|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303484 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů: V moci ohně (4-5) ::
| Začíná nový příběh, nové dobrodružství... |
| |
|
|
IV
Červen 2008, klub Karlův most, Praha
Píše se rok 2008 a jsou to dva roky po našem boji u Brdičkovy školy. Je červen, končí škola, je čas se uvolnit a neznám lepší způsob, než v nějakém z pražských klubů. Tam jsem totiž právě byl – spolu s Dominikem, kamarádem z tanečních, jsme ve světoznámém “Karlově mostě“ slavili úspěšné dokončení druháku.
Říká se, že se v alkoholu utopí všechno. Pak se taky říká, že čas vyléčí všechna zranění.
Za sebe můžu říct, že to jsou kraviny.
Seděl jsem u baru a dával si dvanáctku Plzeň. Pokoušel jsem se uvolnit tak, aby se mi každou chvíli nepřipomínaly obrazy umírajícího Tomáše, Lukáše, nebo Markéty. Bitva u školy... To bylo něco.
Když jsme se tenkrát dostali z Lužin na Hůrku, po Hyperionovcích jako by se slehla zem. Praha byla na mnoha místech zdevastovaná, ale co bylo zvláštní, na obyvatelích byly minimální ztráty. I když to bylo neuvěřitelné, Hyperionovci přepadli Prahu, ochromili její komunikační a bezpečnostní schopnosti a vedli jakýsi totalitní stát ve státě. Pravidla v něm byla prý sakra přísná a kdo se protivil, tak to i odnesl. Nohama napřed.
V mezinárodních vztazích bych tehdejší Čechy přirovnal k Severní Koree a to jsem ještě mohl být rád, že si na nás nechtěl nějaký stát vyzkoušet svou novou atomovku.
Poslední pevnost, kam se tenhle vliv nedostal, byla právě naše akademie. Útok na ni byl vrcholem akce Hyperionovců a Praha se tenkrát od jejich sil kompletně vyprázdnila. Zbytek republiky spolu s sousedy ucítil šanci a provedl masivní kampaň na znovuzabrání hlavního města. Vojensky vzato jsme vlastně od akademie nahnali zbytky nepřátel přímo k nim.
Za dva roky se Praha znovu postavila na nohy a kromě počáteční zvýšené bezpečnosti bych ji nerozeznal od toho, co tu bylo před několika lety. Snad kromě věčné karantény Lužin...
BIS společně s Policií ČR odhalila, co se tenkrát na Lužinách dělo, že se tam cvičila profesionální armáda elementalistů, která se právě hrozbě měla postavit. Co to ovšem udělalo s rodiči studentů, byla věc druhá.
Jak už to tak češi dělají, rodiče zesnulých žáků se pokoušeli očerňovat instruktory, které nad nimi vedli dohled, ale... Nikdo nevěděl, kdo to byl. Občas bylo slyšet, že tam byl “nějakej Aleš, Kamil, Michal“, ale to byly fámy a drby. Kdo by taky věřil puberťákům?
Zkrátka a dobře jsem se do normálního života vrátil s čistým štítem jako jeden z těch, co na akademii studovali. Další dobrá zpráva byla, že rodiče přežili boje na Butovicích. Byli sice hospitalizováni, ale v tomhle ohledu měli velké štěstí. Jako další z věcí, kterých jsem se bál, byl rozpad Společenstva. Je fakt, že s Alešem jsme se od té doby moc nebavili, ale s Kubou a Jirkou jsme občas někam zašli a s Michalem jakbysmet. Sice se od té doby, co skončily boje na škole, změnil a příčinou byla podle mě Tereza, ale tak co. Prostě to tak bylo a... Konec. Žádné srdceryvné scény, že se mi kamarádi rozběhnou, ale to je život a jedeme dál. Sice jsem se nad tím mnohdy zamýšlel a takové chvíle byly nesnesitelné, ale nemůžu čekat jen dobré věci, kterých jak už jsem řekl, nebylo málo.
Potom tu byl Mr. Kdosi, který se nám od bitvy u školy už nikdy neozval. Nejspíš dodneška někde prohání toho Fire... Fira... Heh. Už ani nevím, jak se jmenoval.
U dunícího baru zazněla hitovka od Village People, kterou jsme s Dominikem důvěrně znali z našich častých návštěv tohoto podlaží.
„Jdem?“ kývl na mě Dominik sedící opodál. „Hrajou... Macho mana.“
„Jo, určitě,“ usmál jsem se. „Ten je dobrej.“
Propotáceli jsme se na veliký parket do vedlejší místnosti, kde jsme dlouhou chvíli předváděli kousky, za které by se nemusel stydět ani Andy Kaufmann. Užíval jsem si to a na to, co se tenkrát dělo, jsem si ani nevzpomněl. Ani jsem si nevšiml dvou postav v oblecích, které na mě čekaly na kraji parketu.
Vtom mě někdo chytil za rameno. Nejdřív jsem si myslel, že jsem jen do někoho vrazil, tak jsem se jen symbolicky otočil a jel dál. Horší bylo, že stisk nepřestával a ještě víc zesílil. Naštval jsem se a obrátil se, abych věděl, kdo mě to celou dobu MUSÍ držet za rameno.
Docela jsem se polekal, když jsem viděl dva upravené agenty BIS.
„Pan Beer?“ zněla otázka jednoho z nich.
„Jo, to jsem já,“ přikývl jsem.
„Jsem agent Karban a toto je agent Surý,“ vytasili na mě průkazky. „Půjdete s námi.“
Dominik, tančící opodál, valil oči, když si mě agenti odváděli. „Zatím čus!“ křikl jsem na něj. „Nebo možná sbohem,“ zasmál jsem se. Parťák symbolicky vztyčil dlaň a odmotal se z parketu rovnou pro drink. Tohle určitě ještě neviděl.
„O co jde, agenti?“ zeptal jsem se, zatímco mě černí šerifové odváděli z klubu. Skoro to vypadalo, jako by vedli trestance, takže jakmile mě zahlédl někdo známý (a že jich na cestě z třetího patra nebylo málo), mohl jsem se ostudou propadnout do země.
„Vše se dozvíte na místě,“ řekl agent Karban. „Odvezeme vás do centra BIS. Omlouváme se vám za náhlé přepadení, ale situace vás vyžaduje ihned.“
Nemohl jsem dělat nic jiného, než agenty poslechnout. Před klubem jsme nasedli do policejního auta a mířili směrem na Letnou.
V
Před ministerstvem vnitra už byl čilý ruch. Na parkovišti stálo ještě několik vozů se zapnutými houkačkami a byli vidět další policisté, jak přivádějí různé členy Společenstva. Sakra.
Nalevo od sebe jsem viděl, jak dva agenti doslova táhnou spoutaného Kubu, který se odvedení vehementně bránil. Jeden z Jakubových “patronů“, muž ostříhaný podle hrnce, řekl druhému něco ve smyslu: „Nečekal bych, že u něj najdeme takové množství marihuany a kokainu.“
Jakmile jsem to slyšel, rozesmál jsem se. Je sice fakt, že přítomnost agentů mě vystřízlivěla až až, ale v tomhle jsem se neovládl. To byl prostě Kuba.
Vstoupili jsme do ředitelství a zamířili rovnou do jednací místnosti. V životě jsem tady nebyl a bylo to pro mě zase něco nového, tak se mi pod přívalem znalostí zatočila hlava tak, že jsem skoro upadl. Když jsem se z toho dostal, už jsem byl v zasedačce, kam mě agenti přivedli.
Kancelář měla uprostřed dlouhý stůl, u nějž na jedné straně seděli agenti vysvětlující situaci a na druhé už jsem viděl známé tváře přátel ze Společenstva.
Z patnácti– až šestnáctiletých puberťáků se stáli habáni, kteří teď posedávali v azurově vymalované místnosti. Každý z nich se o něco změnil
„Hej, Kamile,“ zvolal na mě vlasatý Jirka. „Co to má bejt ve dvě v noci?“
„Taky tomu moc nerozumím,“ zamumlal Pepa, podpírající si rukou unavenou hlavu.
Tereza na mě s širokým úsměvem zamávala a Michal s vlasy kolem očí kývl hlavou. S tričkem “Sexuální instruktor – první lekce zdarma“ působil mezi BISáky trochu jako pěst na oko. „No čus,“ zaslechl jsem Aleše, rozvaleného v křesle na konci místnosti.
„Čau čau,“ vydal jsem ze sebe. „Docela koukám, no, ale asi se všecko dozvíme. Kde mám sedět?“ otočil jsem se na blízkého agenta, který měl na štítku jméno “Lauer“.
„Váš stůl je nadepsaný jmenovkou, stejně jako všech ostatních,“ řekl agent a ukázal na křeslo vedle Jirky a Michala.
Sedl jsem si mezi ně a čekal, co bude dál. Za okamžik do místnosti přivedli protestujícího Jakuba a sundali mu pouta. Jakmile nás tam všechny spatřil, vypadal překvapeně.
„Mi ty svině vzali materiál za tenhle měsíc!“ řekl naštvaně mladík ve svetru a štrádoval si to k židli se jménem “Podlesný“. S vlasy přes ramena bych ho už vůbec nepoznal. Všichni se neskutečně změnili...
„Takže ti to sebrali, jo?“ zasmál se Jirka. „Koliks‘ toho měl?“
„Osum gramů gandžy a tři gramy koksu,“ zuřil Jakub a vrazil do stolu, ke kterému si měl sednout. Agenti v rohu si při pohledu na něj něco šuškali, a podle jejich výrazů to rozhodně nebylo nic lichotivého.
Jirka s úsměvem na tváři pokrčil rameny, když jsem z opačné strany místnosti zaslechl Michala: „Dobře ti tak,“ řekl.
„Jak, dobře ti tak?!“ rozzuřil se Kuba. „Víš kolik mě to stálo? Asi čtyři pět všechno!“
„No a co, nemáš fetovat,“ ušklíbl se Michal a zakroutil hlavou. „Fakt to nechápu!“
„Hm, a ty zase nemáš nosit trička s nápisama, co nevíš co znamenaj,“ dodal Jakub, imitující učitelský hlas.
„Aspoň nejsem fetka!“
„A já zas nejsem emák!“
Jirka si zakryl obličej dlaní a vypadal, že se královsky baví. Jeho bratr sledoval diskuzi mladistvých s přimhouřenýma očima, vypadalo to, že ho zaujali. Já jsem se jejich evidentně zajímavé hádce nevěnoval, spíš jsem pořád pokukoval po ostatních, jak se změnili. Když jsem přejel pohledem po vysmátém Alešovi, tak na mě zakroutil hlavou a poslouchal dvojici dál.
Náhle se ke mně přitočil agent Karban. „Pane Beer, je tohle kompletní Společenstvo, nebo ne?“
„No, takhle bysme měli bejt všichni,“ zamračil jsem se. „Děje se něco?“
„Máme tam ještě jednoho,“ řekl. „Pořád se vzpouzí, říká, že k vám nepatří, a přitom má stejné síly, jako vy.“
„Aha,“ vykulil jsem oči, „A kdo to je?“
„Nějaký...“ Agent cosi hledal po kapsách, „Marek David,“ přečetl z vytaženého papíru. „Asi by bylo nejlepší, kdybyste si s ním jako vůdce skupiny promluvil sám.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
