|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303486 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů: V moci ohně (6-9) ::
| Jaká je nová mise Společenstva? To se dozvíme v této části... |
| |
|
|
VI
Agenti mě přivedli do malé odhlučněné místnosti, kde nejspíš vyslýchali podezřelé. To, že na jejich místě seděl Marek, mě znepokojilo ještě o něco víc, než jeho rozzuřený výraz.
„Kámo, co to jako je?!“ vykřikl na mě.
„Necháme vás o samotě,“ řekl agent Karban. „Až budete hotovi, zaklepejte,“ dodal a zavřel dveře.
Sedl jsem si naproti Markovi a představoval si, co se teď asi bude dít.
„Nazdar, Marku,“ pozdravil jsem ho.
„Víš, kolik je, kámo?“ řekl Marek.
„Asi jedna nebo dvě, tihleti chlapi to ale vědí moc dobře,“ usmál jsem se. „Co s tebou je?“
„No to nevim, proč mě sem přivedli?! Prej, že Praha nás znovu potřebuje, ale?“ zmlkl a obrátil dlaně na znak neporozumění.
„Asi mysleli nás jako Společenstvo, že pro nás maj‘ nějakej podnik,“ pokrčil jsem rameny. „Ale jestli to je pravda, tak mě to taky pěkně sere.“
„No tak kámo, proč prostě neodejdem?“
„To ne, třeba je to fakt něco důležitýho,“ zakroutil jsem hlavou. „Agentům jsi prej říkal, že k nám nepatříš, co to jako mělo bejt?“
„Jestli si to nepamatuješ, tak ‘sem byl celou dobu na straně toho Hypadermika! Kámo, už nevím, jak se jmenoval, ale chápeš mě, ne? ‘sem rád, že ‘sem se z toho dostal!“
„Jo, to jo,“ přikývl jsem. „Ale když se to stalo, Mr. Kdosi se tě ptal, jestli se k nám přidáš, a řek‘ jsi, že jo.“
Marek si otřel koutky, když si to uvědomil. „No, jsem debil... Ale nejde se nikam, ne?“
„Fakt nevim, neřekli nám o nic víc, než tobě.“
„Aha. Počkej, nám: Kdo tam všechno je?“
„No celý Společenstvo,“ odpověděl jsem.
„Ale kámo, já myslím kdo tam je za lidi, se kterejma bych do toho šel. Vím, že jsem tenkrát někoho viděl u školy, ale znáš mě, ne, jakej jsem zapomnětlivec,“ řekl jízlivě Marek.
„Jo, jako, členy Společenstva chceš vyjmenovat?“
„Teďs na to kápnul, kámo,“ tleskl Marek. „Řekni, kdo tam je, než si to rozmyslím.“
„No... Já,“ řekl jsem zajímavě. Marek na mě naštvaně vykulil oči a než jsem stačil schytat nějakou jeho narážku, mluvil jsem dál.
„Aleš Masák...“
„V pohodě.“
„Podlesný...“
„Feťák.“
„Tomáš Jakl –“
„Debil.“
„Drž hubu, teď ‘sem si vlastně vzpomněl, že je mrtvej,“ řekl jsem smutně.
„Jirka Maršíček.“
„Vyholenej debil.“
„Jeho bratr...“
„O tom už vůbec nemluvim.“
„Michal ze třídy.“
„Příhy je blázen.“
„A Tereza Písková,“ dodal jsem. „To je všechno.“
„Ježiši, kámo,“ otřel si Marek obličej. „Cos to postavil?!“
Mlčel jsem.
„No... Dlouho jsem vás všechny neviděl,“ řekl Marek. „Ale tak jo, kámo, jdu do toho s váma!“
„Tak to je super,“ usmál jsem se.
„Hm, no jo, kámo,“ zatvářil se provinile, „nedá se nic dělat.“
Došel jsem ke dveřím a zaklepal na ně. Za chvíli mi otevřel agent Karban.
