» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."

Ludovico Ariosto

počet přístupů: 2140977

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303484 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Společenstvo Elementálů: V moci ohně(0-3) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 3

MC_Kejml	publikováno: 05.09.2008, 22:16

Začátek třetí série dobrodružství Společenstva Elementálů...


	Společenstvo Elementálů Epizoda 3 V moci ohně Kamil Beer „Geny jsou stavební kameny našich vlastností. Otázkou je co se stane, když se začnou bouřit a při manipulaci půjdou svojí vlastní cestou. Všechno má svá pravidla a kdo je vyvolený, musí jim být...“ prof. Radovský na tiskové konferenci, po odhalení Lužinského experimentu „Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.“ Lidové přísloví Věnování Šesti přátelům ze Společenstva Poznámka Autora Beer Kamil, Masák Aleš, Podlesný Jakub, Jakl Tomáš, Maršíček Jiří, Maršíček Josef, Příhoda Michal a David Marek jsou skutečné osoby, které jsou v knize zastoupené těmito jmény. Většina zmíněných čtvrtí a místních názvů je reálná. BIS je skutečná organizace státní policie. Všechna ostatní jména jsou smyšlená a veškerá podobnost s reálnými osobami je čistě náhodná. Úvod Píše se rok 2008. Boj byl dlouhý a vysilující. Společenstvo čelilo obrovským výzvám, ať už Akademii elementalistů, ve které muselo naučit stovky mladistvých, jak ovládnout živel, nebo starému nepříteli, Hyperionovcům. Dvě soupeřící síly v té válce, Společenstvo a Hyperion, se střetly v obrovské bitvě u Brdičkovy školy. Mnoho elementalistů v té bitvě zaplatilo životem, zuřivý boj vypadal, že neskončí. V nejvypjatější situaci dva Hyperionovi elementalisté, Firen a Magmaros, se pomocí elementu spojili a dali tak život strašlivé ohnivé bytosti, která vzápětí napadla Společenstvo ohromující silou. Skupina takové moci ještě nečelila a bylo jasné, že by jí ani čelit nemohla. V ten moment se roztrhly mraky a vyletěla z nich bytost, která se nápadně podobala andělu a ochránila Společenstvo před ohnivou záhubou. Jakmile Hyperionovci spatřili anděla, okamžitě se dali na ústup a Společenstvo tak vyhrálo boj. Vůdce party ale jako by to nevnímal, protože nemohl uvěřit tomu, co se chvíli předtím stalo. Klidně se tak mohl dívat do prázdna i dál, koneckonců meč Hyperion přišel o svou velkou moc a to bylo přece to, o co Společenstvu šlo. Vůdce opozice Marek se k partě také připojil, což byl další významný úspěch pro Kamilovy elementalisty. Ale to nebyl konec. Na Lužinách se chystá něco velkého, s čím se Společenstvo ještě nesetkalo – tentokrát to nejsou jen temní elementalisté, s čím se utkají... Prolog Uprostřed bitevní vřavy proti sobě stojí Kamil, vůdce Společenstva, a Jan Mazda, druhý generál armády Hyperionovců. Vypadá to na hroznou bitvu, oba elementalisté už utržili mnohá zranění, ale ani jeden nevypadá, že by se chtěl vzdát. Znovu se do sebe pouští! Jan Mazda neúspěšně útočí, vytahuje samopal a je připraven začít střílet. Zaútočí na Kamila, ale vzápětí dostává ránu do brady násadou Alešovy kosy. Zavrávorá a spadne zpátky na zem. Aleš chytá Kamila za rameno a sděluje mu, co právě zaslechl ve vysílačce. Samotný Marek chystá zákeřný útok do zad obránců školy! Kamil je sice nejdřív překvapený, ale nakonec svolává svoji partu, aby se s Markem utkali... „A o tebe, ty hajzle, se postarám já,“ zamručí Aleš a pevně uchopí svojí kosu. Mazda se zvedá ze země, zakroutí hlavou a začne na Aleše střílet. Ohnivý elementalista před sebe nastaví své tlusté paže a kulky se neškodně rozpráší na kovu jeho brnění. Mazda k němu zatím doběhne, rozmáchne se a za oranžového záblesku dává Alešovi ránu do ramene. Člen Společenstva je zasažen, ale rychle rozpaží a udeří protivníka do prsou. Ten se odpotácí pryč a vrčí při tom jako zvíře. Aleš se na něj vyřítí s kosou, skoro to vypadá, že ho má, ale Mazda skáče pryč a vyhýbá se Alešovu drtivému útoku. Když se obrněnec otáčí, tak má znovu svého nepřítele v boku a dostává od něj, co proto. Údery přistávají na Alešově těle jako komáři a on sám nevypadá, že si to ještě dlouho nechá líbit. Uvnitř elementalisty stoupá zuřivost. Tenhle pocit zná, ví, co obnáší, hlavně v jeho případě... Znovu se chopí své kosy a zasypávaný údery od oranžovorudého bojovníka se chystá oplatit plnou mírou to, co mu nepřítel způsobuje. Rozmáchne se kosou, podruhé, potřetí, Mazda už má proseknuté brnění, teče mu krev z pusy, ale neslábne. Naopak s každou ranou sílí. Aleš udeří Jana do obličeje, načež Hyperionovec padá o několik metrů dozadu, uvalí sud, stoupne si na všechny čtyři a obchází Aleše jako dravec, chystající se na svou kořist. Ohnivý elementalista opisuje jeho pohyby a připravuje svou kosu k obraně. Mazda se náhle napřímí a skočí po svém protivníkovi. „KAMENOLOM!“ ozve se od Jana. Jako by do něj narazil náklaďák, Aleš padá pod tvrdým útokem Jana Mazdy na zem a jen těžko se znovu zvedá na nohy. Hyperionovec zasadil svému nepříteli drtivou ránu, ze které se jen tak lehce nevzpamatuje. Odněkud zeshora je slyšet řev. Aleš se otáčí a zahlédne svého parťáka Tomáše, jak ze střechy školy bezvládně padá na zem. Elementalista vzduchu se na Aleše naposledy zoufale podívá a hodí po Mazdovi své kopí. Jan zbrani hbitě uskočí a při pohledu na Tomáše se maniakálně rozesměje. Oštěp se zabodne do země metr od Alešovy nohy. Obrněný elementalista se na to všechno kouká, jako by to byl sen a on sám tomu nevěřil. Jak je možné, že by Tomáš... Ne, nebylo pochyby o tom, co se stalo. První člen Společenstva padl. Třetí, když počítáme Martina a Lukáše. Aleš už neudrží strašlivý hněv na uzdě a musí to z něj ven. Naposledy se rozhlédne okolo sebe a vidí své věrné ohnivé elementalisty, jak svádí bitvu proti lépe vybaveným bojovníkům Hyperionu. Aspoň, že se jeho studentům nic nestane, pokud má udělat to, co má... Mazda se už k němu znovu řítí a chystá se na něj zaútočit, ale tohle nečeká. Aleš na něj napřáhne svou dlaň a je vidět, že se do ní sbírají oranžové proudy ohně. Zem okolo elementalisty se třese, ohně se sbírá víc a víc, z Alešovy helmy uniká sirný dým a to už je elementalista v ohni celý... Okolím se ozve mohutná exploze a před Brdičkovou školou vzniká obrovský kráter. Oheň se vyřítí na všechny strany a ničí vše, co mu přijde do cesty, Hyperionovce i studenty zároveň. Jen Alešovi ohniví elementalisté vypadají, že jsou plameny netknutí. Jana Mazdu odhodil tlak na blízký strom, ze kterého se za chvíli stala jen doutnající souš. Nevěří svým očím, tohle se přeci nemělo stát! Aleš se otřese a do pravé ruky sebere Tomášovo kopí, které se zabodlo do země opodál. Rozmachuje se a vrhá ho právě na strom, na kterém leží jeho ohořelý protivník. Jan Mazda je probodnutý Tomášovým kopím a kácí se k zemi. Oštěp mizí ve vzduchu, stejně jako tělo Hyperionovce. „To máš za Tomáše,“ říká Aleš do větru. Ví, že ho Tomáš slyší. I „Každý z nás musí do příběhu vejít a zase odejít.“ -Bilbo Pytlík Brdičkova škola, 7.5. 2007 Seděl jsem na střeše školy a sledoval zem pod sebou. Za mnou pravděpodobně přistál ten zvláštní anděl, který porazil to, co vzniklo z Firena a Magmarose. Hyperionovci byli na ústupu a studenti armády elementalistů je při jejich zbrklém úprku ještě dobíjeli. Kdo by to jen čekal, vyhráli jsme. Prej jo, podle toho, co vidím, jsme s naším nepřítelem zatočili a jen těžko se jeho rozprášené síly zmůžou na něco dalšího. Meč Hyperion bude za pár okamžiků zbaven své moci a Marek, vůdce druhé strany, se připojí k nám. Celkově to vypadá na super den. Byl to jeden z nejhorších dnů, co jsem zažil. Odešel s ním i kus mého srdce, kus Společenstva. Pod sebou jsem sledoval mrtvolu Tomáše, jak se rozpouští ve vzduchu a nechává po sobě mrak fialových částeček. Už mu nešlo nijak pomoct. Když to od Firena dostal, byl mrtvý už ve vzduchu. Neumím si představit, jak půjdu dál bez Tomáše. Pokud jít dál chci. Vzpomněl jsem si, jak jsem se s ním vlastně setkal. Bylo to v první třídě, kdy jsme se k sobě nějak sesedli a on mě po pět let neustále bavil. Vždycky nás učitelé rozsazovali, ale bylo to k ničemu. Byl to on, kdo byl mým prvním nejlepším kamarádem. Byl to on, s kým jsem rozjel náš první velký projekt, třídní časopis. Náš poslední velký projekt končí právě dnes. Bude mi chybět, ale vím, že si plně neuvědomuju, koho jsem ztratil. Proč se mám loučit zrovna s ním? Tomáš byl duší Společenstva. Nikdo mě v této válce neudržoval v dobré náladě tak, jako on. Pořád jsem nemohl pochopit, že Společenstvo opustil jeho první opravdový člen. Někdo mně položil ruku na rameno. Ohlédl jsem se, čí byla a před sebou jsem spatřil Pepu. „Jsme s tebou,“ řekl. Za ním vykoukl Jirka a zeširoka se rozesmál. Takže Jirka s Pepou přežili. To je dobře. „Je dobře, že vás vidím,“ zamumlal jsem. „Ale teď je mi hrozně.“ „Co se stalo, Kamile?“ zeptal se Pepa. „Tomáš umřel,“ odpověděl jsem. Jirka se polekal. „Kecy,“ nevěřil mi. I jeho bratr vypadal, že ho to zaskočilo. Ukázal jsem prstem na světle fialový řetězec, proudící na zemi několik desítek metrů pod námi. Oba bratři hned věděli, která bije. „No dopí–“ vydal ze sebe Jirka. Nedořekl to a jen zíral pod školu. „Panebože,“ dodal jeho bratr. Všichni tři jsme to beze slova sledovali, jako by to nešlo pochopit. „JAKL!“ vykřikl konečně Jirka. „Doprdele! Proč, proč?!