|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303486 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Lavanna melmë - 10 ::
 Annún |
publikováno: 17.09.2008, 19:09
|
Tak tu máme další díl příběhu.
Jak se vyvíjí princovo vzdorné období?
Copak Rínon provede?
Co ho stále žere?
Jaké zážitky ho čekají?
Čtěte a uvidíte. |
| |
|
|
X. – Jak čas utíkal.
Rínon se raději před otcem moc neukazoval, protože neměl zájem poslouchat další jeho kázání o vhodném vzhledu pro korunního prince. Nynější stav událostí mu naprosto vyhovoval. To, jak vypadal a choval se. Bylo mu fuk, co si o něm druzí myslí. V té době prince téměř nikdo nepoznával a začaly i mu přezdívat Rínon Ettelen - cizinec. Princ se choval dost nespoutaně. Chodil jako duch, stranil se společenských událostí, odíval se do černého a každý přerostlý pramen vlasů hned s potěchou ustřihnul. Jako by v sobě živil určitou vzpouru proti všem elfským pravidlům. Nikdo neměl zdání, z jakého důvodu to dělá. Dokud si král nezvykl na jeho podivínský vzhled, tak se stravoval ve svém pokoji, anebo s vojáky v kasárně. Poté, co ho Darnel začal akceptovat, tak chodil na večeře do jídelny. Stal se středem klepů a tiché šuškandy, jež kolovala palácem i městem Ilcatirion. Šířily se drby, že je princ uhranutý temnou silou, že jeho ztýraná duše propadla temnotě. Někteří klevetili o tom, že následník trůnu zešílel ze ztráty své lásky a stal se z něho duševně chorý muž. Jiní zas mluvili o tom, že princi v žilách koluje skřetí jed, který ho zžírá zevnitř a pomalu ho zabíjí. Verzí těchto pomluv bylo nepřeberné množství, ale ani jedna nebyla pravdivá. Důvod znal jen sám princ, a ten se v tomto ohledu nikomu nesvěřoval. Začal být hodně samotářský a od svého příjezdu z elfských ostrovů se nechtěl bavit dokonce ani se svou sestrou Anneris. Což bylo velice divné, protože dřív se jí svěřoval skoro se vším a byla jeho velkou důvěrnicí. Jenže teď na ni skoro nedokázal promluvit, ani se na ni podívat. Raději byl mimo palác, kdykoliv to bylo jen trochu možné.
V čele své dvacetičlenné družiny se téměř bezhlavě vrhal do potyček se skřety a jinými bestiemi, jako by mu nezáleželo na vlastním životě. Někdy se k němu připojoval i Annerisin přítel kapitán Mirimon. Elfská skupina pod princovým velením objížděla hranice a střežila každé místo, kudy by mohli skřeti přijít. Někdy vyjížděli i za hranice a křižovali Svobodnou zemi sem a tam, dokud nenarazili na pár skřetů, které ihned pobili. Někdy to probíhalo jako po másle a jindy to pořádně drhlo, když se skupině skřetů přiřítil na pomoc záložní oddíl s notnou přesilou. Tehdy šlo elfům o jejich spanilý krk.
Jednou po takovéhle ztřeštěné, ne-li téměř šílené akci, se elfská družina, Mirimon i Rínon ocitli v péči léčitele v Ilcatirionu. Velitel královské stráže utržil pár škrábanců, šrám na paži do skřetího meče a k tomu měl zlomený nos. Princ měl dlouhý krvavý šrám na noze a vykloubené rameno z boje. Léčitel mu ránu na lýtku vyčistil, sešil a obvázal a vykloubené rameno mu s bolestivým škubnutím vrátil zpět na správné místo a ruku mu uložil do závěsu na krku.
Princ se z ošetřovny přemístil rovnou do své ložnice, kde se utahaný a ušpiněný odporoučel na čistě potaženou postel, aniž by ho zajímalo, že ji zamaže. Zavřel oči, měl pro dnešek všeho dost, v poraněné noze mu škubalo a v napraveném rameni jakbysmet. Povzdechl si. V ten moment kdosi vpadnul do jeho pokoje jako velká voda.
„Dejte mi pokoj,“ prohlásil rezolutně se zavřenýma očima. „Zprávu o tažení sepíšu zítra a teď jděte.“
„Dobře, já to poradci lordu Colindovi vyřídím,“ odvětil rozmrzelý ženský hlas.
Rínon zvedl těžká víčka, natočil položeno hlavu na bok a podíval se na sestru, která stála v místnosti se založenýma rukama na hrudi a mírně se mračila.
„To jsi ty?“ podivil se, neb Anneris by tu nečekal, předpokládal, že se teď bude starat o svého zraněného miláčka a foukat mu na bolístky, jenže to se spletl.
„Ne, můj duch,“ odsekla podrážděně.
„Udělal jsem ti něco, že jsi na mě tak nabroušená?“
„Na to samé bych se mohla zeptat i já. Rínone Ettelene, co to s tebou je? Chováš se poslední dobou jako naprostý šílenec.“ Vyčetla mu a přistoupila blíž k posteli. „Chceš se nechat zabít? Pokud ano, tak tím svým zbytečným riskováním ohrožuješ životy jiných. Máš-li takovou touhu skoncovat s bytím, tak si otevři nejvyšší okno ve věži a vyskoč z něho, alespoň při tom přijdeš o život jen ty a nikdo jiný,“ hudrovala rozzlobeně Anneris.
„Já se nepokouším zemřít,“ zaprotestoval unaveně.
„Vážně?“ pozvedla obočí v tázavém pohledu. „Tak o co se tedy pokoušíš? Nikdo ti už neřekne jinak než Tetelen, a já začínám mít pocit, že z mého bratra se doopravdy stal cizinec, kterého neznám.“
„Úplně mi stačí, že mi spílal náš otec. Nemohla by sis to kázání nechat na jindy? Jsem příliš unavený na jakoukoliv výměnu názorů,“ odvětil, zase zavřel oči a doufal, že sestra jeho narážku pochopí a odejde pryč.
Nestalo se tak, Anneris zůstávala dál v jeho ložnici a neelfsky si odfrkla.
„Představ si, že i já jsem unavená z věčného strachování se o tebe a o Mirimona. A o rodičích nemluvím. Oni nic neříkají, ale taky se o tebe bojí,“ pronesla vyčítavým tónem. „Ada již raději mlčí, aby tě nechtěně nevyprovokoval k dalšímu šílenému nápadu, ale v duchu ho svým chováním nesmírně trápíš. Vidím mu to na očích. Nana se snaží být před Adou silná, ale potají mi chodí plakat na rameno a mě to může srdce utrhnout. Uvědomuješ si vůbec, jak lidem kolem sebe ubližuješ?“ otázala se ho.
„Anneris, co kdyby sis ty výčitky vzala a strčila si je za klobouk. Mě to právě teď vůbec nezajímá,“ odvětil lhostejně.
„To je vidět,“ přitakala rozhořčeně. „Podívej se na sebe, toron! Vypadáš jako vyděděnec, jako ztroskotanec. Mohl by sis podat ruku s Tanronem.“
„Neopovažuj se mě přirovnávat k tomu zloduchovi!“ zaprotestoval syčivě Rínon a rozzlobeně se na sestru podíval.
„Tak se přestaň chovat jako do sebe zahleděný pitomec. Kam se poděl můj bratr? Hmm?“ Anneris poklepávala netrpělivě nohou.
„Kam? Zemřel před pár lety na zlomené srdce,“ odsekl nabroušeně. „Buď mě ber takového, jaký jsem teď, anebo mi dej svatý pokoj,“ prohodil rozmrzele Rínon a odvrátil pohled od Anneris „Tula Auta! Umin tira os elya qeutta. Heca!“ pronesl ve starém elfském nářečí.
„Lau,“ zavrčela a dupla nohou. „Nikam nejdu a ty mě budeš poslouchat! A slez z té postele!“ přikázala mu příkře.
„Ani mě nehne.“
„Koukej vstát a svléct ze sebe ty špinavý a roztrhaný hadry!“ Anneris už měla bratrovi chmurné nálady plné zuby. „Pokud máš zájem spát ve špíně, tak táhni do chlíva k prasatům.“
Rínon si s námahou sedl na postranici, spustil nohy dolu a postavil se. Začal se neobratně svlíkat a odhazoval potrhané a ušpiněné kusy oděvu na kopici u sloupku postele, až zůstal přední stát jen ve spodkách.
„Spokojená? Ještě něco, seler nin?“
„Ai. Co kdyby ses nad sebou trochu zamyslel a začal zas rozumně uvažovat? Přestaň se ničit, protože na to doplácí i jíní.“
„Jasně, štve tě, že tvůj drahoušek schytal pár oděrek a teď si vylíváš vztek na mě,“ procedil skrz zuby. „Neměla bys mu foukat na bolístky?“
„Ach, takže zlomený nos a sečná rána na paži jsou podle tebe oděrky? Skvělé. A co průstřel šípem? To by ve tvém podání bylo co? Škrábnutí či pouhá modřina, ne asi píchnutí jehlou, že?“ Začínala mít na bratra docela slušný vztek.
„Tcs. Kdyby víc cvičil, tak se mu to nestalo,“ odsekl Rínon.
„Aha, tak v tom případě to se zbraní neumíš ani ty, když tě musel léčitel sešít,“ Odfrkla si elfka. „Nesváděj to na Mirimona, kdybys je nehnal na Šerou pláň u lesa Mrtvých, tak se nic nestalo. To jen ta tvá posedlost zlobou to zavinila. Neustále si potřebuješ něco dokazovat.“
„No a co? Tak zabíjím skřety, je to snad špatné, že si na nich vybíjím svou zlost?“ otázal se elf.
„Skřeti jsou stvůry. To ano, ale když si chceš na nich jen vybít zlost, tak jdi za nimi sám a nezatahuj do toho ostatní. Já chci, aby se Mirimon dožil našich oficiálních zásnub, netoužím ho pohřbít předčasně. Nepřeji si, abys byl zodpovědný za jeho nenadálý skon. Pokaždé, když s tebou odjede, děsím se jestli se vrátí živý, zmrzačený anebo mrtvý.“
„Ty máš co říkat, myslíš si, že já nejsem zmrzačený? Jsem, má duše je na troud a srdce též a nebýt tebe, tak by se nic z toho nestalo. Nikdy by mi neublížila,“ obvinil ji Rínon v návalu zlosti.
„Cože?“ zalapala po dechu Anneris. Náhle jí došlo, co Rínona tak dlouho žere a proč s ní nechce mluvit. Vinil ji z toho, že ho seznámila s Niomey.
„Slyšela si, je to tvá vina,“ okřikl ji rozzlobeně.
„Teď už chápu, proč se mi posledních několik let vyhýbáš. Podle tebe jsem zodpovědná za to, že jsi se seznámil s Niou a zamiloval se do ní?“
„Ai,“ přitakal střapatou hlavou. „Byla to tvá společnice, tvá přítelkyně, kdyby nebylo tebe, tak by plno věcí dopadlo jinak.“
„To se mi snad zdá,“ zavrtěla nevěřícně hlavou. „Takže za všechno špatné ve tvém životě můžu já? Zlobíš se sám na sebe, lituješ se, chceš, aby s tebou všichni měli soucit, jsi protivný na všechny ve svém okolí. Ty si myslíš, že jsi jediný komu bylo kdy ublíženo? Ale to se šeredně pleteš. Představ si, že ty sám ubližuješ ostatním, ale to si neuvědomuješ.“
„Komu bych asi tak ubližoval?“ odfrknul si uraženě.
„Všem, otci, matce, mně a Dirielovi, tomu především. Jseš si vůbec vědom toho, že máš mladšího bratra a sestru?“ otázala se rozhořčeně.
„Ano, jsem. Právě teď mi ta sestra leze krkem,“ zabručel Rínon naštvaně.
„Vážně?“ přešla jeho uštěpačnou poznámku. „Proto nás neustále ignoruješ?“
„Jak se zdá, tak to nezabírá.“
Nevšímala si bratrových narážek.
„Já to přes srdce přenesu, ale Diriela to bolí. Je to ještě chlapec.“
„Ksakru, je mu sto dva let, už je dospělý a ne dítě.“
„Možná dovršil plnoletosti, ale je stále příliš mladý a nechápe proč ho od sebe odháníš. Má tě rád, obdivuje tě a zároveň se tě bojí. Chápeš? Naháníš svým chováním strach vlastnímu sourozenci.“
„Hloupost,“ ohradil se.
„Vskutku? Tak mi pověz, kdy jsi s ním naposledy mluvil? Hmm? Kdy jste společně byli na rybách, na lovu, nebo se jen tak projet na koni a poklábosili jste jako muž s mužem? Hmm?“ Elf mlčel a jeho oči plály vztekem. „Nevzpomínáš si, že? Není divu, protože poslední dobou jsi jako zaslepený. Zaznamenal jsi, že se náš bratr ve dvanácti málem utopil v řece? Znáš jméno dívky, která se mu líbila a když jí dal pusu, tak mu uštědřila facku?“ Rínon zarytě mlčel a ve tváři mu cukal sval. „Nevíš, protože se svými problémy nechodí za tebou, ale za mnou. Jsi ten nejpříšernější bratr a elf. Zalézáš neustále do své ulity, a děláš všechno pro to, aby si sám sobě ublížil, ale obviňuješ z toho ostatní. Cítíš se zlomený, ublížený a zrazený. Já moc dobře chápu, jak ti je.“
„To určitě, co ty můžeš o tom vědět,“ vyprsknul Rínon pohrdavě.
„Možná víc, než si myslíš. Protože jsou věci, o kterých ty, můj milý bratříčku, nemáš nejmenší ponětí. Jenže, ty chceš vidět sebe jako oběť a Niu a mě jako viníky. Dobrá, tak si posluž, když tu není Nia osočuj mě, zlob se, protože nic jiného teď nedokážeš. Máš pravdu, ano, Nia byla má přítelkyně, má společnice, byla pro mě jako sestra a já vás seznámila, protože si mě o to prosil málem na kolenou, ale neříkala jsem ti, aby ses do ní zamiloval. Mohl sis najít jinou ženu, ale tys chtěl jenom ji, tak to nesváděj na mě.“
„Jsi stejná jako ona. Prolhaná lhářka a podvodnice. Jsi Carpalima a Furu.“ Ucedil koutkem úst urážku ve starém nářečí.
Anneris přistoupila blíž k bratrovi, pozvedla ruku a zapíchnula mu ukazováček do obnažené hrudi.
„Už toho mám právě dost. Máš vztek na mě anebo na Niu, či na nás obě? Máš ke mně odpor?“ otázala se, ale neodpověděl jí. „Odpověz! Tak máš?“
„Ano. Jsi původem všech mých problémů,“ prohlásil vztekle Rínon.
„Vskutku? Dobrá, tak si to se mnou jednou provždy vyřiď. Uhoď mě!“ nastavila mu tvář a ukázala na ni. „No prosím, dělej, prašti mě. Dej průchod svým emocím. Protože jestli ty nepraštíš mě, tak já tebe ano. Nenechám se od tebe urážet, Rínone. Nemáš právo mě bez důvodu napadat a nazývat mě lhářkou a zrádkyní, protože jsem ti nikdy v ničem nelhala. Je ti to jasný?“ Upřela na něho rozzlobený tázavý pohled a ve zlatých očích jí jiskřilo. Bratrova slova ji ranila a bolela, ale nechtěla to na sobě dát příliš znát.
Rínon na ni hleděl netečným studeným pohledem bez záblesku energie v očích, jako by jeho duše již nežila.
„Lhala si mi o ní. Neřekla si mi, že měla pletky s tím mizerou.“
„Ona s ním nic neměla, jen rozepře. Ustavičně ji obtěžoval. A neřekla jsem ti to, protože mě požádala, abych o tom před tebou pomlčela a já jí slíbila, že budu mlčet. A já sliby plním. Chtěla ti to povědět později, sama.“
„Jsi Furu, sprostá lhářka, zradila si mě Anneris. Saura ulundo puita or sinë. Pohrdám tebou, sestro,“ povýšenecky se na ni podíval a nejraději by si odplivnul.
Ta ošklivá slova ji zabolela. Annerisina číše trpělivosti v tu chvíli přetekla. Bleskurychle se napřáhla a milému Rínonovi uťala takovou facku, až mu cvakly zuby o sebe a na tváři mu zůstal zrůžovělý otisk její dlaně.
„Řekla jsem ti, že mě urážet nebudeš, bratře, to nestrpím, Rínone. Rozumíš?“
Rínon se nevesele zachechtal.
„Ai, ai, za pravdu se i elf zlobí. Pověz, v čem si mi ještě lhala?“
Zdálo se, že jedna facka mu nestačila. Anneris se dlouho nerozmýšlela a uštědřila mu další políček do druhé tváře, až se elfovi zajiskřilo před očima. V ten moment se ohnal i Rínon a velkou silou uhodil Anneris. Ta zavrávorala a upadla na podlahu. Posadila se a v očích se jí zaleskly slzy. Tvář elfky zrudla a začala mírně natékat a na spodním rtu jí se jí objevila kapička krve, protože při té ráně se kousla. Dotkla se tváře a pohmožděného rtu. „Au,“ zasyčela. Podívala s na prsty a zahlédla krev.
„Už jsi spokojený, bratře? Konečně jsi potrestal pravého viníka všech tvých neúspěchů,“ pronesla Anneris smutně a třela si bolavou tvář. „Ulevilo se ti, řekni, cítíš zadostiučinění?“
Rínon na ni hleděl a najednou si uvědomil, co vlastně provedl. Nikdy nevztáhl ruku na ženu a na svou sestru už vůbec ne. Nikdy ji neuhodil. Vždycky ji provokoval, ale dnes to opravdu přehnal. Zasloužil si ty facky, které mu dala, ale ona ne. V ten moment ho veškerý vztek přešel. Anneris seděla před ním na podlaze a ve zlatých očích zahlédl bolest. Zranil ji, nikoliv fyzicky, ale duševně. Přidřepl si k ní, natáhl zdravou ruku a dotkl se její pohmožděné skráně. Cítil se mizerně.
„Ach, Anneris, promiň mi, já nechtěl,“ kál se.
„Ale to víš, že jsi to chtěl udělat, měl ses vidět, bratře, s jakou chutí si mi ji vrazil,“ poznamenala Anneris.
„Tolik se ti omlouvám, nevím, co mě to popadnulo. Tohle sis ode mě nezasloužila,“ připustil pokorně Rínon.
„Jsem ráda, že sis to přiznal, ale věř jedné věci. Až Mirimon uvidí otisk tvé dlaně na mé líci, tak tě za tohle…“ poukázala na svou oteklou tvář, „…vyzve na pěstní souboj, aby mě pomstil.“
„Klidně, přijmu svůj trest s hrdostí,“ podal Anneris svou zdravou ruku a pomohl jí vstát ze země. „Kdo jiný by měl bránit tvou čest, než tvůj budoucí snoubenec.“ Usmál se a přivinul sestru do náruče a zabořil obličej do jejích voňavých vlasů. „Ach. Tolik mě mrzí, co jsem ti řekl.“
„Nech už to plavat. Mluvila z tebe zlost, bolavé srdce a poraněná duše. Vím, že ta rána je hluboká a žádný léčitel ji zahojit neumí,“ odtáhla se od něho, zahleděla se mu do očí a prsty mu konejšivě vpletla do střapatých hnědých vlasů. „Chce to čas a naučit se s tím žít. Tím, že budeš vzdorovat, si nepomůžeš. Možná, že tohle já ti pomáhá se s tou bolestí lépe vyrovnat, ale odtrhává tě od tvé rodiny a přátel. Chybí mi můj milovaný starší bratr a Dirielovi také. Jsi jeho vzor, k tobě vzhlíží. Chceš snad, aby začal chodit v černé, nechal si udělat tetování a ostříhal se ala vrabčí hnízdo?“ otázala se nyní již klidným hlasem elfka a s drobným úsměvem.