„Hotovo?“ zeptal se. „Jak to dopadlo?“
„Patří k nám,“ přikývl jsem.
„Už byl nejvyšší čas. Pojďte, odvedu vás do jednací místnosti,“ řekl agent. Společně s Markem jsme se tedy vydali do zasedačky.
Agent nám otevřel dveře a první věc, co Marek udělal, byla že vběhnul dovnitř a s “Čau lidi!“ všechny pozdravil. Místnost zaduněla nadšeným vítáním a já nad tím s úsměvem zakroutil hlavou. Marek se jako jediný vůbec nezměnil.
VII
Snažil jsem se vyhnout blbosti dělajícímu Markovi a dostal se ke své židli. Místnost stále šuměla hlasy, takže jsme měli asi víc času, než to vypadalo. Jak už jsem řekl předtím, vedle sebe jsem měl Jirku a Michala.
„Nazdar, frajeři,“ potřásl jsem si rukou s oběma dvěma, „docela překvápko, co?“
„To jo,“ přikývl Jirka. „‘sme zrovna byli s Jakubem dole u Petárků, když tam na nás přišli. Podles měl na stole svoje nádobí a... Haha.“
„Já už jsem skoro spal, no,“ řekl Michal. „To docela naštve, no, ještě že je víkend.“
„Kolik máme dneska vlastně?“ zeptal se Jirka. „Dvacet jedna?“
„Dvaadvacet,“ odpověděl Michal. „Tejden a končí škola.“
„Tak to je paráda,“ usmál jsem se. „Co to máš za triko, prosimtě?“
„No to ‘sem dostal, tak ho musím nosit,“ řekl nadšeně Michal a kývl na Terezu. Moje a Jirkovy pohledy ho ale přesvědčily o odlišném názoru na jeho nový módní doplněk.
„Ehh... No a Jirko, proč je tvůj bratr tak to... Mrtvej?“ zeptal jsem se a rychle tak změnil téma.
„Dělal na směny od šesti ráno až do devíti,“ zašklebil se. „Takže je teďka úplně tuhej.“
„Od šesti do devíti,“ řekl jsem překvapeně. „Co to je za práci?“
„Byl to jen přesčas,“ dodal Jirka. „Ale jinak dělá letovýho dispečera.“
„To je frajer,“ uznale jsem pokýval hlavou.
„To já bych byl rád za jakoukoli práci,“ řekl Michal. „Vůbec nic neni.“
„Za tuhle ne,“ zakroutil hlavou Jirka. „S pracovní dobou patnácti hodin bych si radši hodil mašli.“
„To asi jo,“ ušklíbl se Michal. „Tak kdy to začne?“
Všiml jsem si, že do místnosti vkročil poslední z pěti agentů, pro které byla vyhrazená křesla naproti Společenstvu. Poslední příchozí nebyl nikdo jiný než plešatý muž okolo třicítky, náš starý známý agent Smetana.
Jakmile se všichni policisté usadili, čekali, až přestaneme dělat rámus. Když to Společenstvo vidělo, pomalu se zklidnilo a za chvíli už byli zticha všichni.
„Společenstvo. Předem se vám omlouvám, že jsme vás odvedli z vašich zábav nebo z postele, ale nastala výjímečná situace,“ řekl agent Smetana. Koutkem oka jsem zahlédl Jirku, jak se pokouší probudit svého bratra.
„To nastala, nemám kde sedět,“ dodal Marek, posedávající na kraji stolu vedle Aleše.
„Slez,“ řekl rázně agent Karban, sedící přímo naproti němu. Marek se zasmál a opřel se o nedalekou stěnu.
„Nejspíš víte,“ řekl Smetana, „že po celou dobu, za kterou se Praha znovu přestavovala, byly Lužiny stále pod karanténou.“
„Hm. A je to kvůli tomu bombardování, kterým ‘ste se nás chtěli zbavit,“ vystartoval Jakub.