“ Elementalista se zhroutil na zem a začal do ní tlouct pěstí. Jeho bratr tam strnule stál a vypadal, že ani nedýchá. Společenstvo se zůžilo na sedm členů. Tomáš ale nebyla jediná naše ztráta. Zemřel tu Lukáš, který se vzdal Magmarosovu limitu a dobrovolně se nechal zabít. Martin Pergl, který byl na straně Hyperionovců, vybuchl a už ho nikdy neuvidím. S sebou vzal i Markétu. A navíc nevím, co se stalo s mými rodiči. Chodník pod námi byl posetý elementy těch, kteří padli. Na šedé ploše se vznášely spousty barevných světýlek, červené, černé, bílé, modré, i fialové. Sem tam i nějaké žluté, nebo oranžové. Studenti Akademie, kteří tady položili život, nebudou nikdy zapomenuti. Při pohledu na šedou zříceninu v dálce, stěží připomínající původní uni-market, jsem si řekl, co asi zbylo z 5. Motorizovaného armádního praporu v čele s pplk. Volcem. Pochybuju, že z nich vůbec někdo přežil. Co se to ksakru stalo. II Hyperion ale ještě nebyl zbavený veškeré své moci. Musíme ho bránit až do konce. Pokusil jsem se zahnat myšlenky na Tomáše a vstal jsem ze země. „Jirko,“ sklonil jsem se k elementalistovi, „co Hyperion?“ „No... Jo... Mám ho,“ zamumlal. Nebylo mu moc do řeči, stejně jako mně. „Nevíme, jak poznáme, že pozbyl moci,“ řekl Pepa. „To ale neví asi nikdo.“ Přikývl jsem a nechal kluky o samotě. Pro bratry určitě znamenal Tomáš tolik, co pro mě. Rozhlédl jsem se po střeše a jediní, kdo tam s námi ještě byli, byli Marek a onen anděl v bílém brnění, který nám přišel na pomoc. Vypadalo to, jako by se spolu bavili, tak jsem se vydal k nim. Když jsem viděl Marka, vypadal dost překvapeně. Mezi jím a andělem neprobíhal žádný velký rozhovor, jak jsem si myslel, Marek spíš jen poslouchal a nevěděl, co si o tom, co slyší, má myslet. „Čus kámo, nevěřil bys, kdo tohleto je,“ zakroutil hlavou Marek. „Měl bys pozvat celý bratrstvo, aby tě radši drželo, až to zjistíš.“ „Zdravím tě, Kamile,“ ozvalo se z zahalené kápě, kterou měl anděl na sobě. „Vidím, že jsi přežil.“ „No to určitě, ale... Marku, o koho jde?“ Marek pokrčil rameny a nic neříkal, spíš jen sledoval bytost, co řekne. „Já jsem bytost, která vás sem přivolala, Kamile,“ prohlásil anděl. „Říkali jste mi Mr. Kdosi.“ Tomu, co jsem viděl a slyšel, se dalo jen stěží věřit. Před námi tedy skutečně stál ten, kdo do toho naší partu před několika měsíci zatáhl. Náš patron, který nás opustil. Mr. Kdosi. „Panebože,“ vydal jsem ze sebe. „Dlouho... Jsme vás neviděli.“ „To je pecka, co, kámo,“ dodal Marek. „Toho bych tu už fakt nečekal.“ „Sledoval jsem vás, jak jste odvedli dobrou práci. Svolej sem, prosím, všechny členy Společenstva,“ kývl na mě Mr. Kdosi. Vzal jsem do ruky vysílačku. „Tady trenér Kamil na všech frekvencích akademie elementalistů. Členové Společenstva, dostavte se okamžitě na střechu. Něco se stalo. Opakuju, Společenstvo na střechu a hned!“ řekl jsem. „Studenti, zůstaňte v objektu školy a čekejte na další rozkazy!“ „Tak to jsem zvědavej,“ zasmál se Marek, „co na to řeknou ostatní.“ Jako první na místo přiběhli Jirka s Pepou, kteří stáli opodál. „Co se děje, Kamile?“ zeptal se Pepa. „Kdo to je?“ „Zdravím vás, bratři,“ poklonil se anděl. „Říkali jste mi Mr. Kdosi.“ Jirka se okamžitě vzpamatoval. „Holy shit!“ uchechtl se po anglicku, „Mr. Kdosi... Fakt?“ „To je neuvěřitelné,“ dodal jeho bratr. „Jak jste se sem dostal?“ „Vše vám bude objasněno, až budete pohromadě,“ řekl Mr. Kdosi. To už se sem blížil Jakub. „No, co se děje?“ zeptal se Kuba udýchaně. „A kdo je tohle?“ „To je Mr. Kdosi, frajere,“ uchechtl se Jirka. „Vážně.“ „Cože?!“ podivil se Kuba a rozhlédl se po ostatních, aby zjistil, jestli to je skutečně tak. Mr. Kdosi přikývl a to už jsem zahlédl přicházet poslední členy party, Michala s Alešem. V závěsu za nimi šla Tereza. „Hej... Viděl ‘sem Tomáše,“ řekl Aleš. „Je po něm.“ „My víme, no,“ přikývl jsem smutně. „Tohle je Mr. Kdosi.“ „Přesně tak,“ opáčil anděl. „Jsem to já.“ „To mě těší,“ okamžitě mu potřásl rukou Michal. Všichni se na něj podívali v údivu, co ho to napadlo. „Co tu dělá Marek?“ zeptal se Aleš a chystal se vytáhnout kosu. „Společenstvo ho osvobodilo,“ řekl Mr. Kdosi. „Teď stojí na vaší straně. A ty jsi určitě Tereza, další z těch, kterým byla odebrána moc Hyperionu!“ „Jo, to jo...“ souhlasila Tereza udiveně. „Vypadáte... Hezky.“ Jirka se ostře zamračil a překvapeně se podíval na mě a na Jakuba. Potom nad Terezinou poznámkou jednoduše ohrnul ret. „Času je málo, Společenstvo,“ prohlásil Mr. Kdosi, „musí se vyřídit důležité věci. Jiří, máš stále Hyperion?“ „Jo, mám,“ přikývl Jirka a vytáhl černý meč. „Jak na tom s tim je? Nechcete si ho třeba vzít?“ dodal v naději, že by se ho zbavil. „Nebudu se ho dotýkat, nechci vyvolávat dojem, že jsem převlečený Hyperionovec,“ odpověděl anděl. „Ale...“ Mr. Kdosi si začal prohlížet meč z různých stran a něco neslyšitelného si mumlal. Trvalo to asi tři minuty, během kterých po sobě parta vrhala podezřelé pohledy. „Už mě bolí ruka,“ protestoval Jirka. „Tak co?!“ Anděl se napřímil a přikývl. „Hyperion ztratil svoji moc,“ řekl. „Splnili jste svůj úkol.“ III „Jo!“ vykřikl Jirka a plácl si se svým bratrem. Michal si oddechl a rozhlédl se po střeše. „Tak to je mazec,“ usmál jsem se. Otočil jsem se na Kubu, který stál nejblíž a potřásl mu rukou. „Dík, že jste mi pomáhali.“ „Takže to znamená konec, co?“ ozvalo se od Aleše. „Moc Hyperionu byla zlomena,“ prohlásil Mr. Kdosi, „většina jeho elementalistů poražena. O Firærose se postarám sám.“ „O koho?“ zašklebil se Marek. „To má bejt ten, jak se do něj spojili ti dva?“ „Přesně tak,“ přikývl Mr. Kdosi. „Moc elementu mám srovnatelnou na jeho úrovni. Jediný rozdíl mezi námi je ten, že Hyperionovci za posledních pár hodin zeslábli natolik, že pro mě není problém ho porazit.“ „To je dobrý, no,“ řekl nadšeně Kuba, „čili už nás nepotřebujete?“ „Zdá se, že ne, Společenstvo,“ rozpažil Mr. Kdosi. „Ale přesto by mě zajímala jedna věc, Marku.“ Když Marek zaslechl svoje jméno, hned se na našeho “Ochránce“ překvapeně otočil. „Připojíš se ke Společenstvu?“ zeptal se anděl. Nikdo z party přitom nevydal ani hlásku. „No tak asi jo, když mě tady káma a tihle... Bratři zachránili, ne?“ zasmál se. Z jeho odpovědi jsem měl pocit, jako by se ho Mr. Kdosi ptal, jestli jí vidličkou a nožem. „To bych tady asi nebyl!“ Markovo absurdní chování v tu chvíli mě utvrdilo v tom, že bude pro Společenstvo určitě zajímavou posilou. Tak jsme tedy měli znovu osm členů. „To rád slyším, Marku,“ přikývl Mr. Kdosi. „Teď nezbývá, než –“ Větu ale už nedokončil. „Nezbývá než co?“ zamračil se Jirka, když bytost nevydávala ani hlásku. „Hej? Jste tam?!“ „Se rozbil,“ dodal Kuba. Skutečně to vypadalo, jako by andělovi došly baterky. „SPOLEČENSTVO!“ vykřikl náhle Mr. Kdosi. Parta s sebou trhla, leknutím jsem uskočil dozadu a nebyl jsem sám. Tereza neměla daleko ke zhroucení a Michal jí skoro musel uklidňovat. „Fuj!