» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (2)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Sen je sůl bez chleba."

Ramón Gómez de la Serna

počet přístupů: 2140994

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303486 komentářů :: on-line: 16 ::

:: TULÁCI 5,6 ::

H.Razim	publikováno: 19.09.2008, 15:44


	5 Připlula třetí noc. „Nás taky strašili, když jsme byli malí. A kdo po setmění vyjde za plot, potká čerta s cigaretou.“ Potáhl si: „To neznám, ale za plot jsem vyběhl.“ Třetí noc měli přivřené oči. Přinesla další víno: „Zabijou mě...“ Napili se. Napili se hodně. Otevřenost se změnila v cosi horšího, v cosi, co způsobuje chaos a budí improvizaci, v cosi, po čem následuje hledání, žmoulání cigarety, sklánění hlavy na strany i dopředu k zemi, zbabělost, zápas, v cosi, čemu jsem kdysi nevěřil, o to však častěji propadal, v cosi s mnoha otazníky. Rty rudé od vína. Měsíční sonáta. Toby zavzpomínal na inspirující noci, kdy rty rudé od vína chutnaly hašišem, uši slyšeli Rimbauda, který se vždy vysmívá až neskutečně vtipně, zavzpomínal, znova uslyšel hlasy. Sledoval vlasy havraní barvy. Hrál na kytaru. Po těch pár dnech a dvou nocích se částečně poznali. „Tak ona je divoká...“ „Tak on sám trpí občas běsy.“ Jezero. A když se dva takto částečně poznají u jezera... V místě, kde není třeba... Jaký to bizardní život někdy žijeme. Ráno cítil její kolena mezi svými. Otevřel oči; opět se nedostali do stanu. Vlasy havraní barvy jej šimraly v dlani. Políbil ji na čelo, na rty i na krk; spala. Vzbudila se až kolem desáté. Snědli, co navařil, poseděli, prošli se se psem. Ten se divil, ale byl rád. Hráli si. „Opakuješ se!“ Čas nezastavíš, ani když rozbiješ hodiny. „Cože?“ Čtvrtá noc, pátý den, pátá noc... „Co prosím?“ „Zítra přijedou,“ naznačila situaci, jakoby vyžadovala soucit. „Aha...“ „Vypili jsme všechno víno.“ „A co bude dál?“ „A co bude dál?“ „A co bude dál?“ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - V šestý den skutečně přijeli. Radim, Alex, Topič a Havran. „Havran?“ Říkají mu tak, protože je černý. Loupežník, ale dobrý kluk. Férový. Znají se s Radimem od mala. Parchanti. Už tehdy utíkali do kopců. Topič je starý muž, dlouhé roky dělá práci topiče. Dřív protože musel, a teď, protože musí. Osud? Ale polepšil si; není už v kotelně zavřený celý týden – včetně víkendu – jako před pár lety. Alex, syn ruského přistěhovalce, blázen zamilovaný do Zity, blázen, který se zbláznil z otcových špinavých peněz, ze způsobů, jakými k nim přišel, ze smrti přítelkyně, z obchodu s drogami, z ochutnávání tajemna, blázen, který se však zbláznil tak, jak to sluší a patří vnímavému člověku. Ve svých jedenadvaceti letech. K jezeru dorazili ve chvíli, kdy se v něm Toby a Zita koupali. Nazí a souznící. „Pěkně...“ odplivl Alex. „Jsou zhulení,“ usmál se Radim, když si všiml fajfky na kameni. „Stoprocentně,“ potvrdil Havran, který jediný z nich nespouštěl oči. „Mě by spíš zajímalo, kdo to může být... Co je zač, že se s ním Zita vůbec začla bavit?“ divil se Topič. „Všimli si nás,“ upozornil Alex. „Teprve teď?“ divil se znova Topič. „Jsou zhulení,“ usmál se podruhé Radim. Havran, ten dělal stále to stejné – nespouštěl oči. Ale jako první pozdravil: „Jaká je voda?“ „Mokrá,“ přiznala Zita. Otočila se na Tobyho: „Já totiž vodu nemám moc ráda, jsem suchozemec.“ „To chápu... Ale odolat...“ „My si ještě odskočíme na vínko,“ rozhodl Topič. „Dorazíme před večerem.“ „Víš, vlastně...“ zarazila jej Zita. „Koupili jste nějaké víno?“ „Proč?“ „Otevřela jsem jednu láhev...“ „No?“ „Pili jsme... A pili...“ „Kolik?“ „Všechno.“ Radim se hlasitě rozchechtal, což mohlo znamenat jediné. Neuschnou. „Neuschnem,“ uklidňoval Topič. Nechali Tobyho a Zitu o samotě... Šestý den... V šestý den skutečně dorazili podruhé. Radim, Alex, Topič a Havran. Tobyho se Zitou zastihli mlčící u ohně. Přisedli si. „To je Toby,“ představila jej. „To jsou oni,“ představila je. „Pěkné,“ zašklebil se Alex, otevřel láhev a nechal ji kolovat. Plameny zpívaly, netopýři se chichotali. Poletovali sem a tam jako ztřeštění vyznavači chaosu. „Cestuje za prací... Zatím žádnou nemá,“ pokračovala Zita. „Zatím mi to nevadí,“ usmál se Toby. „Co budeš dělat, až ti dojdou peníze?“ zajímal se Alex. „Mám harmoniku...“ „Uděláme si prázdniny,“ skočila mu do řeči Zita. „Pojedu s ním.“ Jako první byl soudu schopen Havran: „Možná ti to prospěje.“ „Překvapuješ,“ přidal se Topič. Radim se jako vždy usmíval. Jediným, kdo situaci nedokázal vstřebat vhodným způsobem, zůstal tedy Alex. Přelil do sebe polovinu obsahu láhve během jednoho nádechu. Symbolické rozdíly mezi jednotlivými lidmi, ty nebývají podstatné. Každý má jinou fantazii; těch možností... Plameny zpívaly stále hlasitěji. Lidé kolem ohně zavedli přátelský hovor. Pili a kouřili, nebylo to obtížné. Alex, který pil a kouřil nejvíc, začínal provokovat démony. Šestá noc... Přátelský hovor se změnil v divoké hltání; kytara to chtěla, skály to chtěly, jezero... Zrcadlo měsíce... 6 V sedmý den Toby i Zita vyrazili na cestu. Spolu. Rozloučili se se psem, rozloučili se s psanci svých osudů, psaných narychlo, rozloučili se se skálou, poblíž které se částečně poznali, vyrazili novým směrem. Kdo z vás po tom nikdy nezatoužil? Kdo z vás se k tomu kdy odhodlal? Co vám v tom bránilo? Co mohlo bránit jim? „Poslyš... Co je to vlastně za příběh?“ „Stejný jako všechny, je pokračováním předchozích, předkapitolou příštího.“ „Proč jej tady...“ „Příběh Tobyho a Zity, příběh tuláků, jejich motivy, pravda, obhajoba...“ „Pravda? Cha!“ „Nevěříš? A co ty tvé pochybné pravdy?“ „To tam nepiš!“ „Proč?“ „Každý má jinou fantazii...“ „Jistě.“ „A víš co? Vystřídám tě.“ „Co?“ „Kompromis.“ „Kompromis? Kompromis je první příznak zbabělosti. Já třeba lépe snáším samotu, než kompromisy s jistými lidmi.“ „To je hloupý názor.“ „Ne! To je názor hlupáka.“ „Cítíš, že jsi hloupý?“ „A ty ne? V tom případě se drž svých názorů, zbabělče!“ „Jak vlastně může ten tvůj příběh dopadnout?“ „Je to příběh Tobyho a Zity.“ „Ale vymyslel's jej.“ „Kde pořád bereš ty jistoty?“ „Tobyho určitě zavřou.“ „Kam a na jak dlouho?“ „Tak schválně... Pokračuj!“ „Myslíš, že zeď hlavou neprorazíš?“ „No tak!“ „Myslíš si to jen proto, že tě tak vychovali.“ „Když je většina lhostejná, vyhrává pravda menšiny.“ „???“ „Nic, chtěl jsem tě jen zarazit. Tak co, vystřídáme se?“ „Ne.“ „V tom případě – teď se budu zase opakovat já.“ „Každý to dělá. Posluž si!“ „Pokračuj!“ Svítilo slunce, jen mírný vánek čechral stébla trávy. Toby a Zita leželi na svahu nad údolím, za kterým trhaly obzor zalesněné hory. Ptáci skládali mnohohlasné sonáty. Pekelná jarní rozkoš nenechávala Tobyho klidným; hladil Zitu, líbal její rty i tělo. Nepochopitelné štěstí, kterým dosud pohrdali, spojilo jejich cesty; hřešili teď divoce i něžně. V podvečer sháněli v nejbližším městě drobné mince na jídlo a pití. Harmonika se přitom smála jako starý blázen, kterého nic netíží, proto prožívá i maličkosti euforicky. Rytmus dráždil k pozastavení. Upíjeli z Tobyho bandasky a balili cigarety. Tabákem šetřili. „A jsme u toho! Co policisté? Nevšímali si jich? Víš přece, jací jsou dnešní policisté.“ „Policisté k nim měli poměrně lhostejný přístup.“ „No tak! Nebuď naivní!“ „Občas si vyžádali doklady a doporučili jim opustit město.“ „Vždyť Zita musela být docela pěkná holka. Neprovokovalo je to?“ „Občas prohodili pár nemístných poznámek.“ „A Toby?“ „Zastával se jí. Způsobem slušného občana.“ „Toby přece nebyl až tak velký kliďas.“ „Dobře... Jednou se stalo, že narazili na policistu trpícího komplexy z minulosti.“ „Fajn! Konečně pravděpodobněji.“ „Cítil nepřiměřené pravomoce a nenávist k spokojeným bídákům. Začal tedy Zitu urážet a Tobymu vyhrožovat.“ „No jistě! Například v Ostravě svého času dost běžná záležitost.“ „Toby se postavil a požádal druhého muže v uniformě, aby se jeho kolega omluvil.“ „To už jej ale ten první chytil za ramena a odstrčil.“ „Toby namítl, že si to nemusí nechat líbit.“ „Dál! Vášnivěji!“ „Policista jej však znova chytil za rameno.“ „A Toby se mu určitě vyškubl; podobné jednání mu totiž muselo vadit. Dostal za to ránu, v tu chvíli vyskočila Zita. Druhý policista ji shodil, dostal za to ránu od Tobyho. Oba policisté se na něj vrhli, Zita je chtěla zastavit. Po krátké šarvátce skončila v poutech spolu s ním. Odvezli je na stanici, vyslýchali, podali oznámení, soudili...“ „Za co?“ „Napadení veřejného činitele. Dva roky odnětí svobody pro Tobyho, rok pro Zitu.“ „Snad...“ „Další dobrodruzi v celách. Zita si myslela, že by se za vzorné chování mohla dostat ven dřív, ale po dvou měsících se pobila s Marií F. Tobyho pobyt ve věznici změnil natolik...“ „A dost! To raději celý příběh spálím.“ „Cha!“ „Vlastně proč ne? Vždyť kolik zajímavějších příběhů, větších dobrodružství, osudů, shořelo v popel, bylo ztraceno, ukradeno... Některé jakoby omylem.“ „Žádná pointa?“ „A pak že zeď hlavou neprorazíš.“ „To mělo být všechno?“ „Nemělo.“


celkové hodnocení autora: 95.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 1		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 41		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

endless	19.09.2008, 15:43:42

Příběh pokračuje, místy nerovnoměrným tempem, jako by ses teprve v průběhu psaní rozhodoval, kolik toho vlastně prozradíš. Tuláci byli odjakživa chápáni jako rebelové, draze platící za svou svobodu nezakotveností a přezíráním většinové společnosti - často jsou zpodobňováni až romantizujícím způsobem. To naštěstí není případ Tvého textu - jakkoliv např. charakteristika jednotlivých členů původní Zitiny party už se pohybovala na hraně zobecnění. Naopak se mi líbí Tvůj popis vývoje vztahu mezi Tobim a Zitou i popisy postředí. Pozor na: uši slyšeli - slyšely Nejsem si úplně jistá, zda formulace "... V šestý den..." atp. je nejšťastnější. Možná by lépe znělo pouze "Šestý den... " Totéž se týká dne sedmého.