obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Skythský vlk 2: Cesta ke svobodě ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Skythský vlk
 autor Leontius publikováno: 14.09.2008, 19:44  
Pokračování původně samostatné povídky. Hlavního hrdinu Timodéma jsme zanechali v Gelónu, kde se ukrývá v chrámu jako prosebník. Již přijal své prokletí, avšak čeká ho ještě mnoho nebezpečí.Společnost mu zatím dělá jen tajuplný hlas v jeho hlavě...
 

2. Cesta ke svobodě

„Správně, mé dítě. Již neřešíš dobro a zlo. Víru a svatokrádež. Cítíš prapůvodní příčinu, cítíš jen bytí a nebytí. Tvým nejvyšší úkolem je vyrovnat se s nebezpečím, přežít a posloužit smečce. Máš odpovědnost jen k svým druhům a sobě. My netvoříme žádná pravidla, o kterých bys mohl polemizovat. Nezradíme, protože naším cílem je úspěch a přežití nás všech. Vůdcem je jen ten nejsilnější a nejschopnější, neboj se nějakých pletich a pochlebníků u kormidla.“
Timodémos naslouchal. Každou chvíli vyjde měsíc a opět se v něm začaly ozývat obavy. Ten hlas mluví o zabíjení lidí jako kořisti! Ano, stojí mu v cestě, ale přesto je to šílené! Má přece rodinu! I kdyby uvěřil těm povídačkám o přírodní rovnováze, jak je může opustit? Má k nim přece své povinnosti!
„Tvé myšlenky se mi nelíbí. Tvůj život skončil, když ses střetl s Neury, mými věrnými následovníky. Zapomeň na své blízké! Podřiď se instinktu a přenechám ti dnešní krvavou lázeň! Tak jako meč z měkkého kovu se snadno ohne a zůstane k nepotřebě, zatímco tvrdá zbraň se zlomí, ty musíš najít rovnováhu. Sklonit se v pokoře a přitom zachovat vnitřní sílu!“
Timodémos se přikrčil a nahlas zaúpěl. Strážný před chrámem se probral z dřímot a vrhnul po prosebníkovi nevraživý pohled.
„Poslechnu. Jak přikazuješ,“ zašeptal mrtvým, nejistým hlasem. Cizinec v jeho hlavě byl však potěšen.
„Výborně. Zbývá pár okamžiků, připrav se. Utíkej k bráně a pak k lesu. Hvězdy ti napoví. Tam na tebe budeme čekat.“
Timodémos pokleknul. Předklonil se a dotkl se rukama podlahy. Zaťal pěsti a čekal. Najednou ho přemohl nepříjemný pocit, jakoby se roztékal a natahoval. Po povrchu těla přeběhlo nepříjemné mravenčení, vybuzené svitem měsíce. V kůži se otevřely černé póry a z nich vyrašily dlouhé chlupy. Začala se mu deformovat lebka. Pocítil nevolnost a zamlžil se mu pohled. Když opět prohlédl, viděl již vše novýma očima. Pod oltářem stál na všech čtyřech ohromný vlk.
Do nosu ho udeřil pach potu a masa. Vycenil zuby a sebejistým krokem se vydal kupředu. Jemné polštářky přiléhaly na dlažbu a byly naprosto nehlučné. Strážný se opíral o kopí a snažil se udržet vzhůru.
Vlčí drápy jemně zaklepaly o kámen. Skyth sotva stihl pozdvihnout hlavu. Tlapa ho udeřila do přilby a zanechala v ní hluboké rýhy. Muž se zhroutil se zlomeným vazem. Timodémos potlačil touhu zavýt. I tak vycítil nedaleko další tři lidi. Zcela neomylně se po všech čtyřech rozběhnul oním směrem a skočil.
Tvrdý náraz těžkého těla srazil k zemi dalšího bojovníka, do jeho hrdla se zahryzly ostré zuby a ukončily jeho život. Déle se s ním nehodlal Timodémos zaobírat a zdvihnul hlavu. Uši se vytočily za nejbližším zdrojem zvuku.
Byl to řecký žoldák. Krytý zbrojí z mnoha vrstev hrubého lnu a tvář schovanou v temnotě přilby. Bílo-černý chochol ho dělal mnohem vyšším, než ve skutečnosti byl. Bronzový štít neměl, ale špičkou meče mířil přímo na bytost před sebou.
Timodémos se napjal k útoku, když v tom si povšimnul malého děvčátka, které voják chránil levou rukou. Dítě se k muži tisklo a odvracelo vyděšenou tvářičku od krvelačné bestie.
Timodéma samotného překvapil příliv lidskosti a soucitu. Vydal táhle hrdelní zavrčení. Muž couvnul, přesně jak Timodémos doufal. Okamžitě se vrhnul stranou a prosmýknul se kolem vojáka. V levém rameni ucítil ostrou bolest. Kov se mu zakousnul do ramene, jenže rána se téměř okamžitě zacelila. Vlk zavyl a vyskočil na střechu chatrče. Z ní se ladně přenesl přes palisádu a dopadnul na měkkou trávu. Město zanechal za sebou a utíkal k lesu.
Mezi stromy se cítil jako doma. Vnímal každou částečku přírody, její složitý koloběh se odvíjel přímo před ním a on do něho zapadl. Uvědomil si, že život ve smečce je nic oproti tomuto dokonalému splynutí. Vypláznul jazyk a začal oddechovat. Potřeboval po námaze zchladit své tělo.
„Vítej, bratře,“ překvapil ho hrdelní hlas z nedalekého křoví.
Vynořil se z něj mohutný šedivý vlk. Jeden oční důlek byl prázdný, zatímco druhé planulo vnitřním ohněm. Uši měl výhružně postavené a cenil zuby.
„Nemohu říci, že bych byl spokojený s tvým výkonem, ale brzy se naučíš vše, co je třeba. Následuj mě do vesnice.“
Timodémos bezmyšlenkovitě poslechnul. Cesta jim zabrala většinu noci. Měsíc se pomalu ztrácel a Timodéma přemohla podivná ospalost.

Probudil se uvnitř skromně zařízené chatrče. Protáhnul se ve své lidské podobě a vyšel ven. Čekal ho tam starý, vousatý muž. Byl zabalený v plášti a na hlavě měl špičatou koženou čepici. Přes oko měl stažený pruh látky.
„Jsem Skópasis, král Neurů a tvůj průvodce. Ta, které vy Helénové říkáte Rhea, mě zvolila za svého prostředníka. Jsem vůdce smečky a ty se mi podřídíš.“
Timodémos jen sklonil hlavu. Jako vždy mu noční události připadaly vzdálené a nejasné.
Poslouchat barbara uráželo jeho vrozenou hrdost. Není otrokem, aby snášel něčí nadřazené chování. Navíc pokud jde o nějakého necivilizovaného divocha.
„Zrovna nutně potřebujeme tvé znalosti. Stojíme před největší hrozbou za dobu naší existence.“
Timodémos se podíval muži do šedivého oka. O čem to může mluvit?
„Peršan,“ zněla prostá odpověď. „Samozvaný Král králů Dareios se vypravil v čele mohutné armády, aby si podrobil Skythii a připravil si cestu do Řecka. Kmeny již pořádají válečnou poradu, ale jsou slabé. Ty určitě znáš nepřítele lépe. Musíme znát jejich slabiny.“
Řek přemýšlel. Tak Peršané… Iónie, Egypt. To vše jim nestačilo. Barbarské hordy sebrané královými lidmi z celé té nekonečné říše. Tisíce mužů, jenž nevidí žádný smysl v téhle výpravě a táhnou jen z rozkazu muže, který vládne kdesi vysoko nad nimi a věří ve vlastní božství.
„Smrt krále a jeho pohůnků rozloží perskou armádu dřív, než se rozední. Pokud by se nám ho povedlo zabít, nebudete si už muset dělat starosti,“ pronesl rozhodně. Sám ve svá slova plně věřil a tím si získal Skópasisovu důvěru.
Neurský náčelník přikývnul.
„Rád vidím, že vy Řekové dobře znáte svého nepřítele. Tvé znalosti jistě využiji. Zatím se tu zabydli, před setměním se ještě uvidíme. Musím se poradit s válečníky.“
Nepočkal na Timodémovu odpověď. Napřímil se a odešel. Voják osaměl. Ve své vlčí podobě si nic z Gelónu neodnesl. Mě na sobě jen roztrhanou tuniku a nic víc. Vydal se tedy na prohlídku vesnice. Několik chatrčí bez pořádného vybavení. Koneckonců Neurové trávili večery po svém, dokonce i shánění potravy nechávali na bezesné noci. Timodémos však nejedl a byl zesláblý. Pochmurné obličeje barbarů byly nepřívětivé. Díky svému původu se cítil jako rarita. Usedl na kámen a zavřel oči. Byl ztracený a sám. Ten tajemný hlas ho opustil a přenechal v rukou Skópasise.
Bude se muset po něčem ohlednout. Opět otevřel oči a zkoumal své okolí. Všude rozpoznával jen Neury, necivilizované barbary se špinavými, světlými vlasy a zapadlýma očima. Jeho samotného nakazili kousnutím, jakože tu tedy není nikdo jiný zvenčí?
Konečně někoho našel. Na nízké lavičce před skromnou chýši seděla jakási žena. Ohnivé vlasy svědčily o jiném původu. Drobnou tvář měla skloněnou nad plátnem látky. Šila si jakýsi oděv, mnohem zdobenější a vábivější, než jaký nosily Neurské ženy.
Občas vzhlédnula od práce a očima zapátrala po okolí. V obličeji měla výraz jakéhosi potlačovaného očekávání a marné naděje. Měla světlé oči, takže v sobě určitě měla Budínskou krev a pocházela z okolí Gelónu. Z jejího držení těla vyřazovala nadměrná sebejistota a téměř až válečnická dravost.
Timodémos ji neskrývaně sledoval. Jedinkrát se jejich pohled střetnul a okamžitě se od sebe odvrátili. Timodémos se díval do země, ale po pár okamžicích ji opět vyhledal. Její pohyby byly roztržitější a zjevně už nevěnovala šití tolik pozornosti. Pramen vlasů ji spadnul do čela. Natáhnula po něm ruku a očima se opět setkala s Timodémem. Opět od sebe odskočili jako při souboji a předstírali nezájem.
Ten podivný duel pokračoval ještě dlouho a oba vytrvale uskakoval a uhýbali. Scházelo jen řinčení narážejících čepelí. Nakonec barbarka vstala, nedodělanou práci nechala ležet na lavici a vešla do přístřešku. Zároveň vrhnula rychlý pohled přes rameno. Timodémos zůstal nechápavě sedět. Co má teď dělat? Najednou se cítil středem pozornosti, jako by ho kdosi sledoval. Setřel z čela pot a vykročil k chatrči. Snažil se tvářit nezaujatě a bezcílně. Vstoupil dovnitř.
Žena stála v rohu chatrče a zírala přímo na něj. Cosi zamumlala a Timodémos ji zprvu nerozuměl. Pak si ovšem uvědomil, že mluví nářečím Sauromatů, které znal jen částečně. Jazyk Sauromatů je ve skutečnosti špatně naučený jazyk skythský. Timodémos znal pověst o vzniku jejich kmene. Jedná se o spojení několik Skythů a skupiny vražedných Amazonek. Onen soutok dvou kultur způsobil nesrovnalosti v řeči a Sauromatské ženy byly stále obávané válečnice, jenž se nesměly vdát, dokud v boji neusmrtily nepřítele. Ona tím jazykem promluvila záměrně. Zřejmě se snažila cosi ukrýt před Neury. Bylo to od ní prozíravé.
„Jmenuji se Oiropata, dcera Idanthyrsova, krále Sauromatů. Má matka pocházela z kmene Budínů a ty mi připomínáš řeckého žoldáka, kterého jsem kdysi vídala v Gelónu.“
„Ano, pobývám tam již dlouho. Jmenuji se Timodémos, syn Eurybiadův z Byzantia.“
Barbarka si povzdechla a sklopila zrak.
„Takže Neurové se odvážili tak daleko, až za hradby města. Nadělají z nás své otroky, shlíží na nás a smějí se nám. Za rovnocenné považují jen sami sebe. Možná jsme smečka, ale nás považují za méněcenné a jsme v jejich moci.“
„Jsme tedy odsouzeni žít mrzké životy s nimi?“ zeptal se Timodémos zoufale. Cítil, že vlk v něm zuří nad tou nespravedlností a volá po volnosti.
„Skopásis má moc, kterou mu svěřila sama Příroda. Pokud se mu zprotivíme, může nás skrze ní potrestat. Sám jsi to určitě zažil. Zpočátku má nad tebou kontrolu právě ona, než se přidáš do smečky. Teď patříme jen náčelníkovi.“
Timodémos se zamyslel. Ten podivný hlas. Nedokázal určit, zda se jednalo o muže či ženu. Mohla by to být skutečně Matka příroda? Nevěděl, ale mohl doufat.
„Teď nás tedy nikdo nesleduje? Ani ona, ani Skopásis?“
Oiropata zavrtěla hlavou.
„Ne. Jenže on zná rituály, jimiž ovládá vlastní smečku. Avšak…“
Oči ji zaplály a na tváři se ji rozzářil úsměv.
„Vyslechnula jsem váš rozhovor a vím cosi o Peršanech. Můj otec s nimi kdysi vyjednával a já vím, že král Dareios se nikam nehne bez svých médských kněží – mágů. Jejich moc a posvátné předměty nás mohou spasit. Mohou nás skrýt před Skopásisovým zrakem a dovolí nám utéct. Vím, že po tom toužíš. Ani jeden z nás zde nepatří.“
Timodéma napadla zvláštní myšlenka.
„A naše prokletí? Co s ním?“
Oiropata vypadala překvapeně.
„Prokletí? Ne, to není prokletí. Je to dar, sám to brzy pochopíš a nebudeš se ho chtít zbavit. Sama pochybuji, zda je to vůbec možné… snad jen kněží v Egyptě by mohli něco tušit, znají bohy a jejich moc mnohem déle.“
Timodémos pochopil, že nejdříve se musí vzdálit ze smečky. K tomu budou nejdříve potřebovat perskou magii.
„Oiropato? Plánuješ něco?“
„Já… nevím. O Peršanech jsme se dozvěděla teprve před chvíli. Máme jen jeden pokus na získání těch artefaktů. Jakmile Skopásis zjistí, že jsme zmizeli, srazí nás k zemi svými rituály.“
„Snad bychom se mohli navrhnout do útoku na Dareia, pak by nás sám vyslal do perského ležení.“
Žena zavrtěla hlavou.
„Ne, na to nám nedůvěřuje. Já sama tu jsem jen jednu zimu a sotva na mne někdo promluví.“
Timodémos se podíval do země.
„Tuto noc?“ zeptal se nejistě.
„Jsi pořádně nedočkavý,“ zasmála se. „Já ovšem taky. Skopásis tě dneska vyhledá chvíli před setměním. Ty se mu však musíš vyhýbat a setkat se mnou ještě v lidské podobě v lese. Zaslechla jsem, že Peršané jsou půl dne vojenského pochodu od Gelónu. Pokud budeme rychlí, zastihneme je ve spánku.“
„A jak budeme postupovat pak?“
Rozzuřila se.
„Jak to mám vědět?! Ty jsi voják a znáš jejich zvyky. Netuším kolik jich je, ani jak jsou organizovaní. Musíme spoléhat na rychlost a překvapení.“
Překvapený Timodémos se chystal cosi namítnout, ale ona byla rychlejší.
„Teď už běž, ať nás z ničeho nepodezírají.“
Usmál se.
„Dobrá, uvidíme se večer. Než vyjde měsíc…“

Zbytek dne strávil poflakováním po vesnici. V žaludku mu kručelo, ale nenašel nic k snědku. Musel ten den přetrpět, jenže už se nemohl dočkat večera. Zbaví se těch nesmyslných otěží a bude volný. Ještě nikdy se proti rozkazům nebouřil, avšak teď to učiní s radostí.
Skopásis byl kdoví kde a pozornosti od Neurů se mu nedostalo žádné. Dozvěděl se akorát, že kmen Neurů se oficiálně distancoval od pomoci Gelónu, Budínům a Sauromatům, kteří se rozhodli postavit proti přesile Peršanů. Skythské kmeny netušily, že jejich vlčí přátelé plánují mnohem odvážnější čin.
Blížil se večer. Timodémos si pomalu vyhlédnul únikovou cestu z vesnice.Stál ve stínu chatrče, když vtom spatřil náčelníka. Na jeho rozložitých zádech vlál plášť a očividně někoho hledal. Řek se schoval do dveří a tiše proklouzl za ním. Opatrně se vydal k lesu a neodvažoval se otočit. Přepadl ho nepříjemný pocit, jakoby byl přistižen při krádeži. Posléze však zmizel mezi stromy.
„Tady jsem,“ ozval se tichý hlas.
Otočil se za ním a spatřil Oiropatu sedící na vyvráceném kmeni. Měla na sobě prostý šat a vypadala vyplašeně.
„Co se děje?“
„Nic… vždycky se tak cítím, než vyjde měsíc. Navíc jsem se dozvěděla, že Skopásis se rozhodnul provést přepad na dnešní noc.“
„Ale… nezmaří to náš plán?“
„Buď se můžeme spoléhat na to, že způsobí dostatečný chaos, nebo si budeme muset pospíšit.“
„Radši bych tam proklouznul tiše a nebudil zbytečnou pozornost.“
„Jak myslíš,“ zašeptala a podívala se na nebe. Pak se rozhovořila s téměř posvátným zápalem:
„Vždycky jsem přemýšlela nad tím, jak je měsíc oproti slunci slabý a bezvýznamný. Umrlcova tvář. Stříbrná mince z Thráckých dolů v porovnání s pokladem Krále králů. Jen shrbený posel bohů s vrásčitým obličejem, hlídající nebeskou klenbu, než se vrátí pravý vlastník ve svém ohnivém voze. Teď se ho však bojím, znám jeho sílu a tajuplnou moc. Není to tak dávno, co pro mne byla tahle vlčí podoba jen pohádkou pro strašení dětí. Ta vědomost mi přišla nejdříve strašlivá, pak okouzlující. Nefascinuje tě snad poznání? Kolik věci je pro nás skryto jen v noční obloze? Stovky hvězd, na pohled stejné, ale každá je jedinečná. Třeba mají podobnou moc jako měsíc, ale nikdy ji nepoznáme. Měsíc je náš skutečný pán, rozhoduje o našem dvojím životě. Není jen pánem noci, ale i naším pánem. Přestože je chladný a zádumčivý, nikdy nás nezradí jak slunce. Nespálí nás, neusmrtí nás jako bláhového Ikara, který vzlétl ke slunci a ono rozpustilo vosk na jeho křídlech.. Můžeme ho sledovat aniž bychom ztratili zrak. Snad nám tím chce něco říct? Jaké zprávy jsou v něm vepsány?“
Timodémos poslouchal a nenacházel slova na odpověď. Jen pozoroval nebe a čekal na příchod bledého zázraku, který se zjevuje každou noc. Přišel ten čas. Oiropata utichla a tiše sklouzla z kmene stromu. Přisedla si k Timodémovi a zatnula zuby.
„Nesnáším ten pocit. Nikdy si na něj nezvyknu. Ztrácím při tom sama sebe. Přestože cítím v tom novém těle vznešenost, nejsem to já.“
Timodémos ji chtěl utišit letmým dotekem, ale ona se k němu přitiskla. Neodstrčil ji, sám se třásl nejasným strachem. Pro ten moment zapomněl na svou ženu a vnímal tlukot jejího srdce. Ve chvíli kdy přišla proměna, přitáhnul ji k sobě ještě více.
Necítil téměř nic. Najednou mezi stromy stály dva vlci. Menší z nich, vlčice, se obrátila na svého společníka a tiše přikázala:
„Musíme ihned vyrazit. Teď začal velký závod na kterém závisí náš osud.“
Timodémos neměl co namítnout. Rozběhli se.
Dva páry šlachovitých končetin jim dodaly neuvěřitelnou rychlost. Letěli tmou a téměř se nedotýkaly země. Stíny noci se změnily v šmouhy a splynuly v klidné černé moře. Stromy vytvořily tunel pro svá dvě dítka, ženoucí se za svobodou.

Přivítaly je ohně. Tisíce táborových ohňů planoucích do rušné noci. Desetitisíce mužů z východu se tísnili na louce a připomínaly mraveniště. Stráže pochodovaly mezi jednotlivými ohni a bděli nad bezpečím perských šlechticů. Mohutné stanové pavilóny se rozkládaly mezi ohništi a byly jen matně osvětlený. Vznešení si užívali spánek v luxusu a přepychu.
„Kolem stráží se proplížíme, ale nevím jak se orientovat uvnitř,“ zamyslila se Oiropata.
Timodémos pohodil hlavou.
„Ten pavilon nalevo vypadá nejhonosněji. Pokud to jsou Dareiovy komnaty, příbytky mágů jistě nebudou daleko.“
„Můžeme to zkusit,“ souhlasila vlčice a hbitě sklouzla z kopečka.
Timodémos ji opatrně následoval. Přikrčený k zemi táhnul břicho trávou a naslouchal každému zvuku. Drželi se ve stínech a stráže kolem nich mnohdy prošly naprosto nevšímavě. Jejich oči byly oslepené všudypřítomnou záři ohňů a černé vlčí tělo splývalo s vysokou trávou. Bez upoutání pozornosti se dostali až k mohutnému stanu.
Timodémos zaťal drápy do plátna a trhnul. Celá konstrukce se opovážlivě rozhoupala a ve stěně vznikl dostatečný otvor, aby se dostal dovnitř. Nakoukl do tmy.
V tu chvíli si byl jistý, že pod všemi těmi chlupy musel zčervenat až po uši. Dostali se do králova osobního harému. Desítky králových konkubín z exotických zákoutí říše, ověšených drahými šperky, byly doslova pastvou pro Timodémovy oči. Oiropata ovšem začala být netrpělivá a vskočila do stanu. Jediným hlasitým zavrčením vyhnala osazenstvo harému v křiku pryč.
„Teď musíme být rychlí! Pospěš!“ zavrčela vztekle.
Oba se rozběhli chodbami tohohle mobilního paláce. Postavili se na zadní nohy a svou mohutností vyděsili podřimující stráže. Timodémos rychle nakouknul do jednoho pavilónu a spatřil asi dvacet honosně oděných Peršanů. Byli rozespalí, ale někteří se už natahovali po bohatě zdobených zbraních.
Nesmrtelní! Vysocí perští šlechtici, skvělí bojovníci a elitní garda perských králů. Na bitevní pole nastupovali v počtu deseti tisíc mužů. Když jeden padl, byl okamžitě nahrazen novým.
„Královy komnaty určitě nejsou daleko!“ vykřikl a rozběhl se jednou z chodeb. Oiropata byla hned za ním. Po stranách objevil vstupy do dvou pavilónů. Jeden přímo zářil nádherou. Pozlacená lehátka, drahé látky barvené indigem z Afriky a spousta jiného přepychu.
Hned naproti byl menší pavilón, rovněž krásně zdobený a plný podivuhodných věcí. Sošky, spisy…
„Tady to je!“ zaradovala se Oiropata.
Vběhla do místnosti a začala se přehrabovat ve věcech na stole. Timodémos si však povšimnul muže, skrývajícího se za dveřmi. Médský mág! Máchnutím tlapy protrhnul blankytné roucho a vytryskla krev. Muž s bohatým plnovousem zařval a padl na kolena. Vlka se zmocnila šílenství. Zakousl se do jeho masa, začal trhat a hltat. Konečně ukojí ten šílený hlad.
Oiropata mezitím našla dva zvláštní náhrdelníky. Vypadaly jakoby byly vyrobené ze stříbra. Když se jich dotknula, pocítila nepříjemné mravenčení. Donutila se jeden z nich neobratně nasadit na krk a vycenila zuby. Fungovalo to! Vzala druhý pro Timodéma a otočila se k němu.
„Musíme zmizet!“
Nevnímal ji.
„Nemáme čas!“ křičela na něj a táhla jej ven. Zrovna couvala do spojovací chodby, když se objevil jeden z Nesmrtelných. Zmatený válečník bodnul dlouhým kopím. Hrot zdobený tenkou vrstvou stříbra zasáhnul Oiropatu do nohy. Třpytivý kov se za syčivého zvuku propálil masem a teprve Oiropatin bolestný výkřik probral Timodéma z krvelačného šílenství. S hrůzou se otočil a jediným máchnutím utrhnul Peršanovi hlavu.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.
„Já… nemůžu utíkat,“ sykla.
Zaklel. V téhle podobě bylo nesnadné jí jakkoliv pomoci. Pokusil se ji zvednout, ale tušil, že ve vlčích tlapách se mu ponese jen s obtížemi. Oiropata se ho snažila z každou cenu udržet. Neměl na vybranou. Vyběhl nejbližším východem a zamířil napříč plání mezi ohništi. Perští pěšáci se narozdíl od Nesmrtelných projevili jako zbabělci. Při pohledu na obrovské vlky se vzdalovali z dohledu. Ve stanech panovalo přílišné pozdvižení na to, aby začali dvojici pronásledovat.
Timodémos vyčerpaně oddechoval. Konečně dosáhli relativního bezpečí, kam už světlo ohňů nezasahovalo.
„Už mě můžeš pustit,“ špitla slabě.
Položil ji na zem a sklonil se nad ní.
Klidně oddechovala a měla zavřené oči. Okraje rány byly spálené a naštěstí nekrvácely, avšak noha držela už jen na zbytcích šlach. Udělalo se mu nevolno. Zvedl pohled a zadíval se na měsíc. Teď mohl doufat v magickou sílu jeho světla.
„Prosím,“ zašeptal. Až doposud netušil, že v téhle podobě může ronit slzy.
Náhle měsíc náhle překrylo mohutné tělo. Něco ho udeřilo do hlavy, letěl dva metry vzduchem a tvrdě dopadnul na zem. V lebce mu dunělo. Člověka by taková rána zabila, ale i on se stěží vzpamatovával.
„Ty nevděčný zrádče! Jak jste mohli tak hloupě překazit naše plány?! Teď se k Dareiovi nedostaneme! Zítra vypálí Gelónos a bude pokračovat dál do vnitrozemí.“
Timodémos neodpovídal. Tiše hromadil síly. Nevěřil ve slitování tohohle barbarského náčelníka.
„Roztrhám tě!“ zavyla šedivá bestie a skočila.
Mladší vlk se odvalil stranou a naslepo máchnul tlapou. Drápy se zaryly do masa a zůstaly nich chuchvalce šedivých chlupů. Skopásis zaječel bolestí, dopadl do kotoulu a vztyčil se na nohy. Byl mnohem větší a rychlejší než Timodémos.
Stáli proti sobě. Dva ze stejného druhu. Starý, prošedivělý vlk a mladé nezkušené štěně. Měsíc je osvětloval a dodával jim sílu na závěrečné střetnutí. Skopásisovo oko zářilo ve tmě jako drahokam a zuby odporně skřípaly o sebe.
Timodémos se zaměřil právě na jeho nejzřejmější slabinu, ale zároveň tušil, že se starý vlk bude své jediné oko chránit a neudělá znovu stejnou chybu. Obcházeli se. Timodémos přemýšlel, zatímco Skopásis čekal na jeho útok a chybu. Dočkal se. Mladý vlk se sehnul na všechny čtyři a skočil dopředu s nápřahem.
Skopásis uskočil a přichystal se k protiútoku. Timodémos jen promáchnul. Starý vlk však nečekal promyšlenou lest. Timodémos si předem nabral do tlapy trochu jemné hlíny a při útoku ji hodil Skopásisovi proti tváří.
Oslepený vlk zavrčel a zkusil uniknout z dosahu, jenže to už ho trhaly ostré zuby a drápy. Trvalo dlouho, než jeho smrtelná křeč ustala.
Timodémos se vrátil k Oiropatě. Ležela nehybně na místě. Zkusil na ní promluvit, ale zřejmě přišla o vědomí. Rána se nezlepšila ani v dosahu měsíčního světla. S obtížemi ji přesunul do lesa a uložil vedle sebe. Noc se krátila.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 honzoch 29.10.2008, 12:38:35 Odpovědět 
   Zajímavé dílko. Je to krásně dějové, rychlé, dynamické.
Hned jdu na další část, začetl jsem se
 ze dne 29.10.2008, 14:48:39  
   Leontius: Díky za zastavení a zhodnocení :-)
 taira 15.09.2008, 20:28:16 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: taira ze dne 15.09.2008, 8:50:26

   nevidím jediný důvod, proč by se ti neměla podařit :-)
 taira 15.09.2008, 8:50:26 Odpovědět 
   hm...?
Po formální stránce je to výborné, dokážeš strhnout, úvodní pasáž byla hodně silná, ale... ale. Něco mi tu chybí. A něco naopak přebývá. Zkusím to sumarizovat.
- postavy se ti zatím vymezily dvě hlavní, Oiropata a Timodémos... jejich vztah se zatím rozvíjí směrem k tradiční zápletce, ale co znám tvé práce, klišé neholduješ, tedy budu se těšit, co dál...
- Skópasis... jo, ten chlap mě zajímal. Jeho cíle, schopnosti, a tak vůbec. Nevím, jestli s ním máš ještě nějaké úmysly, konec konců, je vlkodlak a u těch smrt nemusí nic znamenat (ad. myslím balkánská pověst o tom, že upíři jsou vlastně zabití vlkodlaci :-) ), ale připadá mi, že jsi ho smetl ze stolu strašně rychle.
- a potom tu je samosebou smečka... osiřelá, bez zkušeného vůdce... a ano, jsem zvědavá, co bude s ní.
- postavy občas mluví poněkud pateticky, ale v tom jsou nevinně, neb Timodémos je Řek a ti už takoví bývají.

Jestli píšu až moc negativně, nenech se tím odradit - prostě čekám, že se tu objeví tolik nadšených komentářů velebících dobré stránky této povídky, že mi přijde zbytečné pustit se do chval. Spíš se zaměřím na to, co mi přišlo takové divné. Celkově mi to přišlo o něco slabší než předchozí část, tak na jedna minus. Ne, že by mi povídka nepřišla kvalitní, čtivá a dobře napsaná, ale prostě proto, že z úvodního dílu Skythského vlka jsem byla opravdu nadšená - myslím, že šlo vůbec o tvůj nejlepší text, alespoň z těch dosud napsaných. Tedy dnes nastavuji přísnější měřítko.
Na další díl se pochopitelně těším, skončil jsi v tom nejlepším, a to je dobře. Čtenář má o čem přemýšlet a další důvod, proč si hlídat rubriku "právě vyšlo". :-)
 ze dne 15.09.2008, 16:41:04  
   Leontius: No jak říkám, původně měla existovat jen ta jedna část :-) Díky za komentář, do případné 3.části toho zkusím dostat více, snad se mi to povede...
 Šíma 14.09.2008, 20:55:11 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 14.09.2008, 19:59:45

   P.S. Líbilo! Jsem vážně zvědavý, jak dopadnou dobrodružství našich hrdinů, kteří nejsou lidmi, ani vlky... Držím palec! ;-)
 Šíma 14.09.2008, 19:59:45 Odpovědět 
   Druhá část "useknutá" zrovna v tom "nejlepším"... ;-) Těším se na pokračování!
 ze dne 14.09.2008, 20:05:46  
   Leontius: No někde jsem to setnout musel :-( Dík za koment a známku...
 m2m 14.09.2008, 19:44:21 Odpovědět 
   Ahoj,

bohužel, musím se omluvit, vypadl mi internet a technik jej dokázal spravit až dnes (chudák, šplhal se na střechu a opravoval přijímač), takže až dnes jsem byl schopen se znovu pokusit uchopit tenhle fantastický příběh na pozadí historických reálií.

A vezmu to ve zkratce.
Dávej si pozor na užívání "jenž" (je pouze u mužského rodu jednotného čísla, nikde víc), taky si dej pozor na "jakoby/jako by" (taky s tím mám problémy - "jako by" = "jako kdyby", jinak "jakoby"), občas se mihlo mírně kostrbaté spojení ('jeden prázdný oční důlek, druhé planulo') nebo opravdu zajímavé obraty:
| "Ani jeden z nás zde nepatří."
- neříká se "sem nepatří" ?

+
| "Ve chvíli kdy přišla proměna, přitáhnul ji k sobě ještě více."

| "Teď začal velký závod na kterém závisí náš osud."
- chybějící čárky už určitě vidíš.

| "Desetitisíce mužů z východu se tísnili..."
- tísnily se desetitíce (holt, shoda podmětu s přísudkem je sviňucha

Plus pár dalších drobků a čárek, které jsem už ani nechtěl vypisovat...
...protože text je to zatraceně dobrý a volá po dalším pokračování. Kdy bude?

A taky mě napadlo, že by se z textu dal vydolovat rovnou celý román. Kdy bude ten?

Samozřejmě všechny chybky jdou do vod zapomnění, když vezmu v potaz ultračtivost a suverénní přehled v celém toku textu. Opravdu dobré dílo, které si zaslouží bez váhání - alespoň ode mne - jedničku.
...ky.
 ze dne 14.09.2008, 20:13:20  
   m2m: Co nejvíc!
 ze dne 14.09.2008, 20:05:07  
   Leontius: Díky za publikaci. No zatím nevím kolik z toho ještě dostanu :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
***
Betwithell
Bolesti
M. Daněk
Šťastný den...
Droom
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr