» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Mnohem lepší je žít bez štěstí než bez lásky."

William Shakespeare

počet přístupů: 2140984

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303484 komentářů :: on-line: 12 ::

:: 01 Pan znechucený a paní zklamaná ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Jizva života

Eliota	publikováno: 11.09.2008, 22:31


	Přešla jsem k oknu, zamračila se a pohlédla ven. Nebe bylo beze změny – potemnělé, plné šedivých mraků, ze kterých se k zemi snášely kapičky deště. Jedna za druhou. Bez přestání. A aby se toho nedělo tolik, co by mi mohlo zkazit náladu, bylo pondělí. Čekal mě další úmorný den, ve kterém hrozilo, že budu zkoušená u tabule a nebo se na mě vrhne přepadová písemka. S povzdechem jsem se oblékla do červeného trička bez rukávů, které jsem předtím držela v ruce. Vrátila jsem se ke skříni a vytáhla z ní dlouhé džíny, do kterých jsem se následně nasoukala. Natáhla jsem si ponožky a obula se do pantofel. Batoh, který byl postavený vedle postele, mi neúprosně připomínal, že mi za necelou hodinu začíná škola. Neobtěžovala jsem se batoh otevřít a zkontrolovat, zda jsem si něco nezapomněla. Upřímně – bylo mi jedno, jestli nebudu mít sešit na zeměpis nebo kalkulačku na matematiku. Rychle jsem si ustlala a z nočního stolku vytáhla kosmetickou taštičku. Zamířila jsem ke dveřím, kde jsem si přes předloktí přehodila mikinu s vestou a do dlaně uchopila popruh batohu. Vyšla jsem ze svého pokoje a všechny věci až na kosmetiku, hodila na zem vedle dveří do kuchyně, která byla naproti mé ložnici. „Annabel, jsi to ty?“ Zaslechla jsem matčin hlas a povzdechla si. Neobtěžovala jsem se odpovídat a přešla jsem náš celý byt až ke koupelně a tam zmizela za dveřmi. Postavila jsem se před zrcadlo a chvíli se pozorovala v odraze. Potom jsem si opláchla obličej studenou vodou, utřela se do ručníku a vyčistila si zuby. Nalíčila jsem se. Denně používám akorát černou tužku na oči, řasenku a lesk na rty. Málokdy si nanáším stíny. Po provedení ranní hygieny včetně rozčesání vlasů jsem šla do kuchyně. „Dobré ráno.“ pozdravila mě mamka. Neodpověděla jsem jí. Už jenom kvůli tomu ošklivému počasí mám špatnou náladu a ona mi ještě bude připomínat, že je ráno. A prý dobré. „Budeš snídat?“ Další věta, která mě dnes vytočila. Nemám ráda, když na mě má maminka po ránu mluví. „Nikdy nesnídám.“ zavrčela jsem odpověď a posadila se na židli k jídelnímu stolu. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. „Táta už jel?“ napadlo mě najednou. Jestli ano, tak jsem nahraná. V tomhle dešti se mi ani trochu nechtělo jít na autobus. „Ne, před chvílí jsem ho šla vzbudit.“ obeznámila mě mamka a posadila se naproti mně ke stolu a před sebe si položila hrníček čaje. „Nechceš ani čaj? Měla bys po ránu něco vypít.“ Otráveně jsem protočila oči a zvedla se. Přešla jsem ke kuchyňské lince a uchopila plastovou láhev, do které jsem začala natáčet vodu, abych měla pití do školy. „Jo, Bel -“ „Ne!“ vykřikla jsem a rychle otočila kohoutkem. Vztekle jsem zašroubovala láhev. „Když už jste mě tak pitomě pojmenovali, tak mi říkej celým jménem. A nebo Anno.“ „To už jsme ti mohli rovnou dát české jméno.“ zasmál se táta, který vešel do místnosti. Poznámku o tom, že to udělat měli, jsem raději spolkla. „Co jsi teda chtěla, mami?“ zeptala jsem se a sledovala otce, jak si nalévá do hrníčku čaj z konvice a následně ho pije. „Potřebuji vědět, jestli s námi k večeru pojedeš navštívit babičku.“ Na sucho jsem polkla a sklonila hlavu. Svou jedinou babičku jsem moc ráda neměla, ale od té doby, co umřel děda, mi jí bylo líto. Celé dny trávila sama. „Ne, dnes ne,“ zavrtěla jsem hlavou. Tentokrát se mi tam opravdu nechtělo. „Tati, vezmeš mě autem do školy?“ „Takhle to je!“ smál se opět. Dnes přetékal dobrou náladou. „A já se divil, že jsi ještě doma. Touhle dobou ti přece odjíždí autobus, ne?“ Jen jsem pokrčila rameny a šla do předsíně, abych si oblékla mikinu a vestu. Táta mě následoval a navlékl se do bundy, mohli jsme jít. Ještě než jsem nastoupila do auta, zkontrolovala jsem si, jestli mám peněženku, mobil a klíče. Byly to tři jediné věci, které jsem k přežití dne ve škole doopravdy potřebovala. Když mě otec vysadil před budovou gymnázia, které navštěvuji, krátce jsem mu zamávala na rozloučenou a pak se vydala k vchodu s popruhem od batohu přehozeným přes levé rameno. Všichni okolo mě pospíchali s deštníky nad hlavou. Já se jen pomalu sunula. Dnes jsem opravdu neměla na nic náladu. Natož hrnout se vstříc vyučování. V šatně jsem si odemkla skříňku a uložila do ní tmavě hnědou vestu. Marně jsem se snažila si vzpomenout, co máme dnes za hodiny, abych si podle toho vzala učebnice. „Ahoj, Anno!“ pozdravila mě má kamarádka. Usmála jsem se a pozdrav jí okamžitě opětovala. Lidé mě směli oslovovat pouze dvěmi jmény. Buď Annabel a nebo Anno. Všichni mí přátelé mi neřekli jinak, než jak jsem si přála – Anno. Jen mí rodiče a ostatní příbuzní se řídili zásadně první možností. Samozřejmě, hodně lidí mi chtělo říkat Bel, ale to jsem nesnášela. „Co máme dnes za hodiny?“ zeptala jsem se a dala si ruku před pusu, zívla jsem. „Zeměpis, výtvarku, angličtinu, matematiku a…“ „Češtinu.“ doplnila jsem jí zničeně. Jediný předmět, který byl na tomto dni dobrý, byla výtvarná výchova. Při ní se akorát čmáraly nějaké obrazce na kus papíru a nic jiného. Z poličky, která byla ve skříňce, jsem vytáhla jen tři učebnice – na angličtinu, matematiku a český jazyk. Zeměpis nosila má kamarádka. „Báro? Máš ten úkol na matiku?“ zeptala jsem se a upřímně doufala, že má. Od nikoho jiného se mi to shánět nechtělo. „Jo. Pak ti to půjčím.“ přikývla a společně jsme zamířily na první hodinu, na kterou jsme to měly nyní blízko. Učebna zeměpisu byla v přízemí. Když jme se posadily do poslední lavice uprostřed, znuděně jsem se opřela čelem o lavici a zavřela oči. Vadil mi hluk, který v učebně panoval. Spolužáci mluvili, smáli se. A mě to neuvěřitelně rozčilovalo. Během hodiny se ke mně kamarádka naklonila. Zdálo se, že se nudí - stejně jako já. Zeměpis mě nikdy nebavil. „Vyměním úkol na matematiku za ten na angličtinu.“ zašeptala mi do ucha. Zašmátrala jsem rukou v batohu a vytáhla dva sešity. Jeden jsem položila před ní a druhý před sebe. Obě dvě jsme ihned popadly propisky a začaly opisovat domácí cvičení. Nevnímala jsem, jaká čísla píšu, nezajímalo mě to. Když jsem měla hotovo, opřela jsem se o židličku a rozhlédla se po třídě. Uvědomila jsem si, že chybí pět spolužáků. Nešlo to přehlédnout. Plný počet studentů v naší třídě byl dvacet. Z toho sedm dívek včetně mě. „Kde jsou holky?“ zeptala jsem se šeptem Báry. Všimla jsem si, že ostatní mají otevřené učebnice, a tak jsem začala listovat tou kamarádčinou. „Jely na nějaký koncert.