» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Svolného osud vede, vzpurného vleče."

Seneca

počet přístupů: 2141001

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303486 komentářů :: on-line: 16 ::

:: Předvečer vánoční ::

janie	publikováno: 29.09.2008, 19:22

..Tento příběh je o jednom večeru, kdy se dvě duše spojily...

..věnováno příteli..


	'Už jen poslední křižovatka. Už jen chviličku,' honilo se mu hlavou. Naposledy si promnul oči a zamrkal, aby se mu opět zaostřilo vidění. V téhle tmě by bylo hodně zlé, kdyby neviděl co nejlépe. Červená. ''Sakra,'' zaklel si nahlas a z úst mu vyšel obláček páry. Chvíli bubnoval prsty na volant a pak si zlostně zatroubil. Naskočila zelená. Naposledy stiskl zkřehlými prsty řadící páku a opřel se do pedálu. Byla mu šílená zima. Seděl sice v kabátě a šále, ale stejně nebyl stavu se pořádně zahřát. Nechtěl už zapínat topení. Na tu chvilku to nemělo cenu. Navíc, za chvíli už bude u ní. Tam je teplo vždycky. Taky se bál, aby nevybil poslední špetku baterie. Už teď mu světla občas problikla, jak byla baterie slabá. Nechtěl riskovat, že by někde zůstal trčet a ta dlouho očekávaná chvíle s ní by se mu vzdálila v nekonečno. Ne, radši umrzne k smrti, než aby se zdržoval topením. Konečně zastavil u úzkého domku s vánočním věncem na zeleně natřených dveřích. Už byla pořádná tma, i když nebylo až tak pozdě. Přesto by bez pouličních světel neviděl ani na krok. Vypnul motor a vystoupil. Při prvním kontektu s ledovým vzduchem se musel oklepat zimou, protože se mu po celém těle proběhl mráz. Pak se do absolutního ticha ozvalo všem známe 'píp - píp'. Spěšným krokem se vydal ke dveřím a při každém došlápnutí černých bot se ozvalo zakřupání zmrzlého sněhu, který padal celý den už od brzkého rána. V dálce se ozvalo zavití psa, jenž zdravil stoupající měsíc, který se podobal rybímu oku. Do úplňku zbývalo ještě pár dní, ale už teď ozářil celou ulici lépe než všechna pouliční světla. Když došel k hlavním dveřím, položil kufr na zem a začal lovit klíče z kapes. Narážel na nejrůznější předměty a když konečně ucítil pod prsty chlupatý přívěšek, zaradoval se a tahal ho ven. Na jeho druhém konci se objevil objemný svazek klíču nejrůznějšího druhu k nejrůznějším dveřím. Polil ho chlad.. Moc se bál, jak bude reagovat, až ho uvidí. Neviděli se přeci tak dlouho. Jak se k ní má chovat? Stejně jako předtím? Nebo jinak? Snad se nebude zlobit, že jede tak pozdě. A co když bude? To by si neodpustil. Ještě že si na ni vzpomněl a koupil jí na letišti květiny. Růže. Ty měla ráda. Chtěl koupit levanduli, kterou milovala, ale paní prodavačka mu to rozmluvila, prý to není vhodný dárek. Tak vybral nakonec růže. Snad se budou líbit. Neměl přece jen vzít tu levanduli? S klíči v dlani se zarazil a znovu probíral všechno, co si představoval snad tisíckrát. Určitě se bude zlobit, Třeba mu ani neotevře. Třeba už na něj zapomněla. Co když si ho už nepamatuje? Co kdž zapomněla? Na něho, na všechno, co spolu prožili..Co když už ani neví, kdo je? Než však stihl pokračovat ve svých úvahách, dveře se otevřely a vyřítil se středně velký chundelatý pes, s dlouhou bílou srstí. Byla to dvouletá fenka Amy a vítala ho opravdu s radostí. Často se nestávalo, že by byla ještě na nohách, když páníček vstoupil do dveří. Většinou už dávno spala na svém pelíšku v mezipatře, když se vracel z práce. Navíc uběhl nějaký ten čas, co ho viděla naposledy. ''Ahojky krásko,'' vítal se s ní a drbal ji za uchem. Už dlouho ji neviděl takhle šťastnou. Pořád se jen míjeli. Zdálo se mu, že trošku povyrostla. Ulevilo se mu, že je pořád stejně hravá, jako když ji před lety vybíral. Pamatoval si ten den, jako by to bylo včera. Slíbili si už tenkrát v útulku, že spolu zůstanou na pořád. Tenkrát byla ještě malý, chundelatý cosi. Dnes je to nádherná psí slečna. Když konečně otrhnul pohled od Amy a nesměle vzhlédl ke dveřím, měl pocit, jako by spatřil anděla... Na chvíli se mu podlomila kolena a zůstal stát s pusou dokořán. Stála v nich ona! Už věděl, proč se vracel právě k ní. Červené šaty jí sahali sotva nad kolena, blonďatá hříva rozpuštěná vlála až po lokty, modré oči zkoumavě měřily příchozího hosta. ''Tak už pojď dovnitř, šíleně fučí,'' zazněl líbezný hlásek a až v tu chvíli si uvědomil, jak silný a studený vítr vlastně foukal. Spěšně oklepal sníh z bot a překročil práh domu. Dlouho ji neviděl, zdála se být jiná, tak krásně jiná. Jako by proud času vynechal její tvář, ale oči zasáhl. Byly smutné, i když moc dobře věděl, jak moc je ráda, že ho zase vidí.. Jako by všechnu bolest držela v sobě a čekala na jeho rameno, aby se jí dokázala zbavit. Vždyť už se neviděli skoro tři měsíce! Vyčítal si, že s ní nemůže trávit veškerý čas. Chtěl by jí to nějak vynahradit, vrátit čas a odmítnout tu pitomou praxi kdesi v zahraničí. Jak rád by se k ní každý den zase vracel. Do teplé náruče, kterou měl vždycky dokořán.. Stále ještě s trošku provinilým výrazem se ohnul a pomaličku sundával boty, které potom uložil do botníku u dveří. Pomohla mu z kabátu a i se šálou ho pověsila do skříně v předsíni. Teprve potom ho obejmula a vtiskla letmou pusu na tvář. Už ani nevěděl jako nádhernou má vůni, tak dlouho byl mimo dům. Vůně dřeva a koření se na její kůži měnily ve fantazii. Na tuhle chvíli bude vzpomínat ještě dlouho. Hodně dlouho... Přitiskl si ji k sobě ještě víc a políbil na rameno. ''Chyběla jsi mi,'' zašeptal. Pohladil ji po tváři tak teplé, až ho prsty zapálily. ''Ty mě taky. Konečně jsi zase doma,'' odpověděla rozhodně a ještě víc ho objala. Teprve teď na něj dopadl veškerý stesk a ještě dlouho ji nechtěl pustit. Takhle by to mohlo zůstat na pořád. Vůbec by se nezlobil. Cítil by její vlasy na své tváři, její vůni všude kolem, její polibek na spánku. Věděl by, jak moc ho má ráda a už nikdy by se nemusel trápit, jestli se náhodou zlobí nebo ne. Přesně na tuhle chvíli se celé ty dlouhé měsíce těšil. Tuhle a žádnou jinou.. Fenka kolem nich skákala a dožadovala se pozornosti. Ale oni jen stály, objímali se a vychutnávali si vzájemnou blízkost. Čas a prostor pro ně přestal existovat. Byl jen on a ona. Po chvíli se ale odvrátil a začal cosi lovit v kapsách. O téhle chvíli přemýšlel už dlouho. Když ji opouštěl a srdce ho šíleně bolelo, jako by ji už neměl nikdy víc vidět, přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby jí dal to jediné cenné, co měl. Sebe už jí daroval dávno, oddal se jí tělem i duší. Dokonce jí i před starostou slíbil svou věrnost. Pořád měl ale pocit, že jí může dát víc.. Zatímco ji k sobě opět přitáhl, podařilo se mu nahmatat malou krabičku. ''Zavři oči,'' zašeptal. Oči jí zajistřily vzrušením, zkousla spodní ret a ihned poslechla. Stoprocentně mu důvěřovala, takže neměla vůbec strach, co by jí mohl provést. Obešel ji, odhrnul vlasy na jedno rameno pomalu až s uctivou opatrností a obezřetně otevřel krabičku. Vytáhl řetízek a na něm malý medailonek ve tvaru slzy. S veškerou opatrností, co v sobě našel, ho rozepnul a připnul jí ho na krk. Ucítila neznámou těžkost na krku a otevřela oči. Obešel ji zpátky, aby jí viděl do očí a povídá:'' Tenhle medailon daroval můj děda babičce, když se vrátil z první světové války. Než umřela, dala mi ho. Bylo to to nejcennější, co kdy měla. Moc by to pro mě znamenalo, kdyby jsi ho měla pořád na krku.'' Po těchto slovech zčervenala a do očí se jí prodraly slzy veliké jako hrách. Dojetím mu skočila do náruče a už ho nechtěla pustit. Dlouho tam jen tak stáli v objetí. Po chvilce ucítil, jak se jí podlamují kolena únavou. Vždyť na něj čekala tak dlouho do noci. Musí být šíleně unavená. Radši ji opatrně odnese nahoru a uloží. Snad se u něj cítí v bezpečí a brzy usne. Potom ji vzal do náruče, zul jí boty a začal s ní stoupat do druhého patra.


celkové hodnocení autora: 93.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

janie	29.09.2008, 19:43:14

copak se nam nelíbí na chlupatem přívěšku a černých botách? Obojí byl dárek od téže slečny, proto se jim věnuje pozornost.. jinak malé chundelaté cosi je označení pro to štěňátko, co si vybral v útulku, minulý čas? to vyplyne z kontextu(aby ji viděl do očí) a úzký domek o dvou patrech mají třeba po celé Anglii ,-) jinak, já nejsem realista a tohle je jen pokus, jak zachytit realitu nějak jinak než ''Padli si do náruče a dva dny nevylezli z postelových radovánek''..objímání je tam hodně, protože někdy je i cítit toho druhého u sebe malý zázrak.. ,-)díky moc


ze dne 30.09.2008, 21:07:21
janie: z tohoto pohledu tam neni nutne vubec nic..nevadi, proste jsem to tam chtela takhle, tak to tam je ,-) netrap se, ze neznas presne duvody..


ze dne 30.09.2008, 20:57:20
čuk: O tom dárku od téže slečny tam nebylo nic řečeno, mně tam boty i přívěšek rušily. Stačilo došlápnutí a bylo jasné, že to bylo botou, pro mne černé boty vedou k bočním asociacím Štěňátku jsem rozuměl, ale ty jsi napsala špatně: malý chundelatý cosi (při tomhle obrazu si čtenář maně připomene přívěšek a je to zbytečné)Já jsem bohužel v Anglii nebyl: ale proč mají ložnici v druhém patře- to taky vede k zbytečným otázkám a není tam nutné ( to druhé patro)

čuk	29.09.2008, 19:21:27

Hezky se čte o touze a citové radosti při shledání. Trochu zidealizováno (předposlední odstavec se mi zdá být méně reálný). Místy trochu přetaženo (opakované objímání), až do sentimentu, čtvrtý odstavec od konce až příliš přeslazen. Realista by se zmínil o předání květin nebo o jejich pádu na zem. A vložil hrdince do úst víc řečí a do chování aktivnější konečnou reakci. Myslím si, že někdy méně je více. Je to dobře napsáno jako citová momentka bez pointy, pokud si odmyslíme předchozí připomínky. Jeví se mi pár nesrovnalostí či chybek: došlápnutí černých bot ( není tam "černých bot" zbytečně?) Chlupatý přívěšek (proč chlupatý? přídavné jméno odvádí pozornost) malé chundelaté cosi. šaty sahaly líbezný hlásek ( trochu příliš sladké), pusa dokořán? oni stáli! viděl do očí a povídá (proč najednou přítomný čas?) Úzký domek, kde mají byt o dvou patrech? Zdá se mi, že botám je věnována nadbytečná pozornost ( a není symboličnost zouvání nějak podpořena).