|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303486 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: 6. kapitola - Ten "někdo" ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 15.09.2008, 6:32
|
|
| |
|
|
„Nehýbej se,“ promluvil na Jirku hlas z nekončící bílé tmy kolem něj. Viděl jen šedobílé šmouhy a obrys dvou lidí, jak se nad ním sklánějí. Celé tělo ho příšerně bolelo, v nohou mu mravenčilo a hlavu měl jako v ohni. Když se mu konečně podařilo zaostřit, poznal, že jedna z postav nad ním je asi třicetiletý lékař s hranatými brýlemi usazenými na dlouhém nose a lysou hlavou. Rukou Jirkovi jemně zvedl napůl zavřené víčko a do oka mu posvítil baterkou. Nebylo to vůbec příjemné, ale Jirka neměl sílu ani promluvit.
Konečně poznal i druhou osobu. Byla to starší sestra s buclatým obličejem, mile se na Jirku usmívala a do papíru připnutého na tvrdých deskách zapisovala pojmy, které ji diktoval doktor, a kterým Jirka vůbec nerozuměl.
Takže jsem v nemocnici, uvědomil si Jirka. Co se vlastně stalo? Měl pocit, že přes bolest, která mu tepala v hlavě, nedokáže vůbec přemýšlet, ani si na nic vzpomenout. Před očima měl podivné záblesky, vynořovaly se jako barevné obláčky dýmu a formoval se do těch nejpodivnějších tvarů, které spolu neměly nic společného. Matně si vybavil velikou rušnou ulici v centru města… Co tam dělal? Byl přece… někde na zámku… Pomalu si začínal vzpomínat, byla tam sympatická žena se světlými vlasy, veliké místnosti, ve kterých by se dalo jednoduše ztratit… Byla to taťkova sestra, ano! Hlava se mu zatočila a zase byla tma…
„Vstávej! Prober se!“ Někdo ho jemně plácal po tvářích. „No tak, neusínej!“
„Já… nespím,“ zašeptal Jirka a po těch dvou slovech si připadal jako zbavený veškeré energie. Světla nad postelí, kterých si předtím nevšiml, teď nesvítila. Za oknem po jeho pravé ruce svítilo slunce a podle jeho postavení Jirka poznal, že je pozdní odpoledne. Odvrátil hlavu od doktora a podíval se ke dveřím. Stála tam Monika s Martinou a o něčem horečně, ale v tichosti diskutovaly. Vypadalo to, že se Martina snaží Moniku o něčem přesvědčit, ta se ale nechtěla dát.
„Jirko!“ vyjekla vzrušeně Monika, když si všimla, že se na ně dívá, a přiběhla k posteli. Posadila se na židli a chytla bratra za ruku. Byla to ta nejhezčí věc, kterou pro něj mohla udělat.
„Nechám vás o samotě, ale ať je v klidu,“ řekl doktor a odešel z pokoje. Jen co se za ním zavřely dveře, zvedl Jirka s obtížemi hlavu. Pravou nohu měl po koleno v sádře, stejně jako pravou ruku. S úlevou položil hlavu zpět na vysoký polštář a otočil se na Moniku, která seděla po jeho levé ruce.
„Posaď se,“ vyzval Martinu. „A kde je mamka?“
„Už tady byla, spal jsi. Už je dávno po návštěvách,“ vysvětlila Monika.
„Tak co tu děláte?“ nechápal Jirka. „Posaď se,“ zopakoval Martině. Ta se pomalu a ostýchavě posadila na kraj postele a koukla na Moniku, která se kousla do rtu.
„Stalo se něco?“ zeptal se Jirka. „A jak to, že tu můžete být?“
„Martina to zařídila,“ usmála se Monika.
„Měly jste vzít mamku a Ondru,“ zamračil se Jirka.
„Ne, nemohly. Nezná Martinu.“
„Co mi vlastně je? Všechno mě bolí,“ vzdychl Jirka a snažil se nemyslet na urputnou bolest v hlavě.
„Máš otřes mozku, na dvakrát zlomenou pravou nohu a taky pravou ruku. Navíc, kdy tě odváželi,“ nadechla se Monika, „jsi dostal astmatický záchvat. Nebyl to hezký pohled,“ koukala zarytě do země.
„Co… co je vlastně za den?“
„Pondělí,“ odpověděla Monika. Martina stále zarytě mlčela, až jí Jirkovi bylo líto.
„Kdy se to stalo?“
„V pátek.“
„To jsem… to jsem tři dny spal?“ zeptal se Jirka nevěřícně.
„Jo… chodili jsme tady za tebou každý den. Doufali jsme, že se konečně vzbudíš. Pak mi Martina zavolala, že jsi se probral. Když jsme tady byli odpoledne s mamkou a Ondrou, ještě jsi spal.“
„Jak se má děda?“ zeptal se Jirka Martiny a doufal, že ji tím donutí promluvit.
„Děkuji, dobře. Měl o tebe velký strach. I babička.“ Mluvila sekavě a roztřeseně.
„Stalo se něco?“ položil Jirka bez obalu otázku, když stále viděl Martinin ustaraný obličej. Monika se na židli napřímila a Martina naprázdno polkla.
„No, víš,“ olízla si Martina rty a pohlédla na Jirku. Už zase se jí leskly krásné modré oči, už zase se jí chvěly rty.
„Slib mi, prosím, že až ti teď řeknu, co vím, nebudeš dělat žádné unáhlené závěry, a hlavně,“ zdůraznila, „nedopustíš, aby se tím zhoršil tvůj zdravotní stav.“
„Dobrá.“
„Slib mi to.“
„Proč to mám slibovat?“
„Prostě to slib.“
„Fajn, slibuji,“ přikývl Jirka a netrpělivě čekal, co mu Martina poví.
„Ta nehoda nejspíš nebyla náhoda,“ vysypala ze sebe.
„Jak to myslíš?“ nechápavě zavrtěl Jirka bolavou hlavou a měl pocit, že mu snad praskne.
„Můžu za to já,“ sklopila Martina oči, čímž Jirku ještě víc zmátla.
„Jak bys za to mohla moct?“ nedokázal ji stále pochopit. Buď mluví hlouposti Martina, nebo je pod vlivem nějakých otupujících léků on sám, pomyslel si Jirka. Martina koukla na Moniku, ta však nehnula ani brvou.
„Je to moje vina, neměla jsem vám nic říkat-“
„O čem to mluvíš?“ zamračil se Jirka a začínal být vzteklý. Připadal si hrozně… Neměl potuchy, o čem se mluví.
„Víš, tím, že jste nás našli a poznali nás, jste nechtěně spustili řadu nečekaných událostí. Řekněme, že nejde o příliš příjemné události. Někdo se vás snaží od nás odříznout. A zdá se, že ho nezastaví nic.“
Jirkovi to připadalo jako hrozná šílenost. To, co mu tady Martina vyprávěla, bylo jako z filmu, ne něco, co se mu může stát.
„Říkáš ‚nás‘ odříznout. Jenže teď tady ležím jen já. Monika je v pořádku, nic se jí nestalo… Nikdo ji nesrazil.“
„Zkus si vzpomenout,“ naváděla ho Martina, „jak se to celé stalo. Bude jednodušší, když na to přijdeš sám, než když ti to řeknu.“
„Bolí mě hlava, chtěl bych spát,“ zalhal.
„Dobře, přijdeme za tebou zítra. I s mamkou a Ondrou. Ahoj,“ rozloučila se Monika, vstala ze židle a odešla.
„Popřemýšlej nad tím,“ zopakovala potichu Martina, a když se otevřely dveře a vstoupila sestra s táckem plným léků, odešla za Monikou.
Nechápaje proč, byl Jirka na Martinu naštvaný. Otočil se na bok a koukal za okno, nechal myšlenky proplouvat hlavou bez toho, aby nad nimi přemýšlel.
Před očima si znovu přehrával ten bolestivý moment, jak se ho Monika snažil varovat,… A pak mu došlo, co říkala Martina. Kdyby se Monika nezdržela u plakátu, nejspíš by skončila podobně jako Jirka. Měla tedy Martina pravdu? Způsobili něco, co vůbec neměli v úmyslu? Možná teď někde sedí člověk, kterého vůbec nezná a v životě ho neviděl, a přesto jsou teď úhlavními nepřáteli…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