“ odpověděla mi a hořce se zasmála. Pomyslela jsem si, že jim možná závidí. Kamarádila jsem se jen s Barborou. Ostatní spolužačky mi přišly trochu s nosánkem nahoru a to jsem neměla ráda. Téměř nikdy jsem je neslyšela bavit se o ničem jiném než o módě, klucích a celebritách. Copak je nezajímá nic jiného? A vadilo mi ještě něco, co souviselo s jejich osobami. Téměř všichni mladí lidé opačného pohlaví se na ně lepily jak vosy na sladké lízátko. Nechápala jsem, proč se kluci nebaví také se mnou a Bárou. Nejsme ošklivé a podle mého názoru máme i více společných věcí. Spokojeně jsem se usmála. Dnešek bude fajn. Dnes tu nejsou ony. Nikdo se tu nebude smát přihlouplé narážce na ‚ty dvě vzadu‘, nikdo tu nebude rozebírat věci typu ‚co to ta káča, pro Boha, má dneska na sobě‘. Druhou hodinu jsme měli matematiku, při které sedím bohužel sama a hned v první lavici. Náš vyučující na tento předmět nás rozsadil už první hodinu. Prostě jsem nedokázala mlčet, zatím co nám připomínal, jaké pomůcky budeme na tento rok potřebovat. Byla jsem šokována, když nám rozdal papíry se zadáním. Psali jsme písemku a já jsem se včera samozřejmě na učení ani nepodívala. Pro mou smůlu nám připravil pouze dva příklady, takže stačilo pokazit jeden a mám za tři. Matematika mi nikdy nešla, a protože jsem dneska byla úplně vygumovaná, nedokázala jsem se ani trochu soustředit. Když nedostanu pětku, bude to zázrak. Po vybrání zadání a našich výpočtů se kontrolovali domácí úkoly. Byla jsem ráda, že mě nevyvolal, protože - jak se později ukázalo – kamarádka měla celý příklad špatně vypočítaný. Potom se začalo probírat nové téma a už při ukázkovém příkladě jsem tomu nerozuměla, a tak jsem se akorát opřela, založila si ruce na hrudi a dívala se okolo. Buď se to doučím doma a nebo zkazím další písemku. Nic horšího se přeci stát nemůže. Angličtina nám na poslední chvíli odpadla, takže jsme měli volnou hodinu. Někteří ze spolužáků šli na dvůr a my dvě jsme zamířily do centra města, kam to bylo od našeho gymnázia kousek. „Půjdeme do pekařství, nemám svačinu.“ rozhodla kamarádka a pomalu jsme se sunuly ke krámku. „Jak ti šla ta písemka?“ zeptala jsem se a dala si ruce do kapes u vesty. Smutně jsem si povzdechla a nakopla malý kamínek, co se mi válel v cestě. „Docela dobře, jen jsem v jednom příkladě zapomněla udělat zkoušku, zřejmě mi za to strhne nějaké body.“ rozpovídala se a otevřela dveře do pekařství. Zvonek zazvonil. „Zřejmě.“ souhlasila jsem a v duchu dodala, že já nedostanu jediný bod. Budu jí muset poprosit, aby mi novou látku vysvětlila. Stačí mi, že už jenom za první měsíc školy mám dvě špatné známky. „Co si dáte, slečny?“ usmála se na nás starší prodavačka se zástěrou obvázanou okolo pasu. Jen jsem zavrtěla hlavou na znamení, že nic nechci a počkala, až si vybere kamarádka. Cestou zpátky do školy se Bára pustila do jedné ze dvou koblih, které si koupila. „To asi nikdy nepochopím.“ zamumlala najednou má společnice, překvapeně jsem vzhlédla. „Cože?“ pokývala jsem zmateně hlavou. „Copak sis nevšimla, jak na tebe ten kluk mrkl?“ vyvalila překvapeně kamarádka oči. Jen jsem se zamračila a zastavila se před velkou výlohou s oblečením. „Nemusíš nic dělat a jsi krásná.“ zašeptala obdivně a prohlížela si naše odrazy ve skle. „Vždyť ty taky.“ usmála jsem se a pak dodala: „Ale na naše spolužačky nemáme.“ My dvě jsme si nebyly vzhledově moc podobné. Bára měla vysokou štíhlou postavu, do očí jí spadávaly kaštanové vlasy z přerostlé ofiny a měla uhrančivé hnědé oči. Já byla – oproti ní a všem ostatním – malá. Měla jsem pouhých sto šedesát pět centimetrů a celkovým dojmem jsem působila drobně a tomu přispíval i fakt, že jsem byla hodně hubená. Obličej mi lemovalo mikádo a má barva vlasů nebyla moc běžná. Byla tmavě rudá a kamarádka mě několikrát podezírala, že si vlasy barvím nějakým odstínem červené. Mé modré oči moc nevynikaly v příliš bledé pokožce. „Už musíme jít.“ zatřásla se mnou Bára a rychlým krokem jsme se vydaly zpátky do školy. Za deset minut nám začínala výtvarná výchova. Po dvouhodinovce výtvarky, kdy jsme dodělávali něco z minulého týdne, byl oběd. Naše vyučující trvala na tom, že to doděláme, takže jsme nekončili o deset minut dříve jako vždycky, ale ateliér jsme opouštěli krátce po zvonění. Chodbička u jídelny byla plná studentů a nám nezbylo nic jiného, než si vyčkat frontu, kde každý předbíhá. Proklouzla jsem mezi septimány, kamarádku držela za ruku, aby nezůstala někde za mnou a tlačila se dál. Po chvilce jsem se zastavila a čekala jako každý slušný žák této školy, protože se kousek od nás o zeď opíral jeden z profesorů a posílal na konec řady každého, kdo se pošťuchoval a nebo předbíhal. „Tak co? Líbí se ti někdo z prváku?“ zašeptala mi do ucha kamarádka a já se rozhlédla okolo sebe. Před námi byli namačkáni studenti z prvního ročníku, kteří tu byli prvním rokem a byli o rok výš než my. Naše škola přijímala studenty, kteří vyšli pátou nebo devátou třídu. Na nižší gymnázium se přijímaly každý rok dvě třídy, na čtyřleté gymnázium pouze jedna. Prohlížela jsem si tváře studentů z prvního, ale žádný se mi nelíbil. Žádný z nich nebyl vyspělý. Neměla jsem ráda, když byl kluk malý, v obličeji měl samé pupínky a mastily se mu vlasy. Líbili se mi ti, kteří byli vysocí, urostlí a měli svalnatá těla. „Ne. Všichni jsou tak dětští.“ zavrtěla jsem hlavou a zklamaně se usmála. „Tobě se nějaký snad líbí?“ „Ani tamten?“ přešla mou otázku Bára a pokývala hlavou někam dopředu. Přinutila jsem se ještě jednou věnovat pozornost klukům z prváku a podívala se tím směrem. Nemohla jsem pochopit, jak jsem ho předtím mohla přehlédnout. Možná, že mi přišel moc dospělý na to, aby mu bylo teprve šestnáct let. Byl hodně vysoký, možná měl i přes sto osmdesát centimetrů. Delší tmavě hnědé vlasy mu spadávaly do ostře řezaného obličeje a já si uvědomila, že je velmi pohledný. Postřehla jsem, jak se mu pod světle modrým trikem rýsují svaly. Spokojeně jsme se usmála a přivřela oči. Ano, to se mi líbí. Ten se mi líbí. „Je mi sympatický.“ přikývla jsem a byla zvědavá. „Tobě se líbí?“ „Ne, ale jeden z oktávy není špatný.“ zasmála se a já se jen ušklíbla. Znovu jsem se na něj podívala a všimla jsem si, že si od ostatních drží odstup. Raději vyčníval z řady a riskoval, že ho někdo pošle dozadu, než aby se mačkal spolu s ostatními. Pohledem jsem sjela po jeho svalnatých pažích a zadívala se na ruce, které měl založené na hrudi. Neušlo mi, že levou ruku měl obvázanou, ale nevypadalo to, že by jí měl poraněnou. Na to byl obvaz moc volný. Zadívala jsem se mu do obličeje a právě v tu chvíli se podíval mým směrem. Měl jasně zelené oči. Nenuceně jsem se na něj usmála a úsměv mi ihned pohasl, když mě sjel znechuceným pohledem. „Zjistím ti jeho jméno, jo?“ nabídla se kamarádka a nadmula hruď. „Mám v prváku jednu kamarádku, vytáhnu to zní.“ „Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a postoupila o pár kroků dopředu. „už o něj nestojím.“ S hlasitým bouchnutím jsem zavřela naše dveře od bytu a tiše se zasmála. Paní, která bydlí ve stejném patře jako my, nesnáší hluk. Pokud je ta šedovlasá důchodkyně doma, tak do tří minut nám bouchá na dveře. Protože se nezačaly ozývat káravé řeči, kterými mě maminka vždy po třísknutí obdarovávala, usoudila jsem, že jsem sama doma. Na skříňku pod věšákem jsem položila klíče a zula se, boty se zůstaly válet kus od sebe. Pomalým krokem jsem se loudala do svého pokoje. Batoh jsem si položila vedle stolu a zapnula počítač. Na postel jsem hodila tmavě hnědou vestu a sundala si mikinu. Stačila jsem se ještě vyťukat heslo na klávesnici a bylo to tady. Zvonek zařinčel. Ušklíbla jsem se a nepospíchala otevírat. Než jsem nedotkla kliky u dveří, zvonek ještě dvakrát oznámil, že někdo čeká na chodbě. „Dobrý den, paní Pospíchalová.“ Obličej jsem protáhla do překvapeného výrazu. „Potřebujete něco? Mamka ani táta není doma.“ „Musíš neustále třískat s dveřmi?“ mračila se na mě. Dlouhé šedé vlasy měla stažené do drdolu a byla oblečena do starých květovaných šatů, přes které měla ještě zástěru. „Prosím?“ povytáhla jsem obočí a dělala nevinnou. Ne, já opravdu nejsem škodolibá ani zlá, ale ona si o to svou posedlostí po klidu a čestnosti přímo říká! „Nemysli si, že nevím, že to jenom hraješ, holčičko!“ hudrala pořád a založila si ruce v pas. „Ale já opravdu netuším, o čem mluvíte, slečno.“ usmála jsem se. Vím, tohle oslovení bylo ode mě podlé, když každý v našem panelovém domě ví, že paní Pospíchalová je celý život neprovdaná, nemá žádné děti a hodně jí to mrzí. Snažila jsem se, aby na mě nebylo vidět, jak mě pobavila svou reakcí, když nafoukla tváře a vyvalila oči. „Počkej, až přijdou tví rodiče, děvenko! Já jim povím, jak se chováš ke starým lidem!“ vztekala se a vyhrožovala, ale mě to bylo jedno. Pouze jsem se na ní usmála. „Tak nashledanou.“ rozloučila jsem se a začala zavírat dveře, zatímco se naše sousedka rozkřičela na celý dům, jaké jsem to nevychované dítě. Potichu jsem se zasmála a vrátila se do svého pokoje, na počítači si pustila písničky a lehla si na postel. Zavřela jsem oči a okamžitě jsem si na něj vzpomněla. Na jeho vypracovanou postavu, delší hnědé vlasy a pronikavé zelené oči. A také na jeho znechucení mou osobou. Překulila jsem se ze zad na bok a objala plyšového medvídka. Představovala jsem si, že místo hračky je tam on. Pan neznámý. Pan beze jména.


celkové hodnocení autora: 92.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 50		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Pavel D. F.	11.09.2008, 22:30:21

Vidím, že Tvůj příspěvek už čeká trošku déle na publikaci, tak se ho pokusím ujmout. Na první pohled to vypadá, že nám tu začíná další typický dívčí příběh, ale já mám na základě Tvého profilu takové malé podezření, že to nebude tak jednoduché. Ale i kdyby bylo, kdo může soudit, že je takový příběh fádní? V životě se může udát spousta věcí, které můžou být zajímavé i pro ostatní. S touto nadějí tedy příběh přijímám. Líbí se mi, že je psán pěkným jazykem a text je celkově dobře upravený i po stránce typografické. Vzhledem k Tvému věku to není vždy automatické, že je text téměř bez chyb (jednu jsem přece našel – „Po vybrání zadání a našich výpočtů se kontrolovali domácí úkoly“ – ve shodě podmětu a přísudku, úkoly jsou neživotné). Takže dneska za jedna a budu se těšit na pokračování.


ze dne 12.09.2008, 21:30:05
Eliota: Tý jo, jak jsem tu chybu mohla přehlédnout? To mě normálně jindy praští do očí :D A děkuji. :)