obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Nábor ::

 autor agelast publikováno: 16.09.2008, 6:27  
Krátká povídka s dlouhými vlasy. připomínky vítány...
 

Okno v prvním patře potemnělo jen chvíli poté, co jsem stiskl tlačítko zvonku. Vlnění závěsu, pak se měsíční světlo odrazilo na jeho tváři. Musel jsem se usmát. Představoval jsem si ho, jak zmateně pobíhá po místnosti, naráží do nábytku, tápe a snaží se uklidit. Naprostá panika, jako když onanující chlapec zaslechne klíč v zámku. Začal jsem v duchu počítat.
      Minuta a dvacet tři sekund. Byl ještě celý zadýchaný. Nedůvěřivě si mě prohlížel a nevypadalo to, že by chtěl dveře otevřít víc, než dovoloval bezpečností řetízek. Srágora… Z inventáře úsměvů jsem vytáhl ten co možná nejpřívětivější. „Robert Körper?“ zeptal jsem se.
      „Jo. Co tu chcete?“
      „Vás,“ řekl jsem a pak se zasmál, abych ukázal, že vtipkuji. Körper měl být starý nedůvěřivec, ale byl jsem si jistý, že ho bez větších problémů oblomím. Nedělal jsem to koneckonců poprvé. A teď se z jeho tváře opravdu vytratil ten křečovitý výraz a já už věděl, že do tří minut budu sedět u něj na gauči, snad jediném opravdu komfortním kusu nábytku v celém domě, a budu mít skoro vyhráno. Stačí jen trocha řečí o nabídce, která se neodmítá, a hlavně úsměv – na úsměvy nebyl Körper zvyklý. Já ovšem ano.
      „Dáte si něco k pití?“ zeptal se, když pověsil můj kabát na věšák. Požádal jsem o šálek kávy bez cukru. Věděl jsem, že nic jiného mi ani nabídnout nemůže. Očividně ho to potěšilo. Chvíli lomozil v kuchyni a pak už jsme na sebe upřeně hleděli, on nedůvěřivě, já jak jsem nejlépe dovedl; nechával jsem kávu skrze hrnek ohřívat mé dlaně a ticho rozložit poslední zbytky Körperovy jistoty. On sám se nořil do hlubin mizerně čalouněného křesla, jako by si přál zmizet pod šedivým potahem, mlčel a užíral se zvědavostí. K pití si nic nepřipravil. Co mu asi můžu chtít? Prozradil jsem, že jde o práci.
      „Práci?“
      „Chceme vás zaměstnat,“ potvrdil jsem.
      „A to vždycky děláte nábory po desáté večer?“
      „Vždycky.“
      A zase ticho. Körper nervóznější než předtím. Nebál se mě, to ne, byl přesvědčený, že by si s nezvaným návštěvníkem dokázal poradit, ale bál se toho, co jsem mohl přinést do jeho života – rozhodování, změny, komplikace. Körperova nejistota pramenila ze strachu z života.
      Ještě chvíli jsem ho nechal dusit, než jsem se sám ujal slova:
      „Pane Körper, otevíráme, abych tak řekl, novou pobočku a budeme potřebovat člověka, jako jste vy. Můžeme vám zajistit ideální podmínky a pochopitelně vyřídíme všechny náležitosti spojené s vaším přestupem. Stačí jen podepsat smlouvu.“ V tu chvíli jsem z náprsní kapsy vytáhl stříbrné pero a protočil je mezi prsty za doprovodu dokonalého úsměvu nenuceného typu. Körper pookřál. Ještě pořád neroztál, ale bylo jasné, že jsem ho zaujal, něco v něm dychtilo mi věřit a já se s každou větou, s každým gestem zarýval hlouběji do jeho nitra.
      „To nechápu. Nepodával jsem si žádnou žádost, jak jste na mě přišli?“
      „My si zaměstnance hledáme sami, pane Körper. Máme své způsoby…“
      „A proč zrovna já?“
      „Jste pro naše zájmy ideální.“
      „Ideální?“
      „Víte,“ úsměv číslo pět, trpělivý a shovívavý, takový, se kterým zakazujete svému dítěti olizovat psí hovínka, „obávám se, že tohle bych vám nedokázal vysvětlit.“
      Nechal má slova doznívat mezi spánky, obličej mu ztvrdl v kámen. Ale já přesto věděl, že vše se vyvíjí správným směrem. Ještě chvíli a přitlačím ho ke zdi.
      „Co přesně bych pro vás měl dělat?“
      „To, co doposud.“
      „Pořád vás nechápu,“ řekl. „Přišel jste sem v tuhle denní dobu, abyste naverboval obyčejného soustružníka?“
