|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303486 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta III-Odměna pro vítěze ::
 honzoch |
publikováno: 23.09.2008, 22:44
|
| Štefan se ujal vlády a ani trochu nevnímá hrozbu, která se k němu blíží ze Žiliny. Sotva tuší, že mu pod prsty proklouzává vše, co předtím dobyl. Jiné starosti má Zuzka... zvítězí hrubá síla chtivých banditů, její vlastní důvtip nebo pomůže někdo jiný? |
| |
|
|
4) Odměna pro vítěze
Slunko políbilo horizont, prozářilo lesy a stráně narudlým světlem letního večera. Listy zašustily v lehkém větříku, tak osvěžujícím po dni úmorného dusna.
Reichert s Brezničanem přijali osvěžení s povděkem.
Do tváří se jim hluboce vepsala smrtelná únava a propocené oblečení nepříjemně svrbělo. Člověk by neřekl, že je dozor nad dělníky tak vyčerpávající!
Na druhou stranu, mohli být spokojeni, práce na novém kaštělu pokročily podle plánu a smělá idea, dostavit jej před zimou, dostala reálnější obrysy.
Cesta ubíhala tak pomalu a monotónně, že je ukolébala do příjemných myšlenek o hradním pohodlí a zároveň v nich vyvolala obvyklou řevnivost, kdo uchvátí Rosinu na noc. A v myšlenkách na její hebkou pokožku a božskou postavu přestali dávat pozor.
Nakonec to nebylo zase tak podstatné, dva po zuby ozbrojení lumpové, skrytí mezi stromy, by je zaskočili tak jako tak.
„Sesedat, panstvo! A pracky nahoru!“ rozkřikl se na ně jeden z nich. Přepadeným nezbylo než uposlechnout a bez námitek se nechat prošacovat.
„Copak to tu máme?“ křenili se lotři, když jim pod rukama zazvonily měšce. Obrali nebožáky o peníze i o zbraně a přivázali je za jejich vlastní koně.
„Takový krásný koník,“ radoval se otrhanec a plácl hnědáka, „hyjé, kamaráde stará! Toho Němčoura bych na zádech nosit nechtěl!“
„Máš recht, Ďurino! Je to takové prase, že ho mám chuť i poplácat!“
Rozjeli se, plni drzého sebevědomí z úspěšně splněného úkolu. Vězni se sice snažili zjistit, kdože se jich vlastně zmocnil, ovšem místo odpovědi pocítili jen šlehnutí bičíku.
„Vlečou nás na bystrický hrad! Určitě!“ skřípal zuby Brezničan. „Ten ďábel Balaša!“
Následná rána bičíkem ovšem zcela zanikla vedle překvapení, které jim únosci připravili. Místo na bystrický hrad je vlekli přímo k jejich vlastnímu! Reichert s Brezničanem na sebe ulekaně pohlédli, šok byl dokonalý.
Lotři se na jejich údivu doslova pásli. A jejich neúprosnost se nejvíce projevila v nejprudším kopci. Oba ještě zrychlili, neodpouštějíce si zlomyslné poznámky na úkor zajatců, kteří klopýtali za koňskými ocasy.
U brány Štivianova vzaly za své poslední naděje. Vrata je přivítala otevřená dokořán a v šeru strážnice nebylo živé duše.
Po nádvoří se válelo několik nehybných těl, Brezničan zprvu myslel, že jde o pobité stráže. Až když je míjeli, došlo mu, že jsou to nějací cizí pobudové, nikoliv mrtví, ale zpití namol.
Ptát se nemělo smysl, místo toho museli dopít kalich hořkosti až do pověstného dna.
Zamkli je ve smrdutém hradním žaláři a v družném hovoru odkráčeli.
Oba nešťastníci si v davu za mřížemi sotva všimli skrčené Žofie a ještě si vyslechli své, protože ve stísněném prostoru nebylo k hnutí. Postupně se od ostatních nakazili černým pesimismem. Záchrana nepřicházela a víra v ní vyprchávala každou další minutou.
Ač si to sami neuvědomovali, měl pobyt v žaláři i své světlé stránky. Peklo, které se rozpoutalo venku, udělalo z chladné jeskyně zemský ráj. Venku zatím brali běsnící banditi vše, na co přišli, a Štefan tomu nebyl s to zabránit. Většina barončina vína, střeženého po mnoho let jako zlatý poklad, vzala za své během jediného odpoledne. Síla lahodného nápoje sice částečně utlumila jejich ničivou vlnu, ale ti nejotrlejší byli stále celkem střízliví a pátrali po další kořisti. Nádvoří zalévalo krvavé večerní slunce…
Zuzka nenápadně vykoukla z okna a hned se od něj zase odvrátila, ještě vyděšenější než dříve.
Proboha! Ti ničemové se nezastaví před ničím!
Něco se zabělalo v rohu nádvoří. Následoval výkřik.
Děvečky z kuchyně, znala je! A nahé! Dovlekli je až ke strážnici!
Víc neviděla a ani sama nechtěla.
„Co budeme dělat?“ zničeně se optala Rosiny. Její společnice zalomcovala se zamčenými dveřmi. Lhostejně pokrčila rameny a přešla na druhý konec místnosti, dál od Zuzky.
„Oni nám ublíží, viď?“ hned zase dotírala plavovláska a s rostoucí hrůzou naslouchala zvukům vrzajícího schodiště a zoufalému křiku z nádvoří.
„To nás nepřijde nikdo zachránit?“ poplakávala. Rosina se zlobně zamračila. Zuzčino fňukání jí spíš rozzlobilo. Nepřipadala si být na stejné lodi a měla k tomu své důvody. Střelila po ní zlobným pohledem a utrousila: „Nesmíš se moc bránit, to je akorát vydráždí…a doufej, že už budou opilí!“
„Jak to myslíš?“ zalapala Zuzka po dechu a s mírným šokem sledovala Rosinu nebojácnost.
„Tak, jak to říkám…“ odsekla.
„Ty se vůbec nebojíš?“ hlesla Zuzana ve snaze potlačit pláč.
Róza ji ani neuznala hodnou odpovědi. Měla svůj plán, sice chatrný, ale držela se ho. Kdyby se jí podařilo svést toho mladého barona, mohla by se klidně stát paní na Štivianově a pak by jí násilnické obětí vůbec nevadilo! Ba naopak.
A přiznejme si, Zuzčin osud byl Róze naprosto lhostejný, stejně jí byla už od začátku protivná.
Přes dveře k nim pronikly něčí kroky. A spolu s nimi i další zvuk, jakési škrábání. Zuzana strnula na místě a zrak jí utkvěl na pohrabáči. Ne, to nejde, to by zkusila jen jednou…
Škrábání vystřídaly rány. A vzápětí hlasité zavytí, když si neznámý dobyvatel ukopl palec. Zuzka poslouchala s otevřenou pusou a srdcem, bijícím na poplach.
Opilecké nadávky vzápětí umlkly a vystřídal je dobře známý hlas Štefana Végha, doprovázeného dalším, už třetím banditou. Mladý baron zlostně usykl: „Co to děláš, ty ňoumo? Ani klíč do zámku dostat neumíš?!“
„Tšékal sem na fás, pane… “ nenechala odpověď na pochybách o jeho stavu.
„To vidím, jak jsi čekal, ty lotře! Ale pamatuj si, že první vybírám já!“ odsekl Štefan a vytrhl mu klíč.
Dostal jej do zámku hned napoprvé a hlasité cvaknutí udělalo ze Zuzky solný sloup. Dveře se pohnuly a ona pocítila, jak se jí bláznivě bušící srdce snaží vyrvat z těla.
Štefan vpadl dovnitř jako uragán, odstrčil Zuzanu, která už nestihla uhnout, a honem na Rosinu. Snědá krasavice ho přivítala s otevřenou náručí a smyslným úsměvem. Vzájemné objetí je zaměstnalo natolik, že se ani neobtěžovali něco skrývat a ustlali si přímo v místnosti.
To na Zuzku zbyla podle očekávání jen krajně nevděčná úloha. Dvě zarostlá chlapiska měla k beránkům daleko. Jedinou výhodou bylo, že ti dva připomínali spíš nasáklé houby než hrůzostrašné hrdlořezy. V děvčeti přesto zůstala malá dušička. Protáhnout se tak kolem stolu ke dveřím!
Pokusila se o to okamžitě, ale jen si tím přitížila. Cesta k úniku se zavřela a následoval rychlý ústup do rohu.
„Jsem v pasti!“ problesklo jí hlavou a instinktivně se přitiskla ke stěně. Nevyhnutelně se blížili.
Ještě jednou se jí naskytla příležitost k útěku. Hrozivější z obou vítečníků ztratil rovnováhu a praštil sebou o zem. Jeho druh se vyjeveně zastavil a zamyšleně pozoroval, jak se mu z úst vyvalila pěna a po ní zvratky. Dusil se, kašlal a zmítal sebou, ale ze spárů alkoholu nebylo úniku. Po chvilce zvuky ustaly, jako když utne. Hrozivé ticho protkávaly jen vzdechy Štefana s Rosinou.
Zuzčin žaludek se protočil vzhůru nohama a měla co dělat, aby se vůbec udržela na nohou. V takovém stavu mohla sotva vyrazit ke dveřím a když se konečně vzpamatovala, byla šance tatam. Přiskočil k ní ten poslední a surově ji sevřel. Opilecký dech omračoval a vousy jí lechtaly po tváři.
Není dobré odsuzovat lidi už od pohledu, ale v tomto případě se sotva mohla splést. Zuzčina představa hnusného chlapa vzala rychle za své, protože tenhle, ten byl doopravdy HNUSNÝ a to se vším všudy.
Šaty z ní rval tak dlouho, až je roztrhl.
Zuzka mu nezůstávala nic dlužná, kdyby mohla, snad by mu vyškrábala oči.
I ve chvílích, kdy zůstala od pasu nahoru nahá a pod sukní ji dráždivě omakávaly zpocené ruce, setrvávala v urputné obraně a drápala kolem sebe jako tygřice.
„Děvko jedno!“ zaklel náhle vousáč a chytil se za poraněné oko. Zuzku nenadálé uvolnění stisku překvapilo do té míry, že sebou žuchla o zem. Hned se zase zvedla a hurá ke dveřím, ale lump za ní. Jako by ani nebyl opilý, tak rychle ji dostihl. Ne už v pokoji, ale na liduprázdné chodbě, kam se v zoufalství vrhla. Zasadil jí pádný políček a strhal z ní i zbytek šatstva.
„He, he, blondýnko, snad sis nemyslela, že mi jen tak utečeš! Tak, aby sis pamatovala, kdo tě takhle poctí, tak jsem nějaký Hans Krohmer… a teď dělej, co chci!“
Jen, co se dozvěděla jméno nedobrovolného ctitele, už ji přitlačil ke stěně a vtiskl jí několik letmých polibků. Se Zuzkou se zatočil svět a vůbec ne štěstím. Prohrála, je jeho hračkou!
Když se připravovala na nejhorší a ucítila ve vlastních ústech jeho doporný jazyk, sevření povolilo. Násilník se propadl kamsi do nicoty a ona sama sklouzla k patě zdi.
Přes slzy spatřila starého lokaje Jozefa a v jeho ruce tenkou, ale tvrdou hůlku, která předtím zasáhla ničemovu hlavu. Starostlivě na ni pohlédl, ubohou ve své nahotě, a vyzval ji: „Zuzko! Musíme z hradu! Jinak s námi bude moc zle! No tak Zuzanko!“
Když ji nedokázal uzvednout, nechal ji chvilku odpočívat a sám pozamykal všechny komnaty, včetně té s milenci.
Zuzka mátožně vstala a opřela se o stěnu. Unavené oči nedůvěřivě těkaly po stínech na zdech. S obtížemi na sebe natáhla zbytky svých šatů. Zpocené tělo je nepřijímalo rádo, ale bez nich to bylo horší, cítila se nejzranitelnější na světě.
Namáhavě ze sebe vypravila: „Osvobodíme ostatní?“
Stařec skepticky zavrtěl hlavou: „To nemá smysl, dítě! Udělali si dole ohýnek a do vězení neproklouzne ani myš!“
„Ale co budeme dělat?!“ málem ho nenechala doříct větu.
„Musíme utéct do lesa!“ chvatně odvětil. „Kdybych nás někdo načapal, neohlížej se a běž! Já jsem starý, nemohu utíkat! Ostatně, můj život není důležitý!“
„Zůstanu s tebou, Jozefe!“ skoro automaticky vyhrkla a vděčně sevřela jeho kostnatou paži. Jako by mu přítomnost roztomilého stvoření, které sám zachránil, vrátilo všechny síly mládí. Z hradu unikli bez pohromy.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