“ pronesl Jirka naštvaně. „Takový svinský bafance –“ „Musíte se odsud hned dostat! I své studenty!“ řekl Mr. Kdosi zděšeně. „Na tuto školu se chystá yperitový útok!“ „No doprdele,“ zaslechl jsem Aleše. Navzdory situaci se jeho poznámce Michal zasmál. Tohle jsem tedy čekal asi nejmíň. Proč na akademii plnou živých lidí chystají takovou věc? „Tak to je špatný,“ dodal jsem. „Jakej to má dosah?“ „Bomby by už neměly zamořit čtvrtě Luka a Hůrka,“ tvrdila bytost. „Nejspíš mají za cíl pouze místo vyhrazené akademii.“ „Poslyšte, Mr. Kdosi... Vím, že se určitě setkáme, máme si toho hodně co povědět,“ řekl jsem. „Děkujem‘ za varování, ale mizíme odcaď. Tak do akce!“ „Jistě se ještě uvidíme,“ dodal Mr. Kdosi. „Hodně štěstí.“ Společenstvo se rozeběhlo ke schodům připravit své studenty na ústup. Vyndal jsem vysílačku a kontaktoval Petra. „Tady trenér Kamil. Petře, slyšíme se?“ Žádná odpověď. „Opakuju, Petře Weethere, volám druhého velitele ledových elementalistů!“ Znovu jsem se nedočkal ani slova. Vysílačka zlověstně chrčela a já se mohl obávat nejhoršího. Seběhl jsem k servisnímu vchodu, kde jsem svedl bitvu proti čtveřici Hyperionovců, protože poblíž nám Petr kryl záda. Když jsem došel k bráně, kterou měl Petr za úkol chránit, neviděl jsem nikoho. Jediné, co po studentské stráži zbylo, byly po zemi poházené zbraně. Pokoušel jsem se najít něco, co by mi aspoň trochu napovědělo, co se Petrovi stalo, když vtom jsem to “něco“ spatřil přímo před sebou. Na stěně školy bylo zabodaných přesně deset ostrých hrotů, velkých asi jako lidská dlaň. Na jejích špicích byla krev a pod nimi vířil silný proud namodralých světel. Když jsem na zemi opodál spatřil široký meč, měl jsem jasno. Tak i Petr to odnesl. Armáda ledových elementalistů tak přišla o svého druhého vůdce. Před školou pobíhali elementalisté všech typů a hledali své velitele. Náhle se ke mně přitočil známý student ve světlemodrém obleku s vystouplým nosem. „Je dobře vidět, že jste se z toho dostal, trenére,“ řekl. Přikývl jsem. „Nápodobně. Jak na tom jsme?“ Mladík se napřímil. „Ze sedmdesáti čtyř elementalistů ledu přežilo padesát dva. Padl generál Petr Weether, kterej předtím porazil Kristýnu, jednu z těch elementalistek, jak jste o ní vyprávěl. Společně jsme porazili víc než devadesát procent Hyperionovců.“ „Tak to byla Kristýna,“ podivil jsem se. „Dobře. Jestli je Petr pryč, druhej velitel pod ním byl nějakej Martin Benda, “Kapitán“... Teď si ani nepamatuju, kdo to byl.“ Student se zasmál. „No, to jsem já.“ „Aha, dobře,“ přikývl jsem. „Okamžitě se evakuujem‘ na Hůrku, půjde se přes centrální park k tamější stanici metra. Je možný, že potkáme Hyperionovce, takže musíme spěchat.“ „Rozkaz,“ dodal Kapitán a odběhl k nashromážděné skupině elementalistů. „Tady Kamil,“ řekl jsem do vysílačky. „Moji elementalisti mířej na Hůrku k metru, bylo by dobrý, kdybysme tam šli všichni, protože můžem potkat i nějaký zbytky Hyperionovců.“ „Tady Michal, my už tam jdeme a jsme pod uni-marketem. Zatím čisto.“ „Tady Jirka, berem‘ to druhou stranou, jak bydlel Aleš.“ „No tady Kuba, mám s sebou bejvalý Tomášovy elementalisty a chystáme se tam teda taky.“ „Fajn, jdem‘ za váma,“ dodal jsem, „snad se tam stačíme dostat všichni.“


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

m2m	15.09.2008, 22:54:42

Konec hraní si na hrdiny? Konec klasického fantasy? Konec RPG Společenstva elementálů? Počátek psychologizujícího dramatu s fantaskními prvky? Doufejme! (Každopádně, "zúžit", nikoliv zůžit.)


ze dne 16.09.2008, 19:49:36
m2m: Mhm. Chtěl jsem tím říct, že je to takto mnohem lepší. To, co jsem napsal u posledního dílu dvojky, by mělo s "Doufejme!" dávat jasný rozměr toho, co bych velice rád viděl. U Tebe. Ale neznamená to, že doposud je SE celé špatně, to nikoliv. Jenom jsem přesně takovouhle stránku po celou dobu čtení SE vyhledával a byl jsem odměněn. Jak se budeš orientovat dál, je na Tobě. Já jen můžu doufat... (Všude si představuj hafo smajlíků, zakázal jsem si jejich užívání.)


ze dne 16.09.2008, 10:44:01
MC_Kejml: Uvidíš sám :) Jen nerozumím tomu "Doufejme", znamená to snad, že styl, ve kterém je psané SE ti dosud nevyhovuje ? :/ Vysvětli, prosím ;))

Šíma	06.09.2008, 0:22:58

Jsme znovu na začátku, příběh se teprve začíná rozvíjet a spíše upřesňuje a doplňuje již známá fakta a přidává k nim další. Děj se poměrně rychle valí vpřed a není čas na dlouhé rozhovory a odpovědi na všechny položené otázky. Pokračování příběhu (třetí série) navázalo na konec minulé "knihy". Ani ve snu by mě nenapadlo, že oním bílým andělem je právě Mr. Kdosi. Boj ještě určitě neskončil, přestože je síla meče Hyperionu poražena. Na Akademii se přeci chystá ještě jeden útok, ale před tím je radno raději utéci. Zlo nikdy nespí, třeba se znovu někde v temnotě přeskupuje k dalšímu výpadu a možná ještě nevyložilo všechny své karty na stůl! Určitě nejsem zklamaný. Společenstvo má opět plný počet členů a podle všeho jej čekají ještě další dobrodružství. Oni ti "záporáci" bývají mnohdy dost tvrdí a zlo přeci nejde jen tak lehce porazit. Určitě i samo Společenstvo bude muset obstát v nových zkouškách, máme zde Terezu a Marka, kteří původně sloužili Hyperionu, otázkou tedy zní: Dá se jim věřit? Tato část je plná akce, která navazuje na předchozí (poslední) díl Druhé série. Nejenže jsem se dozvěděl, kým je ona bytost v bílém, ale také vím, že problémy ještě neskončili. Kam se uchýlí Společenstvo a jeho žáci? Jaké kroky podniknou naši elementalisté? Zůstalo tu mnoho otázek. Jsem zvědavý, zda Mr. Kdosi skutečně zvítězí svůj boj a bude i nadále pomáhat svým chráněncům... Jak se Společenstvo vypořádá s novými členy a jak bude pokračovat výuka samotných žáků! Co bude dál? Co bude s mečem? Jak si povedou naši hrdinové a jejich spojenci? Těším se na další část a držím palec! ;-) P.S. Omlouvám se, že jsem se nepodíval podrobněji na samotný text a zabýval se jen dějem. Ono, místy je slovosled ve větách zajímavě postavený, ne však chybně, spíše nezvykle! Ale patrně zde také jde o to, na co je v dané větě kladen důraz, zda na osobu, její činy, nebo cokoliv jiného... Jednička! ;-)

Pavel D. F.	05.09.2008, 22:15:06

Vítězství zaplacené tvrdou měnou – oběťmi životů studentů i jednoho člena Společenstva, Tomáše. Místo něho přichází Marek a v andělské bytosti poznáváme Mr. Kdosi (schválně jeho jméno neskloňuji, protože přesně tak mi připadá, že má vypadat). Když nadpřirozené nebezpečí opadlo a meč Hyperion ztratil svou moc, přichází náhle hrozba zcela reálná, bojová plynová látka. A elementalisté musejí vyklidit pozice. Začátek třetí knihy Společenstva Elementálů se tedy odehrává v pořádném tempu. Přesto mám dojem, že je text zase o něco kompaktnější a celkově přehlednější. Ani jsem si nevšiml žádných pravopisných nebo jiných chyb. Úvod mi dává za pravdu, co se týče autobiografické linky příběhu. Doufám, že Tvoji přátelé budou rádi vidět své účinkování v tomto příběhu, je to v každém případě zvláštní fenomén, který může ledacos znamenat pro budoucnost literatury. Místo hry na hrdiny se zde otevírá literární příběh se skutečnými postavami. Je možná škoda, že se fantastické prvky příběhu nemohou stát skutečností, ale na druhou stranu je to možná i dobře, protože boje na život a na smrt můžou přinést všelijaké pocity a ztráty, jak hrdina sám v textu říká, že prožil jeden z nejhorších dnů. V každém případě budu s nadějí sledovat další pokračování Společenstva Elementálů (a pokusím se vymyslet nějaký ten slogan, který by dílo charakterizoval). Další publikaci asi převezme m2m, dohodl jsem se s ním, že zpracuji jen tento díl, když už ho mám připravený. Ale jako prostý čtenář si dovolím se Společenstvem setrvat i potom.