obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Ztracená - Peklo ::

 autor Trenz publikováno: 11.09.2008, 21:53  
 

Až později si Danielle uvědomila, že nemá nic na sebe. Jak mohla jít na country ples, když ani nevěděla, co na sebe. Nešťastně si nad tím povzdechla u snídaně a Rachel se toho okamžitě chytla. Od Chrise vyžebrala klíčky od auta a vytáhla Danielle do města. Pro Danielle to byl nevšední zážitek, neboť na nakupování oblečení neměla vůbec čas. Nicméně ihned zamířila k nenápadnému oblečení, ale Rachel ji popadla za ruku a vlekla k oblečení v jasných barvách, přičemž jí říkala: “Jsi krásná ženská, Danielle. Přestaň se schovávat za obyčejnými věcmi. Nech zvítězit svoji ženskost. Ukaž chlapům, že jsi kočka.“
„Nejsem si jistá, jestli něco takového vůbec jsem,“ ozvala se Danielle nejistě, ale Rachel byla neústupná.
„Každá ženská je kočka. Jen to musí umět dát najevo. Ty jsi přirozeně krásná, jen tě tvůj manžel držel příliš pod pokličkou. Řeknu-li to takhle, je na čase, aby ses osvobodila.“
Danielle neodpověděla, protože ji plně zaujalo jedno tričko. Rachel se na něj taky podívala, usmála se a řekla: „Myslím, že jsme našli vítěze.“

Danielle se na večer chystala. Byla oblečená, decentně nalíčená, jak jí Rachel celé odpoledně poučovala, a když se pak prohlížela v zrcadle, věděla, že jí něco schází. Vytáhla zpod postele kufr, položila ho na židli, otevřela a chvilku se v něm přehrabovala. Nakonec zajela rukou do malé přihrádky a vytáhla odtamtud malý medailon. Posadila se na postel, otevřela ho a srdce a mysl jí zaplavily vzpomínky na Erica, ale už necítila bolest. Jen jakýsi melancholický smutek. Otevřela ho a viděla sebe a jeho, jak se smějí do objektivu. Vzpomínala, kde se fotili. Bylo to u mola na jejich první společné dovolené. Byly tenkrát opravdu šťastní. Co se změnilo? Kdy se z ní stala domácí puťka? Kdy přestali být manželé a stali se spolubydlícími? Chtěl jí snad Eric před něčím chránit zrovna tímhle způsobem? Proč si s ní o tom raději nepromluvil? Jistě. Nejspíš by to nepochopila a chtěla, aby šel na policii, ale alespoň by se k ní choval jako k manželce a ne jako k hospodyni. Medailonek zaklapla a připnula na krk. Vstala a ještě jednou se prohlédla v zrcadle. Měla modré džíny zahrnuté do hnědých kozaček z jemné kůže a nizoučkým podpatkem. Ve stejné barvě měla pásek a stylový klobouk. K džínům ladila bunda a vlasy měla rozpuštěné. Pod bundou vykukovalo barevné tílko, vypadající zcela nekovbojsky, ale Danielle to dodávalo zvláštní něhu a roztomilost.
Zazvonil zvonek. Danielle se na sebe v zrcadle usmála a vyrazila po schodech dolů. Když otevřela, na chvilku zůstal Rupert v němém údivu, což Danielle lichotilo, ale zároveň uvádělo do rozpaků, a nakonec jí vysekl poklonu: „Dnes jsi nejkrásnější hvězda na nebesích.“
Danielle maličko zčervenala. Nebyla zvyklá na komplimenty. Už léta žádný nedostala.
„Kočár čeká,“ pokračoval Rupert a ukázal na terénní auto, které měl půjčené od Chrise. Danielle nevěděla, jak to Rupert dokázal, ale podařilo se mu s Chrisem spřátelit natolik, aby mu Chris důvěřoval a půjčil svoje auto. Možná za to vděčil i Vanesse, které byl od začátku sympatický. Měla dokonce podezření, že to ona přišla s nápadem pozvat Danielle na country ples. Dojeli do města, Rupert jí galantně otevřel dveře a podal ruku, aby mohla vystoupit, i když nebyla v žádné limuzíně ani v žádném podobně stavěném autě.
„Děkuju,“ usmála se na něj Danielle a najednou se cítila šťastná. Zavedl ji do sálu, kde bylo velké pódium, na kterém hrála živá hudba, několik stolů, bar a taneční parket, na kterém tančilo již několik párů včetně Rachel a Chrise. Danielle překvapilo, jak elegantně se Chris na tanečním parketu pohybuje navzdory jeho věku. Rupert ji zavedl k jejich stolu, kde seděla Vanessa a pozorovala tetu s tátou a oči se jí leskly.
„Takhle tančívali táta a máma. Moc jim to spolu slušelo,“ povzdechla si a Danielle došlo, jak Vanessa jejich rozchodem trpí, i když od té doby uplynulo několik let, ale některé rány nikdy nepřebolí. Ona sama věděla, že i když půjde dál, nikdy se jí na Erica nepodaří úplně zapomenout.
„Půjdeme tančit?“ zeptal se jí Rupert, když si odložila kabelku.
Danielle zaváhala. Nechtěla nechat Vanessu samotnou.
„Jen jdi. Já to zvládnu.“
Danielle přijala Rupertovu ruku a odešla na parket. Vanessa si otřela slzu, když se blízko jejího ucha ozvalo: „Za slzy se nemusíš stydět, madamigella.“
Trhla sebou a ohlédla se. Spatřila Tiziányho a otřásla se při pohledu do jeho ledových očí.
„Co chcete?“ zeptala se tiše.
„Uděláme si malou projížďku.“
„Nikam s vámi nepůjdu!“ odsekla mu Vanessa vzpurně.
„Vy Beckettovi. Máte hrdost a vzpurnost v každém kousku těla. Není divu, že to stálo tvého malého bratříčka život.“
Vanessa se na židli otočila tak prudce, že se židle málem převrátila.
„Co o tom víte?!“
„Tady na veřejnosti ne, madamigella.“
„Nikam s vámi nepůjdu.“
„Ale půjdeš. O tom nepochybuj.“
„Co ode mě chcete?“
„Od tebe vlastně nic, ale tvá přítelkyně, signorina Danielle, nechce být rozumná, tak jí k tomu trochu dopomůžeme.“
„Můžu křičet.“
„To můžeš, ale po celém sále mám rozmístěné své chlapce, takže pokud tu nechceš mít krvavý masakr, měla bys jít se mnou a chovat se jako poslušná bambina.“
„Nevěřím vám. Neriskoval byste tak.“
„Divila by ses, co všechno bych riskoval, abych dostal, co mi náleží.“
Vanessa polkla a vstala. Všichni tančili dál a nevnímali, co se kolem nich děje.
„Tak pojď,“ vyzval ji Fabricio a Vanessa vykročila. Tiziány na stůl položil lístek a odešel za ní.

Přestali tančit, zatleskali a vrátili se ke stolům. Chris našel lístek a stiskl rty.
„Co se stalo?“ zeptala se Danielle.
Chris jí mlčky podal lístek. Daniele si jej přečetla a zbledla.
„Ublíží jí?“
„Jen, když nedostane ten čip.“
„Ale já nevím, kde je…“ Danielle se mimoděk dotkla medailonku a něco si uvědomila.
„Danielle?“ otázal se Rupert.
Danielle si sundala medailon, otevřela ho a hleděla na Ericovu fotku. Do ruky vzala nůž, co ležel na stole a fotku vyloupla. Tušila, co tam bude, ale i tak málem medailon upustila.
„Tohle asi bude ten čip, který Tiziány shání,“ ozvala se Rachel.
„Ví někdo, co na něm je?“
„A je to důležité? Prostě mu ten čip dáme a on nám zmizí ze života.“
„Možná bychom to měli ohlásit úřadům.“
„Ty nám nepomůžou. Tiziány je příliš velký boss.“
„To mu to jen tak projde?“
„To není náš boj, Rachel,“ připomněl jí jemně Chris a Rachel nakonec odevzdaně přikývla.
„Píše se na tom lístku, kde se sejdeme?“
„Ano, a jestli tam chceme být včas, měli bychom vyrazit hned.“
Danielle zaváhala a Chris řekl: “Nemusíš tam chodit. Vanessa je moje dcera. Předám mu to.“
„Ne. Mám pocit, že to Ericovi dlužím. Umřel, aby mě chránil. Vím, že by s tím nesouhlasil. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby dělal pro někoho z těch supertajných organizací nebo sám byl agent kterékoliv z nich, ale on už je mrtvý. Myslela jsem si, že jsem ta nejlepší manželka na světě. Myslela jsem si, že když mu budu neustále po ruce, bude mě milovat a ctít, ale on mě takovou chtěl, aby mě chránil před takovými lidmi, jako je Tiziány. Teď bych zase měla já chránit jeho čest. Ať umřel z kteréhokoliv důvodu, určitě umřel pro dobrou věc. Nikdy by nechtěl, aby mi ublížili a aby ublížili těm, na kterých mi záleží. Určitě bych chtěl, abych tomu muži dala čip a zachránila tak tvoji dceru.“
Chris nic neřekl, ale jeho jí děkovaly.
„Půjdu s vámi,“ řekl Marlowe.
„Já taky,“ přidala se Rachel, ale Chris rázně zavrtěl hlavou.
„Čím míň nás bude, tím líp.“
„Jako kdyby se přece jen rozhodl střílet?“
„Danielle,“ napomenula jí Rachel.
„Pojďme,“ vyzval jí Chris a společně odešli.
„Nemůžu uvěřit, že je jen tak nechávám jít,“ vrtěl hlavou Marlowe, „Měl bych tam být a zabít toho parchanta, že mi zabil ženu a dítě.“
„Cítíš k Danielle něco? Nerada bych viděla, že jí ublížíš. Už by se z toho nemusela vzpamatovat.“
„Mám ji rád. Získala si mě. Ačkoliv o tom nejspíš ani neví, má v sobě oheň.“

Vanessa měla strach, ale snažila se to nedat najevo, i když jí bylo jasné, že ji musel Tiziány prokouknout podle toho, jak se pobaveně usmíval. Seděli v útulné kavárně, která zcela jistě patřila jemu. Tiziány na Vanessu hleděl, prsty spojené tak, že tvořily trojúhelník a usmíval se.
„Tvůj otec měl neobvyklé štěstí. Na rozdíl od tvého bratra.“
Vanessa sebou trhla. Až doteď na ni nepromluvil. Podívala se na něj.
„Myslíte si, že to byla náhoda? To, že dostal smyk, nejspíš ano, ale ten náklaďák nikoliv.“
Vanesse se rozšířily oči.
„Ano. Chápeš to správně. Tvůj otec si myslel, že zůstal nepovšimnut, když špehoval u Marlowa, ale mí chlapci si ho všimli a sdělili mi to. Nezabil jsem ho už tenkrát jen proto, že by to vyvolalo až příliš nežádoucí pozornosti.“
„Takže jste tam ten náklaďák poslal? Jen tak jste je chtěl oba zabít? Zabít malého chlapce a otce?!“
„Toho chlapce ani ne, ale když už tam byl…“
Vanessa sevřela ruce v pěst a Tiziány se zasmál.
„Vsadím se, že kdybys teď měla zbraň, s chutí bys mě zastřelila.“
„Ne. Jen vás postřelila a nějakým způsobem zařídila, abyste nadobro shnil ve vězení!“ promluvila Vanessa skrz zuby.
„Jsi odvážná. Škoda, že nejsi má dcera.“
Vanessa neodpověděla. Dovnitř vstoupili Chris a Danielle. Tiziány na ně kývl a oni k němu pomalu došli.
„Posaďte se,“ vyzval je.
Posadili se.
„Máte ten čip?“ zeptal se bez okolků.
„Ano,“ odpověděla Danielle po krátkém zaváhání.
„Tak mi ho dejte.“
„A co nám zaručí, že nás necháte odejít?“
„Moje slovo.“
„Slovo mafiána? To nebudí moc důvěry.“
„Nepřekračujte hranici, Beckette a nechám vás odejít.“
„Já vás bych ale neměl. Zabil jste mi syna.“
Vanessa, Danielle a i Tiziáni byli překvapeni, že to Chris ví.
„Jak to víš, tati?“
„Marlowe mi z vězení poslal dopis.“
„A nic jsi mi neřekl?“ zeptala se Vanessa trochu ukřivděně.
Chris jí objal.
„Někdy je lepší nevědět, zlatíčko. Stačilo, že jsem se tím užíral já.“
„Mám tě ráda, tati,“ Vanessa ho objala.
„Dojemné a teď ten čip.“
Danielle z kapsy vyndala medailon a podala mu ho.
„Nechte si ho. I s čipem. Mně už je k ničemu.“
„Je to památka na vašeho manžela.“
„Nikde se nenosí památka líp, než v srdci.“
Tiziány si nechal čip zkontrolovat a potom je nechal jít.
„Já svoje slovo držím,“ dodal, když se tvářili pochybovačně.
Vstali a odešli, aniž by se ohlíželi. K Tiziánovi přistoupil jeden z jeho mužů a zeptal se: „Máme to zařídit, šéfe?“
„Ne. Dobrých soupeřů je pomálu. Nechte je jít. Na policii stejně nepůjdou. Jsou rádi, že vyvázli bez škrábnutí.“
„A co vaše reputace?“
„Občas může maličká laskavost napomoct. Možná by ses divil, jak moc.“

Danielle si balila kufr. Vracela se domů. Mark Hamson se měl každým dnem vrátit. Někdo zazvonil.
„Už běžím,“ zavolala, když sbíhala schody. Otevřela a spatřila tam stát Ruperta s růží.
„Ta je pro vás.“
„Děkuju,“ usmála se a cítila, že se maličko červená.
„Sice se balím, ale nechceš jít na chvíli dál?“
„Přišel jsem se rozloučit.“
„Někam odjíždíš?“
„Na cestu po Evropě. Trochu přemýšlet. Zjistit, co od života vlastně chci.“
„Kdybys chtěl, stav se na zpáteční cestě v New Yorku. Dám ti telefonní číslo, protože ještě netuším, kde budu bydlet. Jedno vím jistě. Do toho bytu se už nevrátím.“
„Rozumím.“
Danielle mu napsala číslo a podala mu ho. Rupert ho schoval a řekl: „Prošla sis peklem, Danielle. Ať znovu najdeš svoji cestu.“
„Děkuju,“ zašeptala a zcela spontánně ho políbila na tvář.
„Hodně štěstí,“ popřála mu.
„Hodně štěstí,“ odvětil jí a odešel. Danielle se za ním dívala a potom se vrátila k balení.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Trenz 16.09.2008, 18:37:21 Odpovědět 
   Ještě to není úplný konec. Ještě je epilog:-)
 Ksara 15.09.2008, 16:04:58 Odpovědět 
   Souhlasím s Vanessou, čte se to dobře. ale co se týče rozhovorů, jako bych je už někde slyšela:( a taky mám trochu zmatek v příbuzenských vztazích hrdinů
 Vanessa Kuzníková 13.09.2008, 20:58:42 Odpovědět 
   Helee a to je jako konec joooo.
A já jsem si myslela, že je to nějaký román na pokračování s mafiánskou tématikou.
Škoda.
Dám jedničku, i když jsem zklamaná. A taky bychs měla upravit ten začátek aby to nebylo tak zhuštěné, protože je to nepřehledné.
Jinak se to čte dobře.
 Pavel D. F. 11.09.2008, 21:53:04 Odpovědět 
   A to je všechno? Nechce se mi věřit, že by to tak náhle skončilo. O tom, že čip bude v medailonu, jsem nepochyboval od chvíle, kdy se medailon objevil na scéně. Ale že by vše proběhlo tak klidně a velký mafián vše zařídil bez většího vzrušení, to mi připadá poněkud jednoduché.
Trošku se mi zdá, že ses chtěla tohoto příběhu rychle zbavit, což je samozřejmě škoda, protože stačilo málo a mohl se pěkně vyhrotit a gradovat. Ale je pravda, že to taky tak někdy dělám, když mi dojde trpělivost s postavami a dějem.
Přesto cítím jakousi pachuť a čistou jedničku si tentokrát netroufám dát.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Pouta války - 2...
Kate3
Nešťastná
Therina
34. kapitola - ...
Miky
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr