|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303484 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta III-Forgáčův doprovod ::
 honzoch |
publikováno: 16.09.2008, 22:42
|
| Štefan se zmocnil barončina panství a nepočíná si zrovna jako svatoušek. Nechám ale čtanáře napínat a dnešní díl věnuji něčemu jinému, než štivianovským událostem. Společně s Jánem Szendreiem pojdete do Žiliny... |
| |
|
|
3) Forgáčův doprovod
Vytřískaná cesta trpěla pod dopady koňských kopyt a dávala to najevo mračny dusivého prachu. Hlasité halekání vyhnalo z rákosí kachní rodinku. Na klidné říční hladině, zalité sluncem, probleskl odraz červených uniforem. Zvučné hlasy se nesly dál, přes louky až do černočerné temnoty lesů a kopců, aby se pak v tajuplné ozvěně mohly vrátit.
Ne, nezabloudíš ty, kdo jedeš do Žiliny! Drž se řeky a směle pokračuj, bludné kořeny nad tebou nemají moci a šťastně dosáhneš cíle. Pokud ti však cestu zastoupí krvežízniví loupežníci, není pro tebe záchrany!
Kardinál Ferenc Forgáč, hovící si v kočáře, pevně věřil, že si již svou porci smůly vybral. Ráno byl pod Štivianovem nedobrovolným svědkem toho, jak nějací lumpové pustili žilou jeho doprovodu. Sotva, že se stihl uchýlit pod ochranu hradních zdí. Pravda, byl to nerozum brát si tak malý doprovod, ale že by si troufli na něj, na hlavu uherské katolické církve?
Jak vidno, troufli si. A nakonec, je jedno, jestli jste kardinál nebo hrabě, kočár vždycky přivábí nežádoucí pozornost! Naštěstí měla štivianovská paní srdce na svém místě, pohostila ho a dokonce mu opatřila pandurský doprovod.
Zamyslel se a zabloudil zpět do barončiných komnat. Véghová nijak nevybočovala ze zástupu uherské šlechty, vyznávající Luthera už z pouhého odporu vůči Vídni. Na jemnou výčitku, že nutí poddané k vlastní víře, se prudce ohradila. Přijal to s tichou zdvořilostí, měl jiné starosti, než přemlouvat drobnou šlechtu.
Hlavní směr udávají skuteční páni, ne tihle s ušmudlaným titulem a dvěma vesnicemi, kteří jsou ve skutečnosti skoro tak malí, jako jejich robotníci. Přivalí se vlna, bouře a cizí žoldáci se nebudou ptát, kdo přijímá pod obojí. A bude jen na šikovnosti nešťastníků, zda se udrží a nebudou uneseni proudem.
Rachot kol umlkl. Kočár se zastavil.
Pandurský kapitán se naklonil dovnitř: „Vaše eminence, postavili se nám do cesty nějací lumpové…“
Na to zaslechl Forgáč Ondrejův hlas: „Ti zjevně o požehnání nestojí, eminence! Zbožní poutníci přeci nenosí šavle a pistole! Je jich jako psů!“
Kardinál tušil, s kým má tu čest. Je to smolná náhoda či již trvalý úkaz na uherských cestách?
„Jedeme dál, kapitáne!“ rozhodně přikázal a scvrkl se na sedačce, jako by čekal krupobití. A to přišlo! Jakmile se průvod pohnul, tlupa se zuřivým rykem zaútočila. Forgáč skončil na podlaze kočáru a modlil se, ať jej ti lotři nedostanou.
Zdánlivá aura bezpečnosti, kterou v kočáru cítil, se rozplynula s kulkou, která si našla cestu dovnitř. Kardinál vyvázl s pouhou třískou za krkem a mírným šokem.
Proč je v téhle krví nasáklé hroudě mír svátkem nebo či mlhavým snem, ztrácejícím se při prvním zahřmění? Proč se v této krásné zemi nedá vykročit na krok a nevystavit se při tom riziku násilí, ať už od vlastních nebo od Turků? Je výhodnější být po zuby ozbrojeným loupežníkem než pokojným poddaným? Jistě to první, tady není sporu. Pak ovšem nejsme daleko od doby, kdy si budeme vážit i těch, kdož nebudou skrývat své špatné úmysly za krásné ušlechtilé zástěrky a raději přiznají pravdu, než do vás vrazí kudlu…
Ferenc Forgáč se pomalu přisunul ke dvířkům kočáru a zaposlouchal se do zvuků bitvy. Nebylo poznat, kdo vítězí. Střelba a cinkot šavlí prolínaly výkřiky a nářek zraněných.
„Pozdravuj v pekle!“ vykřikl Ondrej a prohnal dlouhý meč zády hulákajícího bandity s obuškem v pravici. Szendrei nekompromisně zastřelil dalšího loupežníka, který se pokusil proklouznout až ke kočáru. Ubývající střelný prach přinutil časem bandity, aby ustoupili z cesty, ale rozhodně jim nezabránil, aby dál podnikali nebezpečné protiútoky a oslabovali obránce. Ani to nic nezměnilo na narůstající převaze pandurů. Útočníci zcela ztratili chuť a vida odhodlané a dobře ozbrojené protivníky, rozprchli se do lesa tak rychle, jak se objevili, a zbyl po nich jen zvířený prach, pár nehybných těl na každé straně a spousta šrámů, rovněž spravedlivě rozdělených.
Fraňo Forgáč opatrně vystoupil, odmítl pomocnou ruku vojáků a dokráčel k pandurskému kapitánovi. Hrdě mu potřásl rukou: „Pane kapitáne, je věčná škoda, že tak výborní vojáci jsou vyznavači Lutherovi! Boží prozřetelnost našeptala vaší paní baronce, aby doplnila můj ubohý doprovod vašimi bojovníky! Jsou jako duše této země…navenek uzavření a divocí a v nitru stateční a…“
„Děkuji, Eminence, Bůh, co nám přál v této bitvě, byl stejný na pro dvě strany…,“ přerušil ho Ján a když viděl, že chce Forgáč pokračovat, ihned netrpělivě dodal, „Eminence, klaním se vám! Ale musíme být obezřetní…radši pohřběme mrtvé a pojeďme!“
Ondrej se připojil: „Stojíme tu jako na střelnici, každou chvíli se mohou vrátit!“
Vykonali svou povinnost a vyrazili k cíli. Ve stínu stromů, nedaleko od cesty, převzaly čestnou stráž tři dřevěné křížky, poslední hold statečným bojovníkům. Mrtvé bandity ponechali panduři srovnané ve škarpě u cesty.
Zanedlouho bylo již krvavé místo daleko za našimi přáteli. Spousta šrámů a mlčenlivá atmosféra však nedovolily zapomenout památce padlých.
Příjezd do Žiliny nevyvolal téměř žádný rozruch, Forgáč si nepotrpěl na velkou pompu, a tak působil šlechtický kočár, doprovázený skrovným houfem ochránců, velmi všedně a nezajímavě. Seběhlo se pár žebráků, ale tím zájem domácích nadobro skončil a průvod mohl nerušeně dojet až k Budatínskému zámku.
„Eminence, předpokládám, že zůstanete na noc,“ úslužně se nabízel kastelán, „nechal jsem vám připravit komnatu pro hosty!“
„Neskonalé díky,“ vzhlédl Forgáč od pokrmů, „budiž pochválena vaše předvídavost, vzácný příteli.“
„To nestálo za řeč!“ s přehnanou skromností prohlásil hostitel a přejel pohledem po hodujících pandurech. „Já jsem vděčný za jakoukoliv návštěvu…panstvo se tu moc neukáže, ani na Strečně!“
Kastelán zavadil zrakem o mlaskajícího Ondreje a místo smýšleného dotazu, jak chutná, pichlavě nadhodil: „Prý se vám rozmohli pod Štivianovem lapkové, páni panduři! A dostáváte pořádně na frak!“
Ondrej se málem udusil jídlem, Szendrei honem mávl rukou: „Není to nic vážného, pane kastelán! Přeháníte! Do zimy bude s těmi chudáky amen!“
„Ts, nějaká Cervenkova banda…prý noví Podmaničtí…já bych jim dal!“ pohrdlivě utrousil kastelán, jako by dával na odiv jejich vlastní pandurskou neschopnost. Do hovoru se s živým zájmem vložil kardinál forgáč: „To jsou ti, co mě ráno přepadli?“
„Ano, nejspíše, Eminence!“ vyhrkl hned Szendrei, hotov bránit se dalším narážkám z kastelánovy strany. Postarší muž se ovšem vrátil ke své kuřecí noze. Ondrej se již odhodlával ke spršce laciných frází o zbojnické nepolapitelnosti, když jej od nich zachránil sám Forgáč, s omluvným gestem se chystající opustit hodovní místnost.
„Pane kasteláne, svěříte mi, prosím, klíče od hradní kaple? Před spánkem bych se rád ještě pomodlil!“
„Ale jistě, vaše eminence! Že mě to nenapadlo dříve! Mám vás tam doprovodit?“ sňal bez váhání z opasku těžký svazek klíčů.
„Nedělejte si starosti, vím kudy jít!“ zavrtěl sivou hlavou a zachrastil vypůjčenými klíči. Pánové s úklonou povstali a nejvyšší představitel katolické církve v Uhersku odkráčel.
Hosté se pustili do posledních zbytků jídla a spokojeně si masírovali břichy. A nyní byl čas na děvečky a jen vrozená autorita kastelána zabránila pandurům, aby se rozprchli po širém okolí hledat ženské.
Když po chvilce vyšlo najevo, že žádné nebudou, vrátili se k vínu.
Za hlasitého halekání a cinkání číší si nikdo nevšiml poslíčka, který si nejprve vyměnil pár slov s kastelánem a následně oslovil i Szendreie. Kapitán zaraženě kývl a následoval jej na chodbu. Ondrej se za ním nechápavě ohlédl.
Na chodbě čekal drobnější muž v dlouhém jezdeckém plášti, zaprášený a už od pohledu k smrti znavený. Doktor Pavol Kamenský měl co dělat, aby se vůbec udržel na nohou. Vzrušeně na kapitána vychrlil rychlý sled štivianovských událostí a sepjal ruce v očekávání okamžitého řešení situace. Ján vypadal, jako by se přes něj právě přehnala pořádná bouře. Skoro šeptem se optal: „Kolik má Štefan mužů?“
„Tak třicet, jsou to zabijáci na slovo vzatí! Sotva jsem unikl! Paní Žofie takové štěstí neměla!“
„Zatraceně! Ten zmetek si vybral chvíli!“ zaláteřil pandurský kapitán. Poté jen sledoval, jak se Kamenský cpe dál a omluvně koktá: „Proboha, pomozte příteli kapkou něčeho, nebo snad natáhnu brka!“
„Tak rychle, Pavle, řeknu Ondrejovi a vyrážíme zpět na Štivianov, než se ta sketa stihne zabydlet!“ zavrčel Ján a nejistě vykročil ke stájím.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
