» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."

Gustav Flaubert

počet přístupů: 2141009

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303486 komentářů :: on-line: 16 ::

:: Bojím se... ::

Silence Dogood	publikováno: 24.09.2008, 5:36

Po pauze zase něco menšího...


	„Bojím se, Clarku,“ řekla a objala ho. „Nemáš čeho. Nic to není, nic… bude to dobré.“ políbil ji do vlasů. „Ale co když je? Buďme realisti, nebude.“ „Všechno se urovná, až budeme snad spaseni, nebo ne?“ „Ty věříš v boha?“ „Ano.“ „Závidím ti to. Přestala jsem věřit, když jsem otěhotněla.“ „Proč?“ Proč? Dobrá otázka, opravdu moc dobrá otázka, znáš odpověď, Elizabeth? „Myslel jsem, že Chris byl tvým darem.“ „Byl? On je mou přítěží. Ty nevíš, nevíš co to znamená, otěhotnět v patnácti. Nemáš ani ponětí.“ „Myslel jsem si, že jsem ti s tím pomohl. „Ty? Kdepak. Vždycky jsi tu byl, ale nikdy jsi mě vlastně nemiloval…“ „Ale, no tak…“ „…ale jo, nemiloval jsi mě. Byla jsem jen další člověk, kterého si musel zachránit. Tak sis mě vzal. Vždyť ty víš, že on není tvůj.“ „Ne, je to zdroj naší lásky. Dal mi ho bůh, protože nemůžu mít vlastní.“ „Ale nedal ti ho bůh. Dal ti ho Danny, ten, co se se mnou vyspal, jakmile jsem dospěla.“ „Byl to bůh, boží poslání…“ „Nech toho!“ vytrhla se mu. „Odmítám žít s někým, kdo se musí jít zeptat do kostela, jestli se mě může dotknout jinde než na prstech!“ „Jsme svoji pět let. Našemu synovi je pět let. Miluji tě ale celý svůj život…“ Vždycky to bylo jako mluvit se záznamníkem, ale tentokrát to už bylo moc. Měla sbalené kufry. Mohla vzít syna a prostě od něj odjet. Ale nejdřív si s ním musela promluvit… ještě jednou, naposledy, upřímně… „Jak můžeš někoho milovat celý život? Potkali jsme se, když jsem byla ve druhém měsíci. Bylo nám patnáct, Clarku!“ „Byla to vůle boží.“ „Ale notak…“ „Byla to vůle boží, chtěl to bůh, díky němu jsme spolu, Lízo.“ „Dost! Ať si s tebou žije bůh. Já jsem se snažila, vážně, to mi nikdo nemůže odepřít.“ Nechápavě zvedl obočí. „Odcházíme, já i Chris, teď.“ Chytil ji za paži: „To přeci nemůžeš!“ „To samé jsi mi říkal, když jsem chtěla jít na potrat, vzpomínáš? Že prý to je vražda.“ „Tohle je taky vražda. Nepřežiju to tu bez vás.“ „To je tvůj problém. Odjíždíme bez tebe, oba, a ty nám v tom nezabráníte.“ Odešla ke dveřím. „Chceš mne tedy opustit?“ řekl tiše. „Ano, já tě opouštím.“ Vzal těžké těžítko a hodil ho do tmy jejím směrem. Ozvala se dutá rána, jak narazilo do její hlavy a potom pád těla. Přiběhl k ní a svíral ji v náručí. „Proč?“ poslední slovo se jí vydralo z úst , a zanechalo na nich jemné zakřivení. Stoupnul si: „Proč? Ona se ptá proč, bože! Chceš vědět proč, Lízo? Chtěl to bůh. Proto. Chtěl to bůh.“ Co přijde po upřímnosti? Vztek. Co si vůbec myslela? Že ji pustí, nechá ji odejít, i s jejím synem? Ano, JEJÍM synem. Není jeho. Ovšem, že ne, zabil ji. Je mrtvá. Mrtvá… co to vlastně znamená? „Tatínku,“ ozval se drobný klučina v rohu místnosti. Žluté světlo lampy mu ozařovalo jeho dlouhé, blonďaté kudrny a bílou pleť, tak bílou, že snad ani nemohla patřit člověku, ale spíš andělu. „Ano, Christophere?“ „Co se stalo? Maminka říkala, že odjíždíme.“ „Měli jste odjet. Zůstáváš tady.“ Chlapcovi oči zajely k matčině tělu. Byla v nich vidět hrůza. „Já mám strach,“ řekl pomalu. „Nemusíš, jsem tady.“ uklidňoval ho. „Obávám se,“ opakoval. „Vždyť říkám, že se nemáš čeho bát, Chrisi,“ postoupil kousek k němu, aby ho mohl obejmout. „Já mám strach,“ řekl a couval zpět, „bojím se…“ „Čeho kruci?!“ „Tebe.“


celkové hodnocení autora: 93.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.2		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 12		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 61		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Miss Rebeka	19.06.2009, 10:16:17

Je to dobře napsané, ale nepřijde mi, že by jejich hádka byla natolik ostrá, aby ji zabil. Přesto se mi to docela líbilo. Dávám 2

An!tta	26.05.2009, 6:43:54

Na 13 let je tohle až moc skvěle napsaný :) To já takhle ve 13ti nepsala... byla jsem nejspíš o něco víc horší... Jinak je to fakt pěkný, zažít bych to ale teda nechtěla ...


ze dne 28.05.2009, 17:55:23
Silence Dogood: Po pravdě, neznám nikoho, kdo by to zažít chtěl (maximálně nějaký extrémistický pošuk), ale proto asi píšeme povídky, ne? Abychom "prožili" nepravděpodobné věci...

Nitka	21.01.2009, 16:11:34

Odpověď na příspěvek od uživatele: Nitka* ze dne 21.01.2009, 16:10:46* Sorka. Ten otazník tam býti neměl... =)


ze dne 21.01.2009, 22:53:49
Silence Dogood: Děkuji ti za komentář i za známku. Skutečně by to asi nikdo nechtěl zažít, s tím rozhodně souhlasím. Ještě že v rodině jsme všichni ateisté... :-)

Nitka	21.01.2009, 16:10:46

Mohu říci jen jedno? je to docela síla. Opravdu... Ale líbí se mi to, ale zažít bych to opravdu nechtěla... 1

Guardianes	18.11.2008, 8:47:51

Zdravím. Souhlasím s komentářem níže, Bůh, nikoliv bůh, sám Clark by ti to navrhl také.:o) Věta: "...ale jo, nemiloval jsi mě," působí poněkud rozporuplně. Stejně tak: "Ale nedal ti ho bůh." Myslím, že přirozeněji by znělo "Ale nedal..." (bez "ti ho bůh") Jinak se mi to docela líbilo.


ze dne 19.11.2008, 23:09:53
Silence Dogood: Děkuji, s většinou připomínek souhlasím, jenom o té druhé větě: Někdy je lepší, když to člověk zopakuje, aspoň mě se to tak zdá. Jakoby to ještě zdůraznila, když řekne "...Ale nedal ti ho bůh." říká mu jasně co si myslí, jako když podtrhneš klíčové slovo v textu.

agelast	26.09.2008, 1:05:50

Amazonit to dobře vystihla – nevýrazné. Stavíš povídku na dialozích, snaž se proto, aby byly přirozené. Tady jsou bohužel dost křečovité (zmiňované „Obávám se.“) nebo tak naplněné rádoby velkými slovy, že působí až směšně pateticky („Ty? Kdepak. Vždycky jsi tu byl, ale nikdy jsi mě vlastně nemiloval…“). Z postav samotných se tak stávají jen panáci, násilně rozstrkaní do pozic, ve kterých je pro tuhle moralitku potřebuješ. Hozené těžítko už je pak jen taková perlička v neuvěřitelnosti… Víc přirozenosti, netlač tolik na pilu a nesnaž se z textu udělat talíř s velkou myšlenkou. Tu si každý najde sám, ale jen tehdy, když příběh samotný zbytečně nezjednodušíš, neošidíš… Mimochodem, v tomhle případě bych psal Bůh s velkým ;o)

Silence Dogood	24.09.2008, 18:54:23

Sakra! Projela jsem si ten text a je tam menší chybička - text neměl být celý kurzívou, mely to být jen ty melé odstavečky... no nic, nevadí.

Kaileen	24.09.2008, 8:55:34

Můžu říct, že ten bůh mi při čtení pěkně lezl na nervy :-)

amazonit	24.09.2008, 5:36:45

Zdá se, že první odstavec je jakási ,,odtržená" část, těžko ji časově zařadit, což by pro čtenáře těžké být nemělo, jinak je zmatený. Musíš počítat s tím, že jsou i nedovtipové. Další děj má jasný průběh, nic překvapujícího. Snad se snažíš o vykreslení jakéhosi ,,fanatismu", kdy lidé nepřebírají zodpovědnost za své skutky... Je to ale zpracováno dost ,,nevýrazně". Jeden to přečte a moc to v něm nezanechá. Přímá řeč pětiletého chlapce by jen těžko obsahovala slovo obávám se..., tedy domnívám se, že by tomu tak nebylo... Chlapcovi oči zajely - preferovala bych i první íčko Y