnelovi cukaly svaly v obličeji, když viděl, jak na něho všichni z osazenstva hledí, protože byli svědky jeho citového výbuchu.
„Nemáte nic lepšího na práci, než na mě zírat?“ Obořil se na ostatní tak hlasitě, až to místností zarezonovalo. „Nikdy jste neviděli otce, který se pohádal se synem?“
V jídelně to mírně zašumělo, každý z elfů sklonil hlavu pod přísným pohledem svého panovníka, všichni se otočili a věnovali pozornost svému jídlu.
Dalian pohladila manželovu paži, zahalenou vínovým rouchem.
„Miláčku, přestaň se rozčilovat.“ Pronesla konejšivě.
Darnel pohlédl na svou choť.
„Copak tobě nevadí to, jak se náš syn …“ odmlčel se, protože nemohl najít vhodná slova, kterými by své pobouření vyjádřil, a pak dodal. „Zohyzdil? Vypadá příšerně.“
Dalian upřela chápavý zrak na manžela.
„Uklidni se, Darneli a sedni si. Nelíbí se mi to, že se Rínon chová tak, jak se chová. Ale tím, že se budeš rozčilovat, nic nedokážeš.“ Promluvila něžným hlasem.
Darnel se svezl na židli a připadal si hrozně unaveně.
„Proč to dělá?“ Otázal se své ženy, jako by ona znala odpověď.
„Já nevím, drahý, cítím z něho vzdor a ještě něco rozporuplného. Bouří se proti konvencím. Dusí v sobě příliš záporných emocí. Něco uvnitř jeho duše ho k tomu nutí. Hledá sám sebe. Ono ho to přejde, jenom to chce čas.“
„Někdy si připadám již příliš stár na výchovu našich tvrdohlavých dětí.“ Povzdechl si posmutněle král. „Rínon se mi odcizuje čím dál víc, stává se z něho cizinec ve vlastní rodině. Nepoznávám ho.“ Zašeptal a naklonil se ke své ženě a položil jí hlavu na rameno.
Bylo mu jedno, že ho pozorují spolustolovníci, pro něho teď byla důležitější podpora jeho drahé polovičky. Dalian to věděla. Pohladila ho po hladké tváři a svou hlavu položila na temeno jeho hlavy a zašeptala mu do ucha, aby to slyšel jen on.
„Vím, jak to myslíš. Rínon se vzpamatuje.“ Ujistila ho. „Já jsem tu s tebou, a pro mě nikdy příliš stár nebudeš. Přešel mě hlad. Pojď se mnou, můj milovaný a já ti pomohu najít ztracenou energii.“ Vložila svou dlaň do jeho.
Král se jí chopil a posadil se rovně v židli. Královna se s něžným úsměvem zvedla ze svého místa a její choť ji následoval.
„Omluvte nás.“ Pronesla Dalian, všichni přikývli na srozuměnou a královna v doprovodu manžela opustila jídelnu. Šli spolu chodbou, pak vystoupali do po schodech do patra a odebrali se do svých pokojů. Vstoupili do ložnice a Dalian za nimi zavřela a zamkla dveře, aby je nikdo nerušil. Darnel stál uprostřed místnosti a hleděl na svou plavovlasou ženu. Byla tak krásná a vznešená. Děkoval všem bohům, že mu dovolili ji pojmout za manželku. Královna ladným krokem přistoupila k ustaranému manželovi a přejela prsty po vráskách na jeho čele.
„Přestaň se mračit, Darneli, nesluší ti to. Mám raději, když se směješ, ale je mi jasné, že ti nyní moc do smíchu není. Však já ti zvednu náladu a rozeženu chmury.“
Položila něžně ruce na jeho hnědovlasou hlavu a sňala z ní jednoduchý zlatý kroužek, který odložila na komodu.
„Tohle teď potřebovat nebudeš, melya nin. Teď tu jsme jen jako muž a žena, hoď vládcovské povinnosti na chvíli za hlavu. Jsi příliš přepracovaný a napjatý, potřebuješ se uvolnit, lásko, a já ti pomohu.“ Řekla Dalian.
Rukama spočinula na jemně vypracovaném zlatém pásku, kterým bylo přepásané jeho vínové roucho lemované zlatou portou. Šikovnými prsty rozepjala dračí sponu a pásek z drahého kovu spadnul s cinkotem na podlahu. Darnel nic neříkal, zůstával na místě a nepohnul ani brvou, a jen pozoroval počínání své ženy. Dračí paní pokračovala dál a rozepínala ozdobné háčky na brokátovém hávu. Když byly všechny háčky uvolněné, rozevřela klopy oděvu a dlaněmi zajela pod látku a položila je na hladkou hruď svého manžela. Krouživými pohyby ho hladila po prsou, až se dostala na ramena, nadzvedal látku, shodila mu ji z ramen a spustila po pažích na zem, kde již ležel jeho opasek. Darnel se před ní octnul pouze v bílých spodních kalhotách a Dalian se kochala pohledem na svého obnaženého muže. Oči jí zářily, jako by si právě rozbalovala vzácný dárek. Hnědé vlasy mu splývaly na záda a vlnily, musela obdivovat jeho krásně vypracovanou atletickou postavu se široký rameny a rýsujícími se svaly. Jakmile byl elf z větší části odstrojen, započala se svlékat i ona. Rozepnula skryté zapínání svých starorůžově zbarvených šatů, setřepala je ze svých ramen a pomaloučku, svůdně je spouštěla dolů. Hedvábný háv sjížděl po její kůži a snášel se k zemi jako papouščí peříčko. Jen co šaty spočinuly na podlaze, vystoupila z nich, zvedla ruce a vytáhla z plavých vlasů jehlici a záplava kadeří, jež měla vytočené nahoře na temeni, se jako vodopád rozlila po jejích ramenou, zádech a spočinula i na jejích bujných prsou skrytých tenkou látkou její košilky. Darnel mohl na své manželce oči nechat. Byli svoji tak dlouho, ale nikdy ho neomrzela, byla jeho jedinou opravdovou láskou v životě. Natáhl ruku v gestu, kterým si ji k sobě přivolával. Přistoupila k němu, objala ho kolem pasu a opřela se o jeho mohutnou hruď. Darnel spočinul hlavou na jejím temeni s nosem zabořeným do zlatých loken a zhluboka se nadechl jemné šeříkové vůně, která obklopovala jeho drahou polovičku. Dalian ho dlaněmi hladila po zádech a nasávala manželovo mužnou vůni. Tak ráda ho objímala a držela ve své náruči. Po chvíli se odtáhla, vzala jeho ruku a vedla jej k loži.
„Pojď, má lásko, a dovol mi tě potěšit.“
„Jsem jen tvůj, an-lissë nin Dalian. Dělej si se mnou, co chceš.“
Zůstal stát u postranice postele. Dalian se po jeho slovech spokojeně usmála, pak do něho drcla a po zádech ho svalila na měkkou matraci. Darnel se pousmál a rukama se posunul tak, aby celým tělem spočíval na posteli. Dalian si za ním vylezla na lože a sklonila se nad ním a políbila ho svádivě na ústa. Poté se narovnala a natáhla se k nočnímu stolku, otevřela zásuvku a vyjmula z ní zdobně tvarovanou lahvičku s nazlátlou tekutinou.
„Otoč se.“ Přikázala mu mazlivým tónem.
Elf poslechl, obrátil se a lehl si na břicho a hlavu si podložil rukama. Plavovláska si obkročmo sedla na rozhraní jeho stehen a hýždí. Odzátkovala flakon a do dlaně a na kůži mužových zad nanesla potřebné množství bylinkového oleje. Vůně mateřídoušky prosytila vzduch nad ložem. Táhlými krouživými pohyby mu jej vtírala do pokožky. Zručně mu masírovala ramena, šíji, zádové svaly až k pasu a zase nahoru. Něžné ruce pravidelnými tahy uvolňovaly napnuté svaly, což Darnelovi dělalo moc a moc dobře. Elf ležel a tiše vrněl jako spokojený kocour.
„Ach, drahý, uvolni se, jsi celý ztuhlý.“ Pronesla ztišeným hlasem Dalian.
„Ai, to máš pravdu a při každém tvém dotyku tvrdnu ještě víc.“ Odvětil provokativně.
„Zlato, tak jsem to nemyslela, ale na tu jistou část se taky dostane.“ Ujistila ho a v jejím hlase byl slyšet příslib něčeho vzrušujícího. „Odpočívej, uvolni se a užívej si, můj manželi.“
Dál něžně masírovala jeho záda, pak se na chvíli zastavila, aby mohla svému muži stáhnout i zbytek oděvu. Zahákla prsty za pas jeho spodků, on mírně nadzvedl bedra a ona ho zbavila posledního kousku látky, který halil jeho pevné pozadí. Znovu si do dlaně nalila trošek oleje a nyní začala masírovat jeho lýtka, stehna a půlky. Přejížděla po celé délce jeho nohou a dlaněmi prozkoumávala vnitřní stranu stehen a škádlivě zajížděla prsty ke kořenu jeho pohlavních žláz, což Darnela nesmírně vzrušovalo a tiše vzdychal slastí. Když usoudila, že je dostatečně uvolněný, obrátila ho na záda a začala se věnovat jeho přední části. Mastnýma rukama hladila mužovu hruď, škádlila jeho ztvrdlé bradavky, líbala je a několikrát obkroužila jazykem. Darnel slastně přivíral oči, protože mu tělem projížděly velmi příjemné pocity. Dalian svýma rukama prozkoumávala celý jeho trup a posévala ho něžnými polibky. Pomaloučku postupovala od temně růžových bradavek na hladké hrudi, přes ploché břicho, kde se mu pod kůží rýsovaly pruhy svalů, přes pupík, až k tmavě hnědé houštině v jeho klíně, kde se nyní tyčilo jeho vzrušené mužství. Opatrně uchopila pevné kopí a obtočila kolem něj své šikovné prsty. Bylo to jako mramor potažený sametem. Tvrdé a příjemně měkoučké a heboučké zároveň. Začala rukou pomalu pohybovat nahoru a dolu a druhou rukou jemně mnula varlata. Sklonila hlavu a políbila vlhkou špičku jeho ztopořeného údu. Darnel zalapal po dechu a zaryl prsty do povlečení. Dalian se usmála a pokračovala v laskání. Jednou rukou ho hladila, druhou rukou držela jeho sametový pyj, který líbala, laskala jazykem a vsouvala si ho do úst. Elfův dech se zrychloval a vzrušeně oddychoval. Pohybovala hlavou dolu a nahoru a napodobovala tak pohyb, jejž předtím prováděla rukou.
„Ach, Dalian. Lásko. Bože, pomoz…, och…, to je báječné.“ Vyrážel ze sebe přerývavě.
Jeho boky se samy začaly pohybovat proti jejím rtům. Cítit v sobě šílené napětí a toužil po uvolnění, ale ne takhle, chtěl být v ní, cítit svou ženu kolem sebe.
„Přestaň, lásko, přestaň, prosím.“ Zanaříkal.
Rychle se posadil a donutil svou ženu, aby přestala laskat jeho úd.
„Nelíbilo se ti to?“ Podívala se na něho nevině.
„Moc, ale já tě potřebuji.“
„Tak si mě vezmi.“ Nabídla se mu.
Darnel neváhal a zmocnil se jejích dovedných úst a drtil je ve vášnivém polibku. Rukama vnikl pod hedvábnou košilku a přejížděl po jejím těle a laskal hebkou pokožku na jejích žebrech a oblinách ňader. Prsty svíral a hnětl tvrdá poupátka jejích bradavek. Nestačilo mu ji pouze hladit, chtěl ji vidět. Hbitě uchopil lem její košilky, a než se nadála, přetáhl jí ji přes hlavu a odhodil pryč. Opět se začal věnovat jejím nádherným ňadrům. Potěžkával je v dlaních a palci dráždil citlivé hroty. Dalian vzdychla a zaklonila hlavu, aby manželovi umožnila přístup k svému hrdlu. Darnel se ihned přisál k jejímu krku a posypával jej drobnými polibky a až se svými ústy dotknul ztuhlých bradavek. Vzal je do úst, sál je, líbal a laskal jazykem. Nyní se i Dalian začal zrychlovat dech a srdce jí tlouklo ve stejném zběsilém rytmu jako jeho. Touha jí spalovala a v klíně cítila tepavou bolestnou touhu. Darnel nejdřív věnoval pozornost levému prsu a poté pravému. Mezitím, co laskal její ňadra, tak rukama přejížděl přes její boky a hladil ji. Nakonec jeho hbitá ruka vklouzla mezi její mírně pootevřená stehna a prsty se probíral světlou houštinkou a cítil, jak sálá horkem. Prozkoumával okvětní plátky jejího ženství, a pak prvním prstem ozkoušel, zda je jeho žena pro něho již připravená. Zajel do žhavé sametové jeskyňky. Byla vlhká a plně vzrušená. Když Dalian ucítila, škádlivé prsty svého muže uvnitř sebe, zasténala a kousla se do spodního rtu. Darnelovi se líbilo, že může své ženě dělat tak dobře, jako ona dělala jemu. Přidal k prvnímu prstu druhý a třetí a začal jimi pohybovat v pravidelném rytmu sem a tam. Dalianina pánev se samovolně začala pohybovat a začala vzdychat rozkoší.
„Darneli, Darneli.“ Přerývavě vyrážela jeho jméno.
Cítil, že se blíží k vrcholu a sám byl skoro na pokraji. Přestal ji dráždit rukou a vyjmul své prsty z jejího lůna. Žena tiše zaprotestovala. Darnel ji popadnul za boky, lehce ji nadzvednul a přemístil ji do svého klína, kde ji jediným prudkým pohybem nabodnul na své tyčící se kopí. Dalian jen vzrušeně vyjekla, když ho ucítila uvnitř sebe v jeho plné síle. Obklopila ho její měkkost a horkost.
„Ach bože, Dalian tolik tě chci.“ Zašpital vášní zastřeným hlasem.
„Taky tě chci. Vezmi si mě.“ Odvětila vzrušením ochraptělým hlasem.
Elf víc povzbuzení nepotřeboval a ani ona. Začala se na něm pohybovat nahoru a dolu, vysedávala a zase se na něj nabodávala. Oba vzrušeně oddechovali, přerývavě lapali po dechu a vzdychali. Po chvíli, kdy si Dalian na své muži jela jako na bujném oři, se Darnel vzepjal a rychlým pohybem je otočil, že nyní ona byla vespod a on na ní. Doširoka rozevřela svá stehna, aby on se mohl dostat, co nejblíže k ní a objala ho nohama kolem boků. Hleděli si do očí a Darnel začal své pohyby čím dál víc zrychlovat, dovnitř a ven. Pak mezi jejich zpocená těla vsunul ruku a začal dráždit citlivý venušin pahorek a přitom stále v šíleném tempu přirážel. Dalian vzdychala, sténala a křičela jeho jméno. Hbitý prst krouživým pohybem laskal ten maličký bod slasti a úd plenil ženin klín. Během chvíle elf cítil, že Dalian je na pokraji vyvrcholení. Vyrážela ze sebe přerývavé vzdechy.
„Dar-ne-li.“ Vyhrkla a v ten okamžik se v jeho náruči roztřásla vrcholnou extází. Vnitřní svaly se pevně sáhnuly kolem jeho pyje a ona ho sevřela ve svém objetí.
„Och, Dalian.“ Vyšlo mu skrze rty.
Rychle ještě párkrát přirazil, prohnul se v zádech, též se začal šíleně třást a jeho sémě zalilo svým horkem její lůno. Pak se na ni zhroutil a sevřel ji ve svých pažích. Byli nádherně unaveni , zpoceni , zadýcháni a všechny starosti a zlost na Rínona v tu chvíli Darnela zcela opustila. Teď myslel jen na svou nádhernou ženu. Svírali se navzájem v náručí a doznívaly v nich poslední zbytky prožitého orgasmu. Srdce se zklidňovala a dech zpomaloval. Darnel nadzvedl hlavu z manželčiny hrudi a pohlédl jí do milováním zrůžovělé tváře. Oči jí plály láskou a spokojeností. Pohladil ji po vlasech a řekl stále zastřeným hlasem.
„Čím jsem si tě zasloužil, Dalian?“
„Tím, jaký jsi, můj milovaný.“ Odvětila, zářivě se usmála, přitáhla si jeho hlavu ke své a políbila ho.
On jí polibek opětoval a po drahné chvíli si krásné milování zopakovali, ale tentokrát to byl Darnel, kdo poskytnul masáž své ženě.
Krále a královnu celý zbytek den nesměl nikdo rušit a v jídelní síni se objevili, až druhý den ráno a oběma na tvářích zářil spokojený úsměv a nic jim ho nemohlo zničit. Všichni byli zticha, nikdo nekomentoval včerejší události, a dokonce i Rínon uposlechl jeho příkazu a v jídelně se neobjevil. Takže byl naprostý klid.

* * * * * *

Vysvětlivky:

Ilcatirion – třpytné město
Fëa - duše
Rävea Filit - Bouřlivý pták (bouřlivák)
Toron – bratr
Toron nin – bratře můj
Seler nin- sestro moje
selli – sestřička
Nana - maminka
Ada –, táta, tatínek
Ettelen – cizinec
an-lissë nin – nejsladší moje
melya nin – milovaný můj


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 22 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tracy Harper 27.01.2009, 18:47:05 Odpovědět 
   No, bylo to "trošičku" delší :D, ale to nevadí. Bylo to super :D
Takovou skříň nebo zrcadlo, jak řekl Šíma bych brala :)
 ze dne 27.01.2009, 21:38:10  
   Annún: Díky Trancy, jsem ráda, že se ti to líbilo. :-))
 Šíma 02.09.2008, 14:31:47 Odpovědět 
   Líbilo, akci i to ostatní! A vůbec nevadí, že je tento díl malinko delší než ostatní! Opravdu, kam na to všechno chodíš? Možná vlastníš nějaké to kouzelné zrcadlo (nebo skříň) a jejich prostřednictvím cestuješ mezi naším světem a světem fantazie! ;-)
 ze dne 02.09.2008, 18:53:57  
   Annún: Děkuji ti Šímo, za velmi milý komentář. Kouzelné zrcadlo nevlastním (bohužel k mému velkému smutku), ale mám pirátskou chýši postavenou na volavčím ostrově uprostřed rozbouřených vod rybníka v tajemném lese. A tam se svět fantazie prolíná s tím naším. Tam má člověk hned plno inspirace. :-))
 ZITULE 02.09.2008, 13:47:56 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: amazonit ze dne 02.09.2008, 13:42:40

   Díl plny dobrodruzstvi, nekdy se az divím odkud to vsechno tahas... fantazie nezna hranic a to je skvele.... jak pise amazonit... moc hezke.
 ze dne 02.09.2008, 18:48:45  
   Annún: Děkuji Zitule. Jsem ráda, že se tento díl líbil.
 amazonit 02.09.2008, 13:42:40 Odpovědět 
   Příznivci elfských dobrodružství již jistě netrpělivě vyhlíželi další díl a tady je a nenese jen drobné změny, ale děje se tu toho opravdu dost a dost.
Díl je velmi dynamický a měnlivý, nejen akcechtiví čtenáři si přijdou na své, ale také romantičtější lidičkové, i když tento díl bych považovala za poněkud lechtivý, tudíž ne pro všechny
 ze dne 02.09.2008, 18:47:49  
   Annún: Děkuji Amazonit, úplně jsem zapoměla připsat upozornění, že tento díl je spíš pro 18+.
Ano s Rínonem to poněkut cloumá, asi opožděná puberta, ale vše se jednou zpraví.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
Nejistota
Nikis
Temné struny
Sonic
Mladý svět
Dáda
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr