|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303484 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Greenholm ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Střípky
| Zlomený, opuštěný muž sám a zmatený v mrtvém městě. Nemá, kam by šel, nemá, co by dělal. Jeho život je jako jediný, temný den. A jeho příběhy stejně mučivé jako bouře nad pouští. Okvětní lístky růže se pomalu snášejí k zemi a město se probouzí do nového, teskného rána… |
| |
|
|
Stál na nejvyšším balkóně toho domu a hleděl na město pod sebou, oči i srdce doširoka otevřené. Vítr mu čechral vlasy, zaprášené pytlové kalhoty se nadouvaly jako dva velké horkovzdušné balóny. Balóny… právě těmi sem přiletěli muži ze západu. Hledali naději? Víru? Lásku? Nevěděl. Něco ale hledat museli, protože do Greenholmu nikdo nejezdil. A nikdo nelétal. Už třetí měsíc postával na balkóně hotelu a mžoural do temné noci, aby někde mezi stíny mrtvých ulic zahlédl záplatovanou plachtovinu, která sem muže přinesla.
Byli tři a byli zlí. Museli být, protože v Greenholmu se nikdy nikdo neukázal s dobrými úmysly. Vlastně to bylo už pár let, co se mrtvým městem mihly stíny černých kupců. Nepočítal to, ale věděl, že nějaký ten rok to bude. Tenkrát město nebylo jeho. Bylo všech, i když se mu to nelíbilo. Vyrostl v něm, a když ho ti všichni opustili, přijal ho za vlastní, stal se jeho synem, otcem i opatrovatelem, chránili a pomáhali si navzájem – město a on. Ale trvalo ještě dlouho, než jím tiché ulice a náměstí, pošmourná zákoutí i štíty domů a vymlácené výkladní skříně zcela prostoupily, staly se jeho součástí a veškerou svou podstatou s ním splynuly. Dlouhé roky nic nerušilo jejich klidný vztah, po měsíce a měsíce se prašnými ulicemi neprohánělo nic než vítr z pouště a bludné chuchvalce trávy. Až teď – ve chvíli, která se měla stát naplněním jejich snu – město znovu ožilo příchodem mužů ze západu.
Ti tři přiletěli jednoho temného večera, kdy za okny hučela bouřka a komínem svištěla meluzína. Přišli tiše a nečekaně, bez ohlášení, bez pompézních uvítání vstoupili na půdu jeho města, Greenholmu, a porušili posvátnou vrstvu mlžného prachu svými stopami. Několikrát si jich všiml při svých obchůzkách, ale protože byly zpola zaváté novým pískem, nevěnoval jim pozornost. Ty stopy se pro něj staly symbolem, archetypem, přinášejícím nový řád. Asi dvakrát nebo třikrát se je také pokoušel sledovat, ale byly příliš jemné a bezbranné, než aby jim dokázal ublížit. Před několika dny se jedné stopy dotkl; lehounce po ní přejel špičkou prstu. A stopa zmizela, pohltil ji prach a pouštní písek. Město té noci plakalo, jako by si chtělo stopy ponechat na památku chvíle, ve které se svět pohnul.
Když se dalšího rána probudil, vedle jeho postele křepčila rodinka sýkorek. Ptáčata poskakovala po zaprášené zemi a vyděšeně pískala, matka se je snažila nahnat do jediného celistvého chumlu, aby se mohli vrátit zpátky do hnízda. Jejich zářivé peří se ztrácelo v prašném oparu.
Jsem jako ty sýkorky, řekl, když hleděl s cigaretou v ústech – opřený o mramorovou římsu – na tichou poušť. Zmatený a hloupý. Tak strašně hloupý.
Upustil cigaretu na zem a vrátil se do pokoje. Chvíli se hrabal ve staré skříni; nakonec z ní vytáhl kožené pouzdro pokryté silnou vrstvou prachu. Zkontroloval, zda jsou v revolveru všechny náboje, a potom vyrazil z hotelu ven.
Dveře do svého pokoje nechal dokořán.
V údolí se ještě válely cáry mlhy a slunce jen pomalu a snad i neochotně rvalo poslední zbytky noci na kusy. Měsíc stále ještě zářil kdesi v neurčitu, když dorazil na okraj města. Před ním se, zpola skryt v mlze, rozprostíral borový háj. Borovice však byly napadeny jakousi neznámou chorobou, která je vraždila, a když kráčel mezi jejich holými kmeny, slyšel, jak stromy úpí. Přidal do kroku.
Jeho boty zaduněly na betonových plátech příjezdové cesty. Kdysi prý pod nimi byla nějaká šachta, ale jestli ji zasypala suť jako většinu ostatních, nevěděl. Šel co nejrychleji, aby nedovolil mozku nutit ho přemýšlet o věcech, které se příčily jeho přesvědčení. Toho rána měl jen jedinou povinnost – najít ty tři a zabít je.
Cokoliv jiného je bezpředmětné, řekl, jako by ho mohl někdo slyšet.
Bylo mu jedno, jestli víří prach, nezajímalo ho, že ničí stovky let staré vrstvy písku a mastného popela, které se za tu strašnou dobu staly nedílnou součástí mrtvého města. Neohlížel se a v ruce měl nabitou zbraň. Byl ochoten udělat cokoliv, aby je vyhnal ze svého města; zdálo se mu, jako by jeho samého vevnitř něco užíralo a ten tíživý pocit sílil tím víc, čím hlouběji se do města dostával.
Zlatá záře starého slunce konečně pronikla ranní mlhou a opřela se do střech a zatuchlých štítů budov. On ale kráčel svými cestami, které se světlu vyhýbaly. Jeho kroky ho neomylně vedly spletí úzkých, temných uliček, ve kterých stíny ožívaly a vedly své vlastní ponuré životy bez kouska citu. Věděl, že město má stíny rádo, a proto si je oblíbil i on. Dokázal jimi kráčet a jeho kroky tlumila temnota.
Na jednom náměstí se zastavil, aby si prohlédl zbytky ohniště. Několik ohořelých klacíků, mastná pouštní tráva, kterou oheň nikdy nedokázal pohltit, a nějaký obal – snad od jídla. Jemně ho uchopil mezi prsty a zvedl si ho k očím; byl popsaný vzletnými znaky, kterým nerozuměl. Strčil si obal do kapsy a vydal se dál, mezi zlatými stuhami a kalužemi temnot.
V jedné ze špinavých uliček, křižujících kolonádu podél vyschlé řeky, našel leklou rybu. Byl to pstruh nebo snad nějaký podivný kapr, ale nebyl si tím moc jistý, protože v rybách se nikdy nevyznal.
Od zdechliny se táhla řada nejistých stop, lemovaných rudými kapkami. To už věděl, že se muži opovážili pozřít část města. Letmo přejel konečky prstů po stříbřitých šupinách a s úsměvem na tváři pohlédl směrem k řečišti.
Pověz, rybičko, kudypak šli a kam míří?
Našel je, když se slunce skrylo za mraky. Město potemnělo, z rozpáleného asfaltu přestala stoupat pára. Parkoviště bez parkujících skrývalo tajemství.
Pomalu, jako ve snu, vykročil po obvodu prostranství. Ruka se mu třásla, v ústech měl sucho a na jazyku ani slovo. Jak dlouho to bylo, co se ve městě naposledy objevili kupci? Tři, čtyři roky? Nebo pět? A kde teď ležely jejich uhnilé mrtvoly? To věděl, a moc dobře. Navršené v temnou, hnilobnou mohylu zářily proti slunci na vrcholku hotelu; každý den ulehal pod jejich ochrannou do špinavé postele, každý den je zdravil na vyhřáté střeše, než se vydal do města. Proč je zabil? Nevěděl. Jen procházeli; nechtěli obchodovat, nezajímalo je, že by si mohl něco koupit. Městu nic neudělali. A přeci… zanechali v něm své stopy, které ho navěky poskvrnily. A to stačilo, nebo ne?
Obešel zříceninu budky, ve které dřív sedával noční hlídač, a zarazil se. Na zemi před ním, na temné, mrtvé zemi, seděli u ohně tři muži a tiše si povídali. Nevšimli si ho.
Udělal krok vpřed, ale město mu pošeptalo, aby zastavil. A tak se jen vznášel uprostřed ničeho, ve světě, který nebyl jeho domovem, čněl jako hnijící kolos nad místy, kterými nikdy nebude moci kráčet. Vítr z pouště přinášel písek a pomalu mu zasypával nohy. Uvažoval, jak dlouho bude trvat, než ho trojice uvidí. A může ho vlastně vidět? Je možné spatřit bytost, která je duší města, člověka, který se zřekl své lidské podstaty, aby se mohl jako vítr prohánět ulicemi města a jako mlha ho každé ráno zaplavovat?
Město tiše vydechlo. Uvolnilo ho z okovů. Zbavilo ho tíhy.
Pozvedl svou zbraň proti mužům a něco řekl. Neslyšel, co to bylo, ale jistě ne nic hezkého. Cítil, jak se mu prsty svírají na pažbě zbraně, jak prst mačká spoušť. Výstřel. A další. A ještě jeden…
Na zemi před ním se válela tři mrtvá těla s prostřelenými hlavami. Oheň tiše plápolal, požíral suché větévky a pouštní trávu nechával být jako dítě, kterému místo sladkostí přinesli rybí tuk.
Cestou zpátky si všiml široké stopy zanechané po celé šíři hlavní ulice. Šel po ní, až se dostal k vyvráceným dveřím starých garáží. Uvnitř nalezl schmoustané balóny. Odnesl si je do hotelu a ještě toho večera si z nich ušil nové kalhoty, stejně jako si z pytlů od brambor, které přinesli kupci, ušil ty předešlé. Padly mu přesně.
Stál na nejvyšším balkóně toho domu a hleděl na město pod sebou, v povětří nevyslovenou otázku. Proč?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
