» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."

Erich Fromm

počet přístupů: 2141011

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303487 komentářů :: on-line: 16 ::

:: Společenstvo Elementálů: V moci ohně (12-14) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Společenstvo Elementálů 3

MC_Kejml	publikováno: 24.09.2008, 18:23

Dnešní díl se zabývá těmito dvěma "borci"...
http://i56.photobucket.com/albums/g200/MC_Kejml/Jirka_by_keyholeXII.jpg
Http://i56.photobucket.com/albums/g200/MC_Kejml/Pepa_by_who_stole_MY_name.jpg


	XII Po uplynutí několika hodin bylo jasné, že hledání nepřineslo žádné ovoce. Ani v jednom ze tří pavilonů se nenašlo nic, co by jen trochu připomínalo vojenskou laboratoř. Všechno zůstalo tak, jak jsme to před rokem opustili při rychlém ústupu na Hůrku. Teď jsme odpočívali v malé tělocvičně v prvním patře nejjižnějšího pavilonu, protože parta byla naprosto vyčerpaná z prohledávání školního komplexu. Venku už se připozdívalo a do půl hodiny jsme tu měli tmu. „Takže říkáte, že jste nikdo nic nenašli,“ rozhlédl jsem se po Společenstvu. „Bohužel,“ pokrčil rameny Pepa. „Všechno jsme pečlivě prohledali, ale nikde nebylo ani stopy po nějaké laboratoři...“ „Aleši, Kubo, vy to samý, co?“ „Ne, nic...“ zakroutil hlavou Kuba. „Vůbec.“ „Tys taky nic neobjevil, kámo, co?“ zeptal se Marek. „Si piš... Stopro je to někde jinde,“ ušklíbl jsem se. „Ale kde...“ „No buď u Exilu nebo na Ohradě,“ řekl Michal. „To je jednoduchý.“ „Buď – a nebo,“ zasmál se Jirka. „To se asi rozdělíme, co?“ „Ne!“ vykřikl jsem, ani jsem nevěděl jak. „Musíme všichni zůstat pospolu, kvůli Firærosovi.“ „Ježiš kámo, tak se hned nečerti,“ řekl Marek jízlivě. „A jak že se jmenuje? Fira co?“ „Firæros,“ vysvětlil Pepa. „Počkej – Fir AE ros?“ nerozuměl Marek. „Přesně,“ přikývl jsem. „Co to je za jméno,“ uchechtl se. „Spíš bych čekal Firearos, jako FIREn a magmAROS.“ „Ježiši,“ dal Jakub obličej do dlaní, „co to řešíme?“ „No ale něco na tom bude,“ zasmál jsem se. „Hele, dneska už zůstanem tady, jo?“ „Nemám nic proti,“ řekl Michal. „Do tý tmy bych už stejně nešel,“ na to Jirka. „Mohli jsme to už aspoň mít za sebou,“ protestoval Kuba. „Takhle se nám to zbytečně roztahá.“ „Kubo, kdybysme šli dnes,“ zaslechl jsem Pepu, „zbytečně se unavíme. Takhle ale načerpáme síly na další dny, vypadá to, že je tu relativně bezpečno.“ „Má pravdu, Podles,“ kývl na něj Marek. „Nikam se mi nechce.“ Marek se protáhl a přitom se tak ošklivě zašklebil, že se Tereza stáhla o něco blíž k Michalovi. „No a co máme dobrýho?“ zeptal se Jirka. „Co ‘ste si přivezli?“ Společenstvo vytasilo ze nejrůznějších batohů a tašek připravené svačiny, jediný Kuba vytáhl ze své kabely lahev nadepsanou “AMUNDSEN“. Věděl jsem, že teď se začnou dít věci. „Hej,“ křikl na Jirku Jakub. „Koukni, co mám!“ „Jochochó,“ zařehtal se Jirka. „Ale koukni, kolik nás je, neříkej, žes vzal jen jednu!“ Tereza se prosebně podívala na Michala, jako by něco očekávala. Jestli to byly jeho protesty nebo něco jiného, jsem nevěděl. „Já nebudu,“ řekl Michal naštvaně. „Na misi fakt chlastat nemusím.“ „To je chyba,“ pokrčil rameny Jirka. „Nevíš, o co přicházíš.“ „Hm. Jestli jde o dobrou náladu, tak tu si umím přivodit i jinak,“ zakroutil hlavou Michal. Jakub s Jirkou si přiťukli pohárky z Jakubovy “Kápézetky“ a podívali se na Terezu. Pak se pohrdavě rozesmáli a Michal vypadal, že se snaží udržet se na uzdě. „Já ty jejich žabomyší války fakt nechápu,“ otočil jsem se na Pepu. „Co ty si o tom myslíš?“ „Obě strany se z toho dostanou,“ prohlásil Pepa. „Abstinovat ze zásady nebo se mermomocí opíjet jsou jenom pózy.“ Následovala chvíle ticha, během které jsem pozoroval ostatní členy party, jak se baví. Nedělo se nic, co by stálo za povšimnutí. „Ty, Kamile,“ ozvalo se náhle od Pepy, „dlouhou dobu jsme se takhle pohromadě neviděli, a vím, že tenkrát u školy jsme neměli moc času říct si, co se stalo, když jsme byli pryč. Jestli chceš, řeknu ti, co vím.“ „To je pravda, no,“ přikývl jsem. „Docela by mě zajímalo, co se tam tenkrát dělo.“ „Stala se tam spousta věcí,“ řekl vesele Pepa. „Co bys konkrétně rád věděl?“ Zamyslel jsem se. „Co třeba to, jak jste byli na střeše unimáče, když nás Sharg dostihnul?“ „Na střeše... Aha, už vím! To by si ale měli poslechnout i ostatní,“ doporučil Pepa. „Společenstvo! Poslouchejte, řeknu vám, co se stalo tenkrát v uni– marketu!“ Jakmile parta zaslechla Pepův hlas, ztichla a otočila se na jeho nositele. Pepa mohl začít vyprávět. Příběh bratrů „Život a smrt jsou dvě strany stejné mince.“ -Arabské přísloví Poslední tři elementalisté prchají z pobořeného uni-marketu, který padl za oběť útoku Hyperionovců. Už jsou skoro u průchodu ven, když na něj náhle spadne vozidlo a zablokuje ho. Probíhají tedy na střechu, odkud už ale není úniku. Na skok dolů si nikdo z nich netroufne, zem je pod nimi více než dvacet metrů. Náhle za Kamilem, Jirkou, a Pepou vchází na střechu Sharg. Narozdíl od členů Společenstva je jejich protivník ve výborné kondici. Jak by ne, když mu bratři sotva unikli a ledový mág je jen celou dobu pronásledoval. Trojice se tedy rozhodne bojovat, ale Kamila náhle ze střechy unese větrný elementalista Tomáš. Míří s ním na sever směrem k neprodyšně bráněné akademii, aby zorganizoval poslední obranu Společenstva. Tam ho je potřeba víc, než v tomto souboji... „Hej, Kamila odnes Tomáš!“ křikne Jirka. „To jsou parchanti!“ „Oni dva by nám teď nepomohli,“ pronese Pepa vyčerpaně, „protože cítím, že má přijít něco, co tu dlouho nebylo.“ Ledový mág připravuje svou hůl a sebejistým krokem se pomalu blíží k bratrům. Tohle pro ně nevypadá dobře. „Mám toho za sebou už docela dost,“ zasupí Jirka, „a dostal jsem tak, že nemám sebemenší chuť se prát s timhletim–„ „To ale asi budeme muset,“ pomalu se vzchopí Pepa, „protože...“ „Debilní Hyperionovci!“ zakleje Jirka a vytáhne trojúhelníkový meč, „HYPE-“ „PILÍ-“ Pepa se zastaví uprostřed slova a na svého bratra se překvapeně podívá. Jirka se na něj otočí zpátky a vypadá, že si právě něco uvědomil. „Je to tu,“ řekne Pepa. „O tomhle se zdálo Kamilovi.“ „Jo,“ přikývne jeho bratr a široce se usměje. „Tak jedem.“ „DESTABILIZÁTOR!“ vykřiknou oba bratři. Vtom události nabírají rychlý spád. Bratři se rozbíhají okolo Sharga a začínají kolem něj dělat kruhy. Ledový mág neví, která bije a nechápavě oba dva sleduje. Z bratří začíná vyzařovat energie, podobná jejich elementu. Pepa po sobě nechává ve vzduchu bílo, ne nepodobné mlze, zatímco Jirka začerňuje vše, po čem přeběhl. Bratři běží kolem Sharga dál a dál, dokud celý plácek, na kterém svůj dvojitý limit uskutečňují, není celý černobílý. Ze vzduchu celá scéna vypadá jako symbol Yin-yang se Shargem uprostřed a bratry jako tečkami v protichůdných barvách. Vtom se oba dva zastaví a za výkřiku zvednou pěsti. Symbol se rozzáří do nebe tak, že sloup světla je vidět na desítky kilometrů daleko. A náhle se Sharg, který byl celou dobu uprostřed, rozpadá na atomy. Nezbyde tam po něm ani chlup. XIII Ze zad tělocvičny se ozval osamělý tleskot. Otočil jsem se za ním a nezahlédl nikoho jiného, než Marka. „Paráda, paráda,“ řekl Marek. „Tyhlety dvojitý limity... Docela koukám, no, slyšim o nich poprvý, ale tak to neva,“ uchechtl se. „A tak to celé bylo,“ dodal Pepa. „Sice jsme během naší nedovolené dezerce zažili mnoho dalšího, ale o tom třeba někdy jindy.“ „Dobřes‘ to popsal,“ přikývl Michal, který vypadal, že se mu příběh skutečně líbil. „Dokázal jsem si to dobře představit.“ „Kdybys tam byl,“ podíval se na něj Jirka a zakroutil hlavou. „To byl teprv mazec. Fakt nepředstavitelný.“ Místnost se vrátila do obvyklého společenského dění a Pepa si sedl zpátky vedle mě. „Dík, žes nám to řek,“ řekl jsem mu. „Ten sloup jsem viděl ze školy.“ „Vůbec nemáš zač,“ pokrčil rameny Pepa. „Tyhle věci by Společenstvo mělo vědět, i když tam tenkrát nebylo.“ Nic jsem neříkal a kývl na Pepu. Ten Destabilizátor měl jednou přijít, stejně jako Monomorfóza, kterou udělali Firen a Magmaros... A zemřeli kvůli ní Tomáš s Lukášem... „Kamile?“ zamumlal Pepa. „No, vo co de?“ „Omlouvám se, jak jsme ti tenkrát utekli,“ řekl Pepa a založil ruce. „Musel jsem jít ochránit svého bratra, byla to moje povinnost – jsem starší a měl jsem tam za něj zodpovědnost.“ „V pohodě, nic se neděje... Hlavně, že žijem‘, a je po Hyperionu.“ „Ne, vážně. To, co tenkrát čtyři z nás udělali, se jen těžko dá omluvit. Věděl jsem, že v akademii mě bylo potřeba, když se to stalo, ale bratr mě potřeboval víc. Už jen kvůli tomu, že měl Hyperion.“ „Fakt o nic nejde,“ usmál jsem se. „Jsem rád, že to došlo aspoň někomu z vás, protože kdyby měl tenkrát Hyperion poblíž nějaký svoje elementalisty, odnesli bysme to všichni.“ Pepa přikývl. „Když o tom mluvíš, je mi hodně líto Tomáše. Byl důležitou součástí Společenstva a Jirka mi vyprávěl, jací jste byli přátelé.“ „Tomáše jsem se pokusil aspoň na tuhle misi dostat z hlavy,“ řekl jsem smutně. „Snad je mu líp tam, kde teď je...“ „Doufejme,“ dodal Pepa a opřel se o zeď. „No... Jestli už dnes nebudeme nic probírat, asi půjdu spát.“ „Aha, tak to dobrou–“ „Ehm!“ ozvalo se od dveří, kde stál Marek. „Když si tady teď všechno takhle pěkně svěřujem, nevim, jestli je to tou vodkou, kámo, ale možná bych vám moh‘ říct, jak ‘sem vůbec přišel k elementu. Asi ti to dlužim, kámo, po tom, co ‘sem tě tenkrát skoro oddělal.“ Pepa náhle zpozorněl. „Tak tohle si ještě jistě rád poslechnu...“ Markův příběh Marek sedí ve své lavici ve třídě 9.A. Začíná hodina a do třídy přichází učitel přírodopisu, vysoký plešatý pán se vpadlýma očima. „Dnes doděláme členovce,“ rozhovoří se, „takže jak jsme si říkali minule... Bla bla bla...“ Marek složí hlavu na lavici. Ruce mu visí podél těla jako úhoři. Přírodopis byl zrovna jeden z těch předmětů, které mu moc nešly. Učitel si jeho prapodivné pozice nevšímá, možná také proto, že Marek sedí v jedné z nejzadnějších lavic. Dneska je to tu zase nuda, říká si. Akorát by mě zajímalo, co káma dělá tak dlouho na záchodech... Náhle se odněkud zprava ozve třeskot oken a do třídy vtrhne sedm podivně oděných inviduí, které Marek nikdy předtím neviděl. Sedmero postav začne gestikulovat rukama a kolem nich vzplane oheň. Tohle neznamená nic dobrého. Marek vstává z lavice a pokusí se za ni schovat, když spatří, jak tři z útočníků přepadli jeho spolužačky a vyvádí je ze třídy oknem. Mezi nimi je také jeho slečna – Markéta. Marek dlouho neváhá a rozeběhne se se židlí v ruce na nepřátele. Jeden z nich, který vypadá jako černá socha s rudými žilami, napřímí dlaň a Markovi židle shoří v rukou. V tom momentu bere student nohy na ramena, stejně tak jako tři ze sedmi výtržníků. Může jenom zoufale sledovat, jak za oknem mizí trojice jeho spolužaček... Vtom se rozrazí dveře a vstoupí do nich Markův kamarád Kamil. Je divné, že je podobně oblečený, jako černí útočníci. Marek u katedry spatří i tři jeho stejně přestrojené spolužáky: Michala, Lukáše, a Martina. Neví, co udělat dřív, ale utíkat nepřátelům nehodlá. Kamil poráží jednoho z nich a meč mrtvého bojovníka doletí až k Markovi. „Co tu chceš pořád?!“ křikne na něj Kamil a máchne rukou ke dveřím. To už ale spatří dalšího nepřítele, který bojoval s Michalem. Náhle Marek slyší rychlé klapání bot. Otočí se za ním a spatří Lukáše, kterého pronásleduje další z tajemných nepřátel. Útočník po Lukášovi vystřelí ohnivou kouli, ale té elementalista ještě uhne. Marek stojí a s neuvěřením na to zírá. Zamyslí se: Vidí, že Lukáš zpanikařil a protivníkovi zbrkle utíká, určitě by potřeboval pomoc. Co teď? Pomoct kamarádovi a zamotat se do toho, cokoli to bylo, nebo ho nechat být a dostat se odsud? Marek není žádný necita. Sebere ze země meč mrtvého Kamilova protivníka, rozeběhne se naproti Lukášovi a jakmile mine spolužáka, zabodne ostří do černého bojovníka. Bytost vypadá, že se chystá použít nějakou zvláštní magii – jedna z elementalistových rukou zrudne, jako by se v ní sbíral oheň, ale to už k němu přiskočí Lukáš a svým dvojbřitým mečem usekne nepříteli hlavu. „Teda, Marku...“ říká Lukáš. „Tohle bych fakt nečekal.“ „No,“ urovná si Marek vlasy, „co bys ode mě chtěl, Koryntka.“ „Hej! Musíme přece pomoct zbytku Společenstva!’’ vykřikne náhle od katedry Kamil. „Michale, Lukáši, běžte do deváté dé pro Jirku a Tomáše, Martine, běž před školu, ohlídej to tam a počkej na zbytek!“ rozkazuje. „Já jdu za Alešem!“ Lukáš vypadá, že se také někam chystá, ale Marek ho chytí za rameno. „Co se tady děje, ksakru?!“ zeptá se. „No... Eh... To je těžký vysvětlit,“ koktá Lukáš. „Lepší by bylo, kdybys radši utek‘–“ „Tak to ne,“ dodá Marek a obrátí se na Kamila. „No a co já, hm?“ vykřikne na svého spolužáka, který běží spolu s ostatními ke dveřím. „Ty odsaď mazej nejrychlejc’, co dovedeš,” řekne Kamil. “Promiň, ale nemáš ele... Ech... Prostě padej, co ti nohy stačej!“ „To seš asi debil, ne, kámo, když zdrhli s Markétou a s holkama!” houkne na něj. Jeho spolužáci už ale jsou titam. Tak co teď, pomyslí si Marek. Zamíchal se do něčeho, do čeho asi neměl, jeho slečnu unesli a jeho spolužáci utekli pryč. Nepřítel tu může být každou chvíli. Teď by se mu hodily ty síly, co měli oni. Nemusel si o to říkat dvakrát. Vtom už Marek není ve třídě. Objeví se na místě, které vypadá, jako by bylo stvořené z mlhy. Postaví se na nohy a nestačí se divit. „’sem tuhej?” špitne. „Marku!” ozve se hluboký hlas. „Vítej v bílém světě!” Marek vypadá, jako by mu s těmi slovy dal hlas i pořádnou ránu. „Cože? Jako v nebi?” ptá se překvapeně. „Nikoli,” odporuje hlas. „Dozvíš se, co se tady děje, jen buď, prosím, trpělivý.” „No, tak to si rád poslechnu,” dodá stále překvapený Marek. Během několika dalších minut tajemná bytost Markovi vysvětluje situaci. Vypráví mu o elementech, o Společenstvu, o Hyperionu a Terorovi... „A vám teda říkaj’ Mr. Kdosi,” uchechtne se Marek. „Kvůli čemu tady ‘sem?” „Marku, ačkoli jsem Společenstvu tvrdil, že nemám více sil na povolání dalších jeho členů, nechal jsem si poslední rezervu pro někoho, kdo byl Kamilovi blízký,” tvrdí Mr. Kdosi. „Dumám nad tím, zda jsi to ty.” „Já nevím, jestli ‘sem byl kámovi nějak blízkej,” pokrčí rameny Marek, „‘sme jen spolužáci, co se dlouho znaj’...” „Takže si nepřeješ mít element, abys mohl bojovat proti těm, kteří unesli tvoji slečnu?” „Eh... No...” „Rozhodni se rychle, protože času je málo.” „Hmm... Ale jo,” řekne Marek. „Chci proti nim bojovat, a káma je přece kámoš, že jo...” „Dobře. Jaký chceš ovládat živel?” „No, já nechci ovládat žádnej, byl bych radši, kdybych moh bejt tak jak ‘sem, ale třeba silnější, nebo obratnější, jestli chápete,” zamyslí se Marek. „To ti mohu splnit,” tvrdí bytost. „Dám ti alespoň kvalitní zbraně.” Netrvá to dlouho a Markovi se v rukou objeví dvojice černých katan. „Fíha,” řekne Marek. „Ty vypadaj’ dobře.” „A nyní poslyš svůj úkol: Nejsi členem Společenstva, Kamilova skupina o tobě neví, ale uděláš dobře, když se k nim připojíš. Budeš tam totiž mít velice důležitou funkci: Kdyby Kamil padl, povedeš skupinu ty.” „Hej, cože?” podiví se Marek. „Proč by měl káma padnout?” „Zemřel už první člen,” prohlásí bytost. „Martin Pergl. A přidal se k Hyperionu.” „Ten, jo? Hm! ‘sem věděl už od začátku, že to je pěkná svině.” „Není vyloučeno, že bude poražen ještě někdo další,” říká bytost nešťastně, „a také tě musím požádat o jednu oběť pro dobro Společenstva.” „Jakou?” vyzvídá Marek. „To teda fakt nevim, co bych pro ně moh’ udělat.” „Kamil je vůdce Společenstva a je velice nestabilní v tom, čemu věří. Je to ale zároveň jediný schopný člověk, který může skupinu vést.” „To mu mám jako dělat psychologa?!” řekne netrpělivě Marek. „Ven s tím!” „Musíš se rozejít s Markétou po dobu, co bude Kamil žít. Vím, co si o ní Kamil myslí a bude potřebovat její pomoc.” „Co?!” nevěří Marek. „Jeho přátelé jsou jeho velká opora,” tvrdí Mr. Kdosi, „ale bez Markéty to nezvládne. Potřebuje každou pomoc, která se mu naskytne. Alespoň teď v začátcích.” „Ty vole,” povzdychne si Marek. „Do třídy vtrhnou nějaký zafáčovaní magoři, káma tam začne pobíhat v podivnejch hadrech, metaj po sobě hromy blesky, a teď se dozvím tohle! Co to má všechno společnýho se mnou a s ní?!” „Musíte pomoci Kamilovi v jeho úkolu, protože je naše jediná naděje.” Marek se tedy rozhodne přidat se ke Společenstvu. Události nabírají rychlý spád – Marek bojuje s Martinem, setká se se Společenstvem, spolu s ním dojde až k Alešově domu, kvůli Markétě bojuje s Kamilem – a je donucený utéct. Když vyčerpaný Marek běží pryč z tržiště, nevěří tomu, co se stalo. Ta bytost mu tenkrát říkala, co pro partu znamená a co musí udělat, ale jednu věc nedokázal: vzdát se Markéty. Teď vidí, jak to všechno dopadlo, ale on by nemohl jít s partou, ve které jeho slečna byla podle něj s “někým, jako je káma”. Proti Terorovi sám vyrazit nemůže, Mr. Kdosi se odmlčel a nepřátelé ho mohou přepadnout každou chvíli. Co bude dělat potom? Trmácí se k uni-marketu, že by si aspoň vzal něco k jídlu, když vtom se naproti němu objeví známá postava –Lukáš Korynta. Lukáš vypadá zamyšleně a Marka si ani nevšimne. „Koryntka, a hele,” křikne na něj, „takže tys mě přišel oddělat s těma ostatníma sviněma od Kamila?” Lukáš se náhle vzpamatuje, ale to už na něj Marek útočí. V rychlém skoku usekne Lukášovi pravou ruku a nevypadá, že je to poslední věc, o kterou Lukáše připraví. Oranžově oděný elementalista ale nelení a máchne po Markovi levou dlaní. Neznámá síla jeho protivníka odhodí několik desítek metrů pryč. Takhle přece Lukáš nebyl silnej, když mi o něm Mr. Kdosi říkal, pomyslí si Marek. Elementalista narazí do zdi budovy metra a praští se do hlavy. Snaží se z otřesu vzpamatovat, ale to už k němu kráčí Lukáš. Pro Marka to nevypadá ani trochu dobře. „Koryntka, ty svině–“ mumlá Marek, po kterém na bílé zdi zůstal otisk krve. „Marku, nechci s tebou bojovat!” prohlásí Lukáš, kterému dorůstá na pahýlu jakási bílá ruka. „Potřebuji tvojí pomoc!” „Jo tak potřebUJI, ty ses dal na spisovnou... Uch... Češtinu?” „Společenstvo tě hodilo přes palubu, stejně jako mě! Můžu ti být důležitým spojencem!” „A proč jako?” „Já jsem...“ XIV „Já jsem...?” řekl zvědavě Jirka. „Hahaha!” zasmál se jízlivě Marek. „To byste chtěli vědět!” „No docela jo,” prohlásil naštvaně Kuba, kterého příběh odtrhl i od alkoholu. „Hele, každej příběh má mít otevřenej konec, abyste chtěli vědět víc!” stál si za svým Marek. „Co, kámo?” „To nevim,” usmál jsem se. „Ale zase víme o něco víc.” „No tak jo,” přikývl Marek. „Tak kdo bude další?” Nikdo nevypadal, že by se mu chtělo vykládat nějaké historky, obzvlášť ne teď, když byli všichni unavení z hledání po škole, nedej bože uspaní vyprávěním. „Hej kámo, řekni mi zase něco ty, co se dělo,” kývl na mě Marek. Ohrnul jsem ret a podíval se na Jirku. Ten se zatvářil tak nějak “vysmátě”, asi myslel na to samé, co já: na Markétu. Tím bych po tomhle příběhu Marka spolehlivě dorazil. Spatřil to i Pepa a radši se slova ujmul sám. „Všechno ti řekneme,” kývl na Marka, „ale teď už bysme měli jít spát, protože nás zítra čeká spousta práce.” „Vy jste...” pohodil rukou Marek. „Člověk se vám tu svěří a vy takhle!” „Hele, já za nic nemůžu,” pokrčil jsem rameny a vstal. „Jen za to, že si teď potřebuju dojít na cévévécé.” Jakmile jsem použil Alešovu oblíbenou hlášku, Aleš si toho všiml a z legrace na mě ukázal prstem. Odešel jsem na záchodky a ještě za sebou zaslechl Marka říkat: „Něco po něm chci a káma je z toho hned podělanej.” Chvíli jsem pobyl na nefunkčním záchodě a přemýšlel nad tím, co jsem se dozvěděl. Tak Mr. Kdosi dal skutečně Markovi element proto, aby mě nahradil, kdybych umřel... O to se evidentně snažil Lukáš, když ho na mě tenkrát poštval. Ale to mi nedávalo smysl, když sám proti Hyperionovcům u akademie bojoval a den před bitvou mě ještě podpořil. Zajímavé taky bylo, jak Marek mluvil o tom, že mu Lukáš řekl, kdo je, nebo co je. Marek to určitě ví a buď nám to nechce říct, nebo si to vymyslel, aby nás takhle mohl popotahovat... Fakt nevím. Když jsem opustil toalety, tak mě u dveří ven přepadl Pepa, opřený o stěnu. „Poslyš, Kamile,” oslovil mě, „zapomněl jsem ti říct o jedné věci, která se také stala ve škole a o které bys měl vědět...” „No tak jo,” pokračoval jsem v cestě do tělocvičny, „tak jdem’.” „Stůj,” řekl asertivně. „Úmyslně ti o tom neříkám před ostatními, zvlášť ne před Jirkou, který to tehdy nenesl moc dobře.” Zastavil jsem se a dodal: „Tak to by mě fakt zajímalo, co to je.” „Pak mě tedy dobře poslouchej...” Pepův příběh „V nouzi poznáš přítele.” -Lidové přísloví Z ředitelny Brdičkovy školy vychází Kamil a zabouchne za sebou dveře. Na tváři má rozesmutnělý výraz, vrátil se totiž zrovna z pohřbu Michalových elementalistů. Před sebou náhle spatří Martinu, jednu ze svých studentek. Martina se o něj už od počátku zajímala trochu víc, než ostatní studenti, nicméně Kamil se jí až doteď vyhýbal. Teď jí vidí před sebou a jeho nálada je kvůli pohřbu na bodu mrazu. Chtěl by aspoň na chvíli zase pocítit tu radost, kterou zažil s Markétou a ví, že Martina je nejlepší způsob, jak na to. „Ahoj!” pozdraví ji Kamil. „Čau,” odpoví mu ona. Vypadá překvapeně, ale to je vše. „Ten pohřeb byl smutnej, dobře, že jste tam nebyli. Nesednem někam?“ vyzve ji Kamil. Martina neví, co teď. „No, já tu čekám na...“ vykoktá ze sebe, ale to už se ke dvojici blíží halou další člen Společenstva. Jirka, který přichází ze severu, ale nevidí Kamila, ukrytého za sloupem a hned se začne věnovat Martině. Dvojice se rozeběhne naproti sobě a Martina vyskočí na Jirku, který ji sotva udrží. Zpod sloupu to všechno vidí Kamil, kterého náhle Jirka zmerčí. „Kámo – ne – počkej – vždyť jsi řikal, že –“ koktá Jirka. Náhle se z blízkého záchodku vynoří Pepa a sleduje, co se stane. „To je jedno,“ řekne Kamil a odchází pryč. „Vždycky to tak bylo.“ Naproti Kamilovi se vynoří Petr, jeden z generálů jeho armády. „Hej, Kamile, tys mě volal, že jo?“ zeptá se. Kamil chytá Petra za ramena. „Hlášení si necháš na pozdějš, jo?“ prohlásí zuřivě. „Já jdu prohlídnout třídy!“ Elementalista to dořekne a odchází z místa činu. Kam, to nikdo neví. Petr vyjeveně zírá na Pepu, Jirku a Martinu. Netuší, co se stalo a proč má Kamil takovou náladu, zato Pepa po shlédnutí celé scény ví moc dobře, která bije. Okamžitě přijde k Jirkovi, který pomáhá Martině zpátky na nohy. Do obličeje sice Pepovi není vidět, ale soudě podle jeho chůze nemá dobrou náladu. „A doprdele,“ zamumlá Jirka. „Hele – prosimtě – vydrž chvíli,“ říká Martině, „bratr nevypadá moc šť–“ „Martino,“ řekne razantně Pepa. „Můžu na chvíli mluvit se svým bratrem o samotě?!“ „Jo... Jasně,“ pronese nechápavě dívka. „Tak... Zatím. Budu tady, kdyby něco...“ „To nebude potřeba!“ prohlásí Pepa. „Jirko, jdeme!“ Oba bratři spolu odejdou do můstku mezi pavilony, mimo doslech kohokoli jiného. „To jsi udělal naschvál?“ zeptá se Pepa. „Co– Co? To s Martinou? Ne!“ odporuje jeho bratr. „Kamil je na tom teď dost zle,“ říká Pepa. „Nemohli jste si to aspoň nechat na někdy jindy?“ „Já ho tam neviděl,“ pokrčí Jirka rameny. „Smůla...“ „Jak, smůla?!“ pronese rozzlobeně Pepa. Jeho hlas začíná být přímo děsivý. „Proč jsi se najednou začal o tu Martinu tak zajímat? Slyšel jsem od některých studentů, že měla Kamila docela ráda, tak proč jsi mu to udělal?“ „Jemu...?“ vykoktá ze sebe Jirka. „Nemůže za to, že ztratil Markétu! Ani za to, že musí sledovat Michala a Terezu!“ vykřikl Pepa. „Když jsem slyšel od Aleše a Tomáše, co včera dělal ve studovně, skoro jsem tomu nevěřil!“ „Hej,“ snaží se svého bratra Jirka zklidnit, „on se jí vyhejbal, neměl o ní už zájem, tak ‘sem šel a –“ „Ne, že o ní už neměl zájem,“ zakroutil prstem rozzlobený Pepa, „Muži, a obzvlášť on, mají zájem vždy! Věřím tomu, že se jen snažil ctít vzpomínku na Markétu a nebyl nijak hrr do dalšího vztahu! Až doteď, kdy znovu potřeboval podporu někoho, jako je ona...“ „Co po mě chceš?“ řekl Jirka naštvaně. „To jí mám nechat, nebo co?!“ „Udělal bys nejlíp,“ kývl hlavou Pepa. „Kamil potřebuje podporu před poslední bitvou s Hyperionem!“ „A co já?!“ rozzlobí se jeho bratr. „Tereza mi zdrhla s Michalem a teďka mám dělat jako co?! Posrat se z toho, že Kamilovi nelezou do postele všechny studentky, co tu jsou?“ „Jirko,“ řekne Pepa už klidněji, „v Praze přeci slečnu máš. Proč ji podvádět?“ „Eh, uh...,“ koktá Jirka. Vypadá, že tímhle mu jeho bratr doopravdy vyrazil dech. „Nechám to na tobě,“ tvrdí Pepa. „Teď si jdu promluvit s Kamilem.“ Když Pepa prochází průchodem do pavilonu, kam Kamil odešel, přitočí se k němu Petr. „Dobrej,“ pozdraví Petr. „Vy ‘ste trenér Josef, že jo?“ „Ahoj, jsem to já, a klidně mi můžeš tykat,“ odpoví Pepa a podá si s Petrem ruku. „Takže teda, Pepo... Co se tam dělo?“ zeptá se Petr. „‘sem jeden z Kamilovejch generálů a asi bych to měl vědět, když náš vedoucí teďka utek někam pryč...“ „Byl nějaký problém s Martinou, tvojí spolužačkou. Můj bratr se ji stejně jako Markétu, jednu z bývalých elementalistek ve Společenstvu, do které byl Kamil zamilovaný, pokusil získat pro sebe.“ „Jaj, sakra,“ zakleje Petr. „Ale Markéta... To jméno mi něco říká!“ „Cože to?“ řekne Pepa překvapeně. „Myslím tím... Jak by ne, je to poměrně rozšířené jméno...“ „Ne, to ne... Já znám Markétu elementalistku, měla černý dlouhý vlasy a černý oblečení, že jo?“ Petr teď Pepu doopravdy zaskočil. „No ta, kterou jsem teď zmínil, ano!“ prohlásí Pepa. „Jak jí můžeš znát, když... Odkud ji znáš?!“ Petr vypráví Pepovi o své vizi, kterou měl, když se lidé vrátili do Prahy. Pepa pozorně poslouchá a jen těžko tomu může uvěřit. „... A prostě jsem věděl, že se jmenuje Markéta!“ domluví Petr. „To je skutečně zajímavé,“ zamyslí se Pepa. „Měl bys to okamžitě říct Kamilovi!“ „Tak jo,“ řekl Petr a podrbe se za uchem, „jen ho musim najít.“ „V tom ti přeju hodně štěstí,“ dodá Pepa. „Taky jsem za ním šel, ale teď si s ním asi budeš chtít promluvit ty. Zatím se měj a díky za informaci!“ „No, tak... Čau, Pepo...“ Pepa stále přemýšlí nad tím, co mohl Petrův podivný sen znamenat. Černý démon, o kterém mu elementalista vyprávěl, nebyl podobný ničemu, co znal... Náhle se proti Pepovi vynoří jeho bratr Jirka. Jejich pohledy se sice setkají, ale oba dva mlčí. Když se minou, Pepa zaslechne Jirku říkat: „Udělal ‘sem to tak, jaks‘ řek. Asi je to fakt lepší.“ Pepa zachází za roh a po dlouhé době je na svého bratra velice hrdý.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	24.09.2008, 19:50:37

Líbilo, včetně návratů do minulosti z pohledů některých hrdinů, jak se tomu říká? Flashbacky? Zase jsem o něco chytřejší... Zdá se, že vše vypadá, jak má (včetně dialogů). Za Jedna. P.S. Tento díl vypadá vážně dobře. ;-) Snad jen ty mezery mezi kapitolami jsou zbytečně dlouhé, ale to je jen kosmetická vada...

m2m	24.09.2008, 18:23:30

Ahoj. Dneska to bude rychlé. Jen řeknu, že "s židlí" zní lépe, než "se židlí". Flashbacky z minulosti v přítomném čase jsou velice dobré, velice povedené a myslím, že se je podařilo vsunout do příběhu tak, že něco vysvětlují, čeho jsme již svědky byli, a naznačují to, čeho ještě svědky budeme. Takže taková vzpomínková pasáž před návratem do Exilu, "domů" - anebo do Brdičkovy školy... ...toť opravdu vše. Dnes není co víc vytýkat. Tuhle část jsem si skutečně užil a hodně mě bavila. (I rozesmála - Markova scéna s Mr.Kdosi. Mám takovej pocit, že začínáš růst správným směrem...)