obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389834 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Spící v trávě ::

 autor Regus publikováno: 21.09.2008, 20:01  
Aneb příběh katovského rodu z královského města Žatec, jak zní zbytek názvu této povídky.

Nebudu však lhát, jde jen o pouhou děravou kocábku pravdy, nořící se do oceánu výmyslu.
 

Lehký, jarní vánek, nesoucí v sobě nepatrnou vzpomínku na předešlou zimu, letí lesem, kde se otírá o koruny mocných stromů. Mladé listy mu odpoví slabým zašuměním a drobné ptactvo veselým zpěvem, vítající nový den. Na konci háje se rozprostírá malý palouk a dál jej čeká vyjetá cesta. Klesne mezi vysokou trávu a pročechrá kožíšky zaječí rodince, která se zvolna přibližuje ke dvěma ležícím postavám. Mladý chlapec a dívka spí klidným spánkem s úsměvy na tvářích. Sní na zeleném lůžku, zalitém slunečním svitem. On na zádech, s jednou paží podél těla, druhou objímající svoji milou. Ona na boku, s hlavou na jeho hrudi a havraními vlasy vlnícími se přes levou líc. Právě s nimi si nezbedný vítr pohrává. Po urputném boji se mu jimi podaří překrýt mladou tvář. Dílo však zůstává nedoceněné. Ani jeden z milenců se neprobouzí, tak odlétá zklamaně dál, přes most a přes cestu, až k bílým zdem kostela.

---

Ano, na tom palouku ležím já, Petr Vyskočil ze Žatce, a vedle mě ta, v jejíchž očích jsem nalezl třpyt andělských křídel, moje Eliška. Jsem synem popravčího v královském městě, jenže na rozdíl od bratra nemám touhu pokračovat v rodinné tradici. Chtěl bych zkusit něco nového, chtěl bych se stát lékařem, abych mohl místo braní životů, životy naopak zachraňovat. Otec nic nenamítá. Praví, že jistá znalost medicíny je v našem řemesle zapotřebí, tak prý si to třeba ještě rozmyslím. Vše je již domluveno a zařízeno. Brzy se vydám do Prahy. Těžko mi lze slovy vyjádřit, jak se tam těším, ještě nikdy jsem nebyl ze Žatce dál, než v sousedních Lounech. Těšil jsem se i tehdy, v průběhu jara, kdy začnu s vyprávěním mého příběhu.

---

Po dlouhých měsících jsem konečně našel odvahu, abych sdělil otci úmysl studovat lékařství. Do onoho podvečera jsem se obával hněvu, kterým by můj sen roztříštil na skleněné střípky, ale bál jsem se zbytečně. Byl moudřejší, než jsem myslel, neboť mi i dovolil používat během studií jiné jméno. Být synem mistra ostrého meče není nic lehkého. Většina lidí se nám vyhýbá a těm, kteří si nás všímají, se vyhýbáme my.

Pamatuji se, jak pomalu zapadalo slunce, když jsem vyšel z městských hradeb a pokračoval ke kamennému mostu tou dobře známou cestou. Mám to místo rád. Krátce před zavřením brány je zde klid. Jen hřbitovní olše tiše rozmlouvají s nebožtíky. Chodívám sem, když mne něco trápí, ale ten den tomu bylo naopak. Měl jsem dobrou náladu, to další otcova práce mne vyhnala z města. Měl být popraven jistý muž a o týden později i zbytek jeho rodiny. Nevím, jaký zločin spáchali, ale nehodlal jsem si tou úděsnou podívanou zkazit svoji radost. Vykračoval jsem s rukama zaháknutýma za opaskem, pobroukávající melodii minulého večera. Již z dálky jsem si povšiml, že na mém místě někdo sedí. Zpočátku jsem byl na cizí osobu naštvaný. Seděla přece na mém místě. Teď, abych si našel jiné.

Jakmile jsem došel blíž, upustil jsem od hloupého pocitu. Byla to dívka s havraními vlasy, překrývající celou její tvář, a s hlavou v dlaních, nakolik jsem mohl hádat z usedavého pláče. Zamířil jsem bez rozmyšlení přímo k ní. Byl přece veselý den, teď nemůže vzlykat.

---

Přistoupím k cizí dívce a s lítostí v očích si ji mlčky prohlížím, její vlasy, v kterých se už nyní odráží teprve nadcházející noc. Rozhlédnu se po příčině těch slz, ale nic neobvyklého nevidím. Příroda se pomalu ukládá ke spánku, akorát voda pod námi je stále plná síly. Dívka o mé přítomnosti neví, proto stále bezhlesně stojím za jejími zády a bojím se promluvit. Nevím, co mám říct. Jako synek popravčího nemám mnoho přátel a většina cizích holek uteče, jakmile se dozví mé jméno, a když neutíkají, tak najednou spěchají pokropit prádlo, přinést vodu, zapíchnout husu.

Přes řeku nás ovane chladný, večerní vítr. Všimnu si, jak se slabě otřese, oblečená v plátěných šatech. Sundám drahý kabát a přehodím jí jej přes ramena, což, jak záhy zjistím, byla chyba. Málem se mi nepodaří zachytit dívčin pas včas, aby leknutím nespadla do vody.

„Gu… Gutten Tag… Was… Was… ah… pi… pitomý Němec,“ doslova ze sebe vypláče, aniž na mne pohlédne. Jen kabát rukama pevně ovine kolem těla.

„A… Ahoj,“ daří se mi pomalu vykoktat, „ne… nejsem žádný Němec… Co tu děláš?“ položím po krátké odmlce nerozumnou otázku.

„Co… Co asi tak myslíš,“ rukou odrhne prameny vlasů přes čelo a podívá se na mne očima černýma, jako hrobníkův kroj. Odpusťte mi to přirovnání, ale jsem přeci jenom synem kata.

„Promiň,“ hlesnu přidušeně. Spolu s omluvou nabízím bílý kapesník, který je s díkem přijat. Přelezu okraj mostu a posadím se vedle. Přestává plakat. Pozorujeme hradby před námi, odkud se ozývá rytmické bubnování. To asi odsouzence právě vyvedli z žaláře.

„Jsem Eliška…. Tady ze statku kousek za městem… Ty jsi?“ zeptá se stále ještě nalomeným hlasem. „A odpusť mi toho Němce. Ten tvůj kabát…“

„To nic. Vím, zůstalo nás tu málo, ale naše rodina měla štěstí. Jsem Petr Vy… hopsal ze Žatce,“ málem jsem se opět prořekl, i když ani teď si nejsem jistý, zdali Vyhopsal něčemu pomohl. Podle jejího výrazu soudím, že ano.

„Vyhopsal ze Žatce. To jsem si všimla,“ pousměje se a utře slzy do zvlhlého kapesníku.

Sedíme nad vlnící se řekou. Slunce se už schovalo za kamenné zdi města. Brzy zavřou brány, měl bych se vrátit. Nechce se mi však odejít od té cizí dívky, po dlouhé době první, která se mnou nemluví buď pohrdavým, nebo vystrašeným hlasem. Dívám se na nedaleký les a třesu se zimou. Rychle začnu upravovat rukáv, aby si toho snad nevšimla. Zbytečně, upřeně hledí přímo k městu. Bubnování se stupňuje. Musel už tedy dojít na náměstí. Nejspíš právě leží na dřevěných prknech a tělo má podloženo několika špalíky. Je to mordýř, jako takový bude kolem lámán a poté do kola vpleten.

Moji pozornost upoutá letící káně, kroužící nad námi. Nevšimnu si proto, jak se ji do očí začínají vracet slzy. Bubny umlkly. V ten okamžik nastalo ticho. Naprosté ticho, jako by i příroda tiše vyčkávala na nářky zločince. Jen voda plyne bezohledně dál. Když se krajem rozlehne první výkřik, schová tvář do dlaní a začne opět slzet. Opře se o mé rameno. Další hlasitý sten a ta chudinka svůj pláč ještě zesílí. Dojde mi, pro koho všechny ty slzy. Obejmu ji a přitisknu k sobě tak, aby nic neslyšela. Nemohu ji opustit. Ne teď, pokud to je její otec, kdo právě dožívá rukou toho mého.

„To byl tvůj otec,“ zeptám se, když je dílo dokonáno a lidé začnou vycházet z města ven.

„Byl, ale pro něj nepláču,“ odpovídá, utírající si slzy z tváře, „ten si svůj trest zasloužil. Pláču pro matku a malou sestřičku, které jsou zavřeny v žaláři.“

„To je mi líto,“ odhrnu jí z obličeje pramen vlasů.

„Měla jsem tam být s nima, ale když pro nás včera přišli vojáci, ležela jsem v slamníku. Matka jim řekla, že jsem šla do města pro máslo, tak zůstali dva v domě, aby mě odvedli, až bych se vrátila, ale věděla jsem o nich, tak jsem potichu slezla dolů a utekla do lesa,“ vyprávění chvílemi přerušuje tichým štkaním. „Slíbila jsem si, že se za nimi přijdu podívat, alespoň se rozloučit, ale když mě uvidí stráže, chytí mě. Chytí mě, i když se vrátím domů.“

„Mohl bych ti pomoct. Můžu tě dostat do města a taky ti dát něco k jídlu, určitě i teplejší oblečení,“ navrhuji konejšivým hlasem.

„Dík,“ odpoví a zavře oči, hlavu stále na mém rameni, nejspíš celou noc nespala. Sedím a vdechuji vůni jejích vlasů. Dokázal bych takhle zůstat až do zítra, klidně do konce svých dnů. Pomalu se zvedám.

„Dobře. Počkej tady a já přinesu jídlo a něco, v čem by tě pustili dovnitř.“

„Hm,“ je jediná odpověď, které se mi dostane. Když odcházím, slyším, že začíná opět plakat. Spěchám k Horní bráně. Máme-li se dostat dovnitř, než ji zavřou a budou prohlížet každého, kdo by chtěl vstoupit, nemáme mnoho času. U městského hřbitova se ohlédnu, most je však prázdný. Dívku nikde nevidím. Přeci se mě bojí, nevěří mi. I tak se rozhodnu donést jídlo a oblečení. Když o několik minut později vybíhám branou, stráže na mne pokřikují, ať pospíším, jinak budu spát v lese s vlky. Chleba i šaty nechám tam, kde jsme před chvílí seděli, a vrátím se zachmuřen domů. Cestou se často ohlížím.

---

Elišku jsem nespatřil ani tehdy a ani během zbytku týdne, ale všechno jídlo mizelo, a když jsem k mostu přisel druhý den, ležel tam kabát, který jsem přehodil přes její ramena toho večera. Dělal jsem si o ni starosti. Zvlášť koncem týdne, kdy měl mému otci propadnout i zbytek její rodiny. Často jsem na ni myslel, na ten krátký úsměv, když opakovala mé narychlo smyšlené jméno. Bál jsem se, že se opravdu pokusí vejít do města, kde ji chytí. Avšak malý hlásek ve mně si to dokonce přál, protože nejvíc ze všeho jsem se bál, že ji už neuvidím.

Rozhodl jsem se zajít navštívit její matku. Nevím, proč jsem to vlastně udělal. Možná jsem chtěl akorát zjistit, jestli ji už nenašli a neuvěznili. Strážný mě znal, ale i tak mu bylo divné, co tam dělám sám bez otce nebo bez bratra. Její matce jsem řekl, že se Elišce podařilo vojákům utéct a teď se schovává v okolí města, pověděl jsem jí také, že se o ni bát nemusí, že jí každý den nosím jídlo, a že na ní dám pozor. Starší paní, ležící ve špinavé slámě a hladící vlasy spící dcerky, se usmála a řekla, že jsem hodný, ale ať pomůžu její dceři do Jáchymova, kde bydlí teta, která se o ni postará.

Elis jsem zahlédl teprve o necelých 14 dní později, když jsme se s bratrem toulali městem. Jela ve voze a vedle seděl voják, tak přece ji chytili. Téhož večera jsem zavítal do žaláře.

---

Scházím po točitých, kamenných schodech hlouběji do sklepení. Až skročím z posledního, vstoupím do chodby dlouhé šest sáhů, na jejímž konci je malé, zamřížované okénko ve zdi. Leží v úrovni venkovní země, takže jsme tu necelé dva sáhy podzemí. Skrz tento malý otvor vniká dovnitř jediné světlo, krom slabé záře ze strážnice. Na obou stranách stojí po čtyřech dřevěných dveřích s malými otvory nahoře a většími dole na jídlo, za kterými se skrývají samotné kobky. Chodím od jedněch ke druhým a dívám se dovnitř. Má zde být ona a nějaký zlodějíček, čekající na provaz. Kapsáře naleznu jako prvního. Leží spící na podlaze. Elišku spatřím malým otvorem v cele nejdál od schodů, tedy nejblíže u okna. Sedí na zemi s nohami pod tělem a kouká do zdi, vypadá vyčerpaně.

„Eliško,“ tiše zašeptám, abych nevzbudil souseda.

„Petře,“ překvapí mě, že poznala můj hlas. „Co tu děláš? Tebe snad taky chytili,“ starostlivý tón mne potěší.

„Ne, viděl jsem tě ve městě, když tě sem vezli. Znám tu strážného, tak nebylo těžké se sem dostat. Chtěl jsem tě zas vidět.“

„Chtěla jsem za nimi přijít, ale měla jsem strach,“ tiše se svěřuje. „Chtěla jsem být aspoň u toho, když je… Ale nedokázala jsem to.“

„Byl jsem za nimi,“ překvapeně ke mně vzhlédne. „Říkali, že tě mají rádi, a ať pro ně nesmutníš, že se spolu zase setkáte. Také tvá matka říkala, že ti mám pomoci dostat se do Jáchymova, kde máš tetu.“

„To by šlo líp, kdybych se nenechala tak hloupě chytit,“ rozhodí zoufale rukama.

„Nazdar, brácha,“ prudce se otočím ke schodům, odkud uslyším známý, vždy veselý bratrův hlas. „Tak tohle je ona? To sis opravdu myslel, že si nevšimnu, jak celou dobu chodíš z domu s jídlem a necháváš ho tam u mostu,“ dokončí jedním dechem, když uvidí můj překvapený výraz.

„Kdo je to?“

„Neboj, to je můj starší bratr Radek,“ odpovím vystrašené dívce.

„Tak uhni přece, nech mě se na ni podívat,“ povídá, když mě odstrkuje od dveří. „Hm… Pěkné poupátko.“

„Brácha,“ rozzlobeně protáhnu a snažím se ho odtáhnout pryč. Chci se jej zbavit, ale teď, když je tady, tak mě napadne požádat o pomoc. Vždycky jsme drželi při sobě a věřím, že ani teď tomu nebude jinak. „Eliško, už musím jít, zítra za tebou zas přijdu. Ještě jsem ti přinesl,“ spodním okénkem prostrčím šátek od její matky.

„Počkej ještě,“ natáhne ruku z okénka, chytím ji za ni. „Byl jsi u toho, když…“

„Ano, byl. Byly statečné.“

---

„Ty ses zbláznil, brácha,“ křičí Radek, když sedíme v trávě nedaleko za opevněním, vedle cesty, po které občas přejede vlečka nebo trakař. Je odpoledne a slunce krásně hřeje. „A co budeš dělat pak, hm?! Až se to otec dozví, vezme tě po hlavě mečem.“

„Nemusí se to dozvědět. Už jsem nad tím přemýšlel. Vezmu peníze a vyrazím do Prahy o chvíli dřív.“

„O čtyři měsíce dřív,“ tvrdě mě opraví. Lehne si s rukama za hlavou, stéblem v ústech a pozoruje mraky nad námi. Já sedím nervózní vedle a zírám do nikam. „Víš aspoň, proč to děláš, brácha? To už není žádná naše hra.“

„Mám jí rád od první chvíle…,“ věděl jsem to už od onoho večera na mostě, ale teď, když jsem to vyslovil, připadám si směšně.

„Ty si umíš vybrat,“ odpoví bez výsměchu. „Dobře,“ uhnu před jeho pátravým pohledem, „řekni mi, co jsi zatím vymyslel.“ Mlčím. „To jsi opravdu chtěl vejít, dát tlustýmu Lojzovi přes rypák, sebrat klíče, vzít holku a vykráčet z města… A kam? Kam ses s ní chtěl vlastně dostat?“

„Do Jáchymova,“ odpovím se sklopeným zrakem.

„No, ty jsi teda osel,“ bratrův smích mne uvolní.

„Jo, to asi jsem. Tak… pomůžeš mi,“ vzhlédnu prosebně.

„Hm,“ pohladí se zamyšleně po bradce, „znals starýho Lukáše?“ Souhlasně přikývnu. „Tak zítra ho povezou k Jakubovi.“

---

Kostel svatého Jakuba Většího, tam měla končit naše cesta ze Žatce. Těžší však podle mě bylo, jak dostat Elišku z žaláře, ale i s tím si Radek poradil. V momentu, kdy je v kobkách málo vězňů, hlídá je přes noc jen jeden strážný. Bratr za ním přijde se džbánem vína a zahrají karty, až se Lojza půjde vymočit, bratr přijde za ním a budou chvíli pít venku. Lojza svoji práci nebere zrovna vážně, tak se nebude bát nechat žalář bez dozoru. V ten moment vejdu dovnitř já a seberu ze stolu klíče.

Celý plán byl zanedlouho vymyšlený. Stačilo zařídit jedinou věc. Téhož večera jsem požádal otce, abych mohl do Prahy odjet už dalšího dne. Bratr mi poradil, abych si zalil uši voskem, jinak z řevu ohluchnu, a bude po útěku. Měl jsem poslechnout. Doufal jsem, že si pomohu, zmíní-li se o matce. To byla druhá chyba. Křik neutuchal, dokud se do sporu nevložil Radek. Po dlouhé chvíli otec rezignoval. Ať jedu do Prahy, když chci, ale ať se nevracím, pokud tam naše známé nenajdu nebo jestli dojdou peníze.

---

Svět sní zahalen do pláště vdovy. Dnes je jasná, chladná noc. Právě je mezi úplňky, tak nás měsíc neprozradí zvědavým očím. Stojím opřený o zdivo domu, schovaný za hrobařovým trakařem, u kterého leží dvě rakve - jedna zatlučená a druhá s víkem otevřeným. Dlouhou chvíli krátím počítáním hvězd. Na malé okamžiky usínám. Jenže to nesmím. Nemohu to takhle pokazit. Radek je uvnitř poměrně dlouho, ale stále se ozývá pouze smích a klení. Muž, ohlašující zvonkem půlnoc, už určitě dávno budí svou ženu hlasitým chrápáním, které se i z jiných míst rozléhá městem. V tento čas je vzhůru málokdo. Několik letících netopýrů mi připomenou, že ani oni ještě nespí, nýbrž že jejich den teprve začíná.

„Jecheche,“ Lojzův smích zesílí, když otevře dveře. Přikrčím se za trakařem. „Hlídej teď ty, Radku. Musím jít sousedovi pochcat dveře. Spí mi s Božkou,“ kymácivá postava se pomalým krokem začne přibližovat k domu, u kterého se schovávám. Nervózně přešlápnu, ale jinak se nehýbu, dveře jsou na jiné straně.

„Lojzó,“ ozve se bratrův hlas, „přece nechceš, abych si ušpinil ruce, až polezu za tou jeho. Pojď, mám lepší místo,“ navrhne, opírající se o dveře, a houpavou chůzí míří na opačnou stranu ulice. Dojde mi, že těch džbánů bylo asi víc.

„Jaj,“ sykne strážný a v půli cesty se zarazí, „tak to mi promiň.“ S vynaložením nemalé námahy se otočí čelem vzad. Pousměji se nad tímto pokusem o vojenský pochod. „Tak to vás tvůj otec asi pověsí oba. Jecheche,“zasměje se hlasitěji, než bych si přál. „Počkej na mě. Musím zamknout dveře, když jdu pryč,“ krve by se ve mně nedořezal.

„Álé, nech to ták,“ snaží se mu Radek myšlenku vymluvit. „Vzal jsem víno a sedneme chvíli tam kousek. Strašně to tu zapáchá.“

„Hehe,“ odplivne na špinavou zem, „to tomu neutečeš, když budu sedět vedle tebe.“

Držící se za ramena odcházejí oba za roh. Otevřenými dveřmi svítí světlo svíce.

„Eliško, Eliško,“ šeptám do cely. Nesmím probudit zloděje. Odpovědi se mi však nedostává. Bál jsem se, že bude spát, proto jsem nabral venku do hrsti pár menších kamínků. Uvnitř je ale naprostá tma.

„Hm,“ slabé zabručení. Trefil jsem se, ale málo. „Auvajs. Kdo…“

„Pšššt,“ rychle ji utiším. „Tady Petr.“

„Petře,“ vysloví hlasem, ve kterém se ospalost mísí s radostí a překvapením.

„Říkal jsem, že za tebou zas přijdu,“ pronesu s úsměvem na tváři. Srdce mi buší tak hlasitě, že se bojím, aby nevzbudilo muže vedle. Obklopuje mne černá tma, najít správný klíč se podaří až na čtvrtý pokus. Slabé klapnutí.

„Jej,“ hlesnu, když málem upadnu na zem, jak vyskočila ze dveří a objala mne.

„Říkal jsi, že přijdeš už včera, a když jsi nedorazil, myslela jsem, že jsi mě tu nechal,“ nepotřebuji světlo, abych viděl její úsměv.

„Odpusť,“ pohladím ji po tváři. „Teď potichu pryč,“ uchopím její ruku a začnu nás pomalu odvádět ke schodům a pak nahoru do strážnice, odkud se vychází ven. Zastavíme se, stále ještě ukryti stínem. „Jdu se podívat, jestli máme volnou cestu,“ opatrným krokem vystoupám do světla svíce. Uprostřed místnosti stojí pět židlí kolem obdélníkového stolu, na kterém je položen prázdný džbán, rozehrané karty, široká, hořící svíce a pár mincí. Sud se střelným prachem je umístěn v rohu a vedle něj stojí opřeny muškety a halapartny. Podél zdí je rozestavěno několik zavřených skříní a poloprázdných poliček. Slyším bratra s Lojzou, ale oba jsou stále daleko. Pro jistotu vyhlédnu ze dveří, ale venku nikoho nevidím. „Pojď,“ mávnu ke schodům, aniž bych odvrátil zrak od dění na ulici. Jakmile ucítím jemný stisk dlaně, vyrazíme přes jediný otevřený prostor k protější budově.

„To myslíš vážně,“ zeptá se zaraženě při pohledu na otevřenou rakev.

„Všechno je zařízené, neboj. Jen tam musíš zůstat ležet do zítřejšího odpoledne.“

„Do zítra do odpoledne,“ zopakuje vyděšeně. „A kdo leží v tamté,“ ukáže prstem na druhou, zatlučenou.

„To je jedno,“ rychle ji přeruším. Mám pocit, že se bratr vrací. „Klíče…,“ srdce se mi zastaví, když si uvědomím, že je svírám v ruce.

„Nechal jsi je tam na stole. Klid, Petře,“ usměje se. Má pravdu. Vyhlédnu zpoza rohu, nikdo nejde.

„Tak, Eliško, vymysleli jsme s bratrem plán…,“ potichu vše převyprávím. Mlčky mi naslouchá. Pouze na jistých místech se zatváří trochu popuzeně. To když zjistí, že vedle starého Lukáše stráví noc, půlku dne a nakonec budou spolu zavřeni v kostele.

„A do toho kostela pak pro mě přijdeš?“

„Jo. Přinesl jsem ti deku a něco k jídlu a pití, ale zkus být potichu, nebo budeme muset odvážet i někoho dalšího, až se začne z rakve ozývat mlaskání,“ usměje se. „Lehni si dovnitř. Víko zatluču, až bude Lojza zpátky ve strážnici.“

Daruje mi pusu na tvář a ulehne do vystlané bedny.

---

Lojza s Radkem dorazili teprve až po další půlhodině. Během té chvíle jsme si s Eliškou vyprávěli. Ona o sobě a o svých snech a já zas o těch mých. To bylo poprvé, co jsme měli možnost si klidně popovídat, i když zrovna ležela v rakvi. Brácha se rozloučil u dveří, a když se zavřely, šel mi pomoct. Nasadili jsme víko, hřebíky překryli látkou a lehce přibili. Poté jsme dřevěnou bednu naložili na trakař a po tichém rozloučení odešli do našeho domu.

V noci jsem téměř nespal. Musel jsem na ni pořád myslet. Chtěl jsem za ní zajít hned ráno, ale to bratr zakázal. Prý, až se po svítání zjistí, že je cela prázdná, budou Elis všude hledat a kdybych si povídal s dřevěnou rakví kousek od žaláře, budilo by to příliš velkou pozornost. Věděl jsem, že má pravdu.

Jak jsme ráno zjistili, tak Lojzovu pečlivost se nám podařilo přecenit. Čekali jsme, že se probudíme do hluku poplašných zvonů a pobíhajících stráží, ale pravděpodobně při svítání zběžně nakoukl skrze dveře, jestli vůbec, a viděl to, co vidět chtěl. Nestěžovali jsme si. Vše vycházelo tak, jak mělo, ba dokonce ještě lépe. Proto jsem kráčel s úsměvem při cestě k hrobníkovi, abych mu nabídl pomoc s Lukášem. Byl to už starý člověk a jeho jediný syn, který s ženou bydlel stále u něj, neměl o otcovo řemeslo zájem. Na jednu stranu jsem to chápal, na druhou mi bylo letitého muže líto.

Zvony se neozvaly ani před obědem, kdy nastávalo střídání stráží, a vězňům bylo podáváno jídlo. Nejspíš nepočítali s útěkem.

---

„Uctivost, Petře,“ zdraví mne Karel. Doba oběda minula a slunce za pár hodin zapadne. Zatím se ale valí jasnou, modrou oblohou. „Díky za pomoc, jsem starý a shazovat tu váhu z trakaře mě bolí,“ posteskne si, tak jako pokaždé.

„Uctivost i Vám. To nic není, stejně nemám, co na práci,“ přejedu prsty po hrubém dřevu a lehce zaťukám. Slabé údery o prkno se vrátí zpět.

„No, konečně,“ ozve se zevnitř.

„Eh, pomož mi s ním,“ požádá Karel, když k trakaři táhne starého volka. „Hm, myslel jsem, že jsme včera měli jediného Lukáše. Nevíš, kdo má být v té druhé,“ podrbe se na bradě, zatímco zapřaháme zvíře.

„Slyšel jsem o nějakém cizáčkovi, ale ani nevím, co ho potkalo. Chudák starej Lukáš,“ pokusím se otočit starcovi myšlenky jiným směrem.

---

Krátká cesta proběhla klidně. Šli jsme kolem lékárny U Zlatého Pelikána, která je v Malovaném domě, kde dřív bývala pošta, pak ulicí dál na jih, prošli jsme Horní branou, jejíž mohutné opevnění snad muselo odradit od útoku každého obléhatele, a pak zbýval kousek ke kostelu sv. Jakuba Většího. Bál jsem se, to přiznávám. Nejvíce asi u východu z města. Stráže nás ale oba znali, tak si nás nevšímali. Proč by také měli? Jeli jsme uložit dva zemřelé k jejich poslednímu odpočinku.

Hrobník šel kousek vpředu a já za ním táhnul volka s károu. Cestou mluvil pouze on a já nepřítomně přitakával. Často jsem se ohlížel na bednu, pod jejímž víkem jsem tušil Elišku. Takhle jsme došli až ke hřbitovu, kde jsme vysadili náklad a zamířili zpátky.

Krátce na to jsem se vrátil do kostela a společně jsme z něj vyšli ven.

---

Ležíme ve vysoké trávě u cesty za mostem a čekáme. Já na zádech, s rukou kolem jejího pasu, ona na boku, s hlavou na mé hrudi. Všechno vyšlo tak, jak jsme naplánovali. Eliška je svobodná, venku z města a brzy, až bratr přijde s připravenými koňmi, budeme na cestě pryč.

„Eli, čím se tvá rodina provinila,“ zeptám se při pohledu na plující mračna.

„Otec byl mordýřem a dřív i lapkou,“ odpoví po dlouhém mlčení, během něhož jsem se chtěl za otázku omluvit a vzít ji zpět. „Neodpustil matce, že jej udala, tak vypověděl před úředníkem o tajných skrýších v domu a stodole a prohlásil, že mu pomáhala celá rodina. Bylo toho tolik, že mu uvěřili a poslali pro nás vojáky. Nakonec jedině tak mohli získat vše jen pro sebe. Zloduch,“ uleví si nadávkou. „O ničem jsem ale nevěděla,“ začne mne rychle přesvědčovat.

„To já přece vím,“ ubezpečím ji a dlaní pohladím po tváři.



„Už přijíždí,“ přes zvuk dravé vody se začne zvolna ozývat zvuk kopyt, rychle narážejících do vyschlé hlíny na cestě. Oba vstaneme a s očekáváním vzhlédnéme k cestě za mostem. Bratra ale ještě vidět není, cesta je schovaná za bílými zdmi kostela. Chytím Elišku za ruku.

„Nejezdi do Jáchymova, zůstaň se mnou v Praze,“ navrhnu s nadějí v očích. „Nebudu ti moct pomáhat utíkat z vězení, když budeš tak daleko.“

Neodpoví, jen se usměje a stiskne moji dlaň.

„Zůstaň se mnou,“ zopakuji. „Nedokážu cestovat s vědomím, že se na konci budeme muset rozloučit,“ podívá se mi do očí. Bílý motýl přistane na jejích vlasech a lehce na mě pomrkává svými křidélky.

„Mám tě rád, Eliško, od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil na mostě.“

„Petře,“ usměje se a pomalu mne obejme. Mé srdce bije snad rychleji, než datel buší do kmenu stromu. Vítr zahraje na stébla trávy, jako umělec na struny harfy. Malý motýlek ladně odlétne na jiný krásný květ. Z dálky se ozve hluk hromů, žádného blesku jsem si ale nevšiml.

---

Lehký, jarní vánek, nesoucí v sobě nepatrnou vzpomínku na předešlou zimu, letí lesem. Otírá se o koruny mocných stromů. Mladé listy mu odpoví slabým zašuměním a drobné ptactvo veselým zpěvem, vítající nový den. Na konci háje se rozprostírá malý palouk a dál jej čeká vyjetá cesta. Klesne mezi vysokou trávu a pročechrá kožíšky zaječí rodince, která se zvolna přibližuje ke dvěma ležícím postavám. Mladý chlapec a dívka spí klidným spánkem s úsměvy na tvářích. Sní na zeleném lůžku, zalitém slunečním svitem. On na zádech, s jednou paží podél těla, druhou objímající svoji milou. Ona na boku, s hlavou na jeho hrudi a havraními vlasy vlnícími se přes levou líc. Právě s nimi si nezbedný vítr pohrává. Po urputném boji se mu jimi podaří překrýt mladou tvář. Dílo však zůstává nedoceněné. Ani jeden z milenců se neprobouzí, tak odlétá zklamaně dál, přes most a přes cestu, až k bílým zdem kostela.

Mladý ušák zvědavě proskáče travinou k neznámým tvorům, které doposud ještě neviděl. Dohopsá přímo k mladíkovi a neopatrně jej drcne čumákem do tváře, když se ji snaží očichat. Křehkému tvoru žádné nebezpečí nehrozí, neboť chlapec s dívkou leží bez hnutí dál a třemi ranami mají prostřelenou hruď.

---

Inspirací se mi stal z němčiny přeložený dobový text, obsažený v místní kronice ke dni 17. 4. 1654: "I Mistr popravčí Vyskočil město Žatec opustil, kteréhož žena aj oba synové došli k Pánu. Mistr musil svého syna staršího popraviti, kterýž on pokusil se vězenkyni v útěku pomáhati. Syn mladší byl strážemi zastřelen, a ponechán na místě za Ohří po boku trestankyně ležeti, aby jejichž těla roznesena dravou zvěří do širého okolí byla."

Nevím, jak se tehdy událost odehrála, ale v mém převyprávění se katovým synům stalo následující. Městská stráž si povšimla Petrových častých výletů k mostu, stejně tak jako si Lojza pamatoval, kdo s ním večer pil, navíc tu byla také Petrova návštěva jak Elišky samotné, tak i její matky. To vše vrhlo podezření na oba chlapce. Přesto si nebyli jistí, tak se rozhodli vyčkat a oba pozorovat. Když viděli, jak se Petr vrací do kostela s kusem železa, potřebným k otevření rakve, a pár hodin poté chce Radek vyjet branou se dvěma koňmi, připravenými na delší putování, byli si svým názorem jisti a překvapenému mladíkovi cestu z města zahradili. Věděli, že Petr bude příjezd koní očekávat, tak, nedlouhou po zadržení prvního z bratrů, vyjeli stráže městskou branou s mušketami v rukách a s rozkazem, ztrestat obě osoby smrtí a nechat těla na místě, kde by byla roztrhána divokou zvěří, aby jejich duše byly odsouzeny k věčnému bloudění po zemi.


 celkové hodnocení autora: 92.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 14 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 29 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Astala Vista 23.09.2008, 23:51:44 Odpovědět 
   Zdálo se mi, dle komentáře, že máme podobné naladění musela jsem omrknout tvoje dílo. Nezklamala jsem se. Začetla jsem se do příběhu, fandila jsem hrdinům. A vůbec si nemyslím, že to skončilo špatně. Špatné je život promrhat v opatrnosti.
 ze dne 24.09.2008, 9:14:33  
   Regus: To je zajímavý pohled na jakési poselství příběhu. I když, přiznávám, jsem nad ničím takovým nepřemýšlel, máš pravdu. Být opatrný, tak by Petr během těch pár dní nezažil to, co nikdy předtím v životě. Nedivil bych se, kdyby si té krátké doby cenil víc, než všech let předešlých.

Děkuji za zastavení i za koment.
 taira 22.09.2008, 18:42:16 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: taira ze dne 22.09.2008, 15:20:45

   Když se člověk snaží nějak soustavněji páchat kritiky, tak zjistí, že škatulky jsou užitečné, neb usnadňují práci. Pokud prostě čteš něco, co odpovídá určitému literárnímu trendu, tak to posuzuješ podle norem platných pro ten či onen trend a v rámci jeho hranic... myslím si, že je to jediný způsob, jak dosáhnout jakés takés objektivity a vyhnout se přístupu "líbí - proto dobré, nelíbí - proto špatné".

co se slova "krp" týká, poprvé jsem se s ním setkala mimo saspi od jedné známé, jejíž kritika mě zavrtala do soustavného studia pramenů týkajících se starověkého Blízkého východu. :-) A rovněž se mi zalíbilo pro svou zvukomalebnost a přešlo mi do aktivního slovníku.

A co se poznámek k historické přesnosti týká - souhlasím s tebou. Ale na "rádobyznalce historie" a jejich buzerování vesměs nedám dopustit, protože už jsem se setkala třeba s povídkou zasazenou do posledních dní Pompejí, kde se hned v prvním odstavci skvěla následující věta: "Hodiny na kostelní věži právě odbíjely poledne...". Na tázavě zvednuté obočí se mi pak dostalo reakce, že nejdůležitější je přece příběh a nemám se vrtat v prkotinách. :-)
 ze dne 22.09.2008, 20:17:02  
   Regus: Kostelní věž... Jo, občas se narazí na něco, co by zasloužilo vytesat. .-)

Aha, to se omlouvám, špatně jsem pochopil tvoji myšlenku. "Jen si nejsem jistá, jestli ses do této škatulky chtěl zastrčit záměrně...," mě natočilo směrem, že se snažíš zařadit už mě samotnýho a ne pouze povídku. Proto jsem se začal cukat. Ale v tomhle světle nic nenamítám a jen souhlasím. Vlastně jsem za tuhle škatuli rád, pokud mě ubránila od komentu typu, když hodně nadsadím - nech si ty sladký řeči, je mi z toho zle. Už i takovej příspěvek jsem tu našel. Díky za ten nadhled.

Ať se daří při sepsání dalších dílů Tvých dvou sbírek.
 taira 22.09.2008, 15:34:21 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Pelion ze dne 22.09.2008, 14:36:13

   Trochu shovívavosti s "rádobyznalci historie"!
Přeci jen, tím, že se jako autor zavážu psát z nějakého konkrétního období, na sebe beru závazek, že si je nebudu upravovat podle své vůle, ale budu se snažit o co největší pravdivost. Ano, nemusím být studovaný odborník na dané období, jenže ve chvíli, kdy dejme tomu vytvořím postavu středověkého rytíře, který je vlastníkem rozsáhlé knihovny, tak je někde nějaká chyba. Pokud se v povídce situované do Čech kupce Sáma století objeví tajemný Žid prodávající mušketu, může se jednat buď o dějově vysvětlený prvek (ať už sci-fi, fantasy či nějaký další možný), nebo o krp.
Autor, který na sebe vezme břemeno konkrétního historického období, by se měl snažit o iluzi věrohodnosti. Pokud třeba budu psát o vraždě Filipa Makedonského, měl by si sehnat co nejvíc materiálů co se možných motivů týká, kdo vlastně vraždil, jaký byl jeho plán... jestli se odchýlí v detailech výzbroje, výstroje či něčeho podobného, může být na to upozorněn, ale to samo o sobě není to, co dělá kvalitní historickou povídku povídkou (rozhodně je to bonus).
 ze dne 22.09.2008, 16:19:55  
   Regus: Určitě ano, sepsání historického díla nese jistý závazek. Jestli se autor dopustí "krp", (Tohle slovo slyším prvně, ale vygooglit se mi podařilo následující - krp = zkratka katedry řízení procesů fakulty elektrotechniky a informatiky na univerzitě v Pardubicích. Asi tam znáš někoho hodně nepříjemnýho. :-) ) tak je to chyba, které by se měl při psaní vyhnout. Pokud se mu ale v díle objeví pár drobností, které rozdráždí ať už odborníka nebo "odborníka" a jde o detaily, které se nálezce dozvěděl až po hodinách sezení nad učebnicemi, tedy věci pro smrtelníka okrajové a těžko zjistitelné, takový komentář lze pak brát jen jako radu, nikoli jako výtku. To je můj názor. Samozřejmě, by měl při psaní autor využívat doložená fakta a ne své doměnky. Posadit zmíněného kupce do 7. století by byla opravdu velká krpa. (To slovo se mi prostě líbí. :-) )
 taira 22.09.2008, 15:20:45 Odpovědět 
   Četl jsi Svátkova Kata Mydláře...? Ano, pochopil jsi, budu srovnávat. Tam se stal hlavní hrdina katem proto, aby osvobodil dívku, která se mu líbila - a v konečném výsledku to dopadlo katastrofou, neb se ze studujícího doktora stal mistrem popravčím. Netuším, jestli to vezmeš jako pochvalu, ale osobně vnímám tvé dílko na stejné úrovni. Píšeš čtivě, zatraceně romantickým způsobem, ale ve chvíli, kdy jsi zapadl do stejné škatulky, v jaké mám onoho autora, jsem už s textem žádné problémy neměla. V žánru "romantická historická povídka" to je na jedna s hvězdičkou.
Jen si nejsem jistá, jestli ses do této škatulky chtěl zastrčit záměrně...
Co se zvládnutí reálií týká, ano, leccos by se dalo najít, ale zkus se kouknout na takové Tři mušketýry a podrobit je historické analýze! Nebo na Waltera Scotta... umíš udržet atmosféru, dobového ducha, a vyvaroval ses nejhorších možných krpů. To znamená, že není jediný důvod, proč se v reáliích patlat. :-)
 ze dne 22.09.2008, 15:58:29  
   Regus: Ahoj,

O Pamětech Mydlářů jsem slyšel a četl, ale dílo samotné jsem viděl jen v regálu knihovny. Osobně se veškerému škatulkování vyhýbám a do ničeho takového se nezařazuju, ale musím s tím počítat od jiných, takže ne, rozhodně mi Tvé zařazení nevadí. Navíc, pokud povídku přirovnáváš k Svátkově dílu, je mi to víc než pochvalou.

Díky moc za příspěvek.
 Pelion 22.09.2008, 14:36:13 Odpovědět 
   Zdravím.

Gratuluji k podařenému dílku. Z vlastní zkušenosti vím, jak "jednoduché" je napsat povídku z dob minulých, kterou poté budou posuzovat i "rádoby znalci historie", kteří i sebemenší, pro samotný děj nepodstatný detail odsoudí a vhodí do literární hladomorny. Nejsem znalec historie, nejsem vlastně žádný znalec, jen se mi, jako čtenáři, Tvá povídka líbí. Napětí a tragický konec zabalené do čtivosti. Dovolím si dát jedničku a jdu si to přečíst ještě jednou. Hezký den přeji...
 ze dne 22.09.2008, 15:02:00  
   Regus: Ahoj,

Máš pravdu. Vlastně teď čekám, kdy se někdo takový objeví. Pokud se tak stane a budu číst příspěvek plný výčitek nad historickými chybami, kterých text určitě obsahu hned několik, vrátím se k názorům podobným tomu Tvému a "odborníka" pustím klidně z hlavy. Nakonec nejde o referát z dějepisu.

Díky za názor i za známku. Hezký den i Tobě.
 Šíma 21.09.2008, 22:27:17 Odpovědět 
   Dobový (historický) příběh na motivy skutečných událostí plný lásky a protivenství, ve kterém útěk končí smrtí, jsem už dlouho nečetl... Ačkoliv skončí vše špatně, povídka zaujala a líbila se. Text je hodně čtivý a napínavý, držel jsem všem (oběma bratrům i té dívce) prsty, avšak jejich plán byl prozrazen a zmařen... Jo, jo... Jsem z toho trochu naměkko... Jednička. ;-)
 ze dne 22.09.2008, 11:09:25  
   Regus: Ahoj,

Díky za pěkný názor i za známku. Oboje velmi potěšilo.

Zůstává jedna věc, kterou bych měl ještě takhle na začátku uvést na pravou míru. Když mluvím v popisu příspěvku o děravé kocábce pravdy, tak - bohužel - nemám na mysli udajný dobový citát. Je jen součástí příběhu a to příběhu zcela smyšleného. Asi jsem měl první větu formulovat jinak, aby nebyla tak zavádějící. Potřeboval jsem už ve zkratce dovyprávět osud Vyskočilů a daná možnost mi přišla jako zajímavé zpestření. Žatec samotný jsem taky nikdy nenavštívil, ale z různých textů jsem načerpal jisté vědomí o tamním prostředí dané doby. Mluvím-li o Horní bráně a Malovaném domě, nejde o výmysl. Kostel sv. Jakuba Většího býval opravdu součástí městského hřbitova. Dokonce i kat Vyskočil je historická postava se svým vlastním příběhem. Jenže tento muž působil v Žatci - jestli se dobře pamatuju - o necelé století dříve.

Doufám, že se Petrův příběh líbí i přes skutečnost, že skutečný vůbec není, ale mimo text vám lhát nebudu a ani vás ve lži nechávat. .-)
 Ekyelka 21.09.2008, 20:01:40 Odpovědět 
   Zdravím.

Inu, zajímavý příběh a pěkně podaný. Jazyka čistého a stylu vytříbeného, však jednu výtku bych měla, drahý autore: poslední odstavec.
Já vím, je to úsměvné, tuhle rýpání do masy textu, však pomni, zda je čtenář skutečně tak hloupoučký, aby si vše nedomyslel sám? Vždyť už Radek poskytne čtenáři vodítko tím, že Petra upozorní, jak se chová okatě...
Nic však nevěš hlavu, to jen stará pavoučice uvyklá tkaní tepichů vidí celý vzor dříve, než je vůbec natažená osnova. Příběh se jistě bude líbit i tak.
Ještě jedna poznámka, ryze pracovní: pozor na nadbytek čárek. Místy bych se i hádala, zda jde o přístavek, nebo o několikanásobné příslovečné určení, tedy i o umístění jednotlivých čárek. Pokud si osobně nejsem jista, zda čárka na dané místo patří, ptátm se buď spřátelených kolegů autorů, korektorů atd., nebo celou větu postavím jinak, bez nutnosti řešit daný problém.
Ale to taky jen na okraj. Celkově: líbilo, styl čistý a čtivý, líčení přírody i okolností střídmé, přestože líbivé a hřejivé. Zajímavý text.
 ze dne 21.09.2008, 21:47:45  
   Regus: Ahoj,

Poslední odstavec jsem do textu umístil pouze proto, abych případnému nevěřícímu dokázal, že i pozadí příběhu bylo domyšleno. Opravdu jsem si nebyl jistý, jak moc je jasné všechno to, co zůstalo nevylíčeno, tak proto malý klíč na závěr. Na druhou stranu šlo určitě i o chuť se pochlubit, takže máš pravdu, mohl jsem si jej odpustit.

Nedostatku v interpunkci jsem si vědom. Napřístě se pokusím využít některou z nabízených možností místo toho, abych čárky sázel jako mrkve do záhonu.


Děkuju za Tvůj čas i za Tvůj názor.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
BUNKR 74
Danny Jé
Francouzská rev...
markus
Život po životě...
guru
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr