|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303487 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů: V moci ohně (15-17) ::
Zbývají dvě místa - jedno z nich je Exil, místo, kde to všechno začalo.
http://i56.photobucket.com/albums/g200/MC_Kejml/Obraz048.jpg |
| |
|
|
XV
Probudil jsem se z mizerného spánku a rozhlédl se po místnosti. Každý tam spal jako dudek a nevypadalo to, že by se někomu chtělo vstávat. Jediný, kdo byl duchem přítomný, byl Jirka, který držel hlídku.
„Hej,” špitl jsem, „kolik je?”
Jirka se podíval na hodinky. „Devět padesát,” řekl. „To je celkem pozdě, vzbudíme to tu?”
„Asi jo... Budíček! Vstáváme!” vykřikl jsem. Jirka na mě mrkl a vytasil mobil, ze kterého se začaly ozývat zvuky výbuchů a střelby. Jak to Michal s Terezou zaslechli, vyděšeně sebou trhli a vylezli ze spacáků.
Mimo otráveného mručení Společenstva jsem zaslechl i Marka: „Kámo, ses podělal?!” řekl rozespale a hodil po mně nejbližší předmět, což byla Jakubova lahev vodky.
„Heej!” protestoval Jakub. „Cos to udělal, ty debile!”
„No, kluci,” zaslechl jsem Pepu, „řekl bych, že jste spolehlivě vzbudili celé Společenstvo.”
„Kroměee...” řekl Jirka labužnicky a ukázal na Aleše, který podle zvuků co vydával “kácel les”. „Hele, jo,” dodal a přiblížil se k Alešovým nohám, které chtěl evidentně polechtat.
„BELELE!” vybafl Aleš a vymrštil se do sedu. Praštil Jirku kolenem do hlavy, načež ten zavrávoral a spadl na zem. Sotva svým tělem minul Terezu, která se na něj jen zděšeně dívala.
„Čus,” dodal Jirka a zasmál se.
„Hej hej,” vykřikl jsem a zatleskal. „Dneska se vydáme k Exilu! Dejte se do pořádku, voda snad ještě teče. Najíme se a pudem.”
Dal jsem se do snídaně, která se skládala z několika housek a čekal na Společenstvo, až dojí a budeme se moci dát do díla. Dneska nás čekala půjčovna vedle Exilu, herny, kde jsem prožil dost možná nejlepší léta svého života, a místa, kde mě přepadl Teror. Nevím, na co bude horší vzpomínat.
„Takže, kámo, jak to plánuješ?” zeptal se Marek.
„No, vidím to tak, že přejdem’ park a budem’ tam,” řekl jsem. „Měli bysme to mít do večera stopro hotový.”
„Tak to snad určitě,” zakroutil hlavou Jakub. „Jak dlouho tam chcete bejt..?”
„Záleží na tom, co najdeme,” řekl Pepa. „A to může být leccos.”
„Taky už můžeme bejt večer doma,” prohlásil optimisticky Michal. „Najdem’ laboratoř, zavoláme Smetanovi a jedem’ dom.”
„To je správný přístup,” přikývl Pepa. „I to se může stát!”
„Hele a to... Ty věci, co tu máme,” zamumlal Aleš, „necháme je tu nebo je berem s sebou?”
„Dobrá otázka,” dodal Kuba.
„Podles, tebe stejně zajímá jen ten chlast, co tam máš,” řekl Marek a chtěl Jakuba rozcuchat. To ale nevěděl, že dotknout se Jakubových vlasů znamená ránu proudem. Jakmile na něj Marek sáhl, dostal elektrický šok a spadl na zem.
„Epic fail,” zachechtal se Jirka.
„Cože?” zamračil se Michal. „Co to znamená?”
„Ne, to nic, to jsou jen takový moje kecy...” řekl Jirka a otočil se na mě. „Hele. Tak jak teda? Necháme tu někoho?”
„No, jestli tu někdo chcete zůstat, tak do toho,” pokrčil jsem rameny. „Není tu moc nebezpečí.”
„Kromě toho, jak sestřelilo tu helikoptéru,” řekl Jirka a podrbal se na hlavě.
„A taky ten ohnivej ten, ten...” ozval se Aleš, „Fire... Víte kdo.”
„Přesně tak,” přikývl Pepa. „Pořád tu je Firæros.”
„Ten se ale podle mě pere s Mr. Kdosi,” řekl jsem, „a to, co sestřelilo tu helikoptéru... Fakt nevim, co by to mohlo bejt. Třeba to byl taky von.”
„No tak já nevím,” zamračil se Michal. „Můžeme vzít ty věci s sebou, jestli se nemůžete dohodnout.”
„Asi to tak uděláme,” rozhodl jsem. „Jestli tu teda nechce někdo mermomocí zůstat. Neříkám, abyste si tady ty věci nechávali, jde spíš o to, jestli je pak najdete.”
„Ale jo, kámo, vezmem’ je s sebou,” prohlásil Marek. „Snad těch pár kilo unesete, co, Příhy,” dodal a plácl Michala po zádech. Ani po ráně od Jakuba neměl Marek dost.
„Bzt,” usmál se na něj Jirka. Marek jeho vtip evidentně nepochopil.
„Takže jo,” řekl jsem, „spakujte se a za chvíli vyrážíme.”
Vydali jsme se skrz centrální park směrem na Hůrku, kde se nacházela půjčovna šatů, zmíněná agentem Smetanou. V popředí jsme šli já a Michal.
„Hej,” začal Michal, „víš, jak jsme si včera vyprávěli ty naše příběhy? Jak to říkal Pepa, a pak Marek...”
„No jasně,” přikývl jsem. „Na to se nedá zapomenout.”
„Mě se to fakt líbilo,” pochválil kluky Michal. „Jak si zase všichni povídali jako Společenstvo.”
Sice jsem na to v tom shonu ani nepomyslel, ale Michal měl rozhodně pravdu. S příchodem Terezy už bych od něj podobné řeči nečekal.
„To je fakt... Bylo to super,” souhlasil jsem s ním. „Ani jsem si na to nevzpomněl, ale bylo mi přitom dobře, to jo.”
„Mě taky. Když jste si to všechno vyprávěli, napadla mě taky jedna věc, o který víme jenom já, Tereza a Jirka...”
„No a můžu jí vědět, nebo ne?” zeptal jsem se z legrace.
„Teďka ti jí právě chci říct, asi bys o tom měl vědět, protože to bylo fakt super,” usmál se Michal. „Je tu někde Jirka?”
Ohlédl jsem se a spatřil Jirku, jak něco probírá s Pepou a s Alešem v zádech skupiny. „Ne, je to v pohodě,” zakroutil jsem hlavou. „Proč to nemůže vědět?”
„Dost ho to vzalo,” řekl Michal smutně.
Michalův příběh
Na Václavském náměstí zuří velká bitva. Společenstvo se za vydatné podpory elementalistů z ulice pokouší zahnat hrozbu Hyperionovců zpátky tam, odkud přišla. Zatímco Kamil a Jirka úspěšně porazili Marka a teď se ho chystají zabít, s Michalem a Terezou se celou dobu děje něco velice neobvyklého.
Během Michalova boje s Firenem Michal utrpěl těžká zranění a popáleniny. Není se čemu divit, protože oheň nebyl zrovna silná stránka zemního elementalisty, a tak dopadl, jak dopadl. Firena sice odrazil, ale na nic víc se už nezmohl. Jeho poslední nadějí bylo vyřadit se z boje a celý se znovu zregenerovat.
Zkolaboval na dlaždice hradu, ale ještě předtím stačil zabodnout svoji hůl do země. Ví, že je v ní velká moc... Z hlavy zbraně začíná svítit bílý paprsek, který ozařuje Michalovo bezvládné tělo.
Vtom to spatří Tereza, kterou Marek brutálně posekal katanami. Elementalistka také nevypadá, že je na tom moc dobře. Sebere poslední síly a doplazí se k Michalovi. Myslí si, že je mrtvý...
Náhle se oba dva objeví v jiné dimenzi. Je velice podobná bílému světu, ale rozdíl mezi nimi je ten, že tato zóna je velice průsvitná, jako by byla ze skla.
Ani Tereza, ani Michal neví, co tu dělají, jeden je víc překvapený, než ten druhý.
„Co se děje?” ptá se Tereza
„Fakt nevím,” na to Michal.
„Michale – Terezo – přistupte,” ozve se cizí hlas. Elementalisté se rozhlížejí a několik desítek metrů před sebou spatří schody. Na jejich vrcholu stojí anděl, který má na sobě bílé brnění se zlatým rámováním. Hlavu má v kápi, do které mu není vidět.
Oba dva se tedy vydají směrem k andělovi.
„Vím, že se máte rádi,” slyší ho. Jak Tereza, tak Michal neví, co na to říct. Střídavě se dívají na sebe a na bytost, nevěří, jestli je tohle skutečné, nebo ne.
„Ano, nebo ne?” zeptá se anděl.
„Jo... Ano!” řekne Michal. Vypadá nervózně, ale v tu chvíli nic jiného udělat nemůže.
„Terezo?” táže se bytost.
„Eh,” vykoktá ze sebe elementalistka a podívá se na Michala. Ten vypadá, že se asi propadne do země. „Myslím, že jo,” souhlasí Tereza.
Michal tomu skoro nevěří. „Přistupte!” vyzve je anděl. Elementalisté vyjdou schody až k bílé postavě a přitom ani nedutají.
Bytost oběma položí ruku na záda. „Ať se vám v budoucnosti daří,” řekne.
Jako by přesně věděli, co mají dělat, Tereza s Michalem se začnou líbat. Celé to ale vidí ještě někdo jiný...
Několik desítek metrů od schodiště stojí Jirka a nervózně sleduje scénu. Stejně jako Tereza s Michalem nevěří svým očím. Jeho hlava je plná hněvu a ví, že tohle jen tak nenechá...
„Jirko!“ zaslechne své jméno odjinud. „Honem! Hvězdici!“
Jirka ale neví, která bije. Za chvíli cítí, jak s ním smýká cizí paže, a když se vzpamatuje, znovu stojí na Václavském náměstí. Vidí hůl a všechno je mu jasné.
„DOST!” vykřikne Jirka a bodne scimitarem do dlaždic. Černá hmota se rozteče všude okolo a zasáhne i hůl.
Anděl začíná mizet, stejně jako se rozpouští celá skleněná dimenze. Michal a Tereza se pomalu dostávají zpět do našeho světa.
Jirka mezitím vytrhne hůl ze země a praští s ní o zem. Na tváři má ďábelský úsměv
XVI
„Tak to je pecka,” řekl jsem. „To bych ani nečekal, že se dostaneš do bílýho světa.”
„Ale já ti řek’, že nebyl bílej, spíš jako by skleněnej,” na to Michal.
„To máš jedno,” pokrčil jsem rameny. „Spíš mě dostalo, jak tam byl ten Mr. Kdosi.”
„Jo, to... Taky moc nechápu.”
„Pořád je to ale strašně neuvěřitelný,” zakroutil jsem hlavou. „Jako – dáš hůl do země a dostaneš se do bílýho světa? Nezdálo se ti to spíš?”
„Ne, to určitě ne,” zakroutil hlavou Michal. „Vím přesně, o co šlo... S tím je spojenej ještě jeden příběh, ale ten ti řeknu jindy, abys to celý pochopil.”
„Heej... Řekni mi ho hned!”
„Jindy,” zasmál se Michal. „Teď už ‘sme tady.”
Právě jsme přešli opuštěnou silnici mezi obchodním domem a Kodymovou ulicí. První obchod před námi byl zavřený Exil a hned za ním byla půjčovna šatů, o které nám agenti říkali.
„Hele, čumte, Exáč,” řekl Aleš a ukázal na zamřížovaný obchod, „’sem ani nevěděl, že je zavřenej.”
„Tyjo,” prohlásil vyjeveně Jakub, „to ani nevim.”
„Ty vole, tady jsme to kdysi mastili,” zasmál se Jirka. „Škoda, že to tenkrát zavřeli.”
„Tady jsem dohrával jedny z posledních turnajů,” dodal Pepa.
Když jsem slyšel kluky, nemohl jsem to vydržet. „Pokračujem k půjčovně, dělejte!” překřičel jsem je.
„Kámo, co je?” zeptal se Marek. „Seš v pohodě?”
„Ne! Eh, teda jo! Támhle máte půjčovnu, tak... Uch... Honem do ní!”
Vydal jsem se rázným krokem do půjčovny, ale zakopl jsem o obrubník a natáhl se na ulici jak široký, tak dlouhý.
„Au! Kurva!” zaklel jsem.
„Kámo?!” řekl nevěřícně Marek. „Co s tebou je?!”
Zahlédl jsem Jirku, jak kýve na svého bratra, aby se na mě podíval. Vytáhl svoji hůl a namířil s ní na mě, ale okamžitě jsem se z pod hole vyprostil a dostal se znovu na nohy.
„Běžte to tam skouknout, já asi zůstanu venku,” dodal jsem a odešel ke schodům k Exilu.
Zatímco se parta všemožně snažila dostat dovnitř půjčovny, sedl jsem si na schody a přemýšlel nad tím, co mě to popadlo.
Nechtěl jsem se sem dostat. Nebo možná chtěl, to nevím... Ale když jsem byl se Společenstvem znovu u Exilu, bylo to špatný. Věděl jsem, jak se všichni změnili, a že i když jsme teď v jedné partě, starý časy už se nevrátí.
Exilem to vlastně všechno začalo. Všichni jsme se sice znali ze třídy, ale přátelé se z nás stali až tady. Je to asi pět, nebo šest let zpátky, kdy bysme se každé víkendové ráno budili a spěchali sem, abysme si zahráli. Nic netrvá věčně a tak i Exil musel pryč, nejhorší bylo, že jsem o tom vůbec nevěděl.
Vím, že tak v šesté, v sedmé třídě celá naše parta přestala v Exilu hrát. První odpadl Aleš, potom Jakub, Jirka s Pepou odcestovali na pár let do zahraničí, tak už o to potom taky moc zájem neměli. Nakonec jsem se trhl sám, myslel jsem si, že prostě jen jedeme dál, a že mi v budoucnosti něco naplní život stejně, jako to do té doby dělal Exil.
Bylo to jenom horší. Nic mě nebavilo tak, jako chození s přáteli do herny, která nás spojovala, ale vrátit jsem se nemohl. Nebylo s kým... Nebylo kam.
Od známých jsem se dozvěděl, že Exil zrušili kvůli konkurenční herně někde jinde v Praze, ale na rozdíl od našeho Exilu mi ten druhý podnik nic neřekl. Říkat lidem ze Společenstva, abysme mohli zopakovat starý časy, bylo zbytečný. Nemusel jsem se jich ptát, abych věděl, že se změnili natolik, že už by do toho už nešli.
Když jsem se díval na zamřížovanou hernu, všiml jsem si, že lavice, plakáty, nebo prázdné krabice po sortimentu tam zůstaly a donutily vzpomínky vyjít na povrch.
Co bych dal za to, kdyby se Exil vrátil.
XVII
Kluci pořád prohledávali půjčovnu šatů. Asi byla víc rozlehlá, než jsem si myslel. Stále jsem seděl na schodech a díval se na Exil, bylo mi hrozně, ale odejít a nechat tam kluky jsem nemohl.
Z krámku se vynořil Michal a šel ke mě. Nejspíš se přišel podívat na zkrachovalce.
„Co s tebou je?” zeptal se a přisedl si.
„Myslím na Exil, jakej byl,” odpověděl jsem. „Na časy, kdy jsem se poznal s touhle partou, která je tu teď s náma...
„Aha... Já si ho moc nepamatuju, vím, že jsme tu byli jednou,” řekl Michal, „když jsi mi říkal, jestli bych Magicy nehrál s váma.”
Okamžitě jsem si na to vzpomněl. V šesté třídě se rozpadalo staré Společenstvo a já neměl s kým hrát, tak jsem řekl Michalovi, jestli by se to nechtěl naučit. Sice se mu do toho nechtělo, ale o to víc mě překvapil na konci osmičky ve škole v přírodě, když si s sebou přibalil karty, které mi byly odněkud povědomé. Měli jsme plány, že to rozjedeme aspoň ve dvou...
Dělal jsem si iluze, že se můžu k Exilu vrátit, ale v ten den, co mě přepadl Teror, jsem přišel jen k prázdné místnosti.
„Jo!” přikývl jsem. „To vím. V osmičce jsme se rozehráli a pak vzniklo Společenstvo.”
„To bylo snad v devítce, když jsi zjistil, že je Exil zavřenej, ne?” na to Michal.
„No jasný, a ten samej den jsem potkal Terora. Šel jsem od Exilu–“
„A najednou Teror,” zasmál se Michal.
„Přesně.”
„Proč tě vlastně tolik vzalo to, že je Exil zavřenej?” zeptal se.
„To nedokážu popsat, ale někde, kde se seznámili lidi, kterejm jsem věřil, že by zachránili svět, to prostě muselo bejt dobrý.”
„No asi jo... Řikám, byl jsem tu jen jednou, tak to moc nedokážu posoudit.”
„Asi ne,” řekl jsem. „Nevím, k čemu bych to přirovnal, čeho si třeba vážíš ty.”
„Třeba naše karate škola,” na to Michal. „Teď jí zavřeli a osm let tréninku je v tahu.”
„To nevim, jestli je dobrý přirovnání,” prohlásil jsem. „Je to něco úplně jinýho.”
„Asi jak v čem...”
„Nejhorší je,” povzdychl jsem si, „že když se zeptáš kohokoli ze Společenstva, nikomu z nich Exil nepřipomene tolik, co mě.”
„Tak to je asi jasný,” dodal Michal. „Proto jsi Společenstvo poskládal z lidí, na který sis vzpomněl, jak tam s tebou chodili.”
„To jo, ale když vidím, jak se změnili, už to ze sebe nedostanu,” řekl jsem. „Z lidí, se kterejma jsem prožil nejlepší časy svýho života, se stali ochlastové, frajírci...”
„Škoda, že nevim, jaký to tehdy bylo,” pokrčil rameny Michal. „Teďka znám Společenstvo jen z toho, jak se chovaj’ teď.”
„Kdyby se chovali tak, jako tenkrát, asi by to bylo nenormální... Ale prostě... Kdyby se časy Exilu vrátily, tak bych se klidně vzdal i elementu.”
„Fakt?” podivil se Michal. „Heh...”
Následovala chvíle mlčení. Už jsem myslel, že se klukům něco stalo, když jsem viděl, jak z půjčovny vyšli Tereza, Jirka, a Jakub, který si jako obvykle šel zakouřit.
„Hele... Kolik nám to tenkrát platil Smetana?” zeptal se Michal.
„Šedesát sedum klacků měsíčně,” odpověděl jsem. „Byli jsme tam tři měsíce, tak si každej z nás odnes dost... Proč?”
„Napadlo mě,” zamyslel se Michal, „co znovu otevřít Exil, až nám bude osmnáct? Tobě bude v březnu, ne?”
„To by bylo super,” řekl jsem. „Ale nevím, jestli by to vyšlo, přece jenom je to náročný.”
„Určitě by to nějak šlo,” dodal Michal. „Viděls’ Drž hubu? Byl tam Jean Reno a ten druhej nevím, jak se jmenuje.”
„Jo, viděl, to bylo slušný.”
„Tak víš co – Bistro u dvou přátel. Magicovej bar.”
Zasmál jsem se. „Jo. Ty budeš u kasy a já budu roznášet,” zopakoval jsem repliku z filmu.
„Ale proč ne?” položil Michal řečnickou otázku. „Kdyby to vyšlo...”
Pohledem jsem našel Terezu. „A ta nám tam bude vařit,” dodal jsem z legrace.
„Hej hej,” ozvalo se před námi a cítil jsem, jak mi někdo nemravně zatřásl koleny, „co vy tady furt děláte?”
Byl to Jirka. „Furt vzpomínám na Exil, jaký to tam tehdy bylo...” řekl jsem.
Elementalista se zamračil, založil ruce a podíval se na prodejnu. „Jo... Tenkrát to byly super časy,” povzdychl si. „Taky na to někdy vzpomínám.”
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
