» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."

K. Čapek

počet přístupů: 2140981

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303484 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Dům satana ::

Příspěvek je součásti workshopu: Dům

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Psycho a krimi

Svetla	publikováno: 07.09.2008, 19:14

Inspirováno skutečnou událostí plus je tam hodně toho přibájeno. Varuji předem, není to optimistické. Kdo chce spravit náladu, nechť si raději přečte Utržené sluchátko.


	Domek v poli. Poblíž silnice, po níž nejezdí téměř žádná auta. Nikde ani noha. Z jedné strany obklopuje nekonečné pole les. Za ním se rozprostírá park, do něhož si chodí hrát maminky s dětmi, zamilované páry od jara do babího léta posedávají na lavičkách a líbají se, nebo se válejí v trávě. Domek s tajemstvím. Loudal jsem se při okraji zablácené silnice. Byla zima. Pára mi šla od úst, ale nemrzlo. Bahno se mi lepilo na boty. Polní cestou bych tam byl mnohem dřív, ale nechtěl jsem mít mazlavé podpatky z mokré hlíny. Ostatně, ani to by mi příliš nevadilo jako fakt, že bych si pak musel boty důkladně omýt. Konečně jsem ho uviděl. Byl malý, ale zároveň dost velký, aby se v něm daly dělat ošklivé věci. Proč jsem sem vůbec šel? Kdybych seděl doma a četl si, udělal bych líp. Před rokem a půl, přesně na den, se mi stala hrozná věc, která se už nesmí nikdy opakovat. Prostě nesmí! Nikdy si to neodpustím. Jednou se budu za ten smrtelný hřích smažit v pekle. Sáhl jsem po klice. Bylo odemčeno. Jako tenkrát. Sakra, co tu jen pohledávám? I když mé já říkalo, že tohle nepovede k ničemu dobrému, nedokázal jsem se ovládnout. „Pane doktore?“ „Ano?“ zvedl jsem oči od novin a zadíval se na právě příchozího. Uniklo mi, že zaklepal, natož že vstoupil. Jak dlouho byl se mnou v ordinaci? Nervózně si přešlápl. Sklopil oči jako žáček, u něhož učitel odhalil mezery ve vědomostech. V ruce žmoulal cíp košile. „Co potřebuješ?“ snažil jsem se mu pomoct. Dereck tu byl už druhým rokem. Nebyl to úplně ztracený případ. Znásilnil čtrnáctiletou dívku a udal se na policii. Když se vrátil z vězení, přešel rovnou k nám. „Pane doktore, mám hroznou chuť TO zase udělat.“ „Derecku, jsem hrozně rád, že jsi tady, aby sis se mnou promluvil. Co se stalo?“ zvedl jsem se ze židle a namířil přímo k němu. Položil jsem mu svou ruku na rameno. Fyzická blízkost při takových stavech pomáhá. A na Derecka tohle platilo dvojnásob. Nakonec tehdy dostal ode mne injekci na uklidnění a já pak zalezl na kutě. Ten domek mě přitahoval. Jako by byl magnetovou horou a já magnetem. Chtěl jsem té síle uniknout, ale i při sebevětší snaze bylo nemožné se odtrhnout. Na špinavé stěně se rozplizávala znatelná krvavá skvrna. Rok a půl. Sakra. Nechtěl jsem. Ale Michal se hrozně bránil. Nešlo to jinak. Proboha, co jsem jen provedl? Hnusím se sám sobě. Přiblížil jsem se k potříštěné stěně a několikrát ji přejel konečky prstů. Do očí mi vyhrkly slzy. Michalovi bylo osm. Měl dvouletou a ještě sedmnáctiletou sestřičku. Můj byt byl od nich jen o blok dál. Miloval jsem jeho postavu, jeho úsměv, obličej, vlasy. Zkrátka všechno. Od té chvíle, co jsem ho uviděl, to už mě propustili z místa lékaře a najednou jsem měl spoustu času, začal jsem zjišťovat všechno možné i nemožné o jeho rodině. Živila mě práce novináře, která mi dávala dost prostoru ke slídění. Ovládla mě doslova posedlost. Možná by se to ani nebylo bývalo stalo. Sledování krimi seriálu mi krátilo dlouhé noci. Můj zájem přitahovaly především případy, kdy se oběťmi staly nevinné děti. Mohly být jen znásilněny, ale ještě lepší bylo, když je někdo zabil. Vlhnul mi rozkrok. Tušil jsem, že se řítím do průšvihu. Ale jít tam, odkud mě propustili z místa lékaře jako pacient? Nikdy! To zvládnu. Musím! Hrozně moc jsem si přál mít věc pod kontrolou. Matka vozila Michala každé ráno do školy. Obzvlášť mě vzrušovala jeho růžová košile, kterou nosíval při významnějších událostech – když měl narozeniny, když se vdávala jeho sestřenice, nebo když se ve škole fotili. Opravdu mu moc slušela. On byl roztomilý ve všem, ale v růžové košili mně připadal přímo neodolatelný... Tyhle myšlenky jsem se snažil zaplašit, ale vtíraly se znovu a znovu. Růžová... přesně takovou barvu košile nosil můj otec, když mě přicházel doučovat matematiku, jak tomu říkal. Zavřel za sebou dveře mého pokoje. Pamatuji si, jak jsem v duchu počítal a přál si, aby to skončilo co nejdřív. A tu košili. Její látka mi zakrývala oči. Růžová, steny, počítání a přání, jež se mi splnilo, když otec zemřel. Jednou jsem zaslechl útržek rozhovoru, který vedl Michal se svou matkou. „Mami, a proč nemůžeme mít psa? Já bych se o něj staral. Vážně.“ „Michale, bavili jsem se o tom už snad stokrát. Kdy už to pochopíš? Zvíře do baráku nepatří. Pejskovi by se u nás moc a moc stejskalo. Ty chodíš do školy, sestřičky do jeslí a do školy a já s tatínkem do práce.“ „Mami, tak by jsme měli pejsky dva, aby jim nebylo smutno.“ „Míšo, to nejde. Nezlob. A neloudej se, ať nepřijdeme pozdě.“ Michal šel ze školy parkem, ve kterém se vždycky rozloučil se svým kamarádem. Byl jsem si jistý, že mi můj plán vyjde. Nebylo nic snazšího než si nějakého psa vypůjčit od jednoho ze svých známých, kam patřili převážně mí bývalí pacienti. V parku jsem venčil chundelatého chlupáče a čekal, kdy finta zabere. Michal nezklamal. Přišel k psovi. „Ty jsi ale hezký pejsek. - Můžu si ho pohladit?“ Odfouknutí cigaretového kouře z pusy: „Určitě. Je to mazel. Nekouše.“ Pejsek vrtěl potěšeně ocasem a lísal se k chlapci. Mě ovládla představa, jak by bylo hezké, kdyby se klouček takhle dotýkal mého těla a mazlil se se mnou jako s psíkem, který patřil Dereckovi. Nestálo mě moc úsilí Michala přemluvit, aby se ke mně připojil. Pod záminkou, že mu ukážu štěňátka, šel se mnou až do domku. Na zemi ležely deky. Přinesl jsem je dnes ráno. Chlupáč zůstal venku. Michal se rozhlédl po nehezké tmavé čtvercové místnosti. „Ale – ale, tady nejsou žádný štěňátka,“ pronesl se strachem v hlase a pomalu couval ke dveřím. Vzal jsem ho do náruče. Michal křičel, ať ho pustím, ale jeho vzdoru se mi nechtělo všímat. Položil jsem ho na deku a svlékal ho. Sténání a zase sténání. Chtíč byl silnější než já. Michalovou růžovou košilí jsem si zakryl oči. Byl se školou v divadle, problesklo mnou a dál jsem se věnoval po slepu chlapcovu tělíčku. „Prosím vás, nechte mě,“ brečel Michal. Pes venku kňučel a občas zoufale zavyl. To už ale Michal nežil. Rozplakal jsem se jako malý kluk. Vše je ztraceno. Odvedl jsem aspoň chlupáče Dereckovi, který zatím nic netušil. Hnalo mě to zpátky do domku. Michala jsem oblékl a několikrát ho políbil. „Já nechtěl. Promiň,“ slzy mi stékaly po tvářích. Rychle jsem odtud odešel do lesa a vyhloubil jámu, abych mohl Michala pohřbít. V domku zabalily moje zamazané ruce od hlíny mrtvé tělo chlapce do dek a přehodily si ho přes rameno. Takto jsem ho odnesl až k hrobu. Deky už na chlapci zůstaly, aby mu nebyla zima. Hrabal jsem rukama, až se dítě zasypalo. V rozkroku mokro, které v nepříliš teplé noci chladilo. O týden později policajti Michala našli. Vyhledal jsem Derecka. „Derecku, slyšels už o tom chlapečkovi?“ „Myslíš o tom v lese?“ významně zakýval hlavou, „Jo, slyšel. Je to hnus. Jak někdo může zabít nevinné dítě?“ „Derecku, byl jsem to já.“ Dereck naprázdno polkl a zarazil se. „Ty?“ Díval se na mě nedůvěřivě. „Jo, já. A chlupáč mi přitom pomáhal.“ „Řekni, že to není pravda?“ Sepjal prosebně ruce a málem si přede mnou kleknul. „Je.“ Dereck byl vyplašený. Nechtěl mít žádné oplétačky s policií. Chtěl žít normální život a celkem se mu to i dařilo. „A co mám dělat? Vykoktal ze sebe.“ Položil jsem mu ruku na rameno: „Derecku, bylo by nejlepší, kdybys zmizel. Napořád.“ Zrůda, zrůda, zrůda! Nic víc. Věděl jsem, co Dereck udělá. Znal jsem ho dobře. Sakra! Bože, jak můžu bejt takhle odpornej? Policie nezklamala. Chytře si spojila vraždu malého, sladkého Michala s oběšením Derecka. Protože měl Dereck v minulosti problém se sexuálním deliktem, neváhali veřejnosti tvrdit, že vrah spáchal sebevraždu. Bylo mi jedno, jestli tomu vyšetřovatelé sami věří. Byl jsem si jistý, že pro tentokrát mi nic na tomto světě nehrozí. Hnusil jsem se sám sobě. Dereck prý svého psa před svou smrtí otrávil. Nechtěl, aby se psík bez svého páníčka trápil. Dereck byl dobrá duše. Zničil jsem ho. A nejen jeho. Nechtělo se mi myslet na to, co prožívají rodiče a sourozenci Michala. Mé rozhodnutí, že si v práci vezmu volno a odjedu do hor, se brzy uskutečnilo. Hory mi pomohly. Do velkoměsta jsem se vracel s klidem v duši a přesvědčením, že už nikdy nezakopnu. Vše mám přece pod kontrolou. Růžová. Musím si tuhle barvu zakázat. Úplně. Růžová neexistuje. Přestěhoval jsem se. Bydlím v přízemí a pracuji jako metař. Líbí se mi, že se každý den pohybuju na čerstvém vzduchu a zbavuju město od špíny. Práce mě uklidňuje. Není nic krásnějšího občas se opřít o smeták a ohlédnout se za sebe. Dokonale čisto. Kéž bych měl tak vymetenou duši. Odpoledne přicházím domů a dívám se buď na televizi, nebo si čtu noviny, či se jen tak kochám pohledem z okna a pozoruji kolemjdoucí. Přibližně ve čtyři hodiny se začnou trousit děti ze školy a o hodinu později jejich rodiče z práce. Sakra. Proč? Pod okny jde blonďatá holčička. Má na sobě růžové kalhoty, růžovou bundu a obrovskou růžovou školní tašku. Znechuceně zavírám okno a rozevírám noviny. Nejsem však s to pochopit obsah. Pořád ji mám před očima. To ne! Měl bych se jít léčit. Ale kam? Ne, zbytečně panikařím. Vždyť se nic nestane. Určitě. Všechno je v pohodě. Podezřele často jsem každé ráno uklízel naši ulici, dokud jsem ji znovu nespatřil. Zase byla celá v růžovém. Zbavila mě rozumu. Nemohl jsem se na nic soustředit. V hlavě se mi uhnízdila holčika „růženka“. Zjistit, kam chodí do školy, v kolik končí, kde bydlí, nebylo těžké. Její rodiče byli slušní lidé. Vychovávali spolu s ní ještě pětiletého a jedenáctiletého syna. Michalce - „růžence“ bylo osm let. „Mami?“ „Ano, miláčku?“ „Kdy budu mít svoje kolo? Všichni ze třídy ho už maj. A brácha taky.“ „Michalko, když mu bylo jako tobě, tak žádné kolo neměl a Tomášek taky žádné kolo nemá.“ „Tom je ještě malý. A můj velkej bratr? To je možný, že žádný kolo taky neměl, ale jeho spolužáci ho třeba taky ještě neměli. Víš, mami, jak si připadám? Hrozně. Mami, doba je teď jiná, víš?“ „Michalko, nemůžeš mít všechno hned. Kolo něco stojí a tatínek teď nevydělává moc korunek. Musíš být trpělivá.“ „A, mami?“ „Copak?“ „Mohl by mi kolo přinést Ježíšek?“ „No, možná, že i mohl. Nech se překvapit.“ Stál jsem před domkem. Něco mě k němu hnalo. Nebylo to k zastavení. Přinesl jsem deky, lopatu a dětské kolo. S lopatou honem, honem do lesa. Už jsem ani nepřemýšlel nad tím, co dělám. Bylo to tak automatické. Při odhazování mokré hlíny jsem se zpotil. Tekly ze mě přímo čůrky. Po práci jsem se pokusil si do vyhloubené jámy lehnout. Stromy nade mnou zašuměly. Bylo to hezké místo. Vydrápal jsem se z nepříliš hluboké díry a pádil domů. V hlavě mi dozrával hnusný plán. Odpoledne jsem čekal i s dětským kolem před školou. Michalka se loudala. Šla tak pomalu, že si mě nemohla nevšimnout. Když mě míjela, rozzářila se jí očička. Modrá. Dívala se na kolo. „Chceš se na něm projet?“ „Vážně můžu?“ Michalka nasedla na kolo a já šel pomalu za ní. Mířili jsme k parku kolem dětského hřiště. Maminka dováděla se svým synkem na pískovišti. Chlapeček se šťastně řehtal. Na lavičce posedával mladý muž s dívkou. Oba měli oči jen jeden pro druhého. Za tím vším stál domek s tajemstvím. Zase jsem brečel. Mokro v rozkroku. Byla tak sladká, moje „růženka“. Teď už nedýchá. Uškrtil jsem ji. Snad to pro ni bylo tak lepší. Žila by s hrozným traumatem celý život. A bůh ví, jak by se s tím vyrovnala. Ustříhl jsem si její blonďaté, voňavé vlásky a schoval si je do kapsy kabátu. Mokré kalhoty. Růžová bundička putovala do mého ruksaku. Tělíčko jsem si přehodil přes rameno jako pytel brambor. Zbývalo ji zahrabat, ale vyrušily mě hlasy. Někdo tu byl. Popadl jsem tedy Michalku, vypadala, jako by jen spala, a utíkal pryč až k rybníčku. Šplouchlo to. Sakra. Co jsem to jen udělal? Běžím k tomu prokletému domku bez oken. Naštěstí je celý ze dřeva. Škrtl jsem zápalkou. Nepovedlo se to hned napoprvé. Konečně. Hoří. Z dálky slyším přijíždět hasiče. Stále civím do šlehajících plamenů a cítím úlevu. Za chvíli z domku nezbyde nic. Jen popel.


celkové hodnocení autora: 98.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 10		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.1		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 34		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 64		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Nancy Lottinger	28.10.2008, 19:19:11

Jsi Drsná, Světlo, s velkým D, protože já (ač bych třeba chtěla) napsat něco podobného, netroufla bych si, je to hodně Drsné téma a bohužel tohle se prostě děje... (Jdu si pustit Teda Bundyho, film, taky Drsnej...) Jedna, holka zlatá.

Auril	19.09.2008, 13:54:48

Ať si kdo chce říká co chce, dle mého názoru je dílko napsáno dosti působivě... opravdu jsem se začetla a rozhodně si zasloužíš jedničku.


ze dne 19.09.2008, 20:58:16
Svetla: To potěší. Děkuji. A pokud jsi nečetl Sluchátko, tak potom doporučuji. Konec reklamy.

Leontius	14.09.2008, 21:45:38

Nuže: Poutavě napsáno, skutečně působivé, i když ne zrovna příjemně. Proti stylu nic nemám, ani proti příbehu a pointě. Možná jen pár nepodstatných drobostí. Je škoda, že ti nevyšlo vtěsnat se do rozsahu :-( Správně bych takový příspěvek nemohl nominovat, ale tu jedničku ti tu určitě nechám...


ze dne 14.09.2008, 21:48:50
Svetla: Jé, moc děkuji. Nějak jsem neobjevila počítadlo znaků, jinak to do těch pěti stránek bylo:)

Matylda Kratinová	09.09.2008, 19:37:49

Ahoj, tak já se taky připojuji po uzávěrce, ale dám se přesto do toho... - náš hrdina je sice bezejmenný, zato zabírá celý příběh a to od sklepa až po střechu... z příběhu sice vyplývá, že je velmi inteligentní a dokáže plánovat své činy, alibisticky si přiznává, že provádí zrůdnosti, ale zároveň si nedokáže říci ne a nemá sílu k přiznání zločinů a léčení... což znamená, že tak prohnaný zase není... a s tou neschopnou policií - naši muži zákona také dopadli Stodolovy vlastně náhodou, po důkazech se moc nedívali (pravda, náš hrdina se zaměřoval na opačnou věkovou kategorii a s odklízením důkazů se namáhal daleko méně) - nejsem psycholog, abych rozebírala, jestli hrdinovo chování a jeho pohnutky byly dost důvěryhodné nebo ne... jako následek z dětství bych mu to i věřila, ale jestli by to spustilo takovou brutalitu... kdoví, šíře celého vztahu hrdiny a jeho otce není vyjasněna, třeba byl hrdina i bit, týrán nebo tak podobně... to už by potom uvěřitelné bylo - dům - je chudák, posloužil jako truhlička na zrůdné tajemství (teda já být tím domem, tak se na to úchyla schválně zřítím), a ještě i on nakonec lehl popelem, aby nic neprozradil, stejně jako majitel psa byl dohnán k sebevraždě - konečný účet: hrdina psychopat; nevinné děti, pes a dům; líná a slepá spravedlnost = pořádně pesimistické dílko hrající na nervy... jenže takových existencí se bohužel po světě potlouká spousta - až na některé mouchy (tady odkážu na komenty pod tím mým) se to četlo dobře, je to psycho první třídy... takže psaní zdar!


ze dne 09.09.2008, 22:52:03
Svetla: Úplně bych si přála, abys byla ten dům:) Díky.

LauraKošinová	09.09.2008, 17:12:52

Čtivé, působivé, emotivní. Začetla jsem se a příběh mě pustil až na konci. Líbilo.


ze dne 09.09.2008, 22:51:26
Svetla: To jsem ráda. Díky.

Tuax	09.09.2008, 15:37:44

Dlouho, víc jask den jsem přemýšlel co napsat. Díloo se objevilo na poslední chvíli, tak jsem nestihl napsat koment do uzávěrky... Příběh velmi silný emotivní, vyprávění je na tolik zdařilé, že čtenáře pohltí. Avšak motiv domu zde sice ztvárněn je, má i svůj účel, ale s ohledem na to jak je příběh líčen, je to spíše okrajová vsuvka. Tudíž není to o domu, ale o muži, který podléhá své duševní nemoci. Z tohoto pohledu je nadpis silně přehodnocen a přijde mi osobně nepatřičný. Protože domu jako takovému zde v podstatě nebylo věnováno tolik prostoru, aby se sním dalo něco takového spojovat. Navíc svým způsobem se těch domů mihne příběhem více, ať už z důvodu sledování, nebo stěhování hlavního aktéra příběhu. Jeho profil, těžko soudit, do halvy těmto lidem nevidím. Přesto přijde mi jeho jednání natolik prostoduché, že by mě hodně překvapilo, kdyby dokázal tímto stylem unikat spravedlnosti a nezanechal po sobě žádné stopy. Vzhledem k tomu jak se Michálek bránil apodobně, předpokládám, že ho po té hlavní aktér, neumyl, nevydrhnul, nezbavil stop po souboji. Takže určitě by byli schopni po týdnu najít dost stop, ať už pod nechty, otlaky, chlupy, vlasy apodobně. A v případě holčičky to bude podobné, pochybuju, že si nikdo nevšimnul, že holčička odešla s nějakým pánem. Určitě by se našel někdo kdo by je spolu viděl a byl schopen to policii oznámit. To vše jen proto, že hlavní hrdina jedna velmi přímočaře, bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy. Zabíjí, nechá aby se zabil dereck a sám uniká slepé spravedlnosti. V tomto směru mi to přijde silně nevěrohodné a doporučoval bych rešerši v tomto zaměření... Přesto jinak se mi dílko líbilo, je čtivé, atmosférické, hloubavé. Ale u mě to na jedničku není, tak snad to nebude tolik bolet. S přánm veselé mysli Lišák Tuax


ze dne 09.09.2008, 22:51:05
Svetla: Mouchy to má. Jsem ráda za tak dlouhý koment. Až budu mít čas, tak to předělám. Díky.

VanillaSky	08.09.2008, 19:04:11

Príbeh je dobrý, úplne vtiahne do deja. Akurát ako tu už bolo spomenuté hrdina neako rýchlo mení zamestnania a pochybujem, že ked bol lekár mohol byť hned za neaký čas novinárom. Na to by musel mať najprv neaké skúsenosti aby sa ním mohol stať. Chyby nehodnotím, dávam jednotku :)


ze dne 08.09.2008, 20:13:41
Svetla: Děkuji. A stát se novinářem není zas až tak těžké. Stačí koukat po inzerátech. Někde berou i nezkušené.

Alan Dark	08.09.2008, 18:15:00

Byl jsem tak ponořený do čtení tohoto dílka, že jsem si ani nestačil uvědomit, zda jsou tam nějaké chyby, ale je to tak poutavě napsáno, že bych ti je klidně odpustil.


ze dne 08.09.2008, 20:12:31
Svetla: Moc díky.

Marťa	08.09.2008, 15:46:15

Odpověď na příspěvek od uživatele: Marťa* ze dne 07.09.2008, 23:04:29* jsem původně napsala něco jiného a až pak přepsala na zkušenosti :D Určitě nejsi ztracený případ, fantazii máš velmi bohatou, o to se bát nemusíš. Určitě si, až bude více času, přečtu další tvé díla. Píšeš zajímavě a tak by to mělo být. Nejnovější komentář mě trochu zarazil, ale názor mi nezměnil :)


ze dne 08.09.2008, 17:09:47
Svetla: Díky, to fakt povzbudí.

Irena Mayer	08.09.2008, 0:49:02

Ahojky, takže ještě na poslední chvíli, pokusím se o hodnocení tvé povídky. Nejdřív dodržení zadání: text má skoro 7 NS (mělo být 3-5), motiv domu je přítomen, problematická je hlavní postava. Sexuální přitažlivost k malým dětem je opovažována za sexuální orientaci. V povídce je naznačeno, že pachatel se takto choval, protože byl jako chlapec zneužíván. To je velmi nepravděpodobné. Další věc, pedofil těžko uvažuje způsobem, jak jsi ho popsala. A do třetice, dnešní metody policie jsou jistě dostatečné k tomu, aby při vraždě se sexuální motivací mohly vyloučit podezřelého člověka. To, co naznačuješ, že policie označí za vraha někoho, kdo se k tomu nabízí, jen aby rychle uzavřela případ, to se sice děje, ale jen ve špatných filmech. Příběh sám o sobě je dobrý, ale jeho zpracování průměrné. Hodně popisné, určitě by pomohlo, kdybys škrtala. Např. první odstavec je úplně zbytečný, navíc napsaný velmi neobratně. Spoustu věcí ti už napsali ostatní, nebudu to opakovat. Vždy se snažím přidat něco, co ještě nezaznělo. Ještě mě napadlo, že by stálo za pokus přepsat to ve 3. osobě. Některé domy by mohly vyprávět! :)


ze dne 08.09.2008, 17:11:20
Svetla: Co se stránek týče, byl problém způsoben tím, že jsem si nehlídala počet znaků. Jinak to bylo na čtyři a půl stránky. Mně se zdá jednání postavy reálné. Je to nejspíš věc názoru.

Ada	08.09.2008, 0:10:15

Ahoj, příběh je velmi poutavě napsán, napoprvé jsem byla naprosto vtažena do děje, takže chyby a nesrovnalosti přišly na řadu až při dalších čtení...souhlasím v podstatě s endless a Šímou stran textových nesrovnalostí a navíc mi asi trochu vadila ta růžová barva, ačkoliv chápu, že se má táhnout příběhem jako červená (růžová) nit...upřímně řečeno jako matku mě takový text dost emocionálně rozhazuje, takže asi bych časem komentář doplnila "za studena". Každopádně je to velmi výrazný text, který nelze přejít jen tak!

Marťa	07.09.2008, 23:04:29

Odpověď na příspěvek od uživatele: Marťa* ze dne 07.09.2008, 23:03:29* pardon *zkušeností


ze dne 07.09.2008, 23:37:28
Svetla: Nad zkušenostmi jsem se trochu zarazila:), ale chybovat je lidské. Tvůj komentář mě potěšil. Asi nejsem ztracený případ. Řekla bych, že mám trochu fantazie. Zkušenosti v této oblasti díkybohu nemám. Děkuji Ti.

Marťa	07.09.2008, 23:03:29

Co říct. Příběh je poutavý, plný tajemství myšlení nějakého zvrhlého sadistického pedofilního vraha. Chyb bylo celkem dost, ale příběh to vynahradil. Takhle se vcítit do postyv umí jen člověk s velkou fantazíí nebo skušeností. Líbilo se mi to, i když jak už kolegové autoři zmínili, chtělo by to doladit. U těch zaměstnání by to chtělo více ujasnit :) ale jinak mco dobré, blahopřeji. Toto se vydaří málokomu.

Šíma	07.09.2008, 22:10:22

Dočetl jsem a vůbec netuším, jaký komentík vlastně napsat... Dům je zde svědkem hrůzných činů našeho hrdiny, který je "ujetý" na dětech a aby toho ještě nebylo málo, patrně je také sadista a rád mučí a zabíjí své oběti, což mu přináší velké potěšení... Až z toho mrazí v zádech! Jak už bylo řečeno, tu a tam by si text zasloužil připilovat, ovšem takových je víc (viz šíma, apod.)! Nemužu si pomoct, ale také se mi zdálo, že se děj trochu (malinko) vleče. Některé skoky v ději jsou na druhou stranu až příliš hektické, nebo jak to říci (i když po druhém a třetím přečtení jsem nabyl docela jiného dojmu - byl na horách, patrně si vzal dovolenou a pak dal výpověď). Čtenář by si mohl také občas něco domyslet a nečekat, že bude mít vše "naservírované na talíři"... Jinak je příběh dost uvěřitelný. Místy jsou dialogy až skutečně mrazivé (takřka až cynicky věcné a vypočítavé). Těžko říci, do jaké míry jsou lidé takto zaměření nemocní, ale náš hrdina je určitě velmi inteligentní a dovede plánovat do budoucna a v případě potřeba svádět vinu na jiné (třeba onen chlapec, který kdysi znásilnil tu náctiletou dívku, léčil se v ústavu a pak spáchal sebevraždu). Historie se opakuje a onen zvrhlý chtíč našeho muže znova provokuje k dalšímu činu. O to je děj hrůznější, že jde o děti, které jsou ještě nevinné a nic neprovedly (tedy, že nevědí, jak to na světě chodí a jsou příliš důvěřivé, alespoň ty menší). Otázkou je, zda-li požárem toho dřevěného domku, který se zde stává jakýmsi statickým hrdinou - kulisou těchto nepěkných dějů - vše končí, nebo zda toho muže znovu posedne onen démon, který jej donutí, aby zabil svou další nevinnou oběť. Skoro jsem měl dojem, že chce spáchat sebevraždu (z výčitek svědomí), ale nestalo se tak. Možná neměl vrah ve Tvém příběhu tak velké výčitky, aby s nimi nedokázal žít... Nějaké "výtky"? - v prvním odstavci mi chybějí slovesa, když jde o popis toho domku a jeho umístění v krajině, ale může jít jen o můj dojem; - ty "mazlavé podpatky z mokré hlíny" mi také padly do očí; - Přiblížil jsem se k potříštěné stěně a několikrát ji přejel konečky prstů. - spíše bych napsal: potřísněné, nebo: umazané - další slova mě nenapadají, ono to "tříštění" spíš vyvolává dojem rozbití na malé kousky; - Nebylo nic snazšího než si nějakého psa vypůjčit od jednoho ze svých známých, kam patřili převážně mí bývalí pacienti. - před "než" bych dal čárku; - Hrabal jsem rukama, až se dítě zasypalo. - vidím to před očima, jak rychle a hekticky "hrabe rukama", aby tělo zakryl hlínou, ale dítě se samo nezasype... Brrrrrrr! Tedy, když si představím tu situaci, tak špatně napsané to zase není... Možná si endless všimla více chybek a nepřesností. Četl jsem Tvé dílko nejednou a s každým přečtením si říkám, že se Ti povedl, přestože je místy vidět jakousi nevyváženost a jeho kvalita se zvedá a klesá jako na horské dráze. Ale myslím že se Ti povedlo napsat "zrůdný" příběh o jednom nemocném muži a domku, který v sobě ukrýval ono strašné (strašlivé) tajemství... Jednička Tě asi nemine...


ze dne 07.09.2008, 22:18:07
Svetla: Děkuji za dlouhý komentář. S tou potříštěností to bude překlep. Potřísněný je mnohem lepší. Jo, chtělo by to dopilovat. Díky za jedničku. Některé věty jsou bohužel komické, ale dneska jsem to už musela poslat, abych stihla termín:( Je to jedna z mála věcí se kterou jsem se fakt babrala a takhle to dopadlo - nic moc, chjo.

Kaileen	07.09.2008, 22:04:59

Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaileen* ze dne 07.09.2008, 21:57:01* Tomu věřím, jinak bys nám o tom nepovídala:-). Člověk se musí vcítit do každého, o kom chce napsat, tam už se pak nehledí na to, kým ona osoba vlastně je.

Kaileen	07.09.2008, 21:57:01

Ahoj, dneska jsem toho přečetla už dost, ale toto... hm, fak moc líbilo. Akorát jednu výtku mám, ale to už opsala endless hned na začátku komentu. Pro nás nezasvěcené čtenáře bys jeho postupující profese měla popsat asi trochu postupně, on to byl vážně docela skok. Jinak je až neuvěřitelné, jak ses dokázala do toho vraha vžít (tím samozřejmě nechci nic říct :-D). Čtenářsky to byl opravdu zážitek, i když takové téma rozhodně není nic příjemného. Bohužel se to kolem nás opravdu děje. Už to nebudu natahovat a dám známku.


ze dne 07.09.2008, 22:01:06
Svetla: Moc děkuji. Vžít do vraha? To je ale hrozná představa. Neboj, dětem ode mě žádné nebezpečí nehrozí.

endless	07.09.2008, 19:56:09

Příběh neoptimisitcký, ale bohužel uvěřitelný. Vyprávění samo má ovšem pár faktických mezer, jednu chvíli je hrdina lékařem, a vzápětí:"... mě propustili z místa lékaře a najednou jsem měl spoustu času, začal jsem zjišťovat všechno možné i nemožné o jeho rodině. Živila mě práce novináře..." - to je docela skok, ale budiž. Tipuju, že na stylistice se podepsala snaha odeslat ws příspěvek v termínu... text by potřeboval přece jen doladit: " ...V domku zabalily moje zamazané ruce od hlíny mrtvé tělo chlapce do dek a přehodily si ho přes rameno... Hrabal jsem rukama, až se dítě zasypalo." "...mít mazlavé podpatky z mokré hlíny...." "...od jednoho ze svých známých, kam patřili převážně mí bývalí pacienti..." To všechno do jisté míry ztěžuje čtení. Jinak je podáno realisticky, hrdinovy rané zážitky, které spustily pozdější deviaci i to, jakým způsobem vrací to, čím sám dětství musel projít...


ze dne 07.09.2008, 20:22:31
Svetla: Opravdu? Z Litoměřic? A žiješ v Praze? Nemáš náhodou volnou "cimru"? Snažím se v Praze pracovat, ale ubytování mám jen do konce září:(


ze dne 07.09.2008, 20:17:34
endless: ... já z Litoměřic. Ale žiju v Praze, kde se takové věci jaksi dějí asi mnohem častěji než v Leipzig...


ze dne 07.09.2008, 20:16:00
Svetla: Jsem z Lovosic. Ale ta vražda se nestala tady, ale v Lipsku, kde jsem žila šest měsíců. Proto ten případ sleduju. To město mi přirostlo k srdci a nechápu, jak se něco tak hrozného může stát, natož v tak hezkém městě (Bach, Goethe, Schumann, Schiller, atd).


ze dne 07.09.2008, 20:07:50
endless: Takové příběhy se bohužel dějí, a policie, přestože ji žádný termín ws netlačí, uzavírá případy se stejným chvatem, s jakým my je potom píšeme ... jinak by se to četlo dobře - jsou tam momenty, které čtenáře dosova vtáhnou do děje... a pak zakopne o zmíněný úsek a okouzlení je fuč. Nečetla jsem ještě všechny přípsěvky, takže nechci být nefér vůči ostatním, ale obecně se mi co do čtivosti a věrohodnosti jakož i dodržení tématu ws líbil. p.s. Z kterého jsi města?


ze dne 07.09.2008, 20:03:15
Svetla: Děkuji za komentář. S tím dolaďováním souhlasím. A většina těch nehezkých, krkolomných spojení vznikla tím, že jsem se snažila nahradit výrazy "jsem", které se, když je děj vypravován v minulosti 1.os., opakují až přespříliš často. Nechala jsem se inspirovat vraždou osmileté holčičky, po jejímž vrahovi se stále pátrá. V lese byla objevena jáma, takže se předpokládá, že jim tam chtěl vrah zakopat. Neudělal to a tělo hodil do rybníka. Něco podobného se odehrálo v témže městě před rokem, kdy zhruba stejně starý chlapec přišel o život obdobným způsobem jako děvče. Tehdy spáchal sebevraždu jeden delikvent, takže se mu přisoudila i vražda. Ale co když to bylo jinak?