» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."

Théodore de Banville

počet přístupů: 2140982

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303484 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Na co se vzpomíná, to ještě žije ::

Ada	publikováno: 12.09.2008, 22:21

Taková malá splátka týkající se nejen počtu znaků


	Jmenuji se U cesty čtyři. Stojím na parcele číslo sto třicet lomeno dvacet pět v katastrálním území Zlínského kraje. Původně jsem byl dva plus jedna bez podsklepení, ale zato s prádelnou, šopou, stájí, králíkárnou, kurníkem a dřevěnou kadibudkou. Časem přistavěli pro novomanžele. Mám pěkný výhled na kostelní věž, která právě desetkrát zvonivě promluvila. Chodník běží tři metry ode mě, silnice ještě o necelý metr dál. Užívám si ticha nocí. Krom těch letních, kdy jsou žně a kolona kombajnů mi rozbuší srdce a roztřese kolena. Ale je teprve polovina června. Kdysi jsem byl plný smíchu, křiku, vůní... Snad vzpomínky nevytěsní bouchání a vrtání z poslední doby. Tak dlouho jsem neslyšel lidský hlas! Ani ten pán s oranžovou helmou a skládacím metrem v kapse sem už nechodí. Legračně rozhazoval rukama a kroutil hlavou. Zlobil se. Jako děda, když prababička rozbila okno při zabíjení mouchy. Plácla ji dlaní. Nějakým zázrakem nezanechalo sklo na ruce následky. Ani na mouše ne. Ostře cítím, jak rozbitým oknem táhlo. Zavolali sklenáře. Vyrobil a přinesl nové okno. Prababička za ním nezavřela branku, spěchala otevřít domovní dveře. Aran využil příležitosti a utekl. Čistokrevná kolie ovládaná pudy. Už se nikdy nevrátil. Ten víkend se konal Myslivecký ples. Dědeček neměl prababičku nikdy rád a čekal na příležitost, na poslední kapku. Pak jsem ji vídal, jen když děda odjel do lázní. I holky hlídala u sebe doma. Bohužel dost často. A já se tak rád díval, jak si hrají. Uprostřed dvora parkoval chromý, modrý autobus. Do jeho oken máma ušila záclonky. Nedohlédl jsem, co se děje uvnitř. Mimo něj nejčastěji vařily. Pod lískovým keřem kotvila v písku lednička Calex. V ní uchovávaly jídlo, aby se nezkazilo. Hovínka obalená v písku, rybízovou kaši, sedmikrásky na okrovo. Závodily, která vyčurá delší Moravu. Na kamenném poklopu studny louskaly ořechy. To měly zakázáno. Půdu taky. Proto na ni chodily tajně a často. Copak mohly odolat? Tolik truhel a truhliček, skříní a skříněk. Nevadily jim pavučiny ani špína. Dnes by se ošklíbaly. Divoce by poskakovaly, kdyby jim při siestě na slamníku přeběhl přes obličej pavouk a nechal dotyk – nedotyk. Přitom by dnes nad hlavou opravdu viděly oblohu a v noci možná i hvězdy. Svázané noviny a časopisy jsou tady, na rozdíl od střešních tašek, pořád. Ještě žijí Taková normální rodinka i Jitka a Břetislav své příběhy na poslední straně Ahoj na sobotu. Pořád si mohou udělat test – Bojíte se rádi? Máte zdravý životní styl? Jste žárliví? Jaký typ bydlení je pro Vás ideální? Asi pro ně bylo ideální bydlet jinde. V dvougenerační vilce na konci vesnice. Při její stavbě začal táta pít. Za dvanáct let dům prodali s velkou ztrátou peněz i iluzí. Někdy naděje umře mnohem dřív než poslední. Babička to říkala. Úplně všechno na sobě rád nemám. Třeba kadibudku ne. Tu nemá rád nikdo. Musí se chodit přes dvorek. Lidem v ní lezou oči z důlků a v zimě jde od úst pára. Vnitřní stěny zdobí obličeje hvězd z titulních stran Vlasty, babiččiny životní investice. Přímo před očima čistá krása rozesmáté princezny Libušky Šafránkové a napravo dráždivá smyslnost Reginy Rázlové, kterou neskryla ani upjatost tvídového kostýmku a olivový rolák s lurexem. Kdo by pak mohl vyčítat holkám, že se ve stodole scházely s Robertem K., tehdy čerstvým prvňáčkem. Navzájem si ukazovali rozdíly v zevních pohlavních orgánech a zálibně se jich dotýkali. Vlastně ta mladší se neúčastnila aktivně. Stála před vchodem do stodoly a hlídala. Měla písknout, kdyby něco. Pod pohledem mámy však strnula jako myš před kobrou. Zřetelně si vybavuji svisty řemene i plesky na holá těla. Robert K. prchal přes plot v zahradě. Slepice divoce kdákaly a pobíhaly. Kohout bojovně sekal zobákem. Máma vyčerpaně klesla na zem u staré švestky, která rodila zásadně červivé plody. Děda je pojídal rád. Stejně jako třesoucí se vepřový bůček s centimetrovou kůží a ve slunci se lesknoucími štětinami. Zavládlo ve mně několikadenní divné ticho. Chvíli trvalo, než kolemjdoucí přestali tlumit hlas a házet kradmé pohledy mým směrem. Robert K. se živí jako pornoherec. Asi díky tomu, že utekl přes plot. Holky tolik štěstí neměly. Popíraly své ženství tak důkladně, že z nich hned první zkušenosti udělaly matky. Ač slepý, přál bych si ještě jednou vidět bosé, dětské nožky v písku na dvoře, cítit vůni ve větru schnoucích sněhobílých košilek s vyšívaným límečkem, popíjet bílou kávu a když se nikdo nedívá, umíchat si kakaový prášek s máslem a cukrem, slyšet štěkot čistokrevné kolie a proud vody vysávaný zemi do plechové konve se zrezivělým kropítkem. Přál bych si, aby ze mě zas drobné nehtíky seškrabovaly omítku a strkaly si ji do pusy ne jako zdroj vápníku, ale jako laskominu, aby přišel podnapilý kominík a drbal mě štětkou na nejtemnějších místech, aby mi pod oknem kvetly jiřiny a pivoňky a v zahradě omamně voněl jasmín. Sním o tom, že ještě jednou někdo zazvoní u branky, že pošťák vhodí do oprýskané schránky denní tisk, že se autobus bez kol rozjede a lednička začne chladit. A ve staré kuchyni vedle obrazu panenky Marie s Ježíškem v náručí hrdě odbijí hodiny celou a kyvadlo se zhoupne ze strany na stranu… V polovině června v deset hodin čtrnáct minut protáhl demoliční bagr Komatsu 350 líně své dlouhé rameno a jeho nůžky se hladově rozevřely. Za dvě sta padesát sedm tisíc šest set dvacet šest minut vyroste na parcele číslo sto třicet lomeno dvacet pět obchodní dům plný smíchu, křiku, vůní... Taky on bude mít své sny a své vzpomínky. Protože nic z tohoto světa nemizí, jen mění podobu.


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 7		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 23		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 65		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

kafetka	12.10.2008, 14:14:50

Je to napsané s takovým lehkým nadhledem, až mě to děsí... až se mi to líbí a ta poslední věta vystihla všechno.. bylo to totální shrnutí a taková další děsivá pravda... Všechno je prostě děsivý! :D


ze dne 12.10.2008, 14:54:54
Ada: Všechno ne, Tvůj komentář mě například vůbec nevyděsil, naopak, potěšil mě :-) Díky moc Hezký den

lucinda	23.09.2008, 10:08:40

Ahoj, Ado. Když jsem začínala číst, po zádech mi přejížděl mzrazík, ale takový ten nostalgický, jako by mi tvá písmenka ukusovaly vzpomínky mého dětství a lidí z mého života. Babička... A ten konec ... tak životně přiléhavý. Líbí se mi, že píšeš s takovou upřímností. Moc se mi to líbilo. ;)


ze dne 04.10.2008, 22:30:01
Ada: Díky moc za komentář a hodnocení. Však Ty sama taky víš, že psát o prožitém je nejjednodušší a nejtěžší zároveň :-) Hezký den

Cinka	22.09.2008, 21:15:13

Tedy... ...zanechalo to ve mě spoustu dojmů a... nostalgie. Opravdu... Připomnělo mi to (ač to možná nedává příliš smysl) pohádku od Andersena - Vánoční stromeček... Vnímnat věci z pohledu věci je opravdu takové pikantnější... a jak píše Vanessa, šťávička tomu vážně nechybí... ono je to totiž šťávičkou skrz naskrz prosáklé!:) Občas se zastavím a uvědomím si, že si možná málo všímám detailů, okamžiků, které se považují za všední...ale nejsou... a tvoje povídka to dokazuje... Je opravdu krásná... ale já vlastně žádnou jinou od tebe ani nečekala... P.S. jsem ráda, že jsem tě našla... vzpomněla jsem si na tvou minulou povídku a řekla si (protože jsem si přesně nevybavila tvou přezdívku), že tě nutně musím najít, že jsi snad přihodila nové dílko... tak. Dávám jedničku a dílo míří do oblíbených, protože se k téhle nostalgické bombě ráda budu vracet.


ze dne 04.10.2008, 22:34:01
Ada: Ahoj, neboj, Ty si jich všímáš, uvidíš za pár let, co všechno o nich napíšeš a já si to ráda (přes brýle na čtení, které v tu dobu už budu potřebovat :-) ráda přečtu... Díky moc za komentář, hodnocení i zařazení, budu si tam lebedit Hezký den

Vanessa Kuzníková	13.09.2008, 23:35:19

Odpověď na příspěvek od uživatele: Vanessa Kuzníková* ze dne 13.09.2008, 22:47:55* Musíš k tomu zaujmout kladné stanovisko :-)) Nebývala jsem jiná, ale jsem pídivá a zvědavá a ještě se mi nestalo, že by mi tady někdo nepomohl. Takže se klidně ptej na cokoliv technického. Co nevím já vědí jiní.


ze dne 14.09.2008, 0:14:01
Ada: Máš naprostou pravdu, já se podvědomě bráním učit se něco nového - zvyk z domu - jak ukáži, že něco umím, už mi to zůstane jako to pověstné veslo převozníkovi :-) Však mi taky ten přenos z Wordu sem jeden autor saspi poradil - hned poté, co si nechal odborně zpět zasadit sanici, kterou si smíchem nad mou zaostalostí vykloubil! Díky moc za nabídku, jak na něco narazím, ozvu se. Dobrou noc

Vanessa Kuzníková	13.09.2008, 22:47:55

Odpověď na příspěvek od uživatele: Vanessa Kuzníková* ze dne 13.09.2008, 22:20:21* Nikdy jsem nepsala přímo na SASPI. Vedu si o svých věcech evidenci. Vždy jen Word. A jako ty - ihned po tvrdé kritice SASPáků opravuji a předělávám k jejich obrazu. Eee teda někdy. ;-)


ze dne 13.09.2008, 22:56:23
Ada: Tak já jsem dost technický dinosaurus - nemohla jsem uvěřit, že něco napíši ve wordu a pak to jako klidně přenesu sem, trvalo mi tři příspěvky, než jsem postup vůbec vyzkoušela! To o tom starém psovi bude asi pravda, tedy aspoň u některých ras :-)

Vanessa Kuzníková	13.09.2008, 22:20:21

Odpověď na příspěvek od uživatele: Vanessa Kuzníková* ze dne 13.09.2008, 21:07:34* Ale to se přece opraví ne?


ze dne 13.09.2008, 22:32:10
Ada: Jo, jo, teď už nepíši přímo do okna na saspi, jsem už tak "dobrá", že to píši ve Wordu a přenáším - doufám, že to nečte nějaký technik - takže jsem si to už "u sebe" opravila :-)

Vanessa Kuzníková	13.09.2008, 21:07:34

Tak jsem dočetla. Líbilo se mi to. Čtivé a asi i bez chyb. Vcítit se do pocitu neživé věci je zajímavé. Napsala jsem něco podobného takže vím, že to velký problém není, ale problém je aby to mělo tu šťávičku. Tohle tvé dílko ji má. Jedna.


ze dne 13.09.2008, 22:16:27
Ada: Ahoj, bez chyb to není - nadbytečná čárka "bosé, dětské nožky" + některá slova 2x, ale nebudu se tady sama "pitvat" :-) Díky moc za komentář a za tu "šťávičku" a za tu jedničku a vůbec všechno Hezký večer

Kaileen	13.09.2008, 13:34:56

Ahoj, moc se mi to líbilo. Je to čtivé, zajímavé, plné vzpomínek a příběhů... Jednička.


ze dne 13.09.2008, 19:35:20
Ada: Díky moc za komentář i známku Hezký večer

Šíma	12.09.2008, 22:49:51

Hezký příběh o jednom domku! ;-) Líbilo, Jednička! P.S. Že toho nenapíšu více? No... Kdyby toto dílko bylo ve Workshopu (tom minulém), dal bych Ti svůj hlas! Povedeně napsáno... Asi jsem poztrácel slova při čtení Tvé povídky (2x)... Možná se na ni kouknu ještě jednou...


ze dne 12.09.2008, 23:15:47
Ada: Ano, je trochu překvapivé, že Tvůj komentář není obsáhlejší, neboť je to tak trochu Tvoje "výrobní značka", ale jelikož já nejsem vařená natvrdo, tak vím, že tento "minikomentík" je vlastně to nejkrásnější, co jsi mi mohl napsat a já Ti upřímně děkuji! Hezký víkend

OH	12.09.2008, 22:47:49

Ahojky, Ado, to je krásný... Trochu mi do toho teď vlezla představa endless, jak projíždí v buldozeru baráčkem, ale i přesto je to krásně nostalgický ap. bohatě napsaný, já jsem u bábušky jako prcek zase děla cestičku z obilí pro slepice, která vedla až pod papírovou krabici, která byla podepřená klackemn, kterej byl uvázanej za provázek, kterej jsem měl v ruce já, ale moc jsem jich nechytl, mrchy se většinou cestou nažraly a pod krabici nedošly a bábuška pak šílela, když jsem nějakou chytil, že ji špatně ponesou. Povídka je to suprová...


ze dne 12.09.2008, 23:19:15
Ada: Ahoj, díky moc za pochvalný komentář...no vidíš a proč tady ještě nemáme tento Tvůj příběh vypsán? Já si ho moc ráda přečtu. Úplně Tvoji babičku vidím :-) Hezký víkend a ještě jednou dík

endless	12.09.2008, 22:19:43

Neodolala jsem a přečetla si text podruhé... a pak ještě jednou. Je to dobře a poutavě napsáno, zdánlivě bezdějové, mezi řádky však nabité zážitky, příběhy, vzpomínkami... Několik vět bych asi trochu upravila (viz níže), v zásadě však nemám námitek. Příběh dojímá, ne však proto, že by hrál na city, ale velmi pěkně zachycenou a skutečně prožitou lidskostí. Pozor na stylistiku, místy zakolísá: "... Vlastně ta mladší se neúčastnila aktivně." - Ta mladší se ovšem neúčastnila aktivně..." Taky si myslím, že když specifikuješ zcela přesně čas demolice, asi by namísto "v polovině června" bylo lépe napsat např. "třináctého června". Poslední připomínka - víceméně zprostředkovaná - nedávno mi sděleno, že budovy nedemoluje bagr, nýbž buldozer... tak nevím. Jsem si jen jistá, že závěrečná věta tohoto příběhu je skrznaskrz pravdivá a ani všechny bagry, buldozery a zeměměřiči světa dohromady na tom nemůžou nic změnit.


ze dne 12.09.2008, 23:25:46
Ada: Ahoj, díky moc za komentář a publikaci a známku a vůbec. Máš pravdu, mám trochu tendenci omáčku vyumělkovávat a věty bubřit, proto přivítám názor každého citově nezainteresovaného čtenáře, který mě na tu strojenost upozorní. Já chtěla původně, aby dům boural jeřáb s tou koulí na konci, aby se mohla líně zkoupnout jako to kyvadlo, jenomže to je zastaralá metoda a používá se dnes jen výjimečně na vysoké staré domy v zástavbě. Na rodinné domky se běžně používá demoliční bagr nebo buldozer. Nejčastěji má bagr na konci něco jako zbíječku, ale ta je tak hnusná, že bych ji nedokázala popsat ani do prozaického útvaru nějak přijatelně, tak vyhrál Komatsu 350 s demoličními nůžkami :-) Ještě jednou díky a hezký víkend