|
|
|

|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303484 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: U fontány ::
OH |
publikováno: 07.09.2008, 20:59
|
Tenhle text jsem asi stokrát přepisoval a dopisoval a zkracoval, abych
nakonec, když to po sobě teď čtu, už nevěděl, která bije. Nějak se mi prolnula vzpomínka na hru od Josefa Topola s divným pocitem z jedné náct. slečny.
Děkuji za upozornění na pravopis. chyby. |
| |
|
|
„Já nevím, myslel jsem, že bys třeba... Chtěla se jen projít, nebo...“
Nerozhodně s ní stál u přechodu pro chodce, na tváři rozpačitý úsměv, ona se svým školním batohem na zádech.
„Já jsem slíbila, že... No ale na chvilku snad, jen ale na chvilku, já pak musím pomoct mámě...“
Cítil, jak ho polil šťastný pocit při představě, že s ním půjde do parku.
Já bych jí měl něco koupit, cukrovou vatu třeba... Nebo nějakej bonbón, nebo...
„Tak půjdem do Záhořáku k fontáně, tam je to pěkný...“ rozhodně pronesla, pohodila si batohem na zádech a udělala první krok směrem k parku.
Byli oblečeni jen nalehko, vládla prázdninová vedra. Přes přechod šel o půl kroku za ní a trochu jí okukoval.
Měla přírodní blond vlasy stažené do culíku, z pod ramínek bílého trička jí byla vidět černá podprsenka.
Uáá, ta JE!
Očima se jí pověsil na rty a nadhodil: „Nechceš třeba něco koupit? Něco jako čokoládu, bonbón, nebo tak něco?“
Rty měla namalované nevýraznou růžovou rtěnkou. Zasmála se.
„Né, vždyť jsem ti říkala, že se jen projdem. Máma furt vyvádí, že jí doma s ničím nepomůžu, že jí... A to doma makám z holek ze třídy stopro nejvíc... Tak to jen obejdem a já pak budu muset.“
Ze silnice přešli na cestu, která vedla k parku. Nikdo po ní nešel a jemu se na prvních pár okamžiků zdála tmavá a pustá. Na stromech podél ní byly budky pro ptáky s velkými bílými číslicemi.
„Tak ty jseš takováhle hospodyňka, jo? To bych do tebe ani neřekl...“
Trochu se k ní při chůzi přiblížil, aby se jí alespoň dotýkal paží.
„Hospodyň... tak to zas né, ty asi nemusíš doma pomáhat, co? Za tebe všecko udělá tatíček s maminkou, co? Já mám ještě bráchu, malýho bráchu, a to je...“ pronesla trochu nakvašeně s pohledem upřeným na cestu, rukou se ho dotýkat přestala.
„No, to zase ne! To neznáš mýho fotra, ale nebudem se bavit o rodičích, že ne?“
Vešli do polostínu parku, koruny stromů se nad nimi zavřely.
Trochu zpomalila chůzi.
„Miluju tyhle, co nic nedělaj, co maj hubu plnou keců, co neznaj hodnoty... Takový by tady vůbec neměli bejt, nejlepší kdyby pochcípali...“ pronesla cizím hlasem.
Polil jej ledový pocit, nechápal, co to říká, ani o čem, nebo o kom.
Jako jak pochcípali...
„Jako jak pochcípali, kdo?“ zpříma se jí zeptal a zastavil se. Hleděli si navzájem do očí. Rozesmála se.
„Ty jseš takovej hrozně vážnej, holky ve třídě říkaly, že prej znáš všecky vzorce z matyky na rok dopředu, je to tak?“
Jak se smála, pohled mu sklouzl na ramínka jejího trička. Jedno jí sklouzlo po rameni dolů až k lokti.
„Né, nejsem vážnej, já...“
Rozesmála se ještě víc a jemu došlo, že se směje jemu, jak jí kouká do výstřihu.
Vzala ho rukou pod paží a dali se opět do kroku. Prošli starou železnou brankou a vešli mezi mohutné kmeny starých stromů. Letmo se jich při chůzi dotýkala. Všiml si toho a prohodil:
„To jsou i stopadesát roků starý stromy prej, dobrý, né?“
Zpomalila a pak se docela zastavila s rukou položenou na jedenom obzvláště pokrouceném a spleteném kmenu stromu. Marně se snažil rozpomenout, co mu připomíná vůně jejího parfému. S pohledem na kmen stromu zamyšleně prohodila:
„Mně to připadá jako lidský tělo. Jako kdyby bylo nějaký, jako kdyby to toho člověka strašně bolelo, víš? Jako kdyby ho lámaly...“
Rukou přejížděla po propletených hrbolech dřeva.
Už zase kecá, jaký pitomý těla, to je normál...
„Normální dřevo...“ řekl trochu podrážděně, stáhla ruku rychle zpátky.
Pomalu došli do prosluněné části parku ke kamenné fontáně. Po pěšině kolem se procházela žena s kočárkem a s pohledem upřeným na displej mobilu psala textovou zprávu.
Zastavil se u kamené nádrže fontány a vesele pronesl:
„Tak jsme tady, cíle dosaženo!“
Dotkla se prsty vody a se smíchem řekla: „Brrr, to je stůůůdenýýý!“
Zezadu k ní řistoupil a do ucha jí zašeptal: „Však tě taky nikdo nenutí, abys tam skákala...“
„Chceš říct vtip?“ zeptala se ho tiše s pohledem na hladinu fontány. Leskl se v ní odraz slunce a větví okolních stromů, kterými pohyboval vítr. Lehce zakroužila prstem ve vodě, obraz na hladině se zčeřil.
„Jakej vtip?“ zeptal se a zastavil ruku, kterou jí pomalu přejížděl po zádech.
Stejně klidným a zamyšleným tónem mu řekla:
„No... Jak ta šlapka odváže tomu chlapoj tu gumu na bungee, strčí ho dolů a volá za ním: No dyťs to chtěl bez gumy, né?“
Stáhl ruku z jejích zad a strčil si ji do kapsy.
„Ty jseš fakt strašná, ty furt myslíš na nějaký...“
Otočila se k němu a se smíchem ho přerušila: „No děkuju, prej strašná. To mi ještě nikdo na prvním rande neřekl... Hele, já už budu muset za mámou...“
Když vyšli z parku do městských ulic, hlavou mu letělo: Je strašně hezká...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 51 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 46 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|