„Ne, to bych si nepřál.“ Přitakal Rínon. „Ale to tetování je jen dočasné, tahle hena se do několika let smyje a zmizí. Nejsem zas až takový blázen, jak se o mně povídá, sestřičko, nenechal bych si něco takového udělat natrvalo. Já jen potřeboval …“ odmlčel se a na sucho polkl
„Na čas změnit svou podobu, je to tak, že?“ doplnila za něj Anneris. Přikývl. „Možná je na čase se vrátit ke své původní totožnosti. Klidně pobíjej skřety, ale víc u toho přemýšlej hlavou,“ zaťukala mu prstem na čelo. „A nevrhej se bez rozmyslu do nebezpečí. Nezapomeň, že si přeji mít jednou na své svatbě všechny mě drahé, a ty mezi ně stoprocentně patříš, bratříčku.“ Naklonila a políbil obě jeho tváře, které před malou chvíli počastovala políčkem, a ještě na nich byly vidět obrysy jejích dlaní.
„I ty mi promiň, toron nin, že jsem tě uhodila, ale tolik jsi mě naštval a urazil.“
„Odpuštěno, zasloužil jsem si to, blábolil jsem nehezké věci, které ti měly ublížit. Už to nikdy neudělám, slibuji.“
„Věřím ti.“
„Děkuji,“ špitl Rínon a též ji políbil na tváře a hlavně na tu, která hořela od jeho facky.
Princ se znaveně sesunul na okraj postele.
„Jdi si lehnout a brzy se uzdrav,“ pronesla, odvrátila se od bratra, chtěla se odebrat k odchodu, když ji zastavil jeho hlas.
„Anneris, pověz, to jsem opravdu tak mizerný bratr?“ otázal se sklesle Rínon.
Elfka se pousmála, vrátila se k němu a sedla si vedle bratra na postel.
„Ano, jsi příšerný bratr i skřet by byl lepší než ty,“ popíchla ho škádlivě.
Elf se nevesele ušklíbnul.
„Vážně se mě Diriel bojí?“
„No, možná jsem trošičku přeháněla, strach to asi není, spíš přehnaný respekt.“
„Kolik mi to ho uteklo, když jsem byl pohroužený sám do sebe?“
„Hodně, tvé oči byly zaslepené, ale už zase vidí. Měl bys zajít za Dirielem a zkusit s ním obnovit bratrský svazek,“ poradila mu mile. „Víš, že ho zbožňuji, ale zastávat tvůj post není zrovna jednoduché. Vím toho spoustu, ale jsou jisté věci, o který si mají chlapci promluvit s otcem či starším bratrem a ne se sestrou,“ poznamenala s úsměvem a promnula si pobolívající tvář.
„Jaké věci máš na mysli?“ otázal se nechápavě.
„No, třeba, když bylo Dirielovi dvacet, tak pozoroval, potajmu samozřejmě, nahé koupající se dívky v řece a jeho tělo na to patřičně zareagovalo, do té doby to nezažil. Byl naprosto vyděšený. Přiběhl za mnou, abych mu pomohla, protože za otcem se styděl jít. Svěřil se mi, že špehoval dívky, a jak se na ně tak díval ucítil lehké bodnutí tam dole a jeho mužná pýcha se začala zvětšovat a kalhoty mu začaly být těsné. Bál se, že ho bodla vosa.“
„On si vážně myslel, že dostal žihadlo?“ podivil se Rínon s úsměvem.
„Ano, do té doby se o to nezajímal, netušil nic o vzrušení. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to nebyl hmyz, ale že jeho tělo přirozeně reagovalo na přítomnost obnažených děvčat. Tohle mi docela šlo, jenže pak se otázal, jak se toho má zbavit a co má dělat. Na tohle jsem mu prostě odpovědět nemohla. Nehodilo se, aby dívka svému mladšímu bratrovi vysvětlovala, jak se má zbavit toho napětí, když nebudu v úvahu brát studenou koupel. A protože za otcem jít nechtěl, ty si nás ignoroval, tak jsem požádala Mirimona, aby si vzal Diriela někam stranou a zasvětil ho do všech těch věcí, které se týkají mužů, žen a milostných aktů.“
„Božíčku, o tom jsem neměl nejmenší tušení. Kdybych to věděl, zasvětil bych ho.“
„Jenže to bys nás musel vnímat,“ poznamenala. „No, teď už zasvěcený je až, až. O srdeční záležitosti se nestará, jen o to, jak se děvčatům co nejrychleji a nejobratněji dostat pod sukně. V tom si můžete podat ruce.“
Rínon se mírně zarděl.
„Díky, že jsi mě zastoupila. Odpust mi, že jsem byl takový pitomec.“
„Odpuštěno, a teď odpočívej. Myslím, že už jsme si toho pro dnešek řekli víc než dost,“ odvětila Anneris a zvednula se z postranice. „Dobrou noc,“ pronesla a zamířila ke dveřím.
Už měla otevřené dveře na chodbu, když ji opět zastavil bratrův hlas.
„Anneris, jsem ti vděčný, že se mnou máš trpělivost. Měj ji se mnou i nadále, prosím.“
Ohlédla se.
„Budu ji vždycky mít, protože tě miluji, toron nin.“
„Já tebe také, selli nin.“
Usmála se. „Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“
Anneris opustila jeho pokoj a vydala se za svým snoubencem Mirimonem. Rínon zůstal sám v ložnici. Svezl se na lůžko a najednou si připadal jako mnoho desítek tisíců let starý elf, který již čeká jen na to, až si ho k sobě pozve věčné světlo. Položil se na postel a přetáhl si přes sebe deku a přemýšlel nad tím vším, co mu Anneris při jejich hádce řekla. Když o tom tak uvažoval, uvědomil si, že měla v mnoha odhledech naprostou pravdu. Poslední dobou se choval jako nevyzpytatelný sobec. Myslel jen sám na sebe a na své trápení, a vůbec si neuvědomoval, jakou bolest, zklamání a nepříjemnosti způsobuje těm, co ho mají rádi. Anneris měla pravdu, měl by se vzpamatovat. Musí vrátit princi Rínonovi původní podobu. Povzdechl si. Zavřel unaveně oči a zadumán usnul tvrdým spánkem.
* * * * * *
Druhý den začal konat, protože pochopil, že Anneris to s ním myslela dobře, když mu radila, aby se vzpamatoval, a to hodlal udělat. Tedy alespoň tak, jak jen to bylo v jeho silách. Nastal čas vrátit se ke svému původnímu já a k dřívějšímu životu. Sbalil si téměř všechny své věci, a protože byl zraněn a mírně kulhal, tak za velké pomoci komorníka se přestěhoval zpátky do svého domu v jižní části královského parku. Dlouhou dobu byl jeho dům opuštěný, i když v něm přebývala hospodyně Geillan, aby ho opatrovala a udržovala v čistotě. Pěkných pár let do něho nevstoupil, nedokázal to, přestože od jeho poslední návštěvy se to uvnitř změnilo, tak bylo pro něj hodně těžké tam žít. Nyní nastala doba, aby se všemu postavil čelem a přemohl své vnitřní démony.
Když vstoupil do svého domu, po necelých sto letech, dopadlo na něj plno radostných, ale i ponurých vzpomínek. Povzdechnul si, a v tu chvíli se v předsíni objevila krásná rudovlasá elfka. Měla lehký pružný krok, smaragdově zelené roucho lemované černou stuhou jí velice slušelo a doplňovala jej bílá plátěná zástěra. Rusé vlasy se jí vlnily v loknách kolem srdcového obličeje, z něhož zářily jadeitově zelené oči. Tato žena mu byla skoro druhou matkou, neboť kdysi dávno zastávala post jeho chůvy a později, když si nechal vystavět tento dům, jí nabídl místo hospodyně a správkyně jeho domu. A ona to s potěšením přijala. Geillan přispěchala s veselým úsměvem, aby ho přivítala. Rozpřáhla ruce, jako by jej hodlala obejmout.
„Ayá, můj pane, vítej doma. Jsem tak šťastná, že jsi se sem vrátil.“ Poklonila se, a pak si ho pořádně prohlédla a spráskla ruce, neb ho velmi dlouho neviděla. „Och, můj drahý princi, co se ti to přihodilo? Který ďábel ti to udělal?“ otázala se a poukázala na jeho ježatou hlavu a vše ostatní.
Rínon se zatvářil provinile a téměř nepostřehnutelný ruměnec přeletěl jeho tvář.
„Ale, drahá Geillan, ani se raději neptej. Ten ďábel, jak ty říkáš, jsem byl já sám,“ přiznal se neochotně.
„Proč, můj pane?“
„Byl jsem určitým způsobem rozpolcený a postavil jsem se proti našim pravidlům a zvyklostem. Teď už to bude lepší. Vše se vrátí do starých kolejí, zase budu žít zde.“
„Tak to mě těší. Bude mi ctí opět ti sloužit, princi.“
„Geillan, ty jsi vždy byla ta nejlepší hospodyně, jakou bych mohl mít. Velice si tě vážím.“
„Och, uvádíš mě do rozpaků, můj princi. Děkuji.“ Mírně se začervenala.
„Nemáš zač. Nyní mě proveď domem, a byl bych rád, kdyby si mi ukázala můj nový pokoj.“
„Zajisté,“ přikývla, „prosím, následujte mě.“
Opustili vstupní halu, zamířili ke schodišti a elfka ho informovala o změnách.
„Zde v přízemí se moc věcí nezměnilo, nepatrně jsem upravila jídelnu a i obývák s knihovnou.“
Rínon se zarazil v chůzi, položil ruku elfce na paži a zastavil ji.
„Tys předělala obývák s knihovnou?“ otázal se udiveně. „Říkal jsem ti, abys je nechala tak, jak jsou.“
„Ai, já vím, ale není to nic převratného, vše stojí na svém místě, jen jsem nechala nově přečalounit nábytek a stěny jsem nechala přemalovat ze světle modré na krémovou se stříbřitým vzorkem. Určitě se ti to bude líbit. Prosím, pojď se podívat.“
Zavedla ho do přilehlého pokoje. Rínon se porozhlédl kolem. Ano, každý kousek nábytku stál na svém místě, ale sedačky byly zbaveny tmavě modro zlatého sametového čalounění a potaženy béžovou tkaninou s květovaným vzorem, což se dokonale hodilo ke smetanově natřeným stěnám s jemnými ornamenty. Líbilo se mu to, ale zároveň cítil divný pocit opětovné ztráty, protože věděl, že ona měla ráda modrou barvu. Povzdechl si, už tu po ní téměř nic nezbylo. Přistoupil ke knihovně a rukou přejel po hřbetech knih a zapřemýšlel nahlas.
„Měla tyhle knihy ráda, sedávala u krbu a čítávala si je,“ pronesl smutně a naprázdno polknul. Vytáhl jednu knihu a zalistoval v ní. „Tahle byla její nejoblíbenější, dokázala si ji číst neustále dokola, znala z ní každičké slovo nazpaměť.“
„Mluvíš o ní, jako by byla mrtvá, princi, ale ona zřejmě žije,“ poznamenala Geillan.
„Ne, ne pro mě. Zemřela a nic ji ke mně nevrátí. Zřekl jsem se jí a ona se zřekla mě. V mé mysli je mrtvá,“ odvětil princ. ‚Ale v mém srdci žije dál,‘ dodal v duchu a vrátil knihu na její místo v regálu. „Nechejme minulost, minulostí a žijme pro přítomnost a hleďme do budoucnosti.“
„Jak si přeješ, můj princi.“
„A teď mě zaveď do mého pokoje.“ Požádal ji Rínon.
„Dobrá.“
Vyšli z obýváku do chodby a odtud se dostali ke schodišti. Hospodyně začala stoupat po schodech do patra a Rínon šel za ní. Dům byl stejný a přitom jiný. Prohlížel si prostředí kolem sebe a porovnával to s minulostí. Každý pokoj nesl stopy nějakých změn. Nábytek byl vyleštěný do vysokého lesku, všude se nacházely nové závěsy a záclony, veškeré sedačky byly nově přečalouněné a v jeho pokoji, kromě komody a malého psacího stolku, bylo vše nově vyrobeno princi přímo na míru. Krásná velká postel s vyřezávaným čelem a skříně, jež byly zatím ještě prázdné. S ní nebo bez ní, tento dům vždy bude nazývat svým domovem, a sem se vždy bude vracet. Ač s těžkým srdce a prázdnou duší, uvědomil si, že osud mu dal do vínku krutý úděl života bez lásky a on ho přijal. Tohle byl začátek jeho nové cesty.
* * * * * *
Roky utíkaly nezměrnou rychlostí a Rínon se vrátil ke svému pravému já. Nechal si opět narůst své dlouhé hnědé vlasy a zaplétal si je po stranách do copánků, zbavil se zlaté náušnice, za pomoci častého drhnutí hrubou houbou a mýdla odstranil tetování, přestal nosit pouze černý oděv a odložil i šňůrku s trofejemi, kterou uschoval na dno truhly ve svém pokoji. Též upustil od velmi častých výprav za skřety. Už se za nimi nehonil jako šílenec, ale s rozmyslem, a jen někdy, když to bylo opravdu nevyhnutelné. Ze začátku část volného času věnoval svému mladšímu bratrovi Dirielovi, aby se s ním opět sblížil a učil ho, jak se má správně bojovat, čímž byl mladý princ velmi nadšen. I s Anneris trávil víc času, tak jako v dřívějších dobách.
Rínon zodpovědně plnil povinnosti prince, jak se od něj očekávalo. Někdy zastupoval vyslance či herolda a přebíral jejich závazek a navštěvoval cizí země. Vedl královskou družinu, vyřizoval jistá poslání, sám nebo v doprovodu svých mužů navštěvoval různá místa a jezdil na oficiální návštěvy k příbuzným, ale i na soukromé. Hodně volného času trávíval v Elvénii v královském paláci v Esteledhel u svého bratrance Lenwëho, se kterým jezdil na lov do jižních lesů a vyplouval s ním na Bouřlivákovi na krátké i dlouhé výlety. Byl svědkem námluv korunního prince Aernila a o několik desítek let později se zúčastnil i jeho velkolepé svatby s půvabnou lady Liliath dcerou lorda Arnanora pána Lusirského hvozdu. Jejich svatba byla velkým svátkem pro celou zemi Jižních elfů. Sjeli se na ni všichni příbuzní a počet hostů na hostině čítal rovných pět set strávníků. Kuchaři a cukráři se otáčeli jako na obrtlíku a měli plné ruce práce s vařením a přípravami, které trvaly přesně tři měsíce. Princ i jeho nevěsta v ten den vypadali naprosto kouzelně a v očích se jim zračila hluboká úcta a bezmezná láska. Slavilo se celých pět dnů a pět nocí. Rínon jim trochu jejich štěstí záviděl, ale přesto jim přál od srdce mnoho štěstí do společného života a radoval se spolu s nimi.
Další místo, kde trávil hodně času na svých toulkách po elfských zemích, byl dvůr krále Elgalena v Timpinallë. Mlžné údolí měl svým způsobem rád. Jeho strýc Elgalen si ho vážil, a vždy ho s radostí vítal ve svém paláci postaveném na mýtině mezi hučícími vodopády. V té době, kdy tam Rínon jezdil, měl král již dva potomky. Syna Ellendira, jenž byl o dobrých osm set let mladší než Rínon a dceru Nellas Tiris-oron, která se narodila o tisíc sedm set padesát let po svém bratrovi. Byla to opravdu krásná elfská dívka. Měla štíhlou pružnou postavu, ladné pohyby, zvonivý hlas, po lopatky dlouhé černé vlasy a stříbrošedé oči. I když na dívku měla jednu podivnou zálibu, oddávala se totiž s neuvěřitelnou radostí bojovému umění. Naprosto dokonale se vyrovnala i mužským bojovníkům. S lukem zacházela s výtečnou přesností, meč ovládala bravurně, o dýkách nemluvě, a na koni jezdila přímo jako sám ďábel. Ráda na koních závodila ve velkém královském závodu horských koní, a dokonce i několik posledních klání vyhrála v předstihu o dobrých padesát koňských délek. Nejeden muž ji proto obdivoval a skládal poklony, ale ona v té době měla oči jen pro jediného muže, a to pro svého bratrance Rínona. Hnědovlasý elf se jí velice líbil, ale byla to pouze nevinná dívčí platonická láska, neboť za prvé byla o mnoho let mladší než on, a za druhé on se o ni, jako o ženu nezajímal, bral ji pouze jako svou příbuznou, a za třetí, což bylo nejdůležitější, patřil do rodiny a bylo zakázáno navazovat milostné a manželské svazky v nejbližším příbuzenstvu. Takže za čas ji to pobláznění přešlo. Rínon ji ctil a měl ji určitým způsobem rád. Sestřenice uměla být okouzlující ženou, báječnou a zábavnou společnicí, báječnou tanečnicí, výtečnou lovkyní, ale i tvrdou bojovnicí. S oblibou si s ní povídal, smál se s ní a vyjížděl s Nellas a Ellendirem na lov a výlety do hor. Někdy se s nimi účastnil i tažení proti zrůdným a krvelačným Dreolům, jež ohrožovali pocestné a obchodní kolony, které projížděly vysokohorskými sedly a údolími.
Dračí princ se zdál být se svým nynějším životem docela spokojen. Bolest ze zrady a zničené lásky, kterou pořád nosil uschovanou v srdci, se časem otupila a skryla do nejhlubších koutů srdce, a hluboká rána v srdci se přece jen zacelila, tedy alespoň na první pohled to tak vypadalo, ale už se znovu zamilovat nedokázal. Ženy se mu nabízely a on jejich nabídku někdy rád využil a nechával se jimi rozptylovat. Laškoval s nimi, užíval si, bavil se, ale žádná z nich ho neokouzlila na tolik, aby jí otevřel své srdce a dovolil jí dostat se mu pod kůži. Protože ať sebevíc nenáviděl a proklínal ženu, která zpronevěřila jeho důvěru a zlomila mu srdce, pořád ji ve skrytu duše velmi miloval, ale nikomu by to nahlas nepřiznal. Uzavřel své city do schránky ve svém nitru a klíč od ní založil do zapomnění.
* * * * * *
Vysvětlivky:
Ai – jo, takové neurčité přitakání
Toron – bratr
Toron nin – bratře můj
Seler nin- sestro moje
selli – sestra, sestřička
Nana - maminka
Ada –, táta, tatínek
Ettelen – cizinec
Tula Auta- jdi pryč
Umin tira – nemám zájem o tvá slova
Heca- zmiz
Lau – ne
Carpalima – zrádce
Furu- lhář
Saura ulundo puita or sinë.- Odporná potvoro plivu na tebe.
Timpinallë – mlžné údolí
Nellas Tiris-oron - Nellas strážkyně hor
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 17 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
