|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303483 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Jsem nikdo ::
"Jsem nikdo - část první"
Něco začínám, avšak nejsem si jistý, zda budu vůbec někdy schopen to dokončit. Snad se to nezdá, ale i v tomhle "úryvku" je skryto víc bolesti a utrpení, než by se mohlo při běžném přečtení zdát. Celý text je prosicen mou osobní pokorou, posvátnou k úctou k něčemu obrovskému, nepojmenovanému a nepojmenovatelnému. Věřím, že ani vaše duše nezůstane čistá...
P.S.: Omlouvám se všem, kteří snad čekali na poslední část Tří vražd, avšak z technických důvodů nemohla být odpublikována a já nemám vůli ji znovu vymyslet a napsat. Navíc - co se stalo, nelze smazat. Hříchy, které závěr Tří vražd obsahoval, byly vykonány a kdokoliv by se je pokusil převyprávět, najde své místnosti v poslední sloce mrtvých. |
| |
|
|
Mám za to, že lidský druh, ač většina sofistikovaných odborníků tvrdí pravý opak, není a rozhodně nikdy nebyl jediným dominantním a inteligentním druhem na planetě Zemi. Sedíme ve svých velkých moderních domech na velkých moderních gaučích před velkými moderními televizory a naší jedinou starostí je, zda zvedneme telefon a objednáme si pizzu, nebo ne. Cítíme se v bezpečí – také nás na to média a úřady neopomínají každodenně upozorňovat a poukazovat na spolehlivost a nedotknutelnost nastoleného systému. Přesto nám ti samí otloukají o hlavu děsivé případy loupeží, znásilnění a vražd, které jsou naším denním chlebem. Je politováníhodné, že právě onen systém nedokáže uchránit své občany ani před nimi samými; o to těžší by pro něj bylo zvládnutí jakékoli jiné hrozby. Existují totiž věci mnohem nebezpečnější, než vrazi a násilníci, zloději nebo rasové; drahé elektrické lampy sice svítí na každém rohu – a mnohdy ještě mnohem častěji -, avšak ty dokáží vymítit jen neškodnou, fyzickou tmu, vyvolanou pohybem Země. Tmu zakořeněnou hluboko v našich myslích však nezničí nikdo a nic, a proto budou mít vždycky možnost ukrýt se v našich vlastních stínech.
Když jsem byl mladší, četl jsem v jakémsi vědeckofantastickém časopise (domnívám se, že to byl Argosy s Bobem Webbem na obálce, ale nerad bych pohoršil čtenáře tohoto plátku, a tak se zdržím dalších komentářů) článek s názvem „Vrhá čistá duše stín? Ano!“, jenž byl reakcí odborníka na slovo vzatého, profesora teologie z rhodeislandské univerzity Algernona Ridgebacka, na práci jistého otce Alberta z Massachusetts, který tvrdil, že nositel duše, zbavené veškerého hříchu, nevrhá žádný stín. Ridgeback ve svém článku podotýkal, že v tom případě by – z křesťanského hlediska – byl každý člověk hříšníkem, s čímž Albert ve své odpovědi překvapivě souhlasil a dodával, že i duše na první pohled zcela bez poskvrny v sobě nosí hříchy minulosti a prastaré obludnosti, které se v přirozeném důsledku derou na povrch. To však Ridgeback znovu kvitoval v další zprávě, kde také uváděl věci na pravou míru prostým vysvětlením, že stíny nevznikají z popudu hříšné duše, nýbrž díky poloze Země vůči Slunci a Měsíci (případně dopadem světla na neprůhledný objekt zpředu), a položil otázku, jak to, že by podle Albertovi teorie nevrhal člověk stín i ve dne? Otázka však zůstala nezodpovězená, protože otec Albert následujícího dne za podivných okolností zemřel.
Všechny tyto reakce reakcí na reakce jsem četl někdy kolem roku 1965, kdy jsem pojal značnou sympatii ke knihám a článkům podobného ražení. Přečíst si původní Albertův text se mi však nepoštěstilo, poněvadž byl bezprostředně po svém zpochybnění Ridgebackem stáhnut z oběhu a koloval povětšinou pouze v ústní formě ve vědeckých kruzích, kam jsem neměl přístup.
Obával jsem se však, že onen článek bude mít typické rysy jemu podobných škvárů; člověk totiž, jak jsem shledal, dost často vidí nebo slyší to, co vidět a slyšet chce. Tak například člověk bezmezně věřící v existenci UFO (nebudeme si hrát se slovíčky, berte to, prosím, jako výraz zastupující zde „mimozemskou loď“), který každou noc pozoruje hvězdnou oblohu, bude pravděpodobně při každém spatření družice nebo komety volat policii či nějakou jinou organizaci, zabývající se podobnými úkazy. Proto je dobré pohlížet na podobné články objektivně a s jistým odstupem a nadhledem; a já to dělal až do roku 1968, kdy se TO stalo. Místo, abychom střežili vlastní planetu, dychtivě jsme sledovali obrazovky svých nových barevných televizorů, kde právě posádka Apolla 7 dobývala vesmír. Dívali jsme se a dívali, ale špatným směrem. Neviděli jsme je přicházet.
Bylo mi tenkrát rovných třicet let a užíval jsem si příjemné chvíle u jezera San Carlos v Coloradu jako externista Daily News. Dříve jsem sice žil v Connecticutu, avšak důvody jeho opuštění jsou tak malicherné a ubohé, že jimi nechci a také nebudu čtenáře zbytečně zatěžovat. Nicméně někdy v září nebo říjnu ´68 se objevila první vesmírná loď, kterou jsem – jako problému již dost znalý jedinec – považoval za předvoj mimozemské invazní armády. Žádné obsazování Země se však dlouho nekonalo a na obloze jen přibývala další kovová monstra, která na nás shlížela svými modrými světly. Všechno se zvrtlo 23. listopadu v 15:38 a ten čas si pamatuju docela přesně, protože jsem byl se svým dobrým přítelem Herbertem Schenckem na zahradě a celé to pozoroval. Z největší, mateřské lodi se snesla podivná věc podobná rozpláclému pick-upu bez kol a přistála přímo před námi. Nikdo nevystoupil, neobjevil se žádný smrtonosný paprsek ani nic podobného. Ten stroj tam prostě jen tak stál a podivně vrčel. Celý týden. Nám ta doba stačila na to, abychom sbalili to nejpotřebnější, vybrali úspory z banky a vydali se společně s tisíci dalšími na letiště do Phoenixu. Už tenkrát, před čtyřiceti lety, jsem věřil, že lidský druh nepřežije přelom tisíciletí. Spletl jsem se o osm let.
Ani nevím, jak se to všechno semlelo, ale když jsem na přelomu let 1968 a 1969 odlétal z Colorada směr Velká Británie, upadl jsem náhle do kómatu nebo do něčeho, co se kómatu zatraceně podobalo. A probral jsem se o čtyřicet let později, o Vánocích 2008. Venku bylo horko a po sněhu ani památky. Já ležel v nemocnici a nepamatoval si vůbec nic. Přežil jsem vlastní smrt a chystal se jí čelit znovu.
Dlouhou dobu po procitnutí jsem vůbec nic neviděl, jako bych měl oči zalepené nějakým škraloupem. Občas se na mě přišla podívat sestra a podle hlasu to byla kočka. Měl jsem ji rád, protože mi vždycky na půl hodiny pustila rádio. Právě z toho jsem se dozvěděl, jak se věci mají: začalo to v Santa Fé v Novém Mexiku, kde je někdo poprvé nafilmoval, a pokračovalo dál na sever. Do roku ´75, kdy se naši „chrabří hoši“ vrátili z Vietnamu, byla pod jejich nadvládou celá jižní polovina Států.
Sestra Joyce mi taky každou lichou neděli nosila cigarety a já si to vždycky dělal tak trochu sváteční, protože o neděle jsme dostávali i výtečné obědy z nedalekého fastfoodu. Tedy ne, že bych v té době věděl, co to je… Když jsem ve špitále slavil první narozeniny – tedy první, při kterých jsem byl při vědomí -, dostal jsem od Joyce pěkný kovový zapalovač s kovbojem na šítu. Tedy o tom kovbojovi jsem to věděl jen z doslechu, sám jsem se zatím podívat nemohl. Nevrlého doktora Edwinga, který mě nenáviděl jako smrt, po narozeninách vystřídal příjemný mladý Quentin, Francouz studující v Anglii medicínu. I když se všichni snažili působit uvolněně, v jejich hlase jsem brzy vycítil napětí a obavy. Každý měl neblahé tušení, že se dříve nebo později řádění z Ameriky přesune do Evropy.
Jednoho večera, nedlouho před mým propuštěním, když už se nemocnice vylidnila a světla pohasla, zůstala se mnou Joyce na pokoji sama. Neptal jsem se proč, protože jsem to snad ani nechtěl vědět. Její přítomnost mě prostě těšila a já neměl v plánu udělat něco, co by jí donutilo k odchodu. Ona taktéž mlčela a možná si myslela, že o ní nevím. Jenže mně se za ten měsíc perfektně zlepšil sluch a slyšel jsem pokaždé i to, když si přesedla na židli. Cítil jsem na sobě její pohled. A noc byla tak chladná.
Setmělo se. Zvony ve westminsterském opatství právě odbíjely devátou hodinu, když se dveře do pokoje otevřely a dovnitř někdo vstoupil. Jeho kroky byly pomalé a těžké, neznal jsem je. Quentin to rozhodně nebyl a o Joyce nemohlo být ani pomyšlení. Že by se přišel podívat Edwing? Nevěděl jsem, a tak jsem si počkal, až promluví.
„Dobrej,“ ozvalo se po chvíli a já si podle nakřáplého, sípavého hlasu dokázal přesně představit jeho majitele; obtloustlý byznysmen v příliš těsném obleku pro jeho panděro a příliš drahém na to, kolik činil jeho plat. Černé vlasy nakrátko, napomádované a ulíznuté dozadu, jeho hnusná kolínská ve chvíli zasmradila celý pokoj. Pach potu tím ale stejně nepřebil. Sedl si na židli vedle postele, přehodil nohu přes nohu a zapálil si cigáro. Použil k tomu můj zapalovač. Nic jsem nenamítal – nevěděl jsem, s kým mám co dočinění.
„Jsem rád, že se potkáváme,“ ozval se po chvíli a já měl pocit, že v jeho hlase neslyším žádnou ironii. Taky se mi zdálo, že si doposud nevšiml mé přechodné slepoty; rozhodl jsem se toho využít a zůstal jsem k němu otočen zády.
„Vím, že nespíte, ale nevadí. Nebudete muset mluvit, protože mluvit budu já. Vlastně… ani jsem se nepředstavil. Omlouvám se. Mé jméno je Rendel Romer a zastupuji věci pana G. Albridge. Rád bych vám předložil jeho nabídku…“ Na chvíli se odmlčel, aby potáhl z cigára, a mně s hrůzou došlo, že jeho iniciály jsou RR. Snad ne to RR, které se mi zdvojené a planoucí vracelo každou noc ve snech?
Típnul cigaretu o porcelánový podšálek, co mi ležel na stole, a špaček upustil do čaje. Potom se tiše zasmál.
„RR, to jsem já,“ řekl a jeho hlas duněl jako hrom. „Vlastním menší autobazar u Stratfordu, ale to teď není podstatné. Snad vás bude zajímat, kdo je pan Albridge? Nuže je to jeden londýnský psycholog a také příležitostný učitel anglosaské literatury v Oxfordu, který narazil na vaší složku při jednom ze svých pátrání. Abych to upřesnil: pan profesor se snažil najít pacienty s dlouhodobou ztrátou paměti, kteří by byli ochotni zúčastnit se jeho malého experimentu. Možná bych vám to neměl říkat, ale zdálo se, že profesor ve vás vkládá veškeré své naděje. Tudíž byste měl být seznámen se vším. Pan profesor totiž vytvořil teorii, podle které je každý člověk postižený dlouhodobou ztrátou paměti unikátní bytostí, procházející několika dimenzemi současně. Ano, ano, zní to zvláštně, až naivně a pateticky, ale pan profesor věří, že je tomu tak. Právě obrovský tlak, který vyvíjí na váš organismus prázdnota, způsobuje, že vaše mysl přichází o informace z vaší minulosti. Je tedy možné, že nejste tím, za koho se pokládáte a vaše tělo není skutečně tím tělem, jež ovládáte. Je pravděpodobné, že váš život byl započat mnohem dříve, než o čem vypovídá vaše vzezření – alespoň předpokládám, že vaše tvář nebude jevit známky stáří. Tipoval bych vás tak na pětatřicet, nanejvýš čtyřicet…“
Jak se ten chlap zatraceně dozvěděl jak vypadám? Celou dobu jsem k němu ležel otočen zády, bez pohybu, bez dechu. Odpověď však přišla záhy.
„Viděl jsem vaši fotku,“ odtušil, „a nedá se říct, že byste mi nebyl povědomí. Pan profesor tvrdí, že tak je to se všemi. Ale kdo ví? Snad se pan Albridge mílí… Nicméně mým úkolem je jediné a sice dostat vás odsud. Kdy vás pustí?“
Chvíli nechal otázku viset ve vzduchu – snad doufal, že se přeci jen vzchopím na odpověď -, ale nakonec beze slova vylovil ze šuplíku mojí složku (neptejte se mě, jak věděl, že tam bude) a chvilku jí listoval. Potom si odfrkl a já uslyšel, jak opatrně položil desky zpátky na dno šuplíku. Když se zvedal ze židle, šuplík zasunul.
„Tedy, pane Neznámý,“ řekl tichým hlasem, „myslím, že se uvidíme zítra.“
Něco mi položil na postel a já věděl, že je to kartička s profesorovou adresou. Když se otočil, aby odešel z místnosti, funěl jako tur a dech mu hvízdal v krku.
RR. Rendel Romer. Všivá svině, o jejíž zkaženosti jsem se měl teprve přesvědčit. Všechny odpovědi ležely daleko přede mnou.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 34 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