„Pane Podlesný,“ otočil se na Jakuba agent jménem Surý, „yperitový útok 7.5. 2006 jsme nevyslali my, a dozvěděli jsme se o něm, až když byly letouny ve vzduchu. Z Prahy potom zamířily neznámo kam!“
Smetana má evidentně lidi na zahlazování stop... Nevěřím tomu, že bombardování nemohli zabránit a že nad ním neměli kontrolu. Je sice fakt, že Praha byla tenkrát ovládnutá Hyperionovci, ale pochybuju, že by uměli ovládat letadlo.
„Jen jste se chtěli zbavit elementalistů, co byli silnější,“ zakroutil hlavou Jakub.
„Možná za to mohli Hyperionovci,“ řekl Michal. „Tenkrát přece měli celou Prahu pod kontrolou oni!“
„Celou těžko, to je blbost,“ opáčil Jakub.
„No a kdo to teda byl?!“ na to Michal.
„Hej!“ křikl jsem na kluky. „Nejdřív si poslechneme, o co tady jde.“
„Správně,“ přikývl agent Smetana. „Pro veřejnost byly Lužiny uzavřené z důvodu bombového útoku, ale jako člen tajné služby vám říkám, že to bylo za úplně jiným účelem.
To už ale souvisí s vaším úkolem, nemohu vám prozradit víc, dokud se od vás nedozvím, zda naši misi podstoupíte.“
„Aha,“ přikývl jsem. „Na jak dlouho to je?“
„Celá operace by neměla trvat déle než týden,“ řekl agent Joska, který seděl nejvíc napravo. „Vlastně i to je přehnaná doba.“
„Tak fajn. Za sebe tam jdu a zajímá mě, jestli tam půjdete i vy,“ rozhlédl jsem se po partě.
„Hele, kámo,“ řekl Marek, „už v tamtý místnosti ‘sem ti řek‘, že do toho ‘du. Takže jo.“
„Bezva,“ přikývl jsem.
„Jo, já taky,“ ozval se Jirka, sedící vedle mě. Jeho ospalý bratr na souhlas jen opilecky přikývl.
„Tři roky,“ prohlásil Michal, „jsem tě v tomhle nenechal sám. Jdeme s váma.“ Tereza se na nás přitom nadšeně usmála, takže tím, že “jdemE“ nejspíš myslel ji.
Aleš sledoval ruch s zaujatým výrazem. „Budu se do toho muset zase dostat, no,“ řekl. „Dlouho ‘sem na to nešáh... Ale tak nebudu sedět doma.“
Věděl jsem, kdo zbývá a snažil jsem se nemyslet na to, jaká to zas bude dřina ho přesvědčit.
„Zbejvám zase jen já, co?“ řekl Jakub unaveně a svalil se na stůl. „No, tak jak myslíte...“
Bylo zvláštní znovu vidět Společenstvo v celku. Po dvou letech jsem nevěřil, že bude parta ještě někdy pohromadě, natož aby se spojila za nějakým úkolem. Jaký to bude úkol, se nejspíš dozvíme vzápětí.
VIII
„Takže jak vám rozumím, všichni souhlasíte,“ řekl Smetana. „Dáme se tedy do toho.“
Agent Karban, sedící poblíž prázdné bílé stěny, vzal do ruky položený ovladač a zamířil s ním na promítačku nad našimi hlavami. Na stěně se objevila mapa Lužin.
„Jak už jsem vám řekl, vaše akce se bude odehrávat na Lužinách. Důvod, proč jsou Lužiny pod karanténou je ten, že se tam nachází jakási laboratoř, kterou tam nechaly zahraniční složky vybudovat.“
„Co se v té laboratoři dělo, pokud se mohu zeptat?“ položil otázku Pepa.
Smetana se sice na Pepu otočil, ale mluvit začal agent Surý, který odpovídal i Jakubovi. „Docházelo tam k experimentům s elementalisty,“ řekl. „O tomto projektu nevíme absolutně nic, nejspíš byl pod záštitou třetí osoby.“
Michal vykulil oči. „To by mě fakt zajímalo, kdo to byl,“ dodal.
„Váš úkol, Společenstvo, je onu laboratoř najít,“ pokračoval Smetana. „Lokace, kde by mohla být, jsou tři: První možnost je Brdičkova škola.“
Agent Karban stiskl ovladač, a na stěně se zobrazil půdorys školy s jejími fotkami. „Bránili jste ji,“ řekl Smetana, „takže víte, kde je. Laboratoř se také mohla nacházet pod barem “666“ na Velké Ohradě.“
Na zdi jsme tentokrát viděli jakousi hospodu s černými stěnami, která nám nic neříkala.
„Poslední místo, kde může být, je půjčovna šatů na Hůrce,“ řekl Smetana.
„Počkat, na Hůrce?“ zamračil se Jakub. „Nebydlej‘ tam lidi?“
„Bydlí,“ řekl agent Karban, který znovu přepnul promítačku, „ale je to velice... Nevyužitá oblast, protože je nejblíž Lužinám.“
Na stěně jsem zahlédl místnost s galerií dámských šatů do společnosti. Přišlo mi to tam tak nějak nezvykle povědomé, ale za Boha bych si nevzpomněl, odkud.
„Ulici Brdičkovy školy znáte,“ řekl agent Lauer. „Adresa baru 666 je Janského 2250 a půjčovny Kodymova 88.“
Název ulice mě okamžitě praštil do očí– no možná, že spíš do uší. V Kodymově 88 stál přece Exil!
Tak tam se sakra netěším, obzvlášť se Společenstvem. Nevím, jak na mě ta zvláštní nálada přišla, ale až tam půjdeme, tak to pro mě asi bude psycho.
„Váš hlavní úkol zní: Najít laboratoř, ve které se odehrávaly pokusy s lidmi, jako jste vy,“ řekl Smetana. „Měli byste také vědět, že na těchto místech byli viděni i jiní elementalisté,“ řekl Smetana.
„A jací?“ vystřelil jsem otázku.
„O co, že ti zas odpoví nějakej Smetanův parťák, a ne von,“ špitl Jirka.
„Jejich jména neznáme,“ řekl agent Joska, „Ale agent Karban vám ukáže jejich fotografie.“
Jirka se uchechtl a můj pohled se upřel na stěnu. Na jedné fotce jsem jasně poznal ohnivého démona, do kterého se spojili Firen s Magmarosem, a na druhé byla silueta anděla.
„To je Mr. Kdosi a Firaeros,“ řekl Pepa. „Jak je to možné?“ položil řečnickou otázku.
„Nechápu, že se ještě navzájem nezabili,“ dodal Jakub.
„Hej, Kamile, před dvěma lety nám Mr. Kdosi říkal, že se o toho ohnivýho postará, ne?“ zeptal se Jirka. „Jak jsou ty fotky starý?“
„Přibližně dva měsíce obě,“ odpověděl agent Karban.
Jirka na mě vyvalil oči. Na tohle vážně nevím, co říct, copak se za ty dva roky už nějak nezabili?! Mr. Kdosi říkal, že má s Firaerosem srovnatelné síly a že ho porazí, ale to nejspíš nestihl...?
„Je možné, že je potkáte,“ řekl Smetana, „ale také nemusíte. Víme jen, že byli v poslední době spatřeni na Lužinách.“ Koutkem oka jsem zahlédl Marka, jak se zamračil a podvědomě ukázal na snímky. Asi mu ty obrazy leccos připomněly.
„Dostanete vysílačky, pomocí kterých nás budete moci kontaktovat,“ řekl Smetana. „Spojujte se pouze v případě, že laboratoř najdete. Vaše kódové jméno je SEL, Sigma Epsilon Lambda. Jako Společenstvo Elementálů Lužiny.“
„Tak jo, proč jen, když jí najdeme?“ zeptal se Michal. Ani mně to nebylo moc jasné.
„Tato operace je přísně tajná,“ řekl agent Lauer. „Víc vám nemůžeme říct.“
„Proč nám někdy neodpovíte i vy, pane Smetana?“ zeptal se Jirka naštvaně.
„Každý z nás je informovaný na jinou část operace, pane Maršíčku,“ řekl agent Joska. „Proto je na místě, že vám pokaždé odpoví někdo jiný.“
Tahle odpověď byla neskutečná pitomost. Agenti BIS si prostě jen nemohli dovolit, abysme je nějakou otázkou zaskočili, tak se na nás seběhli všichni.
„Máte odsud sjednaný odvoz helikoptérou zítra ve čtyři hodiny,“ prohlásil Smetana. „Dostatečně se na zítřejší akci vyspěte, protože to budete potřebovat.“
IX
Den uběhl jako voda a už jsme stáli sbalení před ministerstvem. Jakub si pokuřoval na obrubníku vedle mě a Jirka v kšiltovce přetažené přes dlouhé vlasy seděl opodál. Státníci, procházející sem a tam shlíželi na posedávající chuligány všelijak, ale my jsme věděli, že bez nás už by stejně bylo po nich.
Za celou dobu jsem nepochopil to, jak mohli Hyperionovci nechat Pražáky na pokoji. Bylo to sice fajn, ale chování nepřítele se to naprosto nepodobalo.
Netrvalo dlouho a na místo přišel i zbytek party. Hromadně jsme se pozdravili a vydali se dovnitř. Tam už na nás čekalo několik agentů, kteří se k nám okamžitě přitočili. Nedivím se, jestli jsme byli tak nápadní, koneckonců moc osmičlených paret puberťáků na ministerstvo vnitra nechodí.
„Jste Společenstvo Elementálů?“ řekl jeden z nich.
„Jo, a máme se odsud dostat na Lužiny,“ přikývl jsem.
„Následujte nás,“ pokynul agent. Vydali jsme se tedy za ním.
Vyšli jsme několik schodišť a dostali se až na střechu ministerstva, kde na nás už čekal široký armádní vrtulník. Vzhledem připomínal americký transport Chinook.
„Tak jo, lidi, asi se tam máme naskládat,“ kývl jsem na partu a transformoval se. „Pro jistotu.“
„To je asi fakt,“ dodal Michal a společně s Terezou se také přeměnili. Ostatní beze slova čekali, až nastoupím, zřejmě si mysleli, že to ještě není potřeba.
Vlezl jsem do vrtulníku a ihned si všiml pilota. „Tak jsme tady,“ řekl jsem. „Nastoupí zbytek party a můžeme letět.“
Pilot beze slova přikývl a do helikoptéry začali lézt další členi Společenstva. Na lavici naproti mě seděli Aleš, Michal, Tereza a Pepa, vedle jsem měl Marka, Jakuba a Jirku.
„Můžem!“ křikl Marek na pilota. Aleš s Jirkou zavřeli vrata ven a stroj se vznesl do vzduchu.
