» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

počet přístupů: 2140977

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303484 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Jak to bylo doopravdy ::

katchaba	publikováno: 28.07.2006, 19:25


	Seděla jsem pod onou jabloní a užírala se nudou. ON si zase někde něco tvořil a nechal mě tu samotnou. Jasně, zas úplně sama jsem tu nebyla; rostla tu tráva, za zády jsem měla kmen toho stromu, strom měl větvě a větvičky, listy a lístečky a taky ty jablka, co se na ně nesmím pomalu ani podívat. A samozřejmě tu bylo to JEHO vševidoucí oko. Jenže to mi poněkud nestačilo. Já jsem totiž měla strašnou chuť si s někým povídat. ON tu nebyl a konverzace s jabloní byla poněkud jednostranná, jak jsem po chvíli zjistila. Chtělo by to něco, co bych měla neustále při ruce, ale nesmí to být moc chytrý, ani moc smradlavý nebo velký…Prostě NĚCO! Kvůli lepším myšlenkovým pochodům jsem vylezla do koruny jabloně. Tam jsem si usilovně představovala, jak by TO asi mělo vypadat. Napadaly mě samé bizarní šílenosti, které by mi ON asi nedovolil. Jak jsem tak usilovně přemýšlela, asi jsem usnula. „Evo! Koukej slézt dolů! Ty nemáš šplhat po stromech!!“ probudil mě JEHO hlas. Rozespale jsem zamžourala na zem a uviděla HO. Vypadal docela nasupeně. Neodporovala jsem a za moment už jsem před ním zkroušeně stála. „Evo, copak nechápeš, že stromy se pro tebe nehodí? A tenhle obzvlášť?“ kázal mi. Mlčky jsem pokrčila rameny. „Chvíli něco zařizuju tam dole a ty už tady takhle vyvádíš. To se nestydíš?“ pokýval na mě káravě ukazováčkem. Rozhodla jsem se podat svůj návrh: "Víš, Bože," začala jsem opatrně, "to je tím, že se nudím. Ty jsi pořád v trapu…" Zarazil se. Asi mu došlo, že jsem tu celý den jen s flórou. "Nojo, děvče. Ty máš pravdu," přiznal. "A co s tím hodláš udělat?" chopila jsem se šance. "Já bych totiž měla jeden návrh!" "Ale já jsem tě nestvořil proto, abys něco navrhovala," odbyl mě. Urazila jsem se. Všiml si toho a špásovně do mě šťouchl loktem: "Ale no tak, dělal jsem si jen - ," na chvíli se zasekl, zkoumavě se na mě podíval a pronesl: "Sákryš, tohle slovo jsem ještě nevymyslel…Honem něco pověz!" vyhrkl. Zrovna jsem ucítila svrbění na jedné části těla, na té, co je na úrovni fíkového listu, akorát že vzadu. "Zadek!" zaúpěla jsem a podrbala se. Bůh vykulil oči: "Co to plácáš?" "Svědí mě," vysvětlila jsem. "Jo tak! Ale k tomu slovu; jak se ti líbí legrace?" Odsouhlasila jsem to, vymýšlení slov mě vůbec nebaví. "Výborně," zamnul si Bůh ruce. "Co jsem to jen…" "Ehm, ehm," připomněla jsem se mu. "Á, už vím," plácl se do čela. "Takže tobě, Evo, stvoříme samce. Protože kdybyste byly Evy dvě, pletl bych si vás a ještě byste se porvaly. A ani potomci by z toho nebyli!" "No moment,"lekla jsem se, "Já o žádných dětech nemluvila, já chtěla jen nějaký rozptýlení!" Co to na mě sakra zkouší? "Jen se neboj, o zábavu nebude nouze," konejšil mě Bůh. "Dej sem žebro, Evo!"přikázal. Pro mě za mě… Najednou měl Bůh v ruce mé žebro, aniž bych věděla o tom, že mi ho rval z těla. Otočil se ke mně zády, položil žebro na zem a dvakrát tleskl. Objevilo se NĚCO. Bylo mi to celkem podobné, jen o kus vyšší a takové…Zvláštní. "Líbí se ti?"zeptal se Bůh. "Ještě není oživený, tak máme čas na nějaké drobné dodělávky." Kriticky jsem si tu věc prohlédla, ušklíbla se a navrhla: "No, možná ty vlasy…" "Co se ti na nich jako nelíbí?" zamračil se Bůh. "Splýval by s trávou," vysvětlila jsem. "Fajn. A co takhle?" luskl prsty. Zhrozila jsem se: "Fialová??" "Dobrá, dobrá, asi by to chtělo něco konzervativnějšího, nemusíš hned hysterčit." Znovu luskl a na hlavě toho tvora se objevila vcelku příjemná hnědá. Zkoumavě jsem se tomu podívala do očí a vyčítavě se otočila na Boha: "To nemyslíš vážně, že ne? Svítivě růžová je ta nejošklivější barva, jakou jsi vymyslel!" "Tak jsem holt neměl svůj den, no,"bránil se Bůh. "A taky mi jí hodně zbylo, co s ní mám jako dělat?" Nakonec ustoupil a barvu změnil. "Jé, ta je hezká," uteklo mi. "Jako nebe!" Bůh se spokojeně usmíval, má hrozně rád chválu. "Spokojená?" chtěl vědět. Kdepak, zdaleka ne! "Ten nos je divnej…To je lepší. Bradu víc hranatější, ne, to je moc! Fajn. Delší řasy…Řidší obočí…Méně odstáté uši…Ty rty, co s nima? JO! To je ono!" komandovala jsem ho. Myslím, že mě v tu chvíli nenáviděl. "Končíme, bolej mě z toho luskání prsty!" upozornil mě. Přikývla jsem. "Teď se otoč a já ho oživím," poručil mi. Neochotně jsem ho poslechla. "Budiž živý!" pronesl Bůh teatrálně. "Už?" třásla jsem se nedočkavostí. "Jo. Muž." Otočila jsem se a zírala na toho tvora. On si mě prohlížel úplně stejně. Pak otevřel ústa a chraplavým hlubokým hlasem řekl: "Má – ma." "Ale houbeles!" mávl rukou Bůh. "To je přece Eva!" Podíval se na mě a zeptal se: "Tak co?" Sjela jsem toho muže zkoumavým pohledem a zděšeně jsem se zastavila v jeho rozkroku. "Co to jako je??" ukázala jsem na to prstem. Muž si místo hbitě zakryl rukama a zrudnul. Začala a jsem se smát a ten chudák rudnul čím dál víc. "Evo, nesměj se. Funkci tohoto orgánu poznáš později. A přines mu fíkový list, já zatím vymyslím jméno." Utřela jsem si slzy smíchu a došla k fíkovníku. Páni, co já si s tímhle mužem počnu? "Jak se ti líbí Evín?" chtěl vědět Bůh po mém návratu, zatímco jsem stála zády k muži, aby si tu věc mohl zakrýt listem. "To se mi teda vůbec nelíbí," odfrkla jsem. "Mně taky ne!" ozval se muž. Udiveně jsem se na něj podívala. Myslela jsem, že bude mluvit, jen když mu to dovolím! "Tak třeba Deuterium?" navrhl Bůh. "No fuj, na to zapomeň!" řekli jsme s mužem shodně a se zájmem se po sobě podívali. Tohle bude…ještě veselé. "Dobře, no, použiju to jinde. Á, dám si –." Co si chtěl dát už jsem se nedozvěděla, protože muž vykřikl: "To je ono!" "Co?" shodla jsem se prozměnu s Bohem. "Ádám,"kýval hlavou nadšený muž. Pořád jsem nějak nechápala. Bůh ano. "Pěkný. Budeš teda Ádám. Hezky to zní,"pochválil muže. "To teda nezní," dupla jsem si. Přece nebude mít muž poslední slovo! "Jo? A máš něco lepšího?" založil si muž ruce v bok. Vypadal malinko hrůzostrašně. "No…Já jsem myslela, že by to znělo divně, volat Ádáme. Lepší by bylo jen Adame," pípla jsem. Muž měl evidentně fyzicky navrch. "Konec debat, už mě nebavíte, budeš teda Adam a hotovo," rozhodl Bůh. Proč jen jsem měla pocit, že tohle nebude úplně podle mých představ? "A teď, Adame, chytni Evu za ruku a běžte. Milujte se a množte se!" Adam chňapl po mé dlani a řekl: "Tak pojď, ženo!" Podíval se na mě, usmál se a mírněji dodal: "Evo…" Nechci vidět, jak tohle dopadne…


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.3		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 42		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Tlapka	08.10.2007, 15:30:17

Ty růžový oči... uf... ještě to Eva zachránila =) A jinak se mi článek dost líbí, příjemně se to četlo. Jen tak uvažuju... nebyl prvním člověkem Adam?

JenniferBlack	01.09.2007, 13:30:13

Nevím proč, ale při prvních třech větách mě napadl Newton:D Ale pak už jsem nabyla dojmu oč jde:) Povídka se mi líbila, vtipná a pěkně pojatá.