obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915782 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5825 autorů a 392930 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Neznámý ::

 autor Thaddeus Colman publikováno: 29.09.2008, 11:59  
Věnováno mému učiteli na češtinu - doufám, že jsem tam nenasekal moc hrubek, abych ho neurazil. Věnováno taky škole se kterou často debatuji podobným stylem.
 

Byl jsem tehdy v nejlepších letech. Síly bylo dost na každou práci, člověk mě ještě nebolel, ale stáří se neúprosně blížilo. Život zde, v tvrdých lesích mi přidával na mládí. Líbilo se mi tu, zimy tvrdé, léta krátká. Příroda a člověk nikde.
I mně se občas zachtělo mít jiné společníky, než plaché jeleny, medvědy. Každý rok jsem vyrážel do civilizace. Bylo potřeba nakoupit něco jídla, potřebné nářadí, které se za ten rok rozbilo, poptat se co je nového, kdo se s kým oženil a kdo umřel.
Každý rok jsem se vydával na cestu. Nechal jsem svůj srub opuštěný v lesích a na kánoi, kterou jsem dostal darem od starého indiána se vydal po Moren River dolů do údolí. Řeka byla rychlá, samá peřej a tak jsem byl rád, když se k večeru zešeřilo a já se unavený po celodenní námaze posadil u plápolajícího ohně.
Řeka šuměla, dříví v ohni praskalo a já vytáhl harmoniku, od vláčení po kapsách celou otlučenou a oprýskanou. Člověku který žije sám v přírodě jsou bližší mnohem obyčejnější věci. Jste rádi za každé dobré jídlo, které si uvaříte, jste rádi, když se vám podaří utěsnit škvíru pod prahem a přestane vám táhnout na nohy, jste rádi, když si můžete zahrát v míru na harmoniku, která už je tak stará, že některé tóny vůbec nehrají.
Člověk který žije v divočině je ale také mnohem více zvyklý chránit si svůj život a bojovat o něj. Příroda tu bude ať už tu budete nebo ne, a tak s připravenou poslední modlitbou na rtech neváháte uchopit svojí pušku, neváháte bojovat s kýmkoli.
I tenkrát jsem se těmi radami nepřestal řídit, a tak jakmile jsem zaslechl z lesa přibližujícího se tvora, vzal jsem do ruky svojí pušku a odstoupil od ohně připraven na cokoli. Jediné koho jsem opravdu nečekal byl člověk. Takových jako já tu bylo v okolí jen pár a ti se nevzdalovali ze svého revíru jen tak nazdařbůh.
„Dobrý večer,“ zavolal na mne příchozí.
„Dobrej. Co tu chcete?“ odpověděl jsem mu dost příkře na pozdrav. I zvířatům se dá někdy věřit více než lidem a já si toho byl vědom.
„Tábořil jsem nedaleko po proudu a všiml jsem si vašeho ohně. Po tak dlouhé době zde jsem si řekl, že bych docela rád viděl člověka.“
Nepřestal jsem být ostražitý, ale k ohni jsem se s ním posadil. Když ho ozářily plameny ohně, mohl jsem si ho konečně prohlédnout. Byl mladší nežli já, možná i o deset let. Nebyl byl vyložený svalovec, ale kdyby bylo třeba asi by se také dokázal chopit práce. Toto vše jsem zaregistroval jen zběžně, to co mě udivilo bylo jeho oblečení.
Byl vymóděn jak kdyby šel do gala, alespoň mně se to tenkrát tak zdálo, v takovém oblečení bych nevydržel snad ani minutu. Dodnes nevím, kde se tam tenkrát vzal a jak dlouho byl v kraji, podle mého pozorování ale moc ne. Když přikládal na oheň bral dřevo opatrně, skoro to vypadalo, že se nechce ušpinit. Ruce měl jemné skoro jak ženská.
Mezi svými bych se za něj styděl, i přesto jsem ho přibral do lodi – pádlovat po řece není snadná práce a tak jsem byl nakonec rád.
Byl to hrozivě nudný společník. Potvrdila se má domněnka, že je měšťák, nezvyklý na pořádný život. Skoro mi přišlo, že na všechno by si našel vzorečky a tabulky. Když mne začal učit, jak mám pádlovat, přemýšlel jsem nad tím, kdy ho vysadím.
Večer jsme se zase utábořili a když byl oheň rozdělán, trochu jsme si rozvázali jazyky lokem whisky, kterou jsem sebou vozil skoro stejně často jako harmoniku. Povídali jsme si o ženách, o životě.
„Co tu vlastně děláš celé ty měsíce?“ zeptal se mně.
„Tady je pořád co na práci. V létě lovíš zvířata, sekáš dříví na zimu, snažíš se obdělávat si svoje skrovné políčko. Někdy chytáš ryby nebo opravuješ chalupu. V zimě máš pak spoustu času na přemýšlení.“
„Co jsi provedl, že se tady schováváš?“ nepřestával klást otázku.
Trochu mě překvapil: „Proč bych se tu měl schovávat? Jsem tu dobrovolně a rád.“
Zdálo se, že jsem ho trochu odpovědí zarazil. Z jeho názorů se zdálo, že si o mně myslí možné i nemožné – patrně mě má za blázna. Rozhodl jsem se trochu oživit hovor.
„Bydlel jsem v jednom městě necelý rok. Pak jsem utekl, ani výplatu jsem si nevzal.“ usmál jsem se při té vzpomínce.
Už se odvážil říct to nahlas, jen to schovával za masku smíchu: „Jste blázen!“
„A co vy? Ředitel velkého podniku na cestách?“ zeptal jsem se s ironií v hlase. Asi ji nepostřehl.
„Nějak tak. Vystudoval jsem vysokou školu a založil firmu. Děláme vše co lidi baví a nově také rozjíždíme vývojové oddělení.“
„Á, pán je velký podnikatel. Samozřejmě taháte z lidí velké prachy za nic.“
„Samozřejmě, to je byznys.“ zasmál se.
Nevydržel jsem to a odplivl si: „Jsem rád, že žiji tu kde žiji. Neslyším nic o podobných zlodějích a firmách.“
„Lidé to chtějí. Nic jiného jim nedáváme.“
„Ano, za své bláznovství člověk draze platí. Nechtěli by to, kdybyste jim to nenabízeli. Nepotřebovali to. Jen nepatrný zlomek z toho, co si člověk navymýšlel je nám k prospěchu.“
„Ale lidé jsou za to rádi. Lidé dají na požitky.“
„Ano já vím. Znám lidi. Všude tvrdí jak jsou šťastní, děti vyrůstají ve zlatém věku. Každý si užívá života naplno. Ale přitom se lidé rozvádí, raději žijí na hromádce než aby se vzali – co kdyby si to rozmysleli. Děcka nemají otce. Ne protože by umřel. Protože si někde jinde našel hezčí mladší ženskou a jejich máma nového chlapa. Lidé nejsou šťastní, i když se tak tváří.“
„Možná máte pravdu. Kdo ví. Ale přece jen jsou na dnešku dobré věci. Věda dala mnohé – léky, lepší stravu, správné životní styly.“
„Věda dala mnoho. Špatného. Kolik lidí bylo zachráněno novými léky? Souhlasím mnoho. Ale kolik jich zabily války pro peníze. A kolik dala věda krásných nových zbraní, které vám udělají z těla cucky.“
„Jste zpátečník. Lidé se musí bránit proti tomu, kdo jim chce vzít život. Vy byste mne také zastřelil první den, kdybych na vás chtěl útočit. K čemu by pak život byl, kdybychom si nemohli užívat tak, jak si užíváme?“
„Život si nikdy neužijete úplně. Ve stáří se ohlédnete zpět a zjistíte, že to všechno bylo kdysi možná pěkné, pěkné ale k ničemu a začnete se klepat před smrtí. Už nic v životě nestihnete. Pokud budete žít způsobem užít, bude vám život vždy krátký.“
Nechtěl se se mnou více o tom bavit. Zatvářil se uraženě, zavrtěl hlavou a šel spát. Doplul jsem s ním tehdy až dolů do města, kde se naše cesty rozdělily. Víckrát jsem ho v životě neviděl. Asi někde žil sebou naplněný život a možná už zjistil, že toho pořád prožil málo a tak se snaží víc a víc. A já tu pořád žiji ve svém starém srubu. Nikam nechvátám, ale vím, že můj čas se blíží.


 celkové hodnocení autora: 91.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 FeBs 19.11.2008, 16:52:37 Odpovědět 
   Je to moc dobré, jen mi tam chybí trochu víc reálnosti. Možná to jsou ty fráze nebo přílišná snaha říct svůj názor - nevím. Jen mi tam něco nesedí. Nejsem si jistá, že by člověk, který žije dobrovolně v ústraní, prahl po informacích jako kdo umřel a kdo se oženil a klábosil o ženách...
 Ekyelka 29.09.2008, 11:58:35 Odpovědět 
   Zdravím.

Text bych ještě trochu upravila - zbavila frází (především v dialogu o kladech a záporech vědy, civilizace), chyb v podobě chybějících čárek. Z vyprávění bych udělala příběh, trochu si pohrála s popisem krajiny - aniž bych ztratila ze zřetele náplň příběhu a poselství. To by totiž zůstalo, jen by se k němu čtenář musel dobrat, nebylo by takto vystavené na odiv a tedy s mírným nánosem patosu.
S přihlédnutím k dalším věcem je to ale hodně slušně zvládnutý text. Že ti chybí zkušenosti, není chyba, jen prostý nedostatek, který se každým dalším napsaným textem bude zmenšovat (sice se objeví nedostatky jiné, ale na to přijdeš časem sám). S jazykem si rozumíš, nesnažíš se ho násilně překrucovat, ale naopak zjišťuješ, jak ho používat, aby se rozezvučel.
Suma sumárum: ještě trochu víc péče korekturám (nebo schopného beta čtenáře-lovce hrubek) a pak už bude záležet jedině na tobě, kam své čtenáře zavedeš.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Až Tvé srdce po...
Farao
Variace na malé...
Čorny
Vysvobození
Ashlley
obr
obr obr obr
obr

3.kapitola
Mon
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr