obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915543 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39807 příspěvků, 5772 autorů a 391761 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Pár řádků v novinách ::

 autor jarruska publikováno: 18.09.2008, 11:45  
Moje mamča jednou přišla domů se zprávou o jedné dopravní nehodě...
 

Ozval se nepříjemný zvuk budíku. Jeho pronikavé drnčení Blanka přímo nesnášela. Kolik let jí už takhle budí?
Ospale zamžourala do šera kolem sebe a budík konečně zastavila. Ticho, které následovalo, jí připadalo vždy naprosto ohlušující. Lehla si na záda a pozorovala bílý strop nad sebou. S táhlým povzdechem si sedla, protřela si oči a vstala. Nohy vsunula do růžových pantoflí, které byly přesně na svém místě u její postele. Jako vždy.
Blance bylo rovných třicet a na finančním úřadě pracovala sedmým rokem. Jí to ale připadalo, jako by tam strávila půl století. Ze všech těch čísel, formulářů, pouček a finančních zákonů se jí už dělalo mdle.
Po snídani se oblékla do elegantního černého obleku sestávajícího z krátkého sáčka a sukně pod kolena. K nim si vzala semišové lodičky. Jako vždy.
Před odchodem se ještě naposledy prohlédla ve velkém oválném zrcadle visícím v chodbě a když usoudila, že je vše v pořádku, odjela do města do práce.
Celé dopoledne dělala svou obvyklou administrativní práci. Při vyplňování jednoho z tisíců formulářů, které na ni čekaly, si se znechucením uvědomila, že jednotlivá políčka v něm vyplňuje zcela automaticky.
To je můj život opravdu už taková rutina? Kde je to nadšení, ta chuť do života?
Unaveně si podepřela hlavu rukou a zadívala se kamsi do dálky, na něco, co viděla jen ona sama. Takhle si svůj život opravdu nepředstavovala. Kde je těch sladkých sedmnáct let? Tenkrát si každý říká, že mu svět spadne do klína. Má spoustu řečí o tom, jak se postaví na vlastní nohy, bude žít nezávisle na ostatních, pak udělá díru do světa a všechno půjde jako po másle. Ach ano, svoboda, to je to, po čem touží každé lidské srdce. Jenže svoboda je obrovská zodpovědnost. A ne každý člověk tak dokáže být opravdu svobodný.
Blanka to nedokázala. Vstoupila do života s vervou a s obrovským nadšením, ale rychle byla zase odmrštěna zpět a teď spadla do té unavenosti a netečnosti všedních dní, ze kterých není výhled na návrat k té krásné nespoutanosti. Ne, tyhle dny jsou už nenávratně pryč…





Honza nasupeně práskl dveřmi a zatímco si natahoval koženou bundu, rázoval si to do kůlny. Na chvíli tam zmizel a záhy se objevil venku s jeho novou motorkou. Yamaha XT 660 X, výkon motoru 35 kilowattů, modročerná barva, nové lakování. Už dlouho si jí přál a teď se mu podařilo jednu sehnat, konečně! Dnes na ní měl jet poprvé.
Pomalu s ní vyjel ven na silnici, kde na něj už čekal jeho nejlepší kamarád. Ten seděl na své motorce a jako vždy přežvykoval. Žvýkačku měl snad pořád-ve škole, doma, v kině, na plese, dokonce ani při jídle si jí už nevyndával, prostě jí spolkl. „Škoda materiálu,“ odůvodňoval to. „A třeba je to dobrý na trávení, ty vole. Nikdo to ještě nezkoušel, a tak to nikdo neví. Ale já třeba zjistim, že je to nesmírně zdravý a jednou na prodeji svejch vlastních žvejkaček vydělám balík!“
Snad vás tedy ani nepřekvapí, že se mu říkalo Žvejk. Byla to prostě ta nejvýstižnější přezdívka, kterou pro něj mohli najít.
„Co se děje, vole? Seš ňákej nasranej, ne?“ zeptal se Honzy, když se pozdravili.
„To teda sem, Žvejku. Máma na mě zase řvala, už mě to fakt sere!“
„Kvůli tý dnešní kuli z fýzi?“ povytáhl obočí Žvejk a vyplivl žvýkačku na zem. Vzal si novou a když si všiml, že ho jeho kamarád celou dobu pozoruje, jen pokrčil rameny: „Už byla bez chuti.“ Honza jen rezignovaně zavrtěl hlavou a tvrdě dosedl na svou novou motorku.
„Už na to ser, vole,“ mávl rukou Žvejk. „Radši nastartuj tu svojí krásku a ukaž jim co proto!“
Honza se na něj podíval a se zadostiučením ve tváři nastartoval. Motor zavrčel. „Jo, tohle je naše medicína, Žvejku. A teď ať si mě zkusí dohonit!“ zavolal ještě, když se svým kamarádem vyrazili na svou pravidelnou sobotní vyjížďku.





