|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303486 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Pro nádobíčko by udělal cokoliv... ::
| Další individuum na pořadu dne... takže přeji příjemné počtení ;-) |
| |
|
|
Pavel si otráveně prohlédl výpis ze svého bankovního účtu. Měl na kontě všehovšudy dva tisíce korun. To nebylo moc. Tenhle měsíc musel ještě zaplatit účty za elektřinu a za vodu... Kdyby nebydlel u svého kamaráda Michala, v garsonce na malém městě, nejspíš by vyspával někde pod mostem. V bytě bylo sice vlhko a od okna u kuchyňské linky se tiše rozlézala plíseň, ale ještě dovnitř nepršelo a radiátory v chladných dnech hřály. Přesněji řečeno, topily přesně tak, jak si to Pavel s Michalem mohli finančně dovolit.
Mladý muž spustil ruku s úředními papíry a pozvedl oči k zamaštěnému zrcadlu před sebou. Zůstalo tu ještě po Michalově babičce, Drápek by si sám od sebe nikdy nic takového nepořídil.
Na stříbřité ploše se odrážel obraz pětadvacetiletého Pavla Slámy. Jediný pruh špinavě hnědých vlasů se mu zplihle válel po vyholené lebce. Pod čelem ustaraně těkala zelená kukadla, ještě níž se drze předváděly namodralé kruhy pod očima. Celý ten znechucený obličej s ostře řezanými rysy seděl na dlouhém krku s obrovským ohryzkem. Pavel se ještě nedostal do let, kdy by alespoň trochu mohl vypadat jako býk. Svalů moc neměl a tak od svého rachitického hrudníku odváděl pozornost volným černým tričkem s ježatou lebkou a nápisem „The Exploited“.
Znovu sklopil své zraky k výpisu. Tímhle tempem si na svůj sen nikdy nevydělá... Co hůř, on i Michal trpí syndromem prázdné ledničky. Drápek předevčírem prohlásil, že když je v jednom kuse jak vymetená, nemusí žrát proud. A vytáhl ji ze zdi. Bez jejího obstarožního bručení byla garsonka tak podivně tichá...
Pavel se naštval.
Zahodil ten prokletý dopis z banky a zmizel v koupelně.
Uběhlo několik dnů.
Pavel pelášil do hospody. Ale tentokrát se nešel zlískat, mířil do práce.
Na vyhazovače byl příliš vyhublý. Mytí nádobí, škrábání brambor a další „lepší“ činnosti vždycky nesnášel. Ale odhodlaně zatnul zuby a pustil se do boje se špínou i s vedoucím kuchyně. Musel překousnout leccos, včetně trika bez punkových symbolů a zkrácení svého číra. Musel odložit i boty s podrážkami pobitými železem, zničil by šéfovi dlaždičky.
Nikdy v práci nestrkal nos tam, kam neměl. Nikdy neslídil, jak to měl ve zvyku. Vždycky jen přišel, odpracoval si svoje a zmizel. Tak moc nenáviděl kuchyňské práce.
...
Uklidil poslední vidličku a poslední rendlík z plata na umyté nádobí.
Hodil zástěru na věšák.
Vyšel z podniku ven, dveřmi pro personál.
Opřel se na protější straně ulice o zeď a vyčerpaně si zapálil cigaretu. Všude kolem byla tma. Do zavírací doby sice ještě nějaká ta hodina scházela, ale on už měl naštěstí padla.
Jak tak kouřil a sledoval zataženou podzimní oblohu, vybubnovával své melodie prsty o zeď. ... Pořád vytvářel údery bříšek prstů nějaké zvuky. Každý den hned několikrát... jeho záliba hraničila až s obsesí.
Z hlavní silnice vjelo do uličky nákladní auto.
Jeho světlomety prudce osvítily prázdné chodníky.
Náklaďáček zastavil u hospody.
Řidič rychle vystoupil a díky bušení do zvonku se mu brzy dostalo pozornosti majitele. Přivezli pivo. S notným zpožděním, jako vždycky.
Rozmrzelý hospodský zvedl poklop od sklepa a zmizel uvnitř.
Řidič se závozníkem svalovali sudy piva a posílali je do sklepa.
Pavel by rád, že je tma. Típnul cigáro, aby ho jeho žhnoucí konec neprozradil. Ani v nejmenším neměl chuť někomu pomáhat.
Odplížil se na konec ulice.
Ještě se ohlédl.
Šofér už s lehkostí skládal prázdné sudy zpátky do auta. Pavel se ušklíbl.
Znovu vykročil.
Zastavil se v půlce našlápnutí. Prázdné sudy, prázdné sudy... dostal nápad. Nápad století!
Horečnatě rázoval domů. Hlavou mu vířily myšlenky.
Hudební talent měl odmala. Už v zavinovačce mlátil pěstičkami do rytmu. Sotva udržel v ruce chrastítko, hned jím řezal do okraje kočárku. Pastelky měl vždycky zlámané, protože jimi tloukl do stolu jako paličkami. Pavel Sláma byl prostě rozený muzikant.
Začínal s klasickou kytarou. Ta tenkrát byla málem větší než on sám. Ale chtěl něco jiného. Chtěl si sednout za bicí. Pořád vymýšlel nové a nové melodie a klepal podle nich prsty.
Miloval hudbu, jenže měl příliš přízemní rodiče. Kluk z vesnice že by se měl dát do spolku s nějakými vagabundy a dělat s nimi někde kravál? Nepřicházelo v úvahu. Pro Pavlova otce mělo největší hodnotu členství v ilegální kouzelnické organizaci a práce v místním JZD... Kdyby sametová revoluce neotočila režim vzhůru nohama, skončil by Pavel jako jeho starší bratr: jako vzorný a schopný čaroděj pracující na postu zootechnika.
Pak nastala svoboda. Pavel doma práskl dveřmi, dal se na černou magii a na punkovou hudbu. Otec ho vydědil, z vysoké školy byl vyhozen a ve volném čase trénoval bubnování bušením do sudů od mazutu zlámanou násadou od koštěte. Pro to, aby se uživil, moc nedělal. Ze začátku přežívali s Michalem Drápkem v mrňavé garsonce a sem tam si pomohli špinavou prací pro kdejakého grázla. Vykopávali mrtvé z hrobů a oživovali je, kryli kouzly záda lupičům, donucovacími čáry dělali z lidí poslušné loutky... a také si vyráběli nepřátele.
Po prvních fuškách sami často končili v poli podvedených. Ale jak jejich černé umění nabývalo na síle, vzbuzovali čím dál tím větší hrůzu. Brzy se vypracovali tak vysoko, že s nimi nechtěl nikdo nic mít. Naopak, podsvětí začalo záležet na tom, aby oba co nejdřív skončili na hřbitově nebo na dně přehrady.
Ani Sláma ani Drápek už nechtěli dál pokoušet své štěstí. Stáhli se zpátky do bahna, ze kterého povstali. Začali jim bezútěšné časy vyprazdňujících se účtů a vyjedené lednice, časy bezcílně proflákaných dnů a studeného topení. Byla to životní krize.
Teprve před třemi týdny se Pavel konečně pořádně podíval na stav svého konta. A našel si normální práci. Chtěl svoje vlastní bicí. Chtěl pořádně našlápnutou kapelu.
...
Pavel Sláma za sebou udýchaně zabouchl dveře od bytu.
Garsonka byla tichá, prázdná. Michal měl noční směnu na čerpací stanici. Byla to nebezpečná práce, čerpadláři nezřídka končili v nemocnici nebo v rakvi. Jenže po Michalově nástupu jeho pracoviště nepřepadli ani jednou. Přesněji řečeno, Michal žádná přepadení nehlásil. A peníze byly v kase vždycky všechny...
Sláma si ani nesvlékl bundu, nezul se. Tak moc si chtěl vyzkoušet svůj nový nápad.
Ze skříně vytáhl mělký talíř.
Chvíli ho obracel v dlouhých a štíhlých prstech. Měl ruce pianisty, ale otloukal si je do krve v pouličních rvačkách.
Pečlivě provrtal talíř pohledem. Vždycky to tak se svou obětí dělával. Očima jí pronikl až do morku kostí a pak s ní prováděl, co chtěl.
Ani se nemusel moc snažit.
Falešný porcelán zpružněl. Kovově se zaleskl.
Za chvíli držel v rukou místo talíře činelu.
Cvrnkl do ní nehtem. Zněla krásně, plně. Jen ji nasadit na držák a rozezvučet ji paličkou z hikorového dřeva.
Měl radost. Jeho nápad fungoval skvěle. Jen zbývalo opatřit materiál na zbytek soupravy.
Na oslavu vytáhl ze spíže láhev zteplalého tuzemáku té nejlevnější značky.
Půl ho vypil a blaženě usnul na kanapi.
...
„...vstávej vole..,“ zaznělo odněkud zdálky.
Pavel jen zabručel.
Spánek měl těžký, žaludek na vodě a hlavu v bolestech.
„...co je zas todle..?!“ strkal mu někdo něco pod nos.
„Budu blíííít..,“ odpotácel se místo odpovědi na záchod. Proč sakra včera vypil tolik toho zabijáku?
V koupelně si pustil na hlavu studenou sprchu.
...
V kuchyni narazil na Michala. Právě usrkával z hrnku vodu z vodovodu.
Drápek očima výmluvně ukázal na činelu, válející se na stole.
„To je... to byl talíř,“ prohlásil Pavel zcela bezelstně.
Michalovi málem zaskočilo. „Cože..?! A z čeho jako budem žrát, ty vole?!“
Pavel zasténal. Usilovně si promasíroval obličej. Posadil se. „Přišel sem na to, jak udělat z harampádí prvoligový bicí, vole.“
„Aha,“ projevil Drápek pramalé pochopení. Neměl valný hudební sluch a tak nechápal to utrpení, když člověk měl nesnesitelné nutkání hrát, ale neměl na co.
...
V práci už se Pavel nesoustředil tak jako dřív. V jednom kuse prozkoumával situaci. Procvičoval prsty, aby je měl zase tak dlouhé a hbité jako dřív. A také si pečlivě prohlédl poklop do sklepa.
...
Uklidil poslední umytou vidličku a poslední rendlík...
Hodil zástěru na věšák.
Vyšel ven, do tmy.
Opřel se o zeď na protější straně ulice.
Několik minut neklidně kouřil. Zapaloval jednu od druhé.
Zašlápl vajgla a šel na věc.
Skrčil se nad poklop.
Trocha čárů zámek rychle odrovnala.
Nadzvedl víko a protáhl se dovnitř.
Stáhl si jednu rukavici a posvítil si rozzářenou dlaní.
Rychle poklepal na sudy. Na jedné straně prázdné, na druhé plné... hospodský má smysl pro pořádek, to jo... Pavel potřeboval pět sudů.
Zkušeným hmatem zmenšil pět prázdných sudů do velikosti tužkových baterek. Strčil si je do kapsy...
Zavřel za sebou a znovu zacvakl zámek.
Krást a zajistit si na to klid, to Pavel uměl dobře... Šéf bude zuřit, pomyslel si zlomyslně. Patří mu to, držgrešli plesnivý...
Houpavým krokem zmizel za rohem.
...
Sudy rozložil ve sklepě. Nedokázal spát, musel to s nimi zkusit hned.
První přišel na řadu menší tom-tom. Pavel chytil sud za horní okraj a vnutil mu podobu černého bubnu s průhlednou blánou. Dost se přitom zapotil. Pivní sudy jeho vůli vzdorovaly víc než talíř. Ale výsledek stál za to, tom-tom zněl jako zvon.
Pavel si svlékl bundu.
Znovu zabojoval se sudem... a znovu a znovu.
Brzy nad ránem měl čtyři bubny. Leskly se černě, ale smrděly pivem. Pavel, uštvaný jak kůň, ale šťastný, nad tím mávl rukou.
Zbývalo mu jen zhotovit kopák, vůbec největší buben ze všech. Zapřel ruce dlaněmi o kolena a pozoroval poslední sud. Propocené triko ho studilo na zádech.
Znovu se chopil kovového okraje.
Očima se vpil do šedivého plechu.
Sud se vzpouzel. Pokaždé, když už na sebe částečně vzal tvar kopáku, se jako gumový míč vrátil do původního stavu. Vyčerpaný Pavel vztekle vrhl do boje poslední síly.
V sudu to luplo. A ve Slámovi bohužel taky.
...
Michal Drápek zavřel dveře od bytu a hodil klíče na odrbaný botník. V garsonce bylo ticho a prázdno.
Bylo to zvláštní... Pavel nikde nebyl. Přitom ráno vždycky vyspával na kanapi.
Michal se v klidu nasnídal a naivně doufal, že se kamarád za chvíli vrátí. Nebo že aspoň pošle esemesku.
Pořád se nedělo nic.
Drápka ovládly chmurné předtuchy. Usilovně přemýšlel. Cože to Pavel poslední dobou pořád plácal o těch bicích? Že si je udělá sám z nějakého bordelu?
Michalovi svitla naděje. Garsonka byla ve starém domě. A každý starý dům měl sklep, zaházený vším možným.
Jen v pantoflích vyrazil na chodbu a po schodech dolů.
Jak se blížil ke dveřím do suterénu, cítil čím dál víc pach zaklínadel. Už šel najisto.
Zalomcoval klikou. Proč se ten blbec zamykal?
Odemkl si kouzlem, ani přitom Pavla nevolal.
Zpoza rohu, ve svitu unavené žárovky, vykukovala hromádka bubenického náčiní.
„Ty blázne, ty si nedáš pokoj,“ zasmál se.
Zahnul za roh. Strnul.
Uprostřed místnosti ležel krásný lesklý černý kopák. Jen ho postavit do správné polohy a začít šlapat na pedál.
Kousek od něj se válel zhroucený Pavel.
Michal mu rychle přejel prstem po páteři. Byla celá.
Převalil ho na záda.
Pavel slabě zasténal.
S námahou pootevřel oči. Už nebyly zelené, zčernaly bolestí a hrůzou ze smrti.
Hnědé tričko mu na hrudi zvlhlo temnými skvrnami.
Z koutku odkrvených rtů utíkal pramínek krve.
„Do piči, kreténe, co´s dělal?!“ zmohl se Michal jen na pár nadávek a vyčítavý tón.
Pavel se mu snažil odpovědět, ale nedostal ze sebe nic než zachrčení.
Kamarád mu bez milosti rozerval zkrvavené svršky, aby se dostal k ránám.
„Bože,“ hlesl, „jak todle někomu vysvětlíme...?“ Z Pavlovy hrudi trčela ven rozlámaná žebra.
...
„Sestři, nemoh bych dostat ňákou dřevenou tyčku?“
Ošetřovatelka si Pavla prohlédla potuleným úkosem. No vida, ještě nedávno byl na umření a teď už má roupy... Její pohled sklouzl na noční stolek, který zřízenci odtlačili z dosahu Pavlových rukou. Předtím bubnoval prsty o jeho desku téměř neustále, až z toho jiní pacienti šíleli.
Mile se na něj usmála, zakroutila hlavou a vyrazila za sestrou, aby tomu hyperaktivnímu holomkovi píchla sedativa. Většina pacientů s hrudníkem plným destiček a šroubů leží v klidu. Pavel Sláma ne...
...
Michala varovali, že Pavel může být z uklidňujících léků trochu otupělý. Proto se ani nedivil, že parťák tu zprávu přijal s tak stoickým klidem.
„Pavle? Budeš muset střelit ty bicí, abys měl čim zacálovat ten krankenhaus...“
„Hmm...“
„Já vim, že tě to..,“ Michal nedořekl. Nějaká babka na vedlejší posteli se na něj už tak dívala dost pohoršeně. Železo vražené v obočí, ve rtu, v uchu... kdo to kdy viděl?!
„Pořídim nový,“ povzdechl si opatrně Pavel. Každý větší nádech ho přece jen bolel.
...
Uplynulo několik dalších týdnů.
Pavla pustili domů. Žebra mu totiž srostla překvapivě rychle.
Do práce ještě nesměl, a tak se flákal venku. Toulal se městečkem, občas se přes noc stavil za Michalem na benzínce... a za jedním plotem se mu zalíbily sudy od nafty.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 25 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 45 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