      Jak komické – opravdu byl ten člověk stále přesvědčený, že mi jde o tohle? Bylo to možné, ale stejně tak mě mohl schválně klamat. Körper byl určitě mazaný lišák, musel být, jinak by nevydržel tak dlouho. A proč jinak by se vlastně ani nezeptal, kterou společnost zatupuji?
      „Tuhle práci jsem neměl na mysli, pane Körper.“
      „Tak jakou?“
      Pokývl jsem směrem ke schodům do prvního patra.
      „Netuším, co tím myslíte.“
      Vstal jsem z gauče a vyrazil ke schodům. Körper se na mě vyřítil, překvapivě rychle, v ruce se mu objevil nůž. Ale oklamal jsem ho – tím, že jsem byl o hlavu menší a dobře o deset kilo lehčí, a přesto jsem ho jedním pohybem odrazil zpátky do křesla. To se s ním převrátilo, ozvalo se zapraštění dřeva a Körperův překvapený výkřik.
      Vykročil jsem nahoru. Během chvíle jsem stál u prvních dveří. Pokoj pro hosty.
      „Probůh, stůj, to nesmíš!“
      „Tak zavolejte polici,“ řekl jsem a stiskl kliku. Bylo odemčeno. Zašátral jsem po vypínači a světlo zaprášené žárovky bez stínítka spálilo tmu na popel.
      Místnost, jako ostatně celý Körperův dům, jako by dodávala slovu účelný nový rozměr. Holé bílé stěny, jediné okno schované za béžovým závěsem bez vzorku. Vlevo komicky úzká skříň z překližky, napravo stará válenda a noční stolek. Na stolku budík, tiše stál a jeho ručičky sveřepě ukazovaly půl sedmé. Pak už jen vzduch, těžký a sladký, prosycený směsí pachů připomínajících školní jídelnu. A pochopitelně ta věc uprostřed místnosti. Přešel jsem k ní a zkoumal ji pohledem. Vypadala trochu jako stan, který si děti postavily v obýváku ze dvou židlí a prostěradla. Ale já věděl, že pod kdysi bílou látkou se skrývá něco jiného, stejně jako jsem věděl, že skříň je plná narychlo poklizených nástrojů a další se skrývají ve stínech pod postelí. To vědomí činilo svět krásným. Nikdy jsme se nemýlili.
      „Jak útulné!“ zavolal jsem do chodby. Odpovědí mi byl dusot nohou. Körper se vzpamatoval a řítil se nahoru. Ve chvíli, kdy se objevil ve dveřích, strhl jsem prostěradlo. Pomalu a s nebývalou elegancí se snášelo k zemi, a ani jeden z nás mu nevěnoval pozornost.
      Vítězný úsměv jsem si tentokrát odpustil.
      Byla to mladá dívka, nebo spíše měla být – při stavu, v jakém se tělo nacházelo, bylo těžké cokoliv rozpoznat. Ale my jsme se nikdy nemýlili: určitě to byla mladá dívka a určitě tu neležela příliš dlouho. Nejspíš ji ještě ani nehledali, to už mě ale nemuselo zajímat.
      Körper zavzlykal. Nedíval se na mě, díval se na ni, jako by ho hypnotizovaly bílé úlomky kostí, úsměv protáhlý nožem až k uším či lesknoucí se háčky, které přichycovaly kůži, snad aby nezavazela, to vše rámováno pohádkově jasným blyštěním krve a obnažených provazců masa. Vzlykal a couval, až narazil zády do zdi, v nose mu pískalo a jeho tvář připomínala jeden velký, vlnící se kaleidoskop.
      Těch několik chvil jsem byl i já jako okouzlený. Prolámané nohy, náhrdelník zubů pečlivě navlečených na nit, neuvěřitelně tmavé vlasy, které se leskly v elektrickém světle žárovky, to vše mě unášelo kamsi pryč, snad ke kořenům všeho, snad naopak, dodnes netuším. Víčka měla sešitá, propadala se jako plachta bouraného cirkusového stanu a mě napadlo, jestli v tom výjevu není obrovský kus umění. Ale tomu jsem nerozuměl. Kvůli tomu jsem tu nebyl.
      Körperovy vzlyky se pomalu měnily v tiché vytí. Jako v závrati se opíral o zeď, tvář mu rudla vzrušením i úzkostí. Prosím, cedil mezi zuby v podobě táhlých skřeků, prosím, prosím… Byl nejvyšší čas pokročit a kousek dál.
      „Robe, Robe,“ řekl jsem, „kde jsi jen ukradl ten vozík? V nemocnici? To mi budeš muset vysvětlit.“ Jen aby řeč nestála. Pak jsem ho vzal kolem ramen a odvedl zpátky dolů.
      Dveře pokoje pro hosty se zabouchly a lenivé světlo z rozpáleného drátku zůstalo o samotě – a s ní.

Úsměv číslo osm, typ používaný rodiči sledujícími popravu vraha svých dětí.
      „Zatknete mě?“ zeptal se Körper, když se konečně trochu uklidnil.
      „Nejsem od policie.“
      „Tak kdo jste?“
      „Však víš. Náborář.“
      „A co- co-„
      „Jak už jsem řekl, to samé, co doteď.“
      Otřásl se. „Jenže já už nechci.“
      „Nemyslím, že máš moc na vybranou. A to ber klidně jako výhružku.“
      A přesto nad tím přemýšlel. Zase jsme seděli v obývacím pokoji a naše pohledy sváděly souboj nad nízkým konferenčním stolkem. Jen jeho oči teď prosily o slitování.
      Upil jsem chladnoucí kávy. V útrobách domu stále cosi praskalo a vrzalo, jako by se celá stavba snažila vnést do pokojů trochu života. Sledoval jsem ho a čekal. Čas nám nikdy nechyběl. Nechybělo nám vůbec nic.
      Körper se nervózně kousal do rtu. „Kdo vás vůbec poslal? Pro koho pracujete?“
      „Záleží na tom?“
      „Záleží. Chci vědět, čemu se mám propůjčit.“
      „O co tobě vůbec jde?“ zasmál jsem se. „O morální kredit? Tak na to už je trochu pozdě, nemyslíš?“
      Několikrát s nádechem otevřel ústa, snad aby oddálil chvíli trapného ticha. Očima těkal po místnosti i po mně, jako by hledal vhodná slova – jenže ta už tu byla zbytečná. Nakonec sklopil zrak a zahleděl se na své ruce ledabyle složené v klíně. Za nehty zůstávaly stopy zaschlé krve. Karmínový křik. „Já už nechtěl,“ šeptal. „Už nikdy-“
      „To vykládej svý babičce.“
      Körper se hroutil. Nadešla pravá chvíle pro opravdové nabídky.
      „Podepiš,“ naklonil jsem se k němu. „Podepiš a my se o tebe postaráme.“
      „Postaráte?“ Téměř jsem slyšel, jak skořápka praskla.
      „Přesně tak. Už žádné starosti, žádná rizika. Jednoduchý život. Jen ty a tvá práce, všechno ostatní půjde samo. Nenabízím ti vysoký plat a vánoční prémie. Nabízím ti něco víc – jasno. Všechno, po čem toužíš, může být tvoje.“
      Natáhl ke mně ruce a já mu podal pero a smlouvu. Ani se nenamáhal ji číst.
      „Nepíše.“
      Na to jsem neodpovídal, jen jsem opětoval jeho pohled. Ani úsměv už nebyl potřeba. Po chvíli pochopil sám.
      Jen více karmínového křiku.

Na první pohled by vám ho mohlo být líto, jak tam tak stál, sám v rozlehlé místnosti, obklopen hlukem neviditelných strojů a tekoucími stěnami. Pot se z něj řinul v celých proudech, jednotlivé kapky padaly na zem, kde se s bolestivým zasyčením obracely na věčnost. Pozoroval jsem ho, jak se rozhlíží a pomalu obchází dlouhé stoly s nářadím, které jako by z oka vypadlo tomu z jeho domu. Muž, který byl Robertem Körperem, vzal každý nástroj na chvíli do ruky a potěžkal. Jeho pohled rychle opouštěla panika a strach. Ústa se mu zavlnila v úsměvu, překrásně slizkém a odpudivém. Peklo bylo takových plné.
      Potom odkudsi vytryskla pára a k němu se pomalu kodrcal vozík překrytý bílým prostěradlem. Malé zaváhání, pak látku strhl na zem. Uchopil rybářský hák a sehnul se nad tělem.
      Chvíli trvalo, než v té strachem pokřivené tváři poznal sám sebe. Pak už jsem věděl, že je náš.


 celkové hodnocení autora: 94.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 10 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 46 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 172 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Apolenka 25.02.2009, 15:52:53 Odpovědět 
   Tvoje dílko je nadmíru zajímavé, čte se jedním dechem. Jsi výborný vypravěč a skvělý je i sám námět. Jak se vůbec zrodil? Když pročítám komentáře níže, leckdo by tvou povídku trochu poupravil k obrazu svému ...
Mně se líbí právě taková, jakou jsi ji chtěl mít ty. Charakteristiky a popisy jsou vyvážené a dostačující pro příběh tohoto typu. Vždyť to, co nebylo naservírováno, přidává příběhu na tajemnosti. Jen ať si čtenář udělá vlastní představu, prostor k tomu dostal a to je výborná věc.

Lituji, že si nemohu přečíst tvoje dřívější dílka - jistě stojí za to. Na profilu máš, že jsi publikoval 32 příspěvků, ale zveřejňuješ pouze 2. Škoda!

Číslování úsměvů - vtipné, ale už jsem se tu s tím někde setkala (tuším, že u Rimmera - "Dioptrie")
 ze dne 28.02.2009, 16:36:20  
   agelast: Já toho Rimmera budu muset někdy dohnat, opravdu jo.

Jinak, díla nikde neschovávám, těch ostudně nízkých dvaatřicet značí díla, která jsem publikoval jako redaktor...

A pochopitelně moc děkuji za přečtení a příjemný komentář. Pro mě je slabina téhle věci právě v tom, že zůstala „příběhem tohoto typu“, původní záměr byl trochu jiný… ale to už odbíhám. Prostě díky moc.
 salvator 08.02.2009, 23:26:20 Odpovědět 
   Nu, tedy, je třeba uznat, že můj pohled na tebe se ti podařilo spravit a dokonce, možná, že kdybych četl nejdříve tohle dílko a pak teprve...to bych tu ale nerad rozebíral. Četlo se mi to dobře a narozdíl ode mne jsi tu popisoval věci i situace dostatečně přehledně, což já zatím nepředvedl a možná, že to ani v budoucnu jednoduše neudělám. Můžu se o to pouze pokusit.
Zápletku máš dobrou, postavy se mi líbí, jen by mohly být vskutku více rafinované, především mister Körper, jakožto nebezpečný, dalo by se říci, chladnokrevný vrah. A karmínová...není vůbec tak špatná...obzvláště, když se do ní přidá ještě "špetka" pruské modři...
 ze dne 09.02.2009, 16:07:58  
   agelast: Tak zas jednou nevím, jak bych dostatečně poděkoval – opravdu jsi mě teď potěšil. S postavami mi nezbývá než uznat, že jsem zase jednou přecenil svoje síly, snad se příště zadaří lépe…

Tak ještě jednou díky, díky…
 mistrovamarketka 04.01.2009, 22:06:38 Odpovědět 
   No je to nářez a ode mně máš 1, ani nevím proč. Asi by sis zasloužil delší komentář, ale je mi trochu žinantní napsat, že se mi to líbilo :-). Zaujalo mě to, je to moc dobře napsané a tečka už.
 ze dne 04.01.2009, 22:48:20  
   agelast: Jéva, to jsou šoky - děkuju moc. A žinantní... umím nové slovo, hehe.
 m2m 02.01.2009, 3:22:17 Odpovědět 
   Tak tedy ahoj.

Chtěl's připomínky, tu je máš:

¤ v perexu chyba (po tečce malé písmeno?) /plazejk/

¤ "...tápe a snaží se uklidit."
- inu, nedokážu si představit, že by za dané situace uklízel ( ~> uklidnit?)

/\ A jdeme spekulovat.

Takže, co Chemikovi chybí, aby byl naprosto spokojen? Sám neví. Je na tom podobně jako estel.

Možná více psychologizace, protože očividně musel bejt Körper chlap s pevným žaludkem, když si pohrál s dívenkou, nicméně ve chvíli, kdy náborář stojí v pokoji pro hosty, se sesype. I s nožem v ruce. Myslím si - opakuji pro ostatní: MYSLÍM SI -, že takovýto člověk by nejspíš jednal jinak... A pokud ne, tak alespoň pro mne by stačila jedna větička vysvětlení, proč tedy nejednal. To, že už nechtěl, není dostatečný argument, to si aspoň myslím já.

Náborář je přesně takový, jaký by měl být, ovšem s jednou podstatnou vlásenkou: (možná zase související s esteliným komentářem) je vypravěč a přesto vyprávění i jeho osoba jsou jaksi odosobněné. Myslím, že se tady trošku experimentovalo, jak dopadne vyprávění z pohledu pekelnického týpka, jehož emoční kvocient je roven nule a proto tolik vnímá pocity toho druhého. Ale to je podle mě ten kámen úrazu - osobně jsem se s postavou vypravěče nevžil a text mi tak přišel příliš zbaven emocí, ačkoliv jich je plný.

Souvisí to i s atmosférou, ale to už více než dobře vystihla estel. Možná by bylo skutečně zajímavější, kdyby se místo popisu Körpera a jeho emocí více zabraly detaily jeho domu, pokoje pro hosty... Nebo tak. Ale to už plácám to, jak bych osobně řešil námět já.

No ovšem já osobně bych psal buď za Körpera (protože takové zjištění, že krájím sám sebe, se mi zdá zajímavější, než když někdo vidí někoho, jak krájí sám sebe), anebo bych rovnou zvolil er-formu.

Co velice kvituji, je využití jednoduchý vět a vlastně vět nevět (bez přísudků). /Na to si stěžovala am? Mně to naopak sedí./

Závěrem... Jsem tak trochu na rozpacích. Stále mám před sebou ten textík, co jsi mi kdysi posílal a který tak sliboval, že jsi viděl monstra. Tam si myslím, že se ti podařilo to, co tady tolik ne.
Nicméně text je to přesto kvalitní a četl se dobře (dokonce tak dobře, že jsem ty překlepy vůbec nevnímal).

Ale ten komentář bolí, že? A jak je sakra dlouhý...
 ze dne 11.01.2009, 17:54:23  
   m2m: Neznáš Shit Wars??
 ze dne 11.01.2009, 17:40:31  
   agelast: Což o to, prsty nevadí, ale zvlhčení a celkové znehodnocení, to je to peklo...
Rekonstrukce bitev... mh, hnědé války?
 ze dne 05.01.2009, 12:47:58  
   m2m: Tak cizí mezi prsty na nohou ti nevadí, ale vlastní ti nevoní?
Což o to, betlém, ale mohl bys dělat rekonstrukce bitev...
 ze dne 04.01.2009, 22:49:11  
   agelast: E-e, to už je nevhodný materiál - vliv vlhkosti a kdoví čeho.
Ale ty figurky... mhh, udělat betlém...
 ze dne 04.01.2009, 15:42:22  
   m2m: Nu, jak jsi řekl. Proti gustu...

Jen mě napadá, že totéž bys mohl vlastně dělat i u záchodové mísy - a kdyby ses nudil, můžeš si z toho dělat kuličky nebo figurky...
 ze dne 04.01.2009, 13:40:02  
   agelast: Nu co, je to teplý, a když se člověk nudí, může si to tak hezky hnětat prstama...
 ze dne 03.01.2009, 22:07:45  
   m2m: Ho.no mezi prsty, Sandále? No proti gustu...
 ze dne 03.01.2009, 13:28:41  
   agelast: Zapařený hnáty? No proti gustu...
 ze dne 02.01.2009, 18:33:24  
   m2m: To už bych radši prosil holínkování. Děkuji.
 ze dne 02.01.2009, 14:29:39  
   agelast: Do sandála máš daleko (to bys měl oslavit), ale keckování ti jde docela obstojně, chch.
 ze dne 02.01.2009, 14:17:39  
   m2m: Já nejsem Kecka ani Sandál...
 ze dne 02.01.2009, 14:09:43  
   agelast: Kdybys nekecal, hele...
 ze dne 02.01.2009, 11:52:24  
   m2m: No jo, potřebuju nový oči a novej mozek hlavně, akutně!
 ze dne 02.01.2009, 4:48:16  
   agelast: Co mě zabolelo, že jsi mě donutil tu hrůzu znova přečíst. Ale komentář potěšil – a ne málo.

(uklidit, opravdu, pokud se dá přehození prostěradla a zakopání „nářadí“ považovat za úklid, chch…)

/\ A jdu se ztrapňovat pokusem o odpověď, co se stejně nakonec zvrtne v přikyvování. Ale dobré otázky se ji zaslouží, takže…

Psychologie: jo, tu mi s estel děláte radost, že o ní vůbec uvažujete, protože tu proběhl pokus postavit na ní cosi jako druhý plán. Obecně řečeno, Körper je člověk paradoxní, jako ostatně každý z nás – dělá věci, které tak docela dělat nechce, aby nemusel čelit jiným věcem, které mu jsou ještě nepříjemnější. Celé je to pochopitelně vytaženo ad absurdum, v prvé řadě proto, že text by přeci jen ztratil kus své přitažlivosti (pokud nějakou má) a zamýšleného významu, kdyby šlo jen o sbírání oblázků… Podstatné informace by tam ale být měly, posoudit jestli to celé není přehnané (nebo až moc nedotažené), to už je pochopitelně na vás…

Vypravěč: Náborář je cynický šmejd, celou tou situací se vyloženě baví – proto je Körper jako pod drobnohledem a líčení samotné spíše chladné, i když ne zcela objektivní. Spíš než o experiment mi šlo o celkovou kompozici, která vlastně stojí na třech přihlouplých zvratech, přičemž hlavně pro první dva se mi zdála tahle vyprávěcí situace nejefektivnější. Ale kecal bych, kdybych tvrdil, že mi tu vaše připomínky nesází brouky do hlavy, hih.

S atmosférou se už ale nevykroutím, takhle s odstupem mi to celkově připadá jaksi ukoptěné, víc detailů by možná pomoct mohlo…

No, a pak už můžu jenom poděkovat, hodně poděkovat, protože tolik smysluplných slov pod těmi mými – senzace. No, a alabastrová jabka a jim podobné… to je prostě jiná větev…
 JAB 30.12.2008, 17:24:51 Odpovědět 
   Dobře, hodně dobře na zdejší poměry napsáno.
Takže Headhunter z Pekla. Zajímavý nápad.
Trošku mi to připomnělo Sin City (jen lehce), trošku Kulhánka Noční Klub, nebo jak se to jmenovalo, ale tam vykonávali spravedlnost z gruntu, bez soudu a tam, kde by policie mohla být bezzubá.
Ano, pár překlep., ale čtivé, zajímavé a dobré.
1 s čistým svědomím.
 ze dne 30.12.2008, 19:01:06  
   agelast: Mno, na ty dva zmiňovance jsem ještě nenatrefil, i když u Sin City bych to rád napravil. Což je vlastně vedlejší, prostě díky, díky...
 leafe 23.12.2008, 18:33:49 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: leafe ze dne 23.12.2008, 17:13:47

   JJ na kultu, myslel sem to sarkasmem.-) ( v dobrem).-)
 leafe 23.12.2008, 17:13:47 Odpovědět 
   Zdá se mi to že jsem už to někdy, četl. no co říct příběh je poutavý, morbidní.-) možná se mi zdál trochu krátky.-) ale jo líbil se ( hlavně k vůli obratům, a morbiditě)
 ze dne 23.12.2008, 17:53:43  
   agelast: Že by na Kultu?
Každopádně díky...
 estel 09.10.2008, 17:31:27 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: estel ze dne 08.10.2008, 22:14:29

   Vůbec se Viktora nezastávej, nezaslouží si to :-) Ta Polednice to byl jen odkaz na "hlas vichřice podoba", které použil. A zmutovaná... to asi tím, že Bolek Polívka by se tam nehodil a já Polednici už navždycky budu mít zafixovanou s ním (i když to byl děsivě mizerný film).
 ze dne 09.10.2008, 18:50:25  
   agelast: Hrát tam zmutovaný Bolek Polívka, to bych snad byl ochotný podívat se na ten film znovu :-D
 estel 08.10.2008, 22:14:29 Odpovědět 
   Ahoj.
Dlouho, skutečně dlouho jsem přemýšlela, co napsat. Nechci psát, co víš. Nechci psát, že je to dobré. Že to má zajímavý nápad. Že je to tu silně nad průměrem. A už vůbec ne, že se mi to líbí. První dvě věci jsou již řečeny, třetí skutečně ještě nic neznamená a čtvrtá je očividná. Takže…

Úplně na začátek si dovolím nesouhlasit s Viktorem a tudíž i s tebou. Kdyby se k panu Körperovi přišouralo něco na způsob zmutované Polednice… Taková představa mi připomíná filmové horrory za každou cenu. Jako miminka v láku, která nakonec budou stejně jenom směšná, protož divák už totéž viděl stokrát a vždycky jenom na obrazovce. To polidštění jsem vnímala jako veliký klad příběhu… je dostatečně chladné, ale zároveň stíhá přiblížit čtenáři děj. Klobouk a plášť by zaváděly ke kýči.
Což je jen soukromý důkaz proměnlivosti literatury v očích čtenářů :-)

A teď už k tomu, co jsi napsal.
Pořád tam je cosi, kvůli čemu z toho nemůžu být tak nadšená, jak by se patřilo. Neumím to dost dobře zachytit, což by byl za normálních okolností můj problém, ale teď je Tvůj, protože ti tím zahleňuju prostor pod Tvojí povídkou. Heh.
Snad, hodně píšeš o pocitech. Popisuješ Körperovy obavy, strach, možná zděšení, lítost… Popisuješ. Ale Körper není tou postavou číslo jedna, aby se s ním mohl čtenář ztotožnit, aby mohl pocity prožívat s ním. Proto tam všechny emoce působí jako dekorace, ale konec konců dost prázdná, protože je neuchopitelná. Ovšem, ztotožnit čtenáře s chlápkem, který zašívá někomu oči, by byl přinejmenším nesnadný úkol…
Na druhou stranu, druhá postava, tedy vypravěč, je se vším dopředu obeznámen a žádné emoce neprožívá. Takže ani z jeho pohledu si čtenář moc pocitů neodnese. A všechny pocity tedy stojí jen na konstrukci příběhu, na pointě, mohly by stát snad i na atmosféře.

A atmosféra je druhá věc, kterou bych chtěla zmínit. A zase tak kostrbatě a tak divně.
Dívka s přišitými víčky, nástroje… skoro jako Barbuchovo „bar bar bar“. Protože to zase hodnotím jen ze svého omezeného pohledu, můžu si dovolit být stoprocentně subjektivní. Ale mám odzkoušeno, že dívka, kterou důmyslný stroj rozstříkl po stěnách, nemá ani polovičku z toho, jako dívka plížící se tichým domem. Ono nejde ani tak o samotný skutek, ale o možnost, že by se něco mohlo stát. Protože když je někdo mrtvý, jak je mrtvý a tím to končí. A zase úplně jinak vypadá mučicí nástroj, který čtenář nikdy neviděl, a obyčejný kuchyňský nůž, jehož ostrost si průměrný člověk mé šikovnosti ověří na své kůži několikrát do roka. Ale to už je věc jiná… Mně je jasné, že tvoje mrtvá dívka s přišitými víčky tam neměla mít jinou funkci než rekvizita a kdyby měla být živá, tak by se musel změnit příběh. Navíc je mi jasné, že atmosféra, kolem které tu kroužím, se vůbec nemusí krýt s atmosférou, kterou jsi zamýšlel. Ale stejně mi to všechno připadá jako příliš transparentní a předmět pod prostěradlem by snesl i daleko větší anonymitu, třeba jen obyčejný náznak.

A pak si ještě neodpustím…
- Věděl jsem, že nic jiného mi ani nabídnout nemůže. Očividně ho to potěšilo.
Pořád mi to připadá, jako kdyby ho potěšilo něco úplně jiného, než ho skutečně potěšilo.

A tak. Konečně jsem se dobrala konce. Vím, že tenhle komentář je špatný. Ostatně, kdyby nebyl, nedávala bych ho sem, ale poslala bych ho do soutěže o úpa nejvíc komentář :-) Chtěla jsem to sem napsat, jako úplně to nejsubjektivnější, co člověk napsat může… Jestli chci, abys to četl, to nevím. Tak ohledy, prosím…
 ze dne 09.10.2008, 0:20:41  
   agelast: Bez ohledů, protože jsem četl rád a pravděpodobně ti budu ještě nějakou dobu děkovat. Já si vážím všech názorů, ze kterých si můžu něco vzít a tady toho je… no, snad víc, než si zasloužím :o) A hlavně, řek bych, že se ti povedlo udeřit hřebíček do hlavičky. Snad nekřičel…
Ale ať jen nekývu:
Nemůžu mluvit za Viktora, ale hádám, že zmutované Polednice na mysli neměl. Spíš normálního člověka, ze kterého ale čím dál víc vyzařuje cosi znepokojivého. On vypravěč takový měl být, ale jak si to znovu pročítám, přijde mi, že spíš nudí :o)

Jedno speciální díky, že ses zamýšlela nad postavami. Protože Körper měl být postavou číslo jedna a měl v povídce tvořit jakýsi „druhý plán“. Mně se dost těžko posuzuje, jestli se povedlo, tak pořád čekám, kdy mi to někdo omlátí o hlavu. A konečně mám trochu jasno :o) Ale teď už začínám sklouzávat k výmluvám, tak to raději utnu.

Tak bych chtěl ještě párkrát poděkovat a vyvrátit nějak to tvé tvrzení o špatném komentáři. Protože špatný není a mě tu dost potěšil. No, ale to ty určitě víš ;o)
 Šíma 29.09.2008, 15:01:55 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 28.09.2008, 22:56:06

   Ideální čtenář? Co to je? Neznám... :-DDD
 Šíma 28.09.2008, 22:56:06 Odpovědět 
   Ano, jde o trochu drsnější příběh, který má však docela parádní atmosféru. Pořád jsem myslel na to, kdo je samotný hrdina příběhu. Nemyslím teď toho mladíka, který rozporcoval onu mladou dívku pod prostěradlem, ale přemýšlím nad samotným vyprávěčem, který má sebou celý balík úsměvů a vůbec se nezdá tím, čím je a může být... Tady jsme u otázky, kým je náš vyprávěč? Napadlo mě, že jde o nějakého vyslance z Pekla (pokud nejde o teroristu). Konec povídky naznačuje, kterým směrem by se měl čtenář vydat, ale je vše opravdu takové, jaké se to na první pohled zdá? ;-)

Zajímavá povídka, chybky jsem ignoroval a nevnímal (až na tu "polici"). Nevadí mi forma ani způsob vyprávění. Líbí se mi to takové, jaké to je. Vypadá to, že toto dílko půjde k mým oblíbeným. Opravdu má něco do sebe, až mě (ne)příjemně mrazí v zádech... Jednička.
 ze dne 29.09.2008, 0:38:09  
   agelast: Šímo, ty jsi bezmála ideální čtenář.
díky moc :o)
 Viktor 19.09.2008, 7:35:36 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Viktor ze dne 18.09.2008, 14:00:01

   ...heršvec..atmosVéra s V...
 Bohumil Krejza 18.09.2008, 15:43:07 Odpovědět 
   Ahoj, moc pěkně napsané. Líbila se mi věta: Naprostá panika, jako když onanující chlapec zaslechne klíč v zámku.... asi každý z chlapců musel zažít..hihi.
 ze dne 18.09.2008, 22:28:00  
   agelast: No... prostě... díky :-D
 Viktor 18.09.2008, 14:00:01 Odpovědět 
   Zdar,

přečetl jsem... a přečetl jsem... a přečetl jsem a stále mi nebylo jasné, co mi na té svěží povídce s výborným nápadem vadí... ne vadí.. chybí...ne chybí... přebývá!

Problémem je "ich" forma vyprávění! Ty si toho pekelníka z personálního příliš polidštil!!! To přece neměl být hodný český čert z televizní pohádky - nějaký Hejhulák, co do pekla odnese bábu Hrombasku. To měl být Ďábel s velkým Ď, záhadný a děsuplný démon. Ano, mohl mít klidně vtipné repliky...ale pronášené postavou zahalenou v tmavém plášti a s kloboukem naraženým do čela.. hlas vichřici podoba.

Představ si -jak by si zahustil atmosvéru příchodem takové postavy v 10 hodin večer do bytu úchyla...představ si, jak by jej šlo popsat, když se rozplývá nad "zavražděnou dívkou"....

To by byla soda!!!

A ty bys to zvládl!!!

Neznámkuju.... věc je na jedničku.. ale mohla být o 100% lepší!

Přišel jsem na to! ...Později... na záchodě ... :o) - (ne..nemá to souvislost s Tebou)
 ze dne 18.09.2008, 14:22:31  
   agelast: Viktore, ty lotře, já tu povídku nosil v hlavě asi měsíc a teprve, když mě napadlo nechat vyprávět pekelníka, mi to přišlo dost zajímavé, abych se pustil do psaní. A ty na mě teď takhle! :-D

A nejhorší je, že ti musím dát zapravdu – tohle šlo vážně vychytat mnohem líp.

Takže máš u mě jedno velké díky na smetaně, nejspíš i s oblohou.
(a záchod je jeden z pěti nejprogresivnějších vynálezů lidstva, o tom žádná :o))
 Kaileen 16.09.2008, 19:29:28 Odpovědět 
   Hm, moc dobré. Fakt líbilo. Pěkně jsi to rozebral(a).
 ze dne 17.09.2008, 23:37:27  
   agelast: Díky, díky...
 OH 16.09.2008, 8:55:54 Odpovědět 
   Zdar, líbilo a připomnělo tu Kafkovsky-Kulhánkovskou hlášku= manipulace a dehumanizace člověka. Suprově napsaný, jak ti plynou písmenka za sebou a slovíčka za sebou a věty za sebou a odstavceza sebou-
 ze dne 17.09.2008, 23:36:51  
   agelast: Díky, jsem rád, že se líbilo.
 amazonit 16.09.2008, 6:27:16 Odpovědět 
   Vítej,
velmi působivý příběh, takový zvláštně mrazivý, psychologická hra - sonda do nitra a chování jedince, manipulace, jakási výsměšnost a pohrdavost.
Zprvu se opravdu zdá, že jde o nějakého podomního obchodního cestujícího, ale když nabídne zaměstnání, je vidět, že věci jsou trochu jiné, než se zdají a nezůstává jen u toho... Jdeme dál. Možná někomu dojde mnohem dříve, o co jde, ale já jsem si musela počkat téměř k samému závěru.
Líbí se mi číslování úsměvů...

A zase ticho. Körper nervóznější než předtím. - do druhé věty by se možná hodilo vložit nějaké sloveso

Překlepy nejsou časté a nijak vážné, ale v kontextu působí trochu ,,legračně"
kterou společnost zatupuji?
tak zavolej polici
 ze dne 18.09.2008, 11:15:26  
   agelast: :-D
potřebuju nový oči, akutně!
takže teď je to ještě o jedno "díky" víc, pro změnu za zvednutí nálady ;o)
 ze dne 18.09.2008, 5:51:04  
   amazonit: a ještě vtipněji to zní, když místo policii, je tam polici ... to je jen takové malé rejpnutí, protože některé překlepy - nedoklepy dokáží pobavit, i když nejsou nijak velké:o)
 ze dne 17.09.2008, 23:35:39  
   agelast: Žblebt o policii je spíš takový náborářův vtípek, právě vzhledem ke kontextu.
A zastupování společnosti zní opravdu divně, to souhlas.

A taky velké díky za přečtení, publikaci i milý komentář ;o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zorie ze Střeko...
Zirvith Snicket
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Návštěva
Baworg
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr