|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303487 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Nafukovací hrad ::
 OH |
publikováno: 27.09.2008, 5:13
|
Můj milý deníčku:
O nafukovacím hradu a Slavičích ostrovech.
Děkuji za upozornění na pravopis. chyby, u tohoto textu jsem se v pravopisu topil. |
| |
|
|
Projíždím autem kolem domu pošty, za ní je fotbalový stadion. Po chodníku korzuje několik maminek s kočárky, na vše se směje slunce babího léta.
i]To je jak od Pagnola, nebo nějakýho komunisty... říkám si v duchu.
Přejíždím most přes říčku, jejíž jméno neznám a zjišťuji, že náves za ní není, zato pole neorané ano. Jen tak pro sebe a polohlasem si v autě prozpěvuji rady Marušky: „To hned uvidíííš, to vííš, že jóó! Přece nejseš uplnej debil, néé? Nebo jo? Kurva, za poštou a před mostem říkala...“
Potom mi svítá, že náves bude asi ten chodník od pošty k mostu a v boční uličce parkuji auto. Před domem naproti sedí na lavičce babička a vyhřívá se.
Koukám se z auta na ni a hlavou mně letí: Já safra nevím, kde je ten týl... Temeno vim, ale týl to je jako krk zezadu?
Bábuška se spokojeně culí do sluníčka a já si řikám, že je možná sádrová, protože se ani nehne. A výstava orchidejí přede mnou.
Táák, Maruško, kdepak jsme... Ve dvě není v půl třetí, chápeš to, dámo, že jo... říkám si v duchu, rozhlížím se kolem, ale rozhoduji se dát jí ještě čas a jdu tam, kam všichni.
Áhá, to bude něco jako dětskej den... Já si tu dám kafe!
Říkám si, když koukám na fotbalové hřiště plné dětí a maminek. Jakmile vejdu a všichni se po mně začínají ohlížet, řikám si: Maminy s děťátkama a s mužíčkama. Všichni uplně šťastný a já v mikině a černejch brejlích a tvářim se blbě jako vždycky, jako den před popravou... Maj tu ze mě radost...
Stavím se do fronty u stánku a prohlížím si vše kolem.
Do týla, to může bejt jenom zezadu do hlavy...
Čtu:Párek 20 kč, pivo: Plzeň, Gambrinus, když mi nějaký muž s rodinou zastupuje cestu a já si říkám, že bych se vůbec nedivil, kdyby mi chtěl dát do držky. Když na mě dojde řada, ptám se pána, který má na nose klaunský červený míček a pak už jen výraz co ty tu chceš, mají-li tu kafe.
Pán na mě chvíli hledí a pak volá přes rameno: „Petro, udělej tady mladýmu pánovi kafe.“
A já odstupuji a snažím se bezpečně se usmívat na paní Petru a koukám, že tu všichni pijí pivo. Maminky s dětma v náručí, babičky s vnoučaty, všichni se snaží nevylít ty plastové půllitry, co se stále nějak ohýbají a sluníčko na vše stále trpělivě svítí.
„A budete chtít turka, nebo rozpustný?“ ptá se mě paní Petra a já jí odpovídám slušně a přívětivě, že ano, že bych prosil turka.
Pozoruji paní Petru při práci. Lije do rychlovarné konvice vodu, zapíná ji a odchází. Světélko označující, že se voda ohřívá, zhasíná a já se obrňuji trpělivostí. Navíc je mi jasné, že tu musím být se vším spokojen, protože jsem tu cizí a nějak sem nezapadám.
Petruško, zhaslo ti to... řikám si, když paní Petru vidím v davu u pípy. Za chvilku přichází její dcera a do toho davu volá: „Mamí, ono to nefungujé!“
A z chumlu lidí, psů a plastových půllitrů se zvedá hlava jejího otce, který volá: „Tak skoč k Bédoj pro prodlužku, tahle je v ...“
... prdeli...řikám si, když vidím, že se slečna pomalu šourá směrem k nafukovacímu hradu, na kterém vřeští kupa dětí, ale zastavuje ji kamarád a dávají se do řeči.
Za okamžik ale přichází, s maminou zapojují konvici do nové prodlužovačky a mně to nedá , abych se nenabídl: „Dámy, nechcete pomoct? Já bych to zapojil...“
Ale dámy nechtějí, protože ony to zvládnou samy.
„Nebo mi rozmíchejte to rozpustný jen tak ve vodě... Já to vypiju...“ nabízím jim při pohledu na zamotanou prodlužovačku kompromis, ale paní Petra téměř uraženě odpovídá: „Nic takovýho... Chtěl jste turka, tak dostanete turka. Tajdle to drž!“ odpovídá mi a současně ukazuje dceři, která musela kvůli mému kafi ukončit rande, kde má vypínač držet zmáčknutý.
Ale mně je to nějak všechno jedno, na to kafe stejně zase až takovou chuť nemám, je krásný den a já mám už zase všeho dost, a tak mi úplně stačí jen být a čekat na kafe.
Zase mě napadá, že je lepší čekat, než se dočkat a zase už se vidím v tom okénku nad sklepem, kde na Solovětských ostrovech dozorci popravovali vězně, jenže byli tak opilí, že se nestrefovali pořádně a ten hromadný hrob posypaný vápnem se ještě druhý den pohyboval jako mraveniště. A to už vidím paní Petru s dcerou jako ty ženy, co museli ty mrtvoly odklízet a ten beton kolem, nasáklý krví tisíců, umývat.
Paní Petra odchází a já si volám s Maruškou, že jsem na nějakém dětském dnu na fotbalovém stadionu.
Na konec mi po půl hodině paní Petra podává jednu tureckou kávu za patnáct korun, ale dávám jí dvacet, protože si představuji, že jsem vězeň na stavbě bělomořského průplavu a jsem jí proto za tu kávu strašně vděčný.
Potom přichází Maruška a já ze sebe chci vykřičet, že Gorkij byl pěkná svině, protože to všechno věděl a přesto psal na režim samé chvalozpěvy, ale místo toho se radši zase jen usmívám na sluníčko a na krásnou Marušku.
Podáváme si ruce, já si zase opakuji, že je jiného a za malý okamžik, co vypiji tu kávu a představuji si, jak na dětském hřišti Solovek kolem nafukovacího hradu taje sníh a začínají se objevovat mrtvoly, odjíždíme na výstavu orchidejí.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 33 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 55 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
