|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303486 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Penumbra ::
Přesně jak jsem předpokládal, na to, abych dokončil "Jsem nikdo" jsem opravdu stále nikdo. Není ten správný čas a mně docházejí síly. Proto jsem se rozhodl publikovat první část (jménem PROCITNUTÍ) dílka, na kterém pracuji snad ještě déle než jsem tady na SASPI.
PROLOG a KAPITOLA I. |
| |
|
|
PENUMBRA
PROLOG
Jas-Myrran vyprávěl tento příběh:
Existuje jediná Kniha, jejíž odrazy vytvářejí podoby všech ostatních. Je to kniha Osudu, do níž jsou zapisovány verše předurčující běh věcí budoucích, přítomných i minulých, kniha Konce i Začátku, jejíž existence byla započata dlouho předtím, než svět spatřil první živou bytost. Je to kniha, která prochází Časem a dokáže ho měnit, protože ona sama představuje Čas. Kniha je jediná a konečná a kdokoli by se pokusil měnit její verše, tomu nechť je vyhrazena poslední sloka mrtvých.
−−−
K té bitvě se schylovalo už věky a všichni věděli, že až přijde, mnoho dobrých lidí přijde o život.
Ten den však nebyl ničím výjimečný – slunce zářilo na nebi, mraky pluly klidně azurovou oblohou a tráva se zelenala na loukách a stráních. Pole plná zlatého obilí byla zaplavena rolníky, sklízejícími poslední úrodu před příchodem zimy, po cestách kodrcaly vozy kupců a nosítka bohatých dam. Pojednou, ve chvíli, kdy nikdo nemohl ze svěžího vzduchu vytušit nic zlého, obloha zrudla do krvava a mraky se semkly v olověnou oponu; tráva zchřadla a obilné klasy byly v okamžiku spáleny na uhel. Všude se ozýval křik a bolestivé vřeštění, jak si bosí rolníci připalovali chodidla na žhnoucí půdě. Vozy – pokud se nepřekotily – zrychlily, nosiči uháněli se svými dámami, co jim síly stačily pryč od vší té zkázy. Všichni mizeli za městskými branami, které se – když už na polích a cestách nikdo nezůstal – s třeskotem zabouchly.
A potom, v jediné chvíli, která zvěstovala začátek konce, se na obzoru vynořily temné postavy. Byly jich stovky a tisíce a mezi sebou měly i obrovská válečná zvířata, jejichž rozzuřený ryk se nesl ztichlým údolím. Přicházeli stále další a další a netrvalo dlouho a na kopci se sešikovala celá armáda temného nepřítele. Ozval se bojový pokřik, vyřčený mrtvými ústy, a třeskot mečů a seker o štíty. Bojovníci temnot se pustili dolů z kopce a spolu s nimi kráčela zkáza. Kudy prošli, země plála a při jejich šíleném vřískotu tuhla i těm nejstatečnějším válečníkům krev v žilách. Nepřítel postupoval rychle a dříve než soumrak zastřel jejich hnilobné tváře, srazily se armády temnot s rytíři Dambalungu. Povětřím se nesl ryk válečníků a úpění zraněných, zbraně se s třeskotem srážely a štíty pukaly pod údery strašlivých kladiv. Obrovští netvoři s kly a planoucími jazyky rozsévaly smrt mezi lidem Dambalungu. A síly obránců rychle ubývaly.
Na sklonku dne, kdy slunce skrylo tvář před strašlivým krveprolitím a na ztemnělém nebi se objevil měsíc, proklál temný rytíř posledního obránce Dambalungu svým černým mečem. Potom upřel žhnoucí oči na vyděšené měšťany na hradbách a pozvedl svou zbraň vzhůru.
Smrt! ozvalo se zpod přilbice. Smrt Dambalungu!
Smrt, smrt! neslo se temným davem a zbraně znovu zařinčely. Smrt Dambalungu! Smrt, smrt, smrt!
Rozlícený dav nepřítele vyřvával strašlivé kletby dlouho do noci a nikdo, kdo v té době v Dambalungu přebýval, nezamhouřil ani na okamžik oči. Strach a hrůza z krutých oblehatelů byly příliš silné, než aby jim někdo dokázal vzdorovat.
V Dambalungu byla toho času ukryta veliká Kniha, předmět nevyslovitelné ceny, o nějž se po staletí přely všechny národy světa. Nepřítel to věděl – věděl, že Kniha je ukryta právě v Dambalungu, a to byl důvod, proč se stalo město prvním cílem jeho dobyvačné výpravy.
Slunce toho rána nevyšlo; obloha zůstala rudá a mraky černé, tak, jak tomu bylo po celou noc. Dlouho, převelice dlouho seděl vládce města nad listem papyru ve své ložnici, až po mnoha hodinách přemítání rozhodl, že někdo musí vynést Knihu z města, aby byl osud lidstva zachován a nepřišel ve zmar ve spárech krvelačných stvůr, které se drápaly na městské hradby.
Bylo rozhodnuto, že Knihu ponese šestice jezdců – šest synů vládce města. Byli tedy zváni Bílými jezdci a jejich zbraní se stala víra a naděje.
Událo se to ještě večer toho dne, kdy se armáda temnot znovu šikovala k útoku. Z hradeb zaduněly válečné bubny, zaduly dambalungské rohy a brány se otevřely. Ostré světlo protrhlo temnotu před hradbami a ve chvíli, kdy se svět zastavil, vyrazila z bran šestice jezdců na sněhobílých koních. Stříbrné štíty se jim třpytily v rukou, kopí obrácená hroty proti nepříteli svištěla povětřím, jak jezdci Naděje uháněli vstříc armádě temnot. Nemrtví o krok ustoupili a zakryli si oči před oslnivou září Bílých jezdců, zbraně jim vypadaly z rukou. A potom, v jediném nejistém okamžiku, se svět pohnul a ze země vystoupili Tvorové, obrovští a slepí netvoři, čekající tisíce let na svou chvíli. A ta nastala právě teď. Tvorové zastoupili jezdcům cestu a zaútočili. Jejich obrovské hnijící ruce kmitaly vzduchem, jak narážely na obranu jezdců, ničily jejich štíty a brnění a zabíjely pod nimi koně. Boky bělostných zvířat se barvily do ruda vroucí krví. Koně bolestivě ržali, jezdci křičeli modlitby ke Knize a snažili se svými kopími poranit ruce mrtvých obrů. Ale všechno bylo marné. Obrovských Tvorů přibývalo a připojovaly se k nim i pekelné stvůry nepřítele. Bílí jezdci neměli nejmenší šanci ubránit svůj drahocenný náklad, a proto jeden z nich, jenž nesl jméno Kuro a byl nejstarším synem vládce Dambalungu, sňal svou blyštivou přilbici a udeřil s ní do země. A země se rozestoupila. Poslední, co Kuro stihl předtím, než mu obrovská tlapa planoucího netvora rozdrtila lebku, bylo mrštit s Knihou do hluboké spáry, která ukrývala Světlo.
Avšak nepřítele nemohlo nic zastavit – Tvorové se ponořili hluboko do země a vynesli Knihu na povrch, i když při tom mnoho z nich zemřelo. Jako první otevřel svazek temný rytíř, pokořitel posledního vojáka Dambalungu. A Světlo, které se skrylo v knize, ho rozervalo na cáry. Ostatní byli opatrnější, avšak i je stihl krutý trest – prostoupila je Záře, Světlo skryté ve žhnoucím kotouči za mraky, a oni zešíleli bolestí.
Po další tři dny, ve kterých byl Dambalung dobyt, vyvražděn a srovnán se zemí, velitelé armády nepřítele pomalu otevírali Knihu, aby v ní hledali odpovědi. A našli je. Dambalung byl jejich a protože objevili tajemství Knihy, byla jejich i všechna ostatní města, která si jen dokázali představit.
Tak tedy nepřítel získal Knihu, a aby nebyla zneužívána k rebeliím, uzamkl ji na svaté místo jménem Chatarí. To, jak známo, je přístupné pouze Velké radě, skupině osmi Nastávajících, vládcům sedmi penumber. Právě do těch nepřítel rozdělil svět a ustanovil v něm své zástupce, kteří dohlížejí na ochranu Knihy. Od těch dob tedy existuje svět takový, jaký ho známe, sedmimocný, nesmiřitelný. Tak jest a tak i bude, dokud Sjednotitel nepřepíše verše veliké Knihy.
Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimónským,
že my tu mrtvy ležíme, jak zákony kázaly nám.
- Simónidés z Keu
KAPITOLA 1
Procitnutí spáče
Doba, kterou dvě roty 101. výsadkové divize obvykle potřebovaly na překonání pěti mil středně těžkým terénem, odhadoval major Sims na jednu hodinu deset minut. Když se však po půl druhé hodině dobelhal na velitelství kapitán Treborn se zprávou, že jeho muži uvízli na třetí míly a dál už se prostě nehnou, major Sims vstal od stolu, zapálil si doutník a začal se zamyšleně procházet po místnosti.
„Jak asi myslíte,“ vydechl oblak modrého dýmu, „že se vaše rota dostane přes ty zbývající dvě míle? Jak asi překoná tu strašlivou překážku, která jí stanula v cestě a kdy myslíte, že se zatraceně dostane na místo určení? Jak si vůbec můžete dovolit tvrdit, pane kapitáne, že vaši muži uvízli? Copak neprošli výcvikem? Copak nemají nejlepší předpoklady k tomu, aby dokázali běžet maraton dráhou pod plnou palbou, aniž by je někdo zasáhl? Kdo – a ptám se ještě jednou, kapitáne – kdo si myslíte, že ty kluky zachrání? Máte snad dojem, že povolám kvůli vaší rotě, která uvízla v bahně nebo kde já vím, celou americkou kavalerii, aby jim šla vytáhnout trn z prdele? Chcete mi říct, že dvě roty amerických výsadkářů zemřou zbytečně na bojišti – a kdyby na bojišti! -, protože jejich velitel nedokáže obejít místo, které se mu snad může z nějakého mně nepochopitelného důvodu zdát nebezpečné?“
Major Sims se na chvíli odmlčel, aby znovu popotáhl z doutníku, ale než stačil říct něco dalšího, ozval se kapitán Treborn.
„Se vší úctou, pane, naše trasa byla předem vytyčena a její kontrolní body jsou neměnné,“ řekl, pevně přesvědčen o tom, že spravedlnost stojí na jeho straně. „Pokud bychom obešli bažiny u Voelragumu, moje a Clerennsonova rota by nabraly zpoždění nejméně dvaceti minut a minuli bychom přitom čtyři kontrolní body!“
Major Sims se křivě usmál a namířil špičku doutníku Trebornovi do obličeje.
„Bum!“ sykl a napodobil doutníkem zpětný ráz pistole. „Jste mrtev, kapitáne. Stejně jako vaši muži – mrtev a nikdo vás už nikdy nevzkřísí. Zahrajme si takovou hru. Jmenuje se Co je lepší? První otázka zní: co je lepší, obejít bažiny a dorazit do cíle s dvacetiminutovým zpožděním, nebo se vydat rovnou do nich a zůstat tam do té doby, než přijde nepřítel a nezastřelí vás?“
„Tohle ale není opravdový boj, pane!“
„Máte pravdu!“ zvolal Sims. „Avšak je to jeho simulace, rozumíte, kapitáne? Vytváříme takové tréninkové situace, které připravují vojáky a jejich velitele na to, co možná skutečně zažijí na bojišti! A tam, v Evropě, dá-li Bůh a my se tam do konce roku dostaneme, nepůjde jen o ztrátu bodů na kontrolních stanovištích. Tam půjde o ztrátu života, jasné? Vašeho života!“
Treborn sklonil hlavu, předstíraje zájem o zablácené špičky svých bot.
„Nuže?“ Sims obešel svůj pracovní stůl a posadil se do polstrovaného křesla. Doutník mu vyklouzl z prstů a ještě doutnající dopadl na dno popelníku. „Co navrhujete, kapitáne? Jako velitel svých mužů máte povinnost vyřešit nastalou situaci. Nic? Výborně… Nechte mě tedy, abych vám sdělil několik nových skutečností. Zaprvé: bažinu, ve které se vaše rota nachází, nepřítel záměrně infikoval smrtícím virem, který zabíjí do dvou hodin od nakažení. Zadruhé: k vaší pozici se blíží tanková brigáda německého vojska, která je plně vyzbrojená a bojeschopná. Takže… víte, co máte dělat, kapitáne?“
Treborn zvedl hlavu a na zašpiněné tváři mu zářil úsměv. „Ano, pane! Děkuji.“
Major Sims počkal, až se Treborn odporoučí z jeho kanceláře, a potom zvedl z popelníku nedokouřený doutník a znovu ho přiložil k ústům. Na takováhle rozmáchlá gesta byl už přeci jen trochu starý.
−−−
Černá limuzína zastavila před vchodem do hotelu Orient, dveře se otevřely a do deštivé noci vystoupil gentleman v klobouku a dlouhém plášti. Zřízenec v rudé uniformě okamžitě seběhl schody a s deštníkem nad gentlemanovou hlavou se pomalu vracel zpátky.
U vchodu se gentleman na chvíli zastavil. Než se zřízenec – ne víc než patnáctiletý – stačil zeptat, zda si bude pán ještě něco přát, gentlemanova ruka kmitla vzduchem a z chlapcova krku náhle trčela rukojeť dlouhého nože. Zřízenec zachroptěl, upustil deštník a sesul se k zemi; krev se rozlila po koberci před otáčivými dveřmi a stékala dolů po schodech, mísíc se dole s deštěm.
Až nyní se světla limuzíny znovu rozsvítila a vůz vyrazil pryč do tmy. Gentleman za ním chvíli hleděl, a když se světla rozplynula v temnotě, vytrhl nejdřív ze zřízencova krku nůž a schoval ho do pouzdra na opasku, potom zvedl ze země deštník, složil ho, střepal z něj vodu a s ním v podpaží vstoupil do hotelu.
Gentleman si nabídl z krabičky se štítkem CIGAROS, škrtl sirkou a přiložil ji ke špičce doutníku. Párkrát zabafal a potom zahodil sirku na koberec a přes tabákový opar se zadíval na svého hostitele.
„Nuže?“ Pohodlně se rozvalil do křesla, protože tušil, že tahle záležitost se rozhodně nevyřídí za hodinu; a ba ani za dvě, jak řekl svému šoférovi. „Poslouchám, Warlingu.“
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Warling popuzeně a z jeho angličtiny byl německý přízvuk zřejmý tak, jako bylo zřejmé, že jeho jméno jistě není a nikdy nebylo Warling. „Na co si to zatraceně hraješ?“
Gentleman se potutelně usmál a vyfoukl oblak dýmu. Kochal se tím, jak se kouř stáčí a vlní, jak prostupuje celou místností a nakonec se pomalu, docela pomaloučku rozplývá. S odpovědí nepospíchal. Místo toho zaštrachal v kapsách obleku a z jedné vytáhl podlouhlou obálku.
„Jen jsem trénoval,“ ozval se nakonec a hodil psaní na stůl. „Člověk nesmí vyjít ze cviku.“
Němec chvíli bez hlesu hleděl na list před sebou, sumíroval si v hlavě myšlenky a uspořádával ta správná slova, která by měla následovat, až se mu do tváře vloudil nepřítomný a odtažitý výraz, který gentlemana pobavil.
„Pozdrav od našeho společného známého,“ smál se a pleskal se do stehen. „Nemám pochyb, že vás potěší!“
Warling pomalu natáhl ruku a zvedl si dopis k očím: „Ta pečeť!“ vydechl. Jeho pohled sklouzl s otisku pečetního prstenu zpátky na gentlemana. Gentleman se ani nehnul – s pohledem upřeným někam do neznáma a křivým úsměvem na zjizvené tváři si přehazoval doutník mezi prsty. Warling se zhluboka nadechl – a když dech znovu opustil jeho tělo, držel gentlemanův doutník v ruce. Gentleman seděl bez hnutí; z jeho tváře však zmizel úsměv.
„Tohle,“ řekl tiše Warling a přiložil doutník zapáleným koncem k rohu dopisu, „tohle je zase pozdrav pro našeho společného známého!“
Potom nechal hořící dopis vyklouznout z ruky, a jak se snášel k zemi, čas jako by se zastavil; gentleman se zděšeně zvedl z křesla a natáhl ruce k dopisu, ale jako kdyby ho nějaká strašlivá síla zadržela, ruce mu křečovitě vystřelily zpět k tělu.
Dopis plápolal a rudý vosk pečeti se pomalu tavil a znak odesílatele tak mizel v nenávratnu.
Gentleman se popadl za hlavu a začal sebou zmítat, ječel, trhaně pohyboval trupem a jeho tvář se měnila.
Warlingův prst vystřelil vpřed ke gentlemanovi. „Běž,“ zasyčel Němec řečí, která nevycházela z jeho úst, „a zastav to vraždění!“
Gentleman zaryčel. Lebka, která tak jasně vystoupila z jeho tváře, zakoulela očima. Naposledy napřáhl ruce k dopisu…
Warling zachytil padající psaní těsně předtím, než dopadlo na stůl.
„Hned!“ vykřikl a jediným, bleskurychlým pohybem zmuchlal dopis do kuličky.
A gentleman byl pryč.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