„Unghh...“ protáhl se Aleš. „‘sem zvědavej, jestli to sfouknem brzo, docela mě to dostalo...“
„Jo, mě taky,“ dodal Jirka. „No ale prolízt dvě místa a hospodu je lehký jak facka, zvlášť tu hospodu, co, Kubo?“
„Hehe, to jo,“ zasmál se Jakub. „Konečně něco, co se mi líbí.“
Michal rezignovaně zakroutil hlavou. „No můžete si bejt jistí, že vás tam odsud ponesu, protože já si fakt nedám.“
„Nikdo si tam nic dávat nebude,“ řekl jsem. „Máme tam nějakej úkol a čím dřív ho uděláme, tím dřív budem‘ doma.“
Kabina zahlučela. „Jaj, pan vedoucí to bere trochu zostra,“ zasmál se Jirka. „No tak, sami na Lužinách, co se může stát? Máme na to tejden!“
„Ale Jiří, notak,“ dodal Marek a otcovsky probral Jirkovi vlasy. „Kde je vlastně ta Kodymova?“
„Prej na Hůrce,“ řekl jsem. „Najdem podle mapy nebo se poptáme...“
„Kodymova 88 byl Exil, ne?“ zeptal se Kuba. „Nebo ne?“
„Jo, to byl, no, si pamatuju,“ zabručel Aleš. „To je přece jak jsme chodili pařit karty.“
„Exáč byl hustej, no,“ přikývl uznale Jirka.
Snažil jsem se nemyslet na to, co zrovna kluci probírali. Doufal jsem, že Exil zmizel z mého života jednou provždy, protože vzpomínat na něj bylo hrozné.
„Hej, Kamile,“ zatřásl se mnou Michal. „‘seš v pohodě?“
Vzpamatoval jsem se. „Jo, co, asi jo!“ vydal jsem ze sebe. Tereza mě zpoza Michala podivně pozorovala, ale zbytek party si mě kromě Jirky, který se jen tak legračně usmál, vůbec nevšímal.
„Káma má vzdušnou nemoc,“ řekl Marek. „Což mi připomíná Kubu, poď, koukni z vokna!“
„Tak to fakt ne,“ ušklíbl se Jakub, který se radši zabydlel uprostřed kabiny.
„Poď, dělej!“ zasmál se Marek a začal zvedat Jakuba nahoru. Helikoptéra se začala nebezpečně komíhat.
„Nedělejte kraviny,“ řekl jsem naštvaně a kopl Marka do nohy, „ještě nás shodíte.“
„Ježiš, kámo,“ pokrčil ruce Marek a pustil Jakuba, „dneska máš fakt divnou náladu!“
„Nemám, ale nechci spadnout z pár kiláků na zem,“ zakroutil jsem hlavou. „Kde už jsme, mimochodem?“
„Podle toho, co vidím venku,“ prohlásil Pepa, který sledoval krajinu pod námi, „bych řekl, že už jsme někde na Radlicích.“
„To je docela blízko,“ přikývl Jirka. „Kde nás maj‘ vyhodit?“
„Fakt nevim, kámo, říkali ti něco?“ na to Marek.
„Vůbec, asi se to dozvíme, až tam budem,“ pokrčil jsem rameny. „Ale hele, jak říkal Jirka, tak jsme dost blízko. Bejt váma, transformuju se. Nevíme, co nás tam čeká.“
„To je fakt,“ řekl Jirka a změnil se do své podoby elementalisty. Skoro bych ho v ní nepoznal. To samé udělal Jakub.
„Marku, jak ty to vlastně máš?“ zeptal se Michal. „S elementem, podobou, a tak.“
„No já takhle vypadám normálně a mám i ten element,“ odpověděl Marek. „Takže jsem vlastně pořád... No... To, jak tomu říkáte.“
„Transformovanej. To máš dobrý,“ ohrnul ret Jirka.
Ukázal jsem na Aleše s Pepou. „Proč se vlastně nezměníte vy dva?“
„Co se mě týče, tak mé brnění by to tu naprosto ucpalo,“ řekl Pepa. „A Aleš má na svém dokonce vysokou teplotu, takže on se nemění asi ze stejného důvodu?“
„Jo, je to tak,“ přikývl Aleš. „Radši budu takhle, dokud se nedostanem ven.“
Za malou chvíli mašina ztlumila a došlo mi, že jsme přistáli.
„Tady vystupujete,“ řekl pilot a přepnul na nižší otáčky. Vykoukl jsem z okénka a poznal Lužiny.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 7 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
