|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303483 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: 4. kapitola - Slza a vzpomínka ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 04.09.2008, 7:27
|
|
| |
|
|
Žena na ně stále koukala, očima tikala mezi sourozenci a rty se jí mírně chvěly. Jirka ani Monika neřekli jediné slovo, jen koukali před sebe s ústy mírně otevřenými.
„Promiňte,“ ozval se Jirka po chvíli a úplně zapomněl na to, že je žena pozdravila, „bydlí tady pan Hykel?“
Žena pevně semkla rty a přikývla. Jirka by přísahal, že ji viděl zamrkat, aby skryla mírně vlhké oči. Z kapsy plátěných kalhot vytáhla svazek klíčů a se zarachocením odemkla bránu. Rukou jim pokynula dovnitř, ohlédla se po silnici za bránou a zase ji zamkla.
„Ty jsi Jirka, viď?“ otočila se na něj a usmála se. „A ty Monika.“
„Jo, přikývla Monika. „Jak to víte? My se známe?“ zeptala se zmateně.
Žena se nadechla, jakoby těla něco říct. „Pojďte, přišli jste za panem Hykelem,“ vyhrkla pak jen a vyšla směrem k zámku. Monika se podívala na Jirku tázavým pohledem a ten jí ho opětoval. Kráčeli po příjezdové cestě kolem bazénku a neřekli nikdo jediné slovo. Jirka se rozhlížel kolem a až teď si všiml, jak je zámek veliký. Levé křídlo bylo zdobeno mnoha malými věžičkami, kterým vévodila jedna veliká. Na nádvoří vedlo dvojité schodiště s odpočívadlem a sochou malého chlapečka v polovině.
Žena je převedla přes nádvoří až k hlavnímu vchodu, krytému velikým balkonem, který podpíralo několik sloupů.
„Jmenuji se Martina,“ usmála se na ně a otevřela veliké dřevěné dveře. Monika vešla dovnitř s Jirkou v patách. Ocitli se ve vstupní hale, jejíž stěny byly obloženy tmavým dřevem, ze kterého bylo i schodiště po obu stranách. Pod balkonem, který obě schodiště spojoval, byly veliké zavřené dveře. Nalevo i napravo byly stejné dveře, vedoucí neznámo kam. Z oken po stranách vstupních dveří pronikalo dovnitř jasné světlo.
Martina vyběhla po schodišti nahoru a zmizela v chodbě napravo. V celé hale nastalo úplné ticho. Monika koukala na strop s hlavou zakloněnou. Uprostřed visel krásný zdobený lustr, třpytící se ve světle z oken.
„Nevím, co na tohle říct,“ ozvala se Monika a dál se s úžasem rozhlížela po hale. Jirka hledal slova, která by mohl vyslovit nahlas, aby tam nestáli v hrobovém tichu. Žádná ho však nenapadala. Neustále přemýšlel, kdo je Martina, nebo zda je to jméno vůbec pravé. A největší záhadou na tom všem bylo to, že znala jejich jména… Jirka si uvědomil, že stojí ve vstupní hale zámku, čekají, a vlastně nevědí na co. Přivedla je sem neznáma žena, která zná jejich jména, a koukala na ně, jakoby je už viděla. Otázek bylo víc než dost, a odpovědi stále nepřicházely…
Na schodišti pokrytém tmavě rudým kobercem se ozvaly čísi kroky. Jirka s Monikou zvedli hlavy nahoru. Na balkoně přímo naproti nim stála Martina se mužem, kterému mohlo být tak šedesát let. Opíral se o vycházkovou hůl a šedýma očima koukal dolů na dvojčata.
„Dobré odpoledne,“ pozdravil zdvořile a začal sestupovat ze schodiště s Martinou v patách. Hůl nechal opřenou nahoře na balkoně a dolů scházel mnohem vitálněji, než vypadal.
„Dobrý den,“ pozdravila dvojčata skoro stejně, když jejich hostitelé došli k patě schodiště. „Martinko, postav prosím na čaj,“ poprosil muž Martinu a ta odešla do dveří vpravo, zatímco on se vydal ke vstupním dveřím, kde stáli Jirka a Monika. Zastavil se těsně u nich a koukal na ně úplně stejně, jako před chvílí u brány Martina. Jirkovi teď bylo zcela jasné, že ti dva musí být příbuzní – a to znamená, že…
„Pojďte, posadíme se,“ navrhl muž a vedl je pod balkon, kde byly další tmavě dřevěné dveře. Otevřel je, a Jirka se nestačil divit. Byli v ještě větší místnosti, než byla vstupní hala. Naproti dveřím bylo vysoké okno sahající až po strop, který mohl být ve výšce patnácti metrů. Stěny byly pokryty knihovnami a skříňkami, a po třech stěnách, kromě té s oknem, vedl stejný balkon, jako v předešlé místnosti. Uprostřed byl tmavě červený, čtvercový koberec a na něm malý stolek mezi dvěma černými sedačkami. Tmavé dřevo na stěnách působilo útulně i přestože byli ve veliké místnosti. Napravo i nalevo byly znovu dveře, stejně jako o několik metrů výš na balkonech. „Pojďte, posaďte se,“ pobídl je muž a ukázal rukou k sedačkám. Monika vyšla pomalým krokem doprostřed místnosti, ale Jirka se ani nehnul.
„Vy víte, kdo jsme?“ zeptal se a koukal se muži přímo do očí. Všiml si, že jsou úplně stejně velcí. „Ano, vím,“ odpověděl upřímným hlasem.
„Jak to víte? Přijeli jsme na úplně neznáme místo, a zatím nás tu znají všichni, se kterými jsme mluvili. Jak je to možné?“
„Jsme rodina, je přirozené, že se lidé v rodině znají.“
„V život jsme se neviděli,“ namítla Monika a znovu se vrátil k Jirkovi. „Přijeli jsme, abychom vás našli a poznali vás. Jak nás můžete znát?“
„Můžeme se posadit? Všechno vám vysvětlím,“ řekl muž klidným hlasem.
„Ani jste se nám nepředstavil,“ podotkl Jirka.
„Omlouvám se. Jsem Jan Hykel,“ podal jim ruku. „Troufal jsem si předvídat, že když už jste jeli až sem a našli nás, budete vědět, kdo jsem. Ta půvabná žena, která vás přivedla, je naše dcera Martina.“
Jirka měl v hlavě úplně prázdno, přesto se jeho pocity změnily. Už nebyl s úplně cizími lidmi. Otázka byla, zda to, že znal jejich jména, z nich sundalo nálepku ‚cizí‘.
„Takže… Vy jste skutečně náš…dědeček?“ vyslovovala Monika a měřila si Jana pohledem.
„Můžeme se tedy už posadit?“
„Je to jednoduchá otázka – jste nebo ne?“ zopakovala Monika.
„Ano.“
„Fajn,“ usmála se na něj Monika, přešla k sedačce a posadila se na ni. Jirka zůstal stát, vůbec nevěděl, co dělat, a hlavně, co má Monika v úmyslu.
„Posaď se, Jirko,“ pobídl ho dědeček. Jirka se posadil, přestože mu to nebylo zrovna po chuti. Ruce složil do klína a nervózně podupával nohou.
Dědeček koukal na dvojčata na protější sedačce, prohlížel si je jako pod mikroskopem. Z vnitřní kapsy saka vytáhl mobil a položil ho na sedačku vedle sebe.
„My… my jsme přijeli, protože…protože jsme vás chtěli poznat,“ koktala Monika.
„Nemusíš být tak rozrušená,“ uklidnil ji dědeček jemným hlasem. „Nemáte se čeho bát. Jsme rodina, přestože se vidíme poprvé v životě. Ani nevíte, jak dlouho už jsme čekali, až se objevíte.“
„Řekněte mi, prosím-“
„Řekni,“ opravil ji dědeček a usmál se.
„Cože?“ nechápala Monika.
„Tykej mi, prosím.“
„Dobrá,“ souhlasila. „Řekni mi, prosím, jak víte, jak se jmenujeme?“
Dědeček se zadíval ven z velikého okna. V očích měl jakýsi podivný odraz smutku.
„Není vám poněkud zvláštní způsob našeho bydlení? Nenajde se moc lidí, kteří bydlí na zámku.“
„Ano, je to zvláštní,“ připustil Jirka chvějícím se hlasem.
„Naše rodina pochází z velmi starého rodu. Tento zámek si předávali naši předkové z generace na generaci. Stejně tak věc, která jim vydělá tolik peněz, aby mohli zjistit, jak se jmenují má vnoučata, která jsem v životě neviděl.“
„Co je to za věc?“ zeptala se Monika a upřeně na dědečka koukala.
„Lázně.“
„Vy máte lázně?“ vykulil Jirka oči. Připadal si hrozně hloupý, že ho už dřív nenapadla otázka, odkud berou peníze na správu zámku.
„Ano, patří do rodinného majetku. Už vám dochází, odkud znám vaše jména? V dnešním světě platí, že kdo má peníze, může mít všechno.“
„Syna vám peníze nevrátí,“ pronesl Jirka zamyšleně a hned zalitoval toho, že tu větu vůbec vyslovil. Do haly vešla bočními dveřmi Martina a v rukou nesla tác s konvicí a čtyřmi šálky. Položil jej na stůl, elegantně všem nalila a posadila se vedle svého otce.
„Svým způsobem ano,“ reagovala na Jirkovu poznámku.
„Martino,“ zpražil ji otec pohledem.
„Mamka volala, že se vrátí asi za dvě hodiny. Zdrží se v práci,“ odbočila Martina od tématu.
„Ale ne,“ vykřikl Jan a zvedl se. „Úplně jsem zapomněl, mám obchodní schůzku. Je mi to opravdu strašně moc líto,“ otočil se na dvojčata, „ale musím jít. Je to neodkladná záležitost.“
„Jo, jistě,“ ujistil jej Jirka a zvedal se. „My už radši taky půjdeme,“ pronesl smutně.
„Ne, nikam nechoďte,“ zarazila jej Martina. „Já zůstávám doma.“
„Nechceme vás zdržovat,“ vysvětlil Jirka a čekal Moničinu podporu, ta však dál seděla.
„Proboha, nás nezdržujete,“ ujistila ho Martina. „Jak byste nás mohli vy zdržovat? Počkejte tady, vyprovodím taťku a hned jsem u vás. Buďte tady jako doma.“
„Ahoj, doufám, že se brzy uvidíme,“ rozloučil se dědeček a následován Martinou vyšel z místnosti.
„Tak tohle jsem teda nečekala,“ přiznala Monika, když se za Martinou zavřely dveře.
„Myslím, že tohle by nečekal nikdo.“
„Musíme se zeptat, jestli jsou v kontaktu s taťkou. Proto jsme sem jeli.“
„Možná bychom mohli počkat, co z Martiny vyleze. Třeba se rozmluví sama,“ napadlo Jirku.
„Chápeš to? Mají tak obrovský majetek, že bydlí v zámku! Nejspíš jsme potomci veliké rodiny, tak jak říkal. Proč by pak dávali taťku do-“
Do místnosti vešla Martina a s úsměvem se posadila zpět na pohovku. „Nechutná vám čaj?“ zeptala se, když si všimla plných šálků.
„No, já nemám žízeň,“ vysvětlil Jirka, přestože v ústech měl sucho. „Je výborný,“ pochválila čaj Monika když se napila. Pak zůstali znovu sedět a jen koukat.
„Omlouvám se, že jsem se nepředstavila dřív, ale mám k tomu jisté… důvody,“ vysvětlila Martina a upravila si culík.
„Znáte – znáš se s taťkou?“ opravil se Jirka, když ho Martina sjela pohledem tolik podobným Moničinu.
„Ano, znám. Je to přece můj bratr.“
„Proč.. proč ho tví rodiče dali do domova?“ Jirka byl rád, že tu otázku konečně vyslovil. Místnost se naplnila tichem, které rušilo jen odbíjení velikých hodin, upevněných na zdi mezi knihovnami. Martina vypadala, že nemá daleko do pláče. Modré oči se jí leskly jako skleněné kuličky, se kterými si hrají děti. Rty se jí rozechvěly.
„To je moc dlouhá historie,“ odpověděla roztřeseným hlasem. „Prosím, vysvětli nám to. Kvůli tomu jsme sem přijeli. Proto jsme vás hledali. Doufali jsme, že nám pomůžete,“ řekla Monika tak tiše, že skoro šeptala.
„Jsem o sedm roků mladší než Radim – už jsem si zvykla na jeho nové jméno. Bylo mu čtrnáct, když odešel. Zvláštní člověk… Neměl kamarády… Neměl mě rád. Vlastně neměl rád nikoho.“
Martina vyprávěla s takovou upřímností, až Jirku mrazilo. Tikala očima mezi Jirkou a Monikou, ale nedívala se na ně. Pohled mířil někam do neznáma, do jejich vzpomínek a myšlenek…
„Jste mu oba hrozně podobní, víte to? Máš stejný obličej jako on, Jirko. Jen milejší… a méně… nepřátelský. A tvůj výraz, Moniko… jako bych viděla jeho… nenaivní a podezřívavý… ale ten tvůj je mnohem lidštější…“
Jirka ucítil v hrudi pocit nafukovaného teplého balónku… Dýchal tak pomalu, že to skoro nebylo poznat, a hltal každou vteřinu, kterou na něj Martina koukala.
„Měla jsem ho ráda,“ šeptla pak do ticha. „Chtěla jsem mu pomoct… Byl na mě ale pořád víc a víc zlý a nepříjemný… Už to nešlo dál.“ Po tváři jí ke koutku krásných rtů stékala jediná slza…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 22 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