Blanka byla neskonale šťastná. Už to vypadalo, že o víkendu se opět nebude nic dít, ona bude bezcílně bloumat po svém bytě a její rádoby zábavou se stane akorát tak televize nebo počítač, když jí přišla zpráva od její kamarádky ze školy, která měla její rutinu aspoň na chvíli přerušit. Domluvily se, že si spolu zajdou na oběd a popovídají si. Už dlouho se neviděly a každá měla pro tu druhou spoustu novinek. Tedy spíš Lída pro ni měla novinky, u Blanky se nic nedělo…
Teď tedy byla Blanka doma a připravovala se. Oblečení už vybrala, teď si sedla před zrcadlo a dala se do úpravy vlasů. Jak se tak rozhodovala, jaký účes si na dnešní den udělá, uvědomila si, že takhle dobrý pocit neměla už hodně dlouho.
Defakto doopravdy žiju jen pár minut každý den, někdy ani to ne. Jako bych většinu života spala a probrala se jen na pár okamžiků… Možná, že tak žije každý. Když jdu po ulici a podívám se na ostatní, většina z nich se jen unaveně dívá do země nebo jde s naprosto bezvýraznou tváří. A takhle vypadám i já… Nebo je tak vidím jen já? Ále, už toho nech! Dnešek je šťastná vyjímka, tak si to musíš co nejvíc užít!
Shlédla svůj výtvor v zrcadle a když byla po pár dalších úpravách s výsledkem spokojená, zvedla se a došla si pro kabelku. S povzneseným pocitem v srdci vyšla ven a sedla si do auta. Raději sice chodila pěšky, protože měla ráda přírodu, o čemž ostatně svědčil i její malý domek, který stál na kraji vesnice-co nejblíže místnímu lesu, ale do města se jinak dostat nedalo.
V autě si pustila rádio, rozhlédla se na obě strany silnice a pomalu na ni vjela. Začala si broukat a spokojeně se usmála. Vtom se na ni zprava vyřítily dva černé stíny.





Dva kamarádi uháněli na svých motorkách. Jeli stále dál a dál, postupně zrychlovali a krajina vedle nich rozmazaně ubíhala. Vítr jim hrál ve vlasech a oni si připadali jako páni celého světa. Sem na ně nikdo nemohl, všechny jejich problémy byly najednou tytam, prostě jim ujeli.
Honza si najednou vzpomněl na své rodiče. Viděl před sebou jejich nahněvané obličeje, slyšel, jak na něj křičí. Teď se dívejte! Teď se dívejte a zkuste mi něco vyčítat! Jste úplně obyčejný lidi, který nemaj představu o pořádnym životě. Ale já vám ukážu, já jsem lepší než vy: rychlejší, chytřejší a dovedu se bavit. Tady jsem já pán a vy nejste vůbec nic. Vůbec nic! Se vzrůstající agresivitou Honza neustále zrychloval, a protože se už blížili na konec vesnice, kterou právě projížděli, ještě přidal plyn. Motor jeho nové Yamahy 660 zabral a pohyb se tak zase o něco zrychlil. Žvejk se držel těsně za ním.
Svištěli dál a jak se rychlost zvyšovala, rostl i dokonalý pocit extáze. Za chvíli už budou v lese, ještě projet kolem posledního domu.
Vřítili se na horizont a vtom jim cestu zahradilo auto.
Honza se strašně lekl. Náhle se jeho pocity absolutně změnily. Plané chvástání zmizelo, jeho nadřezenost splaskla jako bublina, teď tu byla jen čirá hrůza. Chtěl něco udělat, cokoliv! Tolik chtěl zabránit blížící se katastrofě. Ale už bylo pozdě, jeli příliš rychle…
Asi na vteřinu, která Honzovi připadala dlouhá jako celé století, ho zachvátil strach, jaký ještě nikdy nepoznal. Auto se k němu blížilo jako stín smrti a hrozilo ho zcela pohltit. Hlavou mu náhle bleskla vzpomínka-viděl své rodiče, jak se na něj usmívají, v ruce skleničky s vínem, před sebou dort, a připíjejí mu k jeho patnáctým narozeninám. Těžko říct, proč se mu vybavilo zrovna tohle, ale najednou, v tom vypjatém okamžiku, kdy čekal na nevyhnutelnou srážku…k těm dvěma lidem pocítil velice silné pouto. Díval se do jejich tváří a viděl v nich lásku. Možná, že ho přeci jen mají rádi, možná, že to co dělají, dělají jen pro jeho dobro, možná…
Náhle ucítil náraz, uslyšel řinkot skla a pak nastala tma. Obrázek z jeho narozenin se rozplynul.





V setině vteřiny prolétlo Blance hlavou několik možných řešení, jak situaci zachránit, jenže na žádné z nich neměla dost času. Proto jen dupla na brzdu, schoulila se a pevně zavřela oči. Prudký náraz rychle jedoucí motorky tvrdě projel celým autem a pootočil ho o několik stupňů. Blanka uslyšela zvuk tříštícího se skla, další dutý náraz a něčí výkřik. A pak se rozhostilo ticho, strašné ticho, které na ni dolehlo tíhou celé právě prožité paniky. Jen rádio tiše chrčelo, ale to teď nevnímala.
Donutila se otevřít oči, i když se bála toho, co uvidí. Pomalu se narovnala a vystoupila ven. Hrozně se jí třásly ruce.
Na silnici před sebou uviděla ležet jednoho člověka. Vyděšeně se tam vydala a klekla si k němu. Vztáhla třesoucí se ruku a se zadrženým dechem ho začala obracet, protože ležel tváří k zemi. Tělo se pomalu převrátilo, hlava se zhoupla na zlomených obratlech a zůstala ležet v nepřirozeném úhlu.
Blanka se prudce nadechla a zakryla si rukou ústa. Proboha! Ze zkrvaveného obličeje na ni zíraly dvě mrtvé oči. I přes krev bylo vidět, že jde o mladého člověka. Mohlo mu být tak sedmnáct…
Blanka pomalu vstala a šokovaně se dívala na mrtvého u svých nohou. Zabila jsem ho… Pane Bože, já ho zabila!
Ze sousedních domů se začali sbíhat lidé. Bylo slyšet lapání po dechu, tiché mumlání i zděšené výkřiky.
Počkat, byli přece dva! uvědomila si najednou Blanka a s nadějí se rozhlédla. Třeba je naživu.
„Zavolal někdo záchranku?“ zeptal se pan Stálek, který právě přiběhl se svou ženou ze sousedního domu a v ruce držel telefon. Když pochopil, že se tak ještě nestalo, začal rychle vytáčet číslo a otočil se přitom na Blanku: „Co se tu vlastně stalo, slečno Kudrnová?“ Ale Blanka ho neslyšela. Malátně se vydala k jedné starší paní na kraji silnice, která se skláněla nad druhým mladíkem.
Když stará paní uviděla Blanku a to, v jakém stavu je, narovnala se a rázně ji odstrkovala pryč: „Nechoďte tam. Nepotřebujete to vidět. Hezky tu s námi počkejte, až přijede policie, ano?“ Otočila se na shromážděné lidi z vesnice a potichu jim vysvětlila: „Ten druhý se zřejmě chtěl vyhnout srážce, a tak to stočil na stranu, jenže skončil přímo na stromě. Je to hrozný pohled!“
Blance vhrkly slzy do očí a začala se nekontrolovatelně třást. Na chvíli zahlédla toho druhého mladíka. Nic nenaznačovalo tomu, že by byl naživu.





O chvíli později se z malé tiché vesnice stalo poměrně rušné místo. Přijela policie, začala se odklízet těla, silnice se dávala do pořádku, odtahovaly se motorky i Blančino auto. I přes panující ruch si ale Blanka připadala osamělá tak, jako nikdy předtím. Propadla se do netečného stavu otupělé lhostejnosti, nic a nikoho nevnímala, všechno nějak tak plulo kolem ní. Do mysli se jí vryl pohled těch mrtvých očí. Nemohla se ho zbavit. Matně si vybavovala, že jí nějaký policista posadil do jejich auta s tím, že jí vyslechnou později, až se trochu vzpamatuje.
Půl hodiny poté už seděla za policejním stolem ve městě a bezduše odpovídala na všechny otázky, které byly zpracovávány do protokolu.
„Dobrá, slečno Kudrnová,“ řekl napůl pro sebe policista, který kontroloval protokol. Když byl s kontrolou spokojen, obrátil se na Blanku: „Tady to podepište.“ Blanka bezduše udělala, co po ní chtěli.
„Teď můžete jít, kolega vás odveze. Zatím čekáme na podrobnější informace od svědků a od specialistů. Kontakt i vaší adresu máme, takže až budeme vědět víc, kontaktujeme vás. Buďte stále na příjmu. Zatím nashle!“
Blanka místo pozdravu jen kývla, zvedla se a s jedním starším policistou vyšla ven. V tu chvíli zafoukal studený vítr, který se na jaře občas objeví. Blance z toho přejel mráz po zádech, a tak se mírně ošila a založila ruce do svetru, který měla na sobě.
V policejním autě pak jen nehnutě seděla a zírala ven z okýnka, ačkoli nevnímala nic z okolní krajiny. Tenhle netečný stav jí vydržel celou cesu.
Ve vesnici bylo stále poměrně rušno. Blanka rychle přeběhla kolem všech těch lidí shromážděných před jejím domem a hned za sebou zamkla dveře. Opřela se o ně a nějakou dobu takhle zůstala. Opravdu se to všechno stalo? Najednou jí to přišlo úplně neuvěřitelné, jako by to nebyla pravda. Jenže někde v koutku své mysli věděla, že to pravda je a ona se před ní nemůže nikam schovat.
Zavrtěla hlavou, odlepila se ode dveří a podívala se na mobil, který měla v kabelce.

Nepřijaté hovory:4
zobrazit
Nové číslo: 1: Lída +420728156628

No ovšem! Přes noc měla vypnuté zvonění a ráno si ho nezapla. A pak při tom všem zapomněla zavolat své kamarádce, která na ni čekala v restauraci.
Blanka se zhroutila na postel, mobil hodila vedle sebe a zakryla si tvář rukama. Začaly se jí vracet nepříjemné vzpomínky a ona si opět začala uvědomovat, co se vlastně stalo a co to pro ni znamená.
Tak já jsem zabila dva lidi. Můj bože, byli tak mladí! Celý život před sebou… A teď jsou mrtví, konec, tečka, už je nic nečeká. A co jejich rodina, jejich přátelé? Stačilo pár vteřin nepozornosti a zapříčiní to tolik neštěstí. Ale já se přece rozhlédla! Nebo ne? Já vlastně ani nevím, tolik jsem se těšila na to setkání… Mohla jsem je přehlédnout? Možná, že ano.
Do Blančina vědomí se zahryzl stín pochybností. Co když jsem je opravdu přehlédla a vjela jim do cesty? Nemoli vůbec nic dělat. Proboha, proč se tohle jenom děje?!
Vjela si rukama do vlasů a snažila se z mysli vypudit pohled na dvě zmrzačená těla, ale nešlo to.





Vesnice ztichla a ponořila se do tmy. I měsíc a hvězdy se schovaly za cáry černých mraků, které po obloze honil neklidný vítr. Venku šuměly stromy a někde v dálce bylo slyšet štěkání psa.
Blanka přišla k oknu, zavřela ho, zatáhla závěsy a odřízla se tak od všech těch nočních zvuků. Celý dům se ponořil do tupého ticha, až se Blance zdálo, že jí z toho hučí v uších. Vzala si knížku a zalezla s ní do postele, ale po chvíli ji zase odložila, protože se na ni nemohla vůbec soustředit. Zhasla tedy a zavřela oči.
Po chvíli je ale zase otevřela a s povzdechem se otočila na druhý bok. Cítila, že je její tělo unavené, ale její mysl prostě nedokázala vypnout. Kdesi vzadu jí pořád nějaký otravný pisklavý hlásek neúnavně připomínal: „Zabilas je, tys je zabila, z toho se jen tak nedostaneš, a co si o tobě všichni asi tak pomyslí? No co by, že jsi sprostá vražedkyně! Tak řekni něco na svojí obhajobu. No? Cha, nic nemáš, viď? Protože jsi vrah, vrah, vrah!“
Blanka znovu otevřela oči a snažila se ten příšerný hlas utišit, ale moc se jí to nevedlo. Asi hodinu se ještě takhle trápila, než se jí konečně podařilo usnout. A i tak to bylo spíš z vyčerpání.

Šla ven na zahradu. Všude kolem ní poletovali malí ptáčci s orlími hlavami, kteří hlasitě krákali a ona měla nepříjemný pocit, že ji neustále sledují svýma korálkovýma očima. Snažila se je nevnímat a když se rozhlédla, všimla si něčeho divného-i když v její zahradě nikdy nerostly stromy, teď tu byly, ale neměly žádné listí a byly ohořelé. Blanka se k jednomu z nich vydala, ale místo toho, aby k němu došla, ocitla se v obrovském kamenném bludišti. Věděla, že když se jí podaří dostat do jeho středu, bude všechno v pořádku. Vydala se tedy podél jeho smutných šedých stěn.
Najednou vycítila, že za ní někdo jde. Ohlédla se a spatřila muže v dlouhém černém plášti a klobouku, který mu stínil tvář. Upíral na ni svůj bezoký pohled a pomalu se k ní blížil. Nebezpečně pomalu, s jistotou, že ji jednou stejně dostihne.
Blanka se vyděšeně otočila a chtěla utéct, jenže její nohy se odmítaly pohnout. Jako by vážily sto tun. Chtěla tedy aspoň vykřiknout, ale jen otevřela ústa, nic se neozvalo. Musí se dostat do středu toho bludiště!
Konečně se s obrovskou námahou došourala aspoň za roh. Na zemi před sebou uviděla ležet dva lidi. Byli to ti dva motorkáři. Ten, který byl blíž, se naprosto nepřirozeně vztyčil, rovný jako prkno, a připlul těsně k ní. Do Blančiných očí se zabodl jeho mrtvý pohled a bez mrknutí na ni hleděl. V tom pohledu nebylo žádné vyčítání, nebyla tam žádná emoce, ani zloba, ale to prázdno Blanku děsilo mnohem víc.
To já jsem tohle způsobila, to já za to můžu, je to moje vina! honilo se jí hlavou. Už ten pohled nemohla dál snášet. Otočila se, aby zkusila najít nějakou jinou cestu, když se zpoza rohu vynořil muž v dlouhém plášti.
Šel stále rovně, takže byl k Blance otočen z profilu, ale na její úrovni se zastavil a pomalu otočil hlavu, až se díval přímo na ni. Neviděla mu do obličeje, ale doslova na sobě cítila jeho pohled.
Blanku sevřela úzkost. Věděla, že se odtud musí dostat, ale kudy?! Za ní cestu stále zahrazoval nehýbající se mrtvý a před ní stál muž v plášti, který se začal otáčet směrem k ní a to takovým způsobem, že zatímco jeho hlava zůstala na místě, zbytek těla se plynule otáčel jako nějaký stroj, až se srovnal shlavou. Opět se k ní začal blížit.
Blanka neměla kam uniknout. Odkudsi z dálky se začalo ozývat krákání oněch podivných ptáků z její zahrady. Zdálo se, jako by se krákání formovalo do slova: vrrah, vrrah, vrrah…vrrah, vrrah, vrrah…
Tím myslí mě, pomyslela si Blanka. A tady za to mám být potrestaná. Vrrah, vrrah, vrrah…znělo stále dokola. Drásalo jí to uši. Zakryla si je a pevně držela, ale krákání vůbec neubíralo na síle. V ruce blížícího se muže spatřila nůž. Vrrah, vrrah, vrrah… Zkoprnělá hrůzou se otočila k útěku, ale těsně za ní stála mrtvola. Vrrah, vrrah, vrrah… Oči potažené mrázdou ji vpily do sebe.

Blanka s trhnutím otevřela oči.
Nějakou dobu nevěděla, kde je, co tam dělá a kam zmizelo bludiště a všechno ostatní, teprve když začala poznávat svůj dům, uvědomila si, že to byl jen sen.
Celé tělo měla křečovitě stažené a zpocené a srdce jí v hrudi tlouklo tak divoce jako by chtělo vyskočit z jejího těla ven. Odhodila přikrývku, sedla si na kraj postele a položila si hlavu do dlaní. Po nějaké době došla k oknu, stále ještě trochu roztřesená a hlavně příšerně unavená, aby dovnitř pustila trochu čerstvého vzduchu. Když ho ale otevřela, zakrákala venku vrána. VRRAH! ozvalo se Blance v hlavě. Rychle okno zabouchla a zády se o něj opřela. S doširoka otevřenýma očima poslouchala, jestli se hlas neozve znovu, ale v sešeřelé místnosti plné stínů bylo ticho. Slyšela jen svůj zrychlený dech a tlukot svého srdce.
Odtrhla se tedy od okna a nejistým krokem se vydala do kuchyně. Napila se vody a zničeně zalezla zpět do postele. Dívala se na strop nad sebou a na temné stíny, které se po něm honily. Jeden z nich se zformoval do podoby tváře s prázdnýma očima.
„Zase! Už ne, prosím!“ zasténala Blanka a zavřela oči.
Tu noc toho celkově moc nenaspala. Pronásledovaly jí noční můry a hlas jejího svědomí ji stále obviňoval z vraždy. Už se nemohla dočkat rána.





Sluneční paprsky prosvítající skrz záclony pro ni znamenaly vysvobození. Světlo konečně zahnalo noční můry pryč.
Blanka ještě asi hodinu po probuzení ležela nehnutě v posteli a bez jediné myšlenky zírala nad sebe. Cítila se hrozně vyčerpaná.





Paní Tomanová otevřela dveře a přivítala svojí známou. „Ach, ahoj Lucko! Jsem moc ráda, že jsi přišla.“
„To je samozřejmost, Jani. To, co se stalo vašemu Honzovi, je strašné.“
Paní Tomanová uvařila kávu a společně si k ní sedly.
„Jak se cítíš?“ zeptala se po chvíli ticha paní Šaldová.
Jana jen s povzdechem pokrčila rameny. Vypadala unaveně. „Nic moc. Pořád se nemůžu srovnat s tím, že…je můj syn…mrtvý. Ještě včera tu byl s námi, všechno vypadalo normálně.“ Jana bezmocně rozhodila rukama, slova prostě nemohla vystihnout tu strašnou prázdnotu a bolest uvnitř ní. Začal se jí třást hlas. „Víš, včera, když jsem ho viděla naposled, jsme se pohádali. Kvůli pitomé známce ve škole. Člověku to prostě přijde líto. Proboha, byl to přeci můj syn!“
Lucie si k ní přisedla a začala ji utěšovat. Soutícila s ní. Ona sama měla dvě děti a nedokázala si představit, že by o ně přišla.
„A jak vůbec pokračuje vyšetřování?“ zajímala se.
„Vůbec nevím. Říkali, že jakmile budou vědět víc, dají vědět, ale zatím se neozvali. Ach bože, jsem příšerně unavená, vůbec jsem se nevyspala. Pořád se mi zdály hrozné sny,“ postěžovala si Jana a protřela si oči.
„Na, ještě se napij, to ti udělá dobře,“ podávala jí Lucie hrnek s kávou. „A neboj se, dočkáš se spravedlnosti. Já vím, dítě ti to nevrátí…ale ta holka, co to způsobila, bude určitě potrestaná.“
„Potrestaná?!“ vyjela najednou Jana. „Vždyť ji pustili s tím, že ji nemůžou zadržet, pokud nemají nějaké důkazy! Přitom je to úplně jasné. Ta holka je zabila, nemá v těle kouska citu, vůbec si nedokáže představit, co prožíváme!“





Blanka se obávala příchodu tmy. Celý den jen tak bezduše chodila po bytě, bez nějakého zřejmého cíle, vůbec nevyšla ven a psychicky na tom byla opravdu hodně špatně. V jednu chvíli dokonce vzpomínala na svou práci-teď by tu svou rutinu přivítala s otevřenou náručí. Byla by mezi lidmi, něco by se kolem ní dělo. Drnčení budíku, neustálý shon, zvonění telefonu, dokonce i nadávaní šéfa…to všechno by jí teď znělo jako rajská hudba. A hlavně by ji to odvedlo od těch hrozných myšlenek. Takhle byla vydána jen sama sobě.
Asi v sedm hodin večer jí začal zvonit mobil. Když se probrala ze svého zamyšlení a uvědomila si svět kolem sebe, zašátrala po něm a zvedla ho k uchu. Na tváři se jí usadil prázdný výraz.
„Ano?“ zamumlala.
„Jste to vy, Blanko?“
„Ano.“
„Dobrý večer! Tady Petr Čáslavský…“
Šéf, objevilo se Blance v hlavě.
„…hmm, poslyšte…dozvěděl jsem se o té nehodě. Víte, nerad bych zaměstnával někoho, kdo má záznam v rejstříku. A kdybyste navíc byla opravdu obviněna…to by prostě nešlo. Já vím, že to ještě není oficiální, ale už to tak vypadá. Jsme přeci jen státní instituce a každý zaměstnanec tak reprezentuje náš stát. Každý ukazuje, jak funguje nebo nefunguje naše společnost. Rozumíte mi, že ano?“
Blanka si připadala jako by jí vymýval mozek. Místo odpovědi jen něco zamručela. Čáslavský to vzal jako souhlas a pokračoval: „Podívejte, já mám svých problémů dost. Znáte to, starosti s manželkou, s dětmi, s prací, s řízením všech zaměstnanců…a teď se dozvím něco takového. Zkuste se vžít do mé situace. Není to pro mě lehké a tohle mi na náladě tedy vůbec nepřidalo. A jak už jsem řekl, škodí to i naší celkové vizitce. Takové věci se sice stávají, ale neměly by se stávat státním zaměstnancům, že ano?“
Blanka nějak nechápala, proč jí to všechno vykládá. I když u Čáslavského tohle chování bylo celkem normální (byl totiž takový ten typ člověka, který má plno řečí a přitom vůbec nic neřekne), teď to Blanka nějak nedokázala vstřebat.
Chvíli bylo z telefonu slyšet jen tiché praskání. Čáslavský zřejmě čekal na nějakou odpověď nebo aspoň na nějakou reakci, kterou jeho krásný proslov do duše musel určitě vyvolat, a tak, když se žádná neobjevovala, ujistil se, že tam Blanka stále je.
„Ano, slyším vás, pane Čáslavský.“
„Hmm…chcete se na něco zeptat?“
„Ne.“
„Tak tedy na shledanou. A vemte si to k srdci.“
„Jistě. Nashle!“
Blanka odložila mobil. Tak já mám na krku dva mrtvé lidi, pronásledují mě noční můry a on mi vykládá o reputaci naší společnosti? Znechuceně zavrtěla hlavou a zadoufala: Pane bože, snad to už brzo skončí! Tolik si přeju, aby bylo všechno zase jako dřív…
V tu chvíli to Blanka ještě nevěděla, ale za chvíli už mělo její utrpení skončit. Na druhou stranu…čekala ji ta nejhorší noc v jejím životě a nebyl tu nikdo, kdo by jí pomohl. Možná proto nakonec vše dopadlo tak, jak to dopadlo.

Opět se ocitla v nekonečném kamenném bludišti. Chtěla ven, chtěla pryč! Jenže cestu jí stejně jako včera zahradil mrtvý mladík a ona se přes něj nemohla dostat. Začala být zoufalá. Opět se to opakovalo a ona opět nevěděla, jak se dostat ven. Mrtvý otevřel ústa a chystal se něco říct. S očima nepohnul ani o píď, ty se stále upíraly na Blanku. S obavou se na něj zadívala a čekala, co řekne.
Promluvil skřípavým hlasem: „Kvůli tobě jsem skončil tady. Nemám nic. Jsem nikdo. Není žádná cesta zpátky.“ Jeho oči náhle ožily. Začal na ni křičet a zatlačoval ji do kouta slepé uličky. „Tak tohle jsi chtěla?! Jestli jo, tak si posluž! Dívej se na moje utrpení! Ale nemysli si, že já to takhle nechám. Ty jsi vrah a zplatíš za to!!“
Vedle mrtvého se objevil onen muž v dlouhém kabátě. Společně rostli do výšky, obklopovali Blanku a skandovali: „Ty jsi vrah, ty jsi vrah, ty jsi vrah…“
Postupně k nim přicházeli další lidé, které Blanka znala-její příbuzní, sousedé, kolegové, i přátelé společně s Lídou. Všichni se nad ní tyčili, ukazovali na ni prstem a volali obvinění: „Ty jsi vrah! Ty jsi vrah!! TY JSI VRAH!!!“

Blanka se s výkřikem probrala a trhla sebou tak, že skončila vsedě. Ve tváři měla strach a rychle oddechovala. Pak zakroutila hlavou, kolena si přitáhla k bradě a začala štkát: „Já jsem tohle přece nechtěla. Tohle ne. Vy to víte. Tohle jsem nechtěla.“
Už nebyla schopná vymanit se z pocitu viny. Upadla do stavu beznaděje a zoufalosti a zabředla do něj až příliš hluboko. Kolem sebe začala vidět neexistující věci a lidi. Shromažďovali se kolem ní, utlačovali ji a její noční můra se tak stala skutečností. A teď se nemohla probudit, nemohla je zahnat. Byli v ní, v její hlavě…
„Jděte pryč! Nechte mě na pokoji! Já to takhle nechtěla, přísahám!“ křičela a ustupovala před imaginárními obviňujícími.
„Proč to nechcete pochopit?“ zeptala se zoufale. To už jí po tvářích tekly slzy. Ale konvoj pomstychtivých lidí nezaváhal ani na vteřinu. Stále postupoval směrem k ní a provolával: „Ty jsi vrah! Ty jsi vrah!“
Blanka se zády blížila ke stěně. Na ní byly vidět stíny stromů lemujících silnici a protože venku foukal vítr, tak se tyto stíny různě třepetaly a pohybovaly ze strany na stranu.
„Tak mě konečně pochopte,“ žadonila zlomená Blanka. „Já přece…“ Vtom narazila do stěny za sebou. Bleskurychle se otočila. Řítilo se na ni hejno vran se zkrvavenými zobáky: „Vrrah, vrrah, vrrah!“
Blanka vykřikla a vrhla se podél stěny do kuchyně. Až potom si uvědomila, že si tak odřízla jedinou únikovou cestu. Její kuchyň totiž měla tvar písmene U a ona tak skončila v pasti. Měla pocit, že zešílí hrůzou. Tolik chtěla, aby to skončilo. Už provždy!
Koutkem oka něco zahlédla. Něco naprosto nepatrného a nepodstatného, ale co přeci jen upoutalo její pozornost. Podívala se tam a na lince spatřila ležet nůž.
Jako ve zpomaleném filmu pohlédla na blížící se zástup lidí a mrtvého mladíka a pak zpět na nůž. Nesl v sobě osvobození, vítězství, vykoupení z toho všeho!
Sáhla po něm.
Konečně! Teď budu mít klid. Mír, který potrvá věčně…věčně.





Na stanici zadrnčel telefon. Seržant ho zvedl. Na druhém konci se hlásil poručík: „Pane? Zjistili jsme nějaké nové skutečnosti, ta Kudrnová tu nehodu nezpůsobila!“
„Vážně? Tak co jste zjistili?“
„Ti dva motorkáři jeli dvěstětřicítkou, pane!
„Cože? Dvěstětřicet?“
„Přesně tak! Zpoza horizontu je neměla šanci zahlédnout a když se tam vřítili, už jim nemohla uhnout.“
„To je šílené! Tak oni se vlastně zabili sami. Hm, dobrá tedy. Vy jste na místě, poručíku?“
„Ano.“
„Tak jděte k té Kudrnové a řekněte jí to. Pokud byste ji tam nezastihli, zavolejte na její číslo. Máte ho u sebe?“
„Ano, mám ho tady někde v záznamech.“
„Výborně! Ještě tu bude spoustu problémů ohledně zaplacení škod a podobně, ale tohle by měla vědět co nejdřív.“
„Ano, pane.“ Poručík ukončil hovor a obrátil se k Blančině domu. Zazvonil a chvíli počkal. Nic se nedělo. Tak zazvonil ještě třikrát, ale stále bez odpovědi. Sice ji ráno neviděl vycházet, ale dorazil sem až něco po osmé a to už mohla být dávno v práci. Zavolal tedy na její mobil, ale nikdo to nebral. To už se mu nelíbilo. Zkusil tedy zavolat na finanční úřad a tam se mu dostalo odpovědi, že je dočasně propuštěna a že tam tudíž není.
Zkusil se zeptat místních lidí, jestli ji někdo neviděl. Všichni kroutili hlavami a odpovídali negativně.
„Ne, od té doby, co se od vás vrátila, jsem ji vůbec neviděla,“ rozhazovala rukama paní Stálková.
To už se k poručíkovi přidal jeho společník. Za chvilku už od velitele dostali povolení vniknout do jejího domu.
„Doufám, že neutekla. To by pro ni nebylo dobré,“ mručel velitel do telefonu. Dva policisté ale záhy zjistili, že neutekla.
Ležela v kuchyni na zemi, s podříznutými žílami a s mírným úsměvem na rtech.





„Tak to vidíš, tady v novinách o tom píšou. U obce Kameníkov došlo k nehodě, při níž zahynuli dva mladí lidé, kteří se na motorce srazili s autem. I když bylo dokázáno, že jeli rychlostí dvěstětřicet kilometrů v hodině a nehodu tedy zapříčinili oni, neunesla řidička auta tíhu celé situace a zasebevraždila se.“ Paní Stálková, která četla zprávu z novin svému manželovi, nechápavě zavrtěla hlavou a odložila své brýle na čtení.
„Stejně jsou ti mladí strašně nezodpovědní. Koho to kdy napadlo, jezdit takhle příšerně rychle ve vesnici! Bůh ví, proč to udělali.“
Pan Stálek místo odpovědi jen něco zabručel. Díval se na televizi a svou ženu vnímal jen na půl ucha. Ta se znovu zahleděla do novin.
„Ale člověku z toho běhá mráz po zádech. Normálně bych si to jenom přečetla, řekla si, jak je ten dnešní svět nebezpečný a četla bych dál. Ale když jsi u toho… Vem si, kolik zpráv o nehodách denně slyšíš a vůbec si neuvědomuješ, jaké trápení museli ti lidé prožít.“
S povzdechem si nasadila brýle zpět na oči a zatímco zkoumala další zprávy, prohodila: „Pro nás je to vlastně jen pár řádků v novinách.“


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 61 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 micromys 28.07.2013, 18:30:18 Odpovědět 
   Příběh je krásně napsán, jen souhlasím s Kostkou - reakce Honzovy matky byly dost chladné. Chyběl mi tam ten citový prožitek.
 Kostka 26.05.2012, 18:15:35 Odpovědět 
   Některé myšlenky jsou hodně zajímavé a celkově se mi líbí i styl, kterým byl tento příběh napsán. Jediné, co mi přišlo nerealistické a vyloženě mi to tam nesedělo, byla reakce Honzovy matky. Rozhovor jí a její kamarádky u kafíčka, den po smrti syna, připomínal spíš rozhovor dvou sousedek, které toho kluka znaly... ale to je čistě můj pocit
 Karel Čížek 19.05.2009, 3:08:45 Odpovědět 
   Dobré. I když pointa není moc překvapivá, člověka to donutí se zamyslet a vcítit do nastíněné situace.

+ díky za inspiraci
 Mathew 18.09.2008, 11:44:45 Odpovědět 
   Zde některé kosmetické vady na kráse:

„...udělalo mdle...“ -> mdlo; výrazu „mdle“ by bylo výhodnější při popisu nějakého druhu nevýraznosti, pokud se ji udělalo v podstatě zle, je lepší užít „mdlo“.

„...Tenkrát si každý říká...“ -> Tehdy si každý říká... Opět jen detail, ale při použití „tenkrát“ je lepší užít minulého času - „říkal“, nebo užít právě „tehdy“.

„Kvůli tý dnešní kuli s fýzi?...vyrazili na svou pravidelnou sobotní vyjížďku.“ -> Škola v sobotu? A dále, Fýzy - fýza - fyzika - žena. Vzhledem k tomu, že je to přímá řeč, dá se to přejít.

„...A takhle vypadám i já...Nebo je tak vidím jen já?...“ Škoda zdvojení zájmena, určitě by se to dalo vyřešit i jinak.

„...vesnice-co...“ -> vesnice - co (mezera)

„...proslov do duše...“ -> toto jistě není nejvhodnější spojení

Ještě pár drobností se sice našlo, ale to byly zjevné překlepy.

Celkově dobře napsaný silný příběh, obsahující spoustu morálních otázek, jež je dobré si zodpovědět, nebo se nad nimi alespoň čas od času zamyslet.
Zaujala mě hned první zmínka o svobodě jako zodpověnosti, stejně jako vykreslení lidké masy jako nebezpečného činitele pro ovečku, jež se octne vně ohrady. Závěrečné povzdechnutí nad ignorantsvím, jež se ale v podstatě stalo jistou nutností, je jen logické.
Já osobně si myslím, že se pro nikoho z nás taková situace, pokud se nás netýká, ani nemůže stát ničím jiným, než několika řádky v novinách. Nedokážeme-li toto dění efektivně změnit, nemyslím si, že je moudré utápět se vžalu nad neskutečným množstvím "neštěstí", jež se ve světě děje, byť je zaviněno právě našim druhem a jeho netečností a arogancí.
Snad tedy nezbývá, než udělat maximum v našem vlastním měřítku a být zodpovědný právě v rámci naší vlastní svobody.

Tolik osobní vhled, redaktorsky není příliš co vytýkat. Jistě by se dalo zapracovat na prohloubení autentičnosti některých pasáží, obzvláště přímé řeči. Stejně jako si ještě pohrát s množstvím rozměrů a jejich vykreslením. Přesto je dílo stále jedním z nejauteničtějších, jež je možno zde na saspi spatřit. Taktéž styl je zdařilý a nebýt jisté těžko popsatelné naivity, či snad opatrnosti (stylu), bylo by jej možné vyzdvihnout velmi vysoko.
 ze dne 18.09.2008, 20:18:33  
   jarruska: Nojo, kosmetické vady na kráse by tam nemusely být... Jinak díky:)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Sharome 20.
Amemmaita
Piková Dáma (3....
Jackie Decker
O tom, ako Lara...
Sonya
obr
obr obr obr
obr

Kosmické hlasy I.
Jáchym Vostřický
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr