|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303483 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Www.pokec.ms ::
 OH |
publikováno: 02.09.2008, 20:56
|
Řeči o ničem a o všem.
Děkuji za upozornění na pravopisné chyby. |
| |
|
|
Na malé parkoviště u vesnické restaurace večer přijíždí auto, z něho se pomalu souká čtveřice mladých lidí. Dvě ženy a dva muži.
Z auta vyndávají francouzské berle a malé batůžky, které si dávají přes rameno a společně pomalu jdou ke stolkům se slunečníky a logem restaurace. Zapadající slunce příjemně hřeje a venkovní sezení je plné lidí.
Než usednou, toporně se protahují a vzdychají.
Petra s načerveno obarvenými vlasy a květovanou sukní si zapaluje cigaretu a ptá se ostatních u stolu: „Tak kdo dojde objednat? Já už tam nedojdu, ta mrcha černá mi tu nohu dneska uplně zrušila...“
Dáša s vyčesanými blond vlasy si vytahuje ze stojánku jeden tácek, zblízka ho důkladně studuje a říká: „Fyziomrcha... Anežce uvázala na tom středověkým tento nohu a vytáhla jí ji až někam...
„Do prdele...“ šeptem ji přerušuje Jirka v pečlivě vyžehlené havajské košili a pozoruje dívku u vedlejšího stolu.
Dáša se nenechává vyrušit a pokračuje: „...do kšá a pak normálně odešla, tu by fakt měli vyhodit.“
Ke stolu přichází statný muž, na stůl pokládá popelníky a unaveným tónem se ptá, mají-li hosté nějaké přání.
„Pivo...“ rychle říká Libor a dál si nervozně otáčí v prstech krabičkou Dášiných cigaret.
„Pivó...“ přizvukuje mu Jirka, ale Petra se ohrazuje: „No pánové! Gůt Jarkovský vám nic neříká? Dáma, né? Já si dám, třé-ebá... Pivo! Co ty, Dášo?“
Dáša si prohlíží číšníka a nepřítomně říká: „Pivo...“
Libor pustí z ruky krabičku cigaret, položí hlavu do dlaní a šeptem si pro sebe opakuje: „Prej Gůůt, prej ...“
Čtveřice po prodělaných ozdravných procedůrách unaveně mžourá do svitu zapadajícího sluníčka, zatímco jim číšník na stůl pohotově pokládá půllitry piva.
Jirka se piva ihned chápe, na což Dáša prudce zareaguje: „TAK TEĎ‘S MNĚ připomněl mýho syna... Né aby řek: Děkuju maminko, to vypadá moc krásně, maminko... A já mu to ještě jako kráva vždycky přinesu až pod nos a... A on když dojí, tak odejde a talíř mi milostivě nechá na stole... Já ho někdy mám tak strašnou chuť ...“
Jirka se dívá za odcházejícím číšníkem, ruku s půllitrem zmrazenou na cestě ke rtům. Libor se s vizáží třicetiletého punkera vkládá do hovoru: „Vždyť jsi, Petruško, vypravovala, jak je tvůj synáček strašně hodnej, že ani nepaří a...“
„Jó a že se učí a má už rok vztah s jednou slečnou, ke který se chová hrozně hezky...“ přidává se Jirka.
Petra si jakoby nic přihazuje: “Celá maminka...“
Dáša se na ni hrozivě zadívá a ke všem odpovídá: „Ále prdlajs, teď se čapnul nějakejch chuligánů... NEJVÍC MĚ MŮŽE NASRAT, když přijde v noci domů a táhne z něj uplně VŠECKO možný... A víte co mi řekne ráno, když se mu jako jeho matka snažim dát nějakou tu výchovnou lekci?“
Libor si otírá pěnu od piva ze rtů a smíchy vyprskne: „Děkuju maminko, to je moc krásný, maminko...“
„Séš vocas...“ mrazivým tónem mu odpovídá Dáša a pokračuje: „Normálně mě, on je o dvě hlavy větší než já, obejme a uplně, fakt uplně v klidu, mi řekne: Matko, nehroť to...“
Petra se smírčími úmysly ale na obranu jejího syna dodává: „Náhodou jaks nám ukazovala ty jeho fotky ze školy... Takovej hezkej klučina to je...“
Dáša si zapaluje další cigaretu a s pohledem upřeným na obzor v mlžném oparu říká: „Hodnej klučina... Jo, ten a hodnej klučina... To byl tak na jednom roce...“
Jirka odtrhává pohled od minisukně slečny u vedlejšího stolu a říká: „Nebój, matko, on se uklidní a pak se o tebe ještě na starý kolena postará, uvidíš...“
Dáša pokládá půllitr, ze kterého se právě napila a klidně odpovídá: „Jó, holenku, mně je to jedno. Páč já vim , jak to skončí. Pes v útulku, já mezi babkama v domově důchodců, ale já... Do lomu se doplazim klidně po čtyřech, já někde bezzubá a podělaná na gramofonu brblat nebudu.“
Petra se ji pokouší utěšit: „Ále prosim tě, z toho kluk vyroste. Za pár let si ani...“
„A co jako budeš dělat v tom lomu, co tam jako?“přerušuje ji Libor a Dáša mu hned ochotně vysvětluje: „Né, tam je taková stěna asi padesát metrů dólu a z ní skočim. Nó...“
Petra si přihazuje: „To já bych radši autem. Napálit to do zdi, nebo někam...“
Jirka se situaci pokouší vylepšit: „Hele, to jsou řeči, to by chtělo změnit téma... To u nás v tý chráněnce, jak tam dělám, máme holku na vozejku. Ta by mohla bejt tak v tvejch letech a ta to napálila, vona má schízu, napálila do stromu, páč to chtěla zabalit. Jenomže auto na sračku, ji museli vystříhat a když ji dali za půl roku jakž takž do kupy, tak ji rovnou posadili na vozejk, ánžto to přežila s páteří na tři půlky.“
Všichni nad tou představou vzdychnou a Petra s novým pivem, které všem číšník donesl, dodává: „Hele, to já si dycky představuju, jak řikala Hanka, že najednou v tramvaji voslepla... To já určitě budu sedět slepá na vozejku mezi babkama, protože Martin si stejně najde jinou, to už vidim...“
Petra upře pohled na mladou dívku v elastickém tričku, kterou Jirka stále po očku obdivuje a za chvíli pokračuje: „To mě pak třeba píchne komár do nohy a já řeknu: Děkuju, sestři, vy mně to vždycky tak pěkně píchnete, že mě to ani moc nebolí...“
U stolu zní smích, který probouzí psa spícího pod vedlejším stolem.
Dáša se shýbá rukou až k zemi a na psa šeptem volá: „No pocéém, pejsku! Pojď k nám...“
Pes k nim ospale klopýtá, ale v poslední chvíli se zastavuje a močí na nohu stolu.
„Tsss, to je hajzl...“ opovržlivě říká Dáša a s hekáním se opět vytahuje nad lavičku stolu.
Petra to komentuje: „To já jak jsem jela do Londýna za Hankem, tak... Už jsem vám říkala, jak jsem čůrala v Hyde parku?“
A protože ji ostatní u stolu pobízejí půllitry a kýváním hlavou, pokračuje: „Bóže, to byl takovej trapas! Já tam byla poprvé v životě, my měli takovou krávu na anglinu ve škole a ta nám furt vypravovala, jak a... Tam byl takovej černoch, kterej furt něco vypravoval. Já mu stejně nic nerozuměla...“
Libor ji přerušuje se světáckým pokyvováním hlavou: „Jo tak negr... Už to z ní leze...“
Ale Dáša ho plácá rukou, aby nepřerušoval, a tak Petra pokračuje: „No já byla tejden po infuzich a ještě... No už to nešlo vydržet, záchod nikde, a tak jsem se skrčila za takovej jako živej plot...“
Libor ji opět přerušuje: „Zaskočila si ... Za takovej jako živej plot... No jó...“ Dáša ho opět strká rukou do ramene a Petru vybízí, aby pokračovala.
„A, jéžišmarja, to byl TAKOVEJ trapas, normálně jak jsem čůrala, tak to steklo a po tom chodníku dál k tomu černochoj a ten, on ale furt jako vypravoval, jenom před tím čůrkem ustupoval dál a...“
Jirka ji přerušuje: „No tak aspoň viděl, že český holky nejsou žádný béčka, né?“
„Jó, ještě moch bejt rád, že měl tu čest. Bych mu tam tu držku...“ dodává Libor a svírá ruku v pěst.
Ale Petra si, nad tou vzpomínkou opět celá zrudlá, pokládá dlaně na obličej a kroutí hlavou: „Jéžiš, to byl trapas...“
Dáša se uchechtne, potáhne z cigarety a dodává: „Bys radši, aby ti ho tam šoup, co?“
Nato se chytne za podbřišek, vyvalí oči a zaúpí, až se hosté u okolních stolů otočí.
„Mně na ni šahá už jen urolog...“ odpovídá tiše Petra s ledovým klidem, na tváři nostalgický výraz.
Jirka si filozoficky podkládá bradu rukou a říká: „To mně by se líbilo zkápnout tak v šedesáti... To už si pak stejně nevrzneš a seš starej a ...“
Petra ho přerušuje: „Jseš blázen, v šedesáti...“
„Normálně jsem si říkal, jak nám jako furt říkaj, aby jsme si udržovali pozitivní mysl a říkali si, že je všecko ok, i když je všecko v hajzlu... A že to má jako účinek na celý tělo... Tak jsem si říkal, že když si budu naopak často opakovat, že v šedesáti zkápnu, tak tomu to tělo nakonec fakt uvěří a v šedesáti najednou bum!“
Doplňuje slova bouchnutím půllitru o dřevěnou desku stolu a pokračuje: „A budu to mít za sebou... Uplně v klidu.“
Slunce zapadá za les, vzduch se začíná ochlazovat a většina hostů odchází do restaurace, nebo domů.
Dáša se zimomřivě choulí a povídá: „Víte, jak to maj teď s injekcema na Slovensku?“
Petra dopíjí pivo a odsouvá od sebe půllitr: „Jak?“
Dáša típá cigaretu do železného popelníku na stole, nedopalek odhazuje na psa, který už zase spí pod vedlejším stolem a ostatním u stolu vysvětluje: „ No že jim tam stát hradí včelky jen do pětačtyřiceti. Říkaj tam tomu prej obhájit produktivní věk.“
Všichni u stolu utichávají s pohledy upřenými do prázdna.
„Tyvole...“
Dáša se spokojeně zubí a dodává: „To je odpis, co?“
„Hej, bando, vypadnem, je tu kosa, co vy na to?“
Rázně velí Libor a začíná ze stolu sbírat své věci.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 24 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 49 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
