|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303486 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: 7. kapitola - Můžeš běžet ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 19.09.2008, 5:50
|
|
| |
|
|
„Jak je vnoučkovi?“ zeptal se chladný hlas za mužovými zády. Byl podvečer a Jan Hykel se pomalou chůzí vracel ze zdravotní procházky. Střechy jeho zámku se leskly v pomalu zapadajícím slunci, které se schovávalo za kulaté vrcholky hor. Vysoká tráva na obou svazích kopce, na kterém stál, se v podzimním větru vlnila jako mořská hladina.
„Slyšíš?“ zopakoval hlas. „Nebo už ti kromě zatemněné mysli neslouží ani sluch?“ zeptal se poštěpačně a chichotavě se zasmál. Jan se pevně opřel o hůl a pomalu se otočil za hlasem.
„Co chceš?“ zeptal se rázně.
Muž měl ve tváři nepřátelský úsměv a pod tmavě hnědýma očima se mu v oranžovém slunci rýsovaly vpadlé tváře.
„Co chci?“ zopakoval Janovu otázku a stále se usmíval. „Víš to moc dobře.“
„A taky moc dobře víš, že si nemůžeš přivlastnit něco, co ti nepatří.“ Jan mu koukal přímo do zlostných očí, muž však jeho pohledu neuhnul.
„Nemáš strach o svého… jak že se to jmenuje… Jirku? Nemáš chuť po mě skočit a vydrápat mi oči?“ Mluvil s radostí v hlase, jako by ho těšil vystrašený a zároveň nenávistný pohled, jakým se na něj Jan koukal.
„Samozřejmě, že mám, Richarde, samozřejmě, že mám chuť to udělat. A věř mi, že by k újmě nepřišly jen tvé oči,“ řekl jistě. „Ale nejsem jako ty. Mám jiné metody, jak bojovat proti takovým lidem podobným tobě.“
Muž se znovu zasmál, jeho zlověstný smích zněl jako odbíjení prasklého zvonu. „A jaký teda jsi?“
„Nejsem jako ty,“ zopakoval Jan. „Jsem jiný.“
Otočil se zpět, muže nechal stát za sebou a navenek klidnou chůzí pokračoval v cestě.
„Pamatuj si, že Jirka není vše, na čem ti záleží,“ zahulákal za ním Richard. Jan se zastavil. Vystrašený výraz, který měl ve tváři, už se ani nepokoušel skrývat.
„Zkus udělat cokoliv, co ublíží někomu z mé rodiny,“ vyhrožoval Jan pomalu a zřetelně, „a zabiju tě.
Chvíli ticha přerušovalo jen šustění listí. Všude bylo ticho, jakoby celá vesnice, která se krčila pod kopcem, odešla spát.
Pak se naposledy ozval chladný hlas: „Uvidíme.“
Jan odložil sako a hůl na stolek vedle vstupních dveří a hluboce vydechl. Připadal si jako po maratónu. Vstupní hala, která na něj jindy působila uklidňujícím a přátelským dojmem, se teď zdála prázdná a chladná. Neustále mu v hlavě znělo poslední Richardovo slovo.
„Uvidíme.“
„Ahoj,“ pozdravila ho noblesní dáma, která se objevila ve dveřích napravo. Byla to jeho manželka, Marie Hykel. Koukala na něj s milým úsměvem v obličeji a medový kostýmek ji ladil k barvě vlasů nafoukaných, jak Jan s oblibou říkal, do „květáčku“.
„Ahoj, Májo,“ opětoval Jan pozdrav, přistoupil k ní a políbil ji jemně na tvář.
„Stalo se něco?“ využila Marie ženskou empatii.
„Nedělej si starosti, nic důležitého,“ odvětil Jan a v duchu doufal, že takováhle milosrdná lež zabere, a vyptávání nebude pokračovat. Avšak…
„Řekni mi to,“ usmála se na něj žena. „Tvé starosti, ať už jsou jakkoliv malé, jsou i mými starostmi.“
„Potkal jsem Richarda,“ vydechl Jan unaveně.
„Kde?“
„Nahoře, na cestě k věži.“
„Co tam dělal?“
„Nevím, neptal jsem se ho.“
„A… mluvil s tebou?“
„Jo… zase měl ty svoje.. divné řeči. Jako vždy. Hoď to za hlavu,“ usmál se Jan na svou ženu a pohladil ji po vlasech. „Nedělej si starosti. Všechno bude v pořádku.“
„Volala Martina, že se Jirka probudil. Prý je mu dobře.“
„Opravdu?“ rozzářil se Jan. „To je skvělé. Zítra ho zajedeme navštívit.“
„Myslíš že je to dobrý nápad?“ zeptala se Marie s pochybami. „Lenka nás nezná.“
„Lenka je chytrá a moc milá žena. Navíc je v hrozné situaci. Mohli bychom jí pomoct.“
„Jak?“
„Když už ničím jiným, tak alespoň finančně. Živí tři děti. A my tolik peněz, kolik máme, nepotřebujeme.“
„Co když tam bude Radim?“ napadlo Marii. Jana při těch slovech podivně zamrazilo.
„Nebude. Tím jsem si jistý.“
Nad městem svítilo dopolední slunce, ozařovalo barevné stromy v nemocniční zahradě a vnášelo do pokoje, kde Jirka už třetí týden ležel na posteli, alespoň trochu tepla a pocitu, že ze světa ještě nezmizela příroda.
Mezi čtyřmi zdmi se Jirkovi zdálo, že existuje jen bílá barva, už skoro zapomněl na vůni rozkvetlých květin, všude cítil jen a jen desinfekci, jídlo, které každý den chutnalo stejně a čistící přípravek, se kterým uklízečky vytíraly zašlé béžové linoleum.
„Dobré dopoledne,“ usmál se na něj muž, který se objevil ve dveřích, aniž by si toho Jirka všiml. Pod sněhobílým lékařským pláštěm měl civilní oblečení, v ruce desky a propisku.
„Dobrý den,“ pozdravil Jirka, mezitím co za sebou muž zavřel dveře a k posteli si přisunul židli. „Jsem zdejší psycholog,“ podal Jirkovi ruku a ten mu ji samým překvapením skoro ani nestiskl. Narovnal se na posteli a kvůli mužovu podezřívavému pohledu se snažil vypadat klidně.
„Takže ty jsi tady…,“ podíval se doktor do papíru. „Tří týdny, je to tak?“
Jirka přikývl.
„Dobře,“ usmál se na něj. „Jak se ti tady líbí?“
„Ehm… líbí? Ne, v nemocnici se mi nelíbí. Raději bych byl doma“
„Doma? No, tak to je jasné, že?“ zasmál se doktor afektovaně. „Máš sourozence?“
„Ano,dva. Bráchu a sestru.“
„O kolik je bratr mladší?“
„O pět… jak víte, že je mladší?“ podivil se Jirka a zkoumavě si doktora prohlížel. Na hlavě měl kštici tmavě hnědých vlasů a tváře porostlé strništěm.
„Viděl jsem ho tady,“ zareagoval doktor po chvíli na Jirkovu otázku. „Když přišli na návštěvu.“
„Aha,“ přikývl Jirka nedůvěřivě a sledoval, jak doktor škrábe na papír nečitelná slova.
„Bydlíš s rodiči?“
„Samozřejmě.“
„Jak spolu vycházíte?“
„No, dobře…,“ Jirka se zarazil. „Jak tohle souvisí s tím, co se mi stalo? A proč vás za mnou vlastně poslali?“
„Každý zdravotní problém může být následkem problémů psychické stránky organismu,“ vysvětloval doktor s úsměvem.
„Ale mě někdo srazil autem… je to problém mé psychiky?“
Doktor se k němu naklonil. Koukal na něj odporně hnědýma očima, až měl Jirka pocit, že do něj vykouká díru.
„Kam jsi vlastně šel, když se to stalo?“
Jirka se zarazil. Rozhovor se mu líbil čí dál tím méně.
„Byl jsem se projít,“ zalhal, když si vzpomněl na první rozhovor s Martinou v tomto pokoji.
„Chodíte se často procházet? Se sestrou? Třeba do jiného města? Nebo… vesnice?“
„O čem to mluvíte?“ Srdce Jirkovi bušilo tak zběsile, až se divil, že jej muž, sedící kousek od něj, neslyší. V ústech mu náhle vyschlo.
„Hrajete velice špatnou hru. Zmanipulováni tetičkou, jak rozkošné…“ zasmál se přihlouple. Z desek vyndal papír, hodil ho Jirkovi na peřinu a spěšně vyšel z pokoje.
Jirka ještě dobrých několik vteřin koukal na místo, kde muž před chvílí seděl. Pak pomalu zvedl papír a přečetl naškrábaný nápis:
MŮŽEŠ BĚŽET, ALE NESCHOVÁŠ SE.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
