» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."

Caesar

počet přístupů: 2141019

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28999 příspěvků, 4550 autorů a 303487 komentářů :: on-line: 15 ::

:: 8. kapitola - Cti otce svého ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg

Miky	publikováno: 28.09.2008, 5:57


	Na odporném plechovém nočním stolku zazvonil Jirkův telefon. Pravou rukou, na které měl po loket sádru, ho s obtížemi zvedl a s nadšením zjistil, že mu volá Monika. „Ano?“ ohlásil se. „Ahoj, to jsem já.“ Moničin hlas zněl udýchaně a na pozadí byl slyšet hluk ulice. „Za chvíli za tebou přijdu, musím ti něco říct.“ „Co se stalo?“ zeptal se Jirka vyděšeně a s převráceným žaludkem se podíval na stolek, ve kterém už asi pět hodin ležel papír, který mu načmáral ten podivný psycholog. „Za chvíli jsem tam, vydrž,“ ujistila Jirku sestra a přerušila hovor. Protivné pípání, které zaznělo, se Jirkovi v hlavě opakoval ještě celou dobu, než Monika přišla. Prošla chodbou kolem proskleného okna a v dalším okamžiku vešla do dveří. Vlasy měla pocuchané od podzimního větru, který se venku proháněl, a tváře zčervenalé zimou. „Ahoj,“ vyhrkla ve dveřích a věšela bundu na věšák vedle umyvadla. Rozepnula si mikinu a posadila se na židli vedle Jirkovy postele. Kolena, na kterých měla položený batoh, se jí nervózně kývala. „Ahoj,“ odvětil Jirka a čekal, co mu chce tak důležitého. „Co se stalo?“ zeptal se, když dlouho nemluvila. „Někdo za mnou byl. Ve škole.“ Mluvila potichu, hlas jí přeskakoval a vypadala jinak než obvykle. „Kdo? Vypadáš vyděšeně,“ prohlížel si ji Jirka s obavami. Posadil se na posteli a žaludek se mu znovu několikrát převrátil. „Já.. já nevím, kdo to byl,“ koukala prázdnýma očima do okna s ústy mírně pootevřenými strachem. Ruce držící batoh se jí rozechvěly ještě více. „Martina měla pravdu,“ zašeptala po dlouhé chvíli ticha, oči měla vlhké a zdálo se, že nemá daleko k pláči. „Někdo nás chtěl zabít.“ Jirka se zhluboka nadechl a snažil se normálně myslet. V první chvíli chtěl Moničino tvrzení vyvrátit, ale když nad tím zapřemýšlel, neměl žádný protiargument. „Mě taky někdo navštívil,“ řekl Jirka a ze šuplíku vedle sebe vytáhl papír, na který hleděl s odporem, a podal ho Monice. Přejela ho očima a nic neříkala. Rozepnula batoh a z tmavě rudé složky vytáhla taky papír, který podala Jirkovi. Dech se mu skoro zastavil, když na něm uviděl stejná slova, jako na tom, který mu nechal ten muž. MŮŽEŠ BĚŽET, ALE NESCHOVÁŠ SE. „Je to úplně stejné,“ konstatovala Monika a prohlížela si papír ze všech stran. V očích měla strach a nervozitu. „Máš ponětí o tom, kdo to byl?“ zeptala se Jirky. „Netuším. Ale myslím, že to ví Martina.“ V pokoji bylo znovu ticho. I celá chodba byla jako mrtvá, zdálo se, že snad nikde není ani noha. Oba sourozenci koukali před sebe prázdnými pohledy a hlavou se jim honily tisíce myšlenek. „Promiň,“ šeptla Monika. „Za co proboha?“ „To kvůli mně jsme tam jeli. Nikdy jsme to neměli dělat. Taťka si to nepřál.“ Z očí se jí koulely slzy jako hrachy a ústa měla zkřivená pláčem. „Je úplně jedno, co si ten chlap přál! Ty se nemáš za co omlouvat! Nic špatného jsme neudělali. Ani jeden z nás.“ „Tak proč se dějí špatné věci nám?“ vzlykla Monika a rukou si zakryla ústa. „Prostě se zeptáme Martiny, dobře?“ snažil se Jirka sestru uklidnit. Shodil peřinu, otočil se k ní a chytil ji za ruce. Koukal ji do uslzených očí – nic nemohlo bolet víc, než vidět plakat vlastní dvojče. „Zvládneme to. Už se nám nic nestane, slibuji,“ řekl roztřeseným hlasem. „Zní to srandovně, když to říkáš a přitom tady ležíš už skoro měsíc s nohou a rukou v sádře, s otřesem mozku a bůhvíčím ještě“ usmála se Monika. „A nic mi neslibuj. Jedeme v tom spolu, oba stejným dílem.“ „Už bych měla jít, mamka bude čekat,“ zvedla se ze židle a oblékala si bundu. „Dneska už asi nepřijdeme, mamka musí na schůzky do školy a já budu doma hlídat Ondru.“ „Co vlastně taťka?“ zeptal se Jirka, když už natahovala ruku po klice. Zastavila se a po chvíli civění do bílých dveří se na bratra otočila. „No… jako vždy,“ pokyvovala hlavou. „To je jak?“ „Prostě normálně,“ koukala Monika zarytě do podlahy. „Moniko…“ „Chce se odstěhovat!“ „Cože? Jak jako…“ „Prostě odstěhovat. Poslal to mamce formálně poštou. Prostě si sbalí věci a vypadne.“ „To ale přece nejde… kam.. kam půjde?“ ptal se zmateně Jirka. Monika však mlčela. „Ty bys mi to sama od sebe neřekla, že ne?“ „Nechtěla jsem ti přidělávat starosti,“ řekla skoro plačtivým hlasem. „Starosti? Je to dobrá zpráva, ne? Bude pryč… Jen si to představ! Doma bude konečně klid.“ Jirka mluvil jak nejupřímněji dokázal. „Kam teda půjde?“ „To nevím.“ „Ale víš!“ rozkřikl se Jirka. Cítil zlost, která se v něm hromadila po celou tu dlouhou dobu strávenou v nemocnici. A nejspíš, jak sám cítil, přicházela chvíle, kdy měla vyjít na povrch. „Já to opravdu nevím! Prostě nám to neřekl.“ Monika mu koukala přímo do očí. Vnitřní zlost byla rázem pryč, jakoby se schovala ještě hlouběji, kde bude vyčkávat na svou chvíli. „Říkáš, že je to dobrá zpráva. Ale podíval ses na to z té druhé stránky? Nebude už dál platit nájem, elektřinu, vodu, nebude nic! Mamka si podala žádost o výživné, protože bychom jinak nevyžili. Takový on doopravdy je. Jde si za svou svobodou a nás nechá napospas osudu. Tomuhle se neříká být otcem.“ V Jirkovi se rozmáhala chuť brečet, vybrečet tu bolest, kterou způsobila Moničina slova. Jenže po tolika probděných nocích a proplakaných hodinách měl pocit, že nemá žádné slzy, které by bolest odplavily.


celkové hodnocení autora: 99.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.5		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ada	04.10.2008, 0:06:17

Ahoj, tak jako vždy připomínečky: - bundu spíše pověsila než věšela - kolena se spíše nervózně klepala než kývala - to si neumím technicky přestavit - když dlouho nic neřekla nebo nepromluvila /než dlouho nemluvila/ - Promiň! - Za co?....to nesedí - buď "promiň - co" nebo "omlouvám se - za co" Jinak jako vždy sugestivní, bez chyb, čtivé, líbilo a těším :-) Měj se


ze dne 04.10.2008, 13:20:59
Miky: Děkuji moc :)

Marťa	28.09.2008, 15:04:02

kapitola opět nezklamala, ale chybí mi vysvětlení některých starších událostí. Snad je později dodáš. Jinak to bylo pěkné, líbilo se mi to. Jistá dávka tejmna tam pořád je a asi až do konce bude, neboť Miky nás rád napíná... někdo tu má inspirace na rozdávání. :)


ze dne 04.10.2008, 13:21:09
Miky: Díky :-))

amazonit	28.09.2008, 5:57:17

Dokážeš nezklamat čtenáře, udržet onu pomyslenou vysoko nastavenou laťkuk. Ono to není kdovíjak akční, kdovíjak napínavé, originální , ale má to něco svého specifického, co tomu dodává reálnost, uvěřitelnost, je má to všechny ty kdovíjak nadávkované ve správném poměru:o)) Co se to tam děje, že se někomu vyplatí vyhrožovat dětem, zdá se, že půjde o poměrně zásadní věc... -„Máš ponětí o tom, kdo to byl?“- tady nemusí být ,,o tom" -převráceným žaludkem - poněkud zvláštní spojení, možná ho raději vyměnit za jiné:o)


ze dne 28.09.2008, 7:40:45
Miky: Dobré ráno, děkuji za přečtení a komentář, který mě hodně potěšil :o) Vždycky mě dokážete krásně navnadit do dalšího psaní :) Moc děkuji.