|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303486 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Duše za duši ::
 Kaileen |
publikováno: 20.09.2008, 6:10
|
| Jenom lehká momentka. |
| |
|
|
Míhají se? Poletují? Jak kteří. Moji noví druhové si mě prohlíží. Jistě přemýšlí jak by vyzkoušeli, zda jsem hoden být jejich novým vůdcem. Sorak byl velkým válečníkem, jemu se nemohu rovnat. Chtěl jsem být jako on, podařilo se mi ho přesvědčit, aby mě učil. Když jsem byl připravený, vstoupil jsem do služeb krále jako řadový voják, brzy jsem však dokázal své kvality a postupně se stal plukovníkem. Ani tehdy mě můj démon zcela neopustil, přišel vždy, když jsem ho volal, proto jsem si ho vážil a byl vděčný za každou radu, kterou mi byl nápomocen. A zřejmě proto jsem zde skončil.
Jeho poskoci jsou všude. Shlukli se kolem mne a zaujatě sledují, jak se měním. Kousek po kousku prostupuje bolest celým tělem, schoulen do klubíčka se zmítám v křečích. A ty přízraky. Dovolují si přilétat blíž a blíž, skoro se mě dotýkají. Je jich tu tolik – stovky, možná tisíce. Pokud to dokážu, už se jich nebudu bát, stanu se jejich velitelem, ale jistý si před nimi nebudu nikdy.
„Dost! Jděte pryč! Táhněte!“ snažím se zakřičet, ale nejde to.
Poslední naděje – možná se jenom neslyším.
Vzápětí první vlna zoufalství – ne, je to horší. Neovládám své tělo. Je ještě moje? Čí vlastně je? Cítím, vnímám, myslím. Ale nemůžu se pohnout, jinak bych se snažil ty bestie odehnat. K čertu! Kde je Sorak? Vždy tu byl, když jsem ho potřeboval. Co se to děje? Chvíli přemýšlím, pak se mi vybaví vzpomínka, poslední.
„Moje armáda,“ řekl Sorak, ukázal na monstra před námi a pokračoval.
„Je připravena rozdrtit nepřítele. Sám jsem tuto formaci vymyslel. Říkám jí štír, neboť právě on mne na tento nápad přivedl, když jsem s ním zápasil,“ chválil se gryf.
Nechápal jsem, o co bojují, vždyť tu nic nebylo, jen prázdný prostor. Zdálo se mi, že „stojím“ ve vzduchu, kolem jen šeď tvořící zemi, jakož i nebe a houfy prapodivných tvorů. Vyslovil jsem své pochybnosti nahlas.
„Všude něco je. I tady, přestože ty to nevidíš. Neboj se, také pochopíš, čeho se bitva týká,“ odpověděl a více se mnou nezabýval.
Nechal mne tam stát a několika mávnutími křídel se vznesl nad svoje druhy. Chvíli kroužil, rozhlížel se. Pak se zeptal:
„Kdo dnes ohlásí útok?“
Podivil jsem se, že se mu nedostalo odpovědi, pro mé muže to byla vždy čest. Přišlo mi, že snad ani žádnou nečekal, záhy jsem poznal proč. Vrhl se střemhlav mezi ně, jednoho uchopil do spárů, opět s ním vzlétl a začal ho trhat. On křičel až se ve mně všechno sevřelo a bezděky jsem si položil ruku na hruď, ostatní se však dali do pohybu.
Nepřátel bylo sice víc, ale pokud jsem si mohl všimnout, nebyli tak dobře fyzicky vybaveni, zbraně nikdo neměl. Sorakovým bojovníkům stačila těla – tlamy plné tesáků či ostré zobáky, mohutné pracky s nebezpečnými drápy. Někteří byli letci, jiní vynikali silou nebo rychlostí. Druhá družina sestávala z bytostí podobných lidem a ze zvířat, především vlků. Ti bojovali tváří v tvář v čele oddílu, zatímco „lidé“ se schovávali za nimi a využívali jejich obrany k sesílání kouzel. Tak mi to alespoň připadalo. Netrvalo to dlouho. Sorakova armáda je obklíčila ze tří stran – siláci útočili zepředu, hbití a rychlí obsadili obě křídla a letci (stejně jako štír svým ocasem) podporovali přímý útok. Přehnali se přes soupeře jako vlna. Vítězství a konec bitvy ohlásil Sorak sám. Ze zobáku se mu vydral hlasitý skřek, přičemž upustil svou oběť a ta se bezvládně řítila dolů. Propadala se šedí, stále níž a níž, nikam však nedopadla, klesala, dokud se mi neztratila z dohledu. Že by zde nebyla zem? Nic, kam se dá spadnout? Žádné dno? Z myšlenek mě vyrušil můj démon, který vedle mě právě přistál.
„Dnes se vidíme naposled. Toto byla jediná věc, kterou jsem ti zůstal dlužen, více tě naučit nemohu. Jdi, Thete, bojuj a oslavuj vítězství,“ zněla jeho poslední slova.
Šel jsem. Využil jsem dispozic svých vojáků stejně, jak mi předvedl. Úspěšně. Šel jsem, bojoval, vítězil. Bylo mi to málo, chtěl jsem běžet. A tak jsem přestal být vůdcem a stal se plenitelem – mocným, obávaným, neporazitelným. I to mi však přestalo stačit. Přijímal jsem stále další muže do svých řad, naše síla neustále rostla, svrhli jsme vládce, ale já jsem nechtěl být císař, toužil jsem být Sorakovou ničivou vlnou… Něco mě však zastavilo. Netuším, co to mohlo způsobit.
Bolest se stupňuje, nedá se to vydržet, bojím se dýchat, abych se zbytečně nehýbal a nepřitížil si. Ale vždyť – já nedýchám! To Sorak, jistě to má na svědomí on. Proč mi to udělal? Copak jsem nebyl dobrým vojevůdcem? Co se mnou bude? Jeho jméno je to jediné, co mi běží hlavou. Stále dokola. Je to k zešílení, v duchu ho prosím, aby opět přišel a pomohl mi, věděl jsem, že sám nemohu vytrvat. Bolest už mi ale brání na něj myslet, mohu se soustředil jen na ni. Říkám si, co všechno bych byl ochoten udělat, aby to peklo přestalo. Jsou to strašné věci, o nichž jsem si dříve nedovolil ani uvažovat, nyní se staly mojí součástí a připadají mi běžné. Něco se ve mně zlomilo. Vím, že až proměna skončí, zase se rozběhnu a moje nová armáda se bude opět nemilosrdně prohánět bitevními poli. Jenže tentokrát ne jako Sorakova vlna, nýbrž Thetova zhouba.
„Soraku, chci pomstu za strach a bezmoc, které teď prožívám!“
Vnitřní sevření povolilo, dokonce se mohu hýbat. Jen ty prokleté duše jsou tu pořád. Jeden z nich na mne útočí, před očima se mi mihl něčí spár a zasáhl ho takovou silou, že se nedokázal ubránit. Odhodilo ho to kamsi dozadu, ostatní ustoupili. Rozhlížím se, kdo že mě to chrání. Kolem však nikdo není. Tedy kromě těch, kteří mne sice obklíčili, ale čekají v uctivé vzdálenosti. Že by? Ano, jsem to já sám. Dívám se na nové tělo, prohlížím se. Vidím peří, otočím hlavu a mohu se podívat až na svá záda, kde se rozpínají mohutná křídla. Budu také tak obratný letec jako můj dávný učitel? Musím to vyzkoušet, teď hned, těším se na to. Jak se to asi ovládá? Jde to samo, stačí pomyslet a je to snadnější než hýbat rukama. Vlétnu mezi ně, ustrašeně přede mnou prchají, ale když si nějakého vyhlédnu, nemá šanci. Lovím, trhám a křičím. Oznamuji své stvoření...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 27 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